Dobrej chlast

Ten název myslím opravdu prvoplánově, bez veškerých možných ironií či postranních významů (protialkoholní křeč, která říká, že to, co člověku ničí zdraví, nemůže být přece dobré), přestože bych přinejmenším na sebeironii měl i právo, neboť bohatýrská léta jsou v háji a z dnešního pohledu, kdy by mě nějaká větší dávka alkoholu nejspíš skolila do kómatu, to ty nejrůznější příhody vypadají jako sen či fikce, které se snad nemohly ani stát.
Možná se někdy vrátím k příběhům s Honzou Janďourkem, kterej na to, že žil víc než naplno, opravdu bohužel doplatil, s jiným kamarádem jsme si říkali, když jsme se po dlouhém čase zase přes kontinenty setkali, že bychom mu položili láhev nějakého dobrého chlastu k náhrobku, kdybychom věděli, kde odpočívá. Z tohohle je jasné, že tím, čím se tady chci alespoň virtuálně zabývat, jsou právě ty výborné „kořalky“, tedy nápoje, kde je alkohol natlačen do nejkoncentrovanější podoby.
K jedné příležitosti jsem si přál jako dárek láhev Bushmills, o které zpívá Tom Waits v Tom Traubert´s Blues. Bylo to i v souvislosti s jeho koncertem v Praze, který byl pro mě jedním z největších hudebních zážitků v životě. Jako by se ty kosmický čísla nějak protočily, když jsem se tím začal zabývat, zjistil jsem, že ten rok slavila nejstarší palírna svého druhu na světě právě 400? let své existence. Tenkrát zapracovala moje dcera a desetiletou single malt sehnala ve speciálním obchodě přes internet, dnes už je k vidění i v supermarketech, v Jičíně dokonce i šestnácti či jednadvacetiletá.
Emil Zola napsal v jednom románu, že v době bídy je v obchodech jenom chlast. Když se člověk projde dnešními supermarkety, může si na tuhle myšlenku vzpomenout. Nicméně si myslím, že je rozdíl levné krabicové víno a dobré víno z kinotéky. Ty slavné značky, o nichž tady přičiním pár poznámek, patří podle mého k té druhé alternativě.