Do Nové Paky / Čtenáři Josefa Kocourka

Do Nové Paky / Čtenáři Josefa Kocourka

Bylo to v poměrně nedávné době podruhé, co jsem se vypravil, opět na pozvání Jaromíra Typlta, do Nové Paky. Minule to bylo v říjnu na uvedení Typltovy knihy Jedna věta v kavárně Saky Paky, tentokrát na uvedení knížky Víta Ondráčka Čtenář Josefa Kocourka v Novopackých sklepích 31. ledna 2025. Měl jsem mylnou představu, že jsem dlouho nikde nebyl, ale není to pravda, účinně zatlačil pocit stísněnosti ze sevřenosti času, že nemohu všechno stihnout s mimořádně velkou hromádkou knih k přečtení a (zbytečné) obavy, že nezvládnu se vším všudy cestu do Vršovic týden předtím na vernisáž Miloše Šejna a Studeňanského Mistra v galerii Rohovka, a ovšem, ten čas adventu Vánoc a Nového roku, který je vždycky jiný a chřipka všude kolem v prvních týdnech tohoto roku, která škrtla některá má hudební vystoupení a trochu přispěla ke zmíněným obavám také z cesty do Hradce na oční kliniku, kde je nutný zpáteční doprovod (nakonec mě odvezla autem dcera, takže skvělé), možná v tom časovém napětí/roztažení jakémsi sehrálo úlohu už to vědomí kalendáře, tedy upnutí mysli k těm datům, která jsem po celou dobu znal předem (Jaromír mně o přípravě večera psal už někdy na začátku listopadu a termín se pak ještě posouval).

To jsem měl potřebu vysvětlit. O to větší radost jsem totiž pociťoval, když jsem parkoval auto na plácku za budovou Novopackých sklepů a za chvíli v restauraci spatřil v čele stolu Jaromíra Typlta, organizátora večera, který mě vítal stejně jako autor knihy, nadšený Kocourkův čtenář Vít Ondráček, s nímž jsem se naposledy osobně viděl před řadou let při uvedení Kocourkovy knihy Srdce, ale kterému jsem povídal, jako bychom se viděli včera také o tom, jak důležité pro mě je tohle místo (na fotce Michala Prokopa, který šel z jeviště přímo proti mně, pořízené malým Olympusem, byl – vzhledem ke zpoždění závěrky – jen zátylek, což vedlo k pořízení pořádné zrcadlovky, tenkrát Nikon 90, která v příštích letech přispěla k mému seznámení s řadou předních českých umělců – takže ta Nová Paka byl ten impuls).

Knížky, které rozložila na stolku za vchodem na půdu Bohunka Korbelářová, jsem už znal z minulé návštěvy Nové Paky, nyní jsem byl zvědav na publikace vydané Nezávislým podmelechovským spolkem (nazvaným podle vrchu Melechov mezi Lipnicí, Světlé či Ledče nad Sázavou), k nimž kromě převážné expozice knih Miloše Doležala (mj. historie pátera Toufara) patří i knihy Víta Ondráčka. Prosmýkl jsem se houfem diskutujících a spolu se Čtenářem si vybral ještě zajímavou knížku sestavenou se stovky výtvarných „marginálií“ Pozdrav světu. Mám tedy něco z Ondráčkovy ústřední oblasti tvorby, kromě toho je mně sympatická pospolitost malého nakladatelství, jehož knihy nejsou uvedeny v běžných přehledech (sám autor na svých stránkách zmiňuje deník Spali spolu sladce, databázeknih.cz pak uvádí ještě katalog výtvarných prací s doprovodnými texty L. Kundery a J. Typlta, jež je jednou s facet jejich přátelské spolupráce, či soubor ukázek Ondráčkovy literární tvorby, zahrnující v této knize rovněž deníky, s názvem Pootočené zrcadlo).

Když hovořím o knihách, musím zmínit ještě Pět katalánských novel, starší knížku vydanou v Odeonu v Klubu čtenářů v onom tehdy oblíbeném formátů „pět“ nebo „deset“ belgických/italských/německých atd. „novel“, v překladu a doslovem/studií Jana Schejbala. Jeho práci jsem již před časem komentoval a tuhle knížku mně Jaromír daroval se slovy, „komu jinému bych ji měl dát než tobě“. 

Program večera byl pestrý, uvedu jen dvě hlavní položky, první Typltův úvod, jenž se zaměřil na anketu „čtenářů J. Kocourka“, z níž si vybral text Josefa Kroutvora, se kterým ovšem polemizoval, když zásadně nesouhlasil s jeho charakteristikou Kocourkových textů jako útržkovitých či kostrbatých. Ostatně právě mně poslal konvolut textů s několika předmluvami k odpovědím na anketní otázku, svědectvími přátel či vydavatelů a „příběhů čtenářů“ v pozoruhodném rozpětí několika desetiletí, v jejichž prostoru se Typlt Kocourkem jako jedním z novopackých autorů zabývá, který je uveden citací Juliena Gracqua o „nerozlučné spjatosti, srostlosti, neurčitém proniknutí dojmem, že se s ním udály divy“, tedy se čtenářem nějaké knihy, jako byly knihy Josefa Kocourka, především iniciační výbor deníků Extáze, vydaný v regionálním nakladatelství Kruh v roce 1971.

Jaromír Typlt mimo jiné uvedl, že Josef Kocourek patří k těm ikonickým českým básníkům, kteří skonali (mnohdy tragicky, stejně jako provázely tragické události i jejich život) ve věku, kdy jiní začínají teprve zrát, tedy vedle Josefa Kocourka Karel Hynek Mácha, Jiří Orten či Václav Hrabě (nejsem si jist, zda uváděl také Jiřího Wolkera), Vít Ondráček pak tuto myšlenku formuloval ještě jinak, totiž časovým srovnáním délky jejich života, totiž co bychom například měli z Máchy, kdyby zemřel mlád jako Josef Kocourek. Já jsem si pak říkal, jak to máme u nás s ikonickými básníky vůbec, tedy bez ohledu na toto kritérium, tedy kde se vlastně tato ikoničnost, vzhlížení k jeho dílu, případně osudu či podobě života, rodí (a přidal si jména mnohdy naopak dlouhověkých, Jakuba Demla, Bohuslava Reynka, možná také Jana Skácela)

Pro Víta Ondráčka představuje uhranutí spisovatelem, který patří k těm českým tvůrcům, jimž bylo vyměřeno opravdu krátké údobí toho času, kdy – přitom pak ještě vykonával povolání učitele na severní Moravě – mohl tvořit, zásadní událostí života, který spolu se svou ženou Janou, pojal, jak říká na své webové prezentaci, jako celoživotní „projekt“ života jako uměleckého díla. Ten představuje nejen četbu, ale i putování na místa, kde Josef Kocourek pobýval, tedy jeho rodný kraj Novopacko, Brdo, kde se v roce 1909 narodil (a v roce 1933 podlehl tuberkulóze), Novou Paku, kde studoval na tamější reálce (dnes gymnázium) „Valdštejnovo město“, kde studoval na Učitelském ústavu K. V. Raise (a než jej v posledních dnech života propustili, v místní nemocnici), a poté místa na Šumpersku, Mírova, Šilperka (dnes Štíty) či Řepové u Mírova, kde učil.

Pro Víta Ondráčka je tedy setkání s Josefem Kocourkem „identifikací“, je to dvojení zvláštního druhu, hluboké souznění, zahrnující řadu aktivit („dotyk“ svého druhu, ještě se dále v poznámkách k Ondráčkově textu zmíním). A jednou z těchto aktivit bylo i jeho vystoupení v Novopackých sklepích v podobě obrazové prezentaci, kdy autor na asi padesáti snímcích dokumentoval a slovním komentářem doplnil to, co se v poněkud jiném formátu dočteme v jeho knize Čtenář Josefa Kocourka. Tedy obsahová paralela a přece něco trochu jiného.  

Ondráčkovo svědectví o cestě s Josefem Kocourkem postihuje text Rozvzpomínání (už to pěkné slovo, kombinující a umocňující dvě běžná), zařazený i do knihy Čtenář Josefa Kocourka, a který nemusím „opisovat“, neboť je zahrnut ve zmíněném Typltově konvolutu a dovolím si jej zde kompletně ocitovat:

Někdy na sklonku roku 1979 upozornil mě můj bratranec R. na knihu Extáze, deníky mně neznámého básníka Josefa Kocourka. Byl jsem tehdy na vojně ve Vlašimi a při opušťáku jsem si knížku půjčil. Pamatuji si, jak jsem při cestě do Jihlavy poprvé otevřel její stránky, četl dál na jihlavském nádraží a až do Vlašimi nemohl přestat. Byl jsem zmatený. Co to znamená? Je to mystifikace? Stylizace? Skutečnost? Bylo mi ovšem ihned jasné, že jsem tentokrát narazil na někoho, kdo dokázal dokonale vyjádřit mé pocity s odvahou a otevřeností, která byla v kontextu všeho, co jsem znal, ojedinělá a zarážející. Zvláštní shodou okolností jsem se zanedlouho dočetl v novinách (při politickém školení mužstva), že Extáze právě vychází. Původně se dostalo ven jen pár výtisků, skoro celý náklad se zdržel deset let v distribuci… Objednal jsem si hned dva exempláře, pro jistotu… A to už jsem začal v polních podmínkách vytvářet obrazy, kresby a grafiky Kocourkem inspirované, fiktivní portréty básníka a jeho milenek. Vydal jsem se hned po skončení vojny do jeho rodného kraje. Po marném hledání Kocourkova hrobu v Nové a Staré Pace jsem cestou do Brda náhle spatřil svůj obraz pohřbu J. K. namalovaný rok před tím. Vše se shodovalo, jen pohřební průvod chyběl. Hřbitov na kopci, cesta od jihu, na severu panoráma Krkonoš.

Ztotožnění ovšem trvalo od první řádky a trvá dodnes. Zdaleka nevyvanulo, ani když jsem se dostal z Kocourkových let. Naopak! Na jednom grafickém listu z roku 1982 dokonce nesou rakev k brdskému hřbitovu dvě postavy, které mají moji tvář. Toto úsměv vzbuzující převtělování bylo ovšem myšleno smrtelně vážně a byly za ním prožitky, o jejich sdělení jsem se znova a znova pokoušel, mimo jiné i v obrazech pro koncertní sál v Nové Pace (1995), v některých plátnech z cyklu Černá Duha (1995–96), v ilustracích ke Kouzelným povídkám i v experimentech s takzvanou malbou plamenem Autodafé (2002).

Musím říct, že jsem novopackým krajem doslova hypnotizován. Uhranut. Každoročně se tam vracím (nebo se vracím odtud?) a po celá léta jsem pod Kumburk a Bradlec naháněl své přátele, až jsem se pro tuto posedlost stal terčem vtipů. Intenzívní pocit důvěrnosti, stesk, opuštěnost, ve které se daří přeludu. Ne „jako poprvé“, spíš jako naposled. Když nad tím tak přemýšlím, Kocourkovy knihy na stole, cítím, že je zase čas na jakýsi výlet.

Kocourek se vymyká zařazení, výkladu, zotročení. Vyzrálý pohled a úsudek existuje u něj po boku sentimentu, který se později snaží ironizovat, příkré soudy v korespondenci a denících šlehají se zběsilou upřímností, kdy neomluvitelné invektivy může čtenář pochopit až z kontextu celého života a díla, náboženské vize se mísí s erotickými a v záznamech je střídají vyznání o komunistickém přesvědčení a obdiv k ruské pětiletce. V představě člověka stojícího na obou stranách barikády před námi vyvstává Kocourek vizionář, proletář, pozdní expresionista, Kocourek „běsnícího sexu“ (M. Jirda), poetista-solitér, bohém a svůdce, menšinový učitel z konce světa, zoufalec, český prokletý básník…

Kocourka nemusíte ovšem hledat jen na stránkách knih. Lze jej potkávat v ulicích Jičína či Nové Paky, na staropackém vlakovém nádraží, na cestě, u níž stála hospoda U Nálevků, pod duby hradu Kumburka. Ať chci či nechci – a já chci –, dívám se jeho očima vždy, když spatřím Zvičinu či Velíš, Zebín pro mě zůstane už navždy „Kouzelnou horou“. Josef Kocourek se těžko někdy stane autorem populárním, přijímaným a ctěným „širší čtenářskou obcí“. Čas od času se dovídám, že nachází další své věrné. (V posledních letech k tomu snad přispívá i opětovné vydání některých jeho prací vydavatelstvím Carpe diem.) Kocourkovo malířské vidění, neboť básník byl též malířem a pohotovým kreslířem, možná přinutí dalšího čtenáře, aby počítal, kolikrát je v textu Jensena a lilie zmíněna černá a bílá barva, aby jasněji spatřil básníkovu Duhu. Na stránkách deníků zabloudí v ulicích Jičína, města, které samotný Kocourek vnímal prizmatem Durychova Bloudění, navštíví dávno neexistující hospody a vinárny Severní Moravy, sveze se lokálkou k tančírně Bergschenke, kde potká přízrak děsivého opilce Bumlzuka, v jehož očích se zrcadlí Králický Sněžník s celou krásou a bídou Severní Moravy.

Často se mi zdávalo, jako by se naše osudy prolínaly, jako bych se rozpomínal na zaniklé, jako bych Kocourka samotného potkával na svých poutích. Prožitky jsem mnohokrát vyjadřoval a o jejich „zhmotnění“ se budu snažit nadále, nejen v takzvaném „umění výtvarném“, ale třeba i skrze uskutečněné cesty, verše vyřčené za chůze, zapsané sny.

((Leccos se ale zřejmě samo stane, aniž bych do toho mohl o vlastní vůli zasahovat.)) Jedna vzpomínka za všechny: v červnu roku 1996 jsem našel na půdě svého rodného domu v Ponětovicích u Brna bednu starých časopisů a knih. Hned pod víkem ležela fotografie chrámu v Nové Pace a pod ní materiály o Novopacku, Nová Paka 1848, básně Irmy Geisslové a Jana Opolského, mapy Podkrkonoší a Severní Moravy – Štíty! Řepová! – Kocourkova působiště, i turistického průvodce z padesátých let, kde je J. K. dvakrát zmíněn, reklamy na novopacký časopis Posel záhrobní Karla Sezemského… Skončeme s analogiemi a náhodami. Vždyť se jim často usmívala i moje maminka, když jsem o nich vyprávěl. Věděla, že je narozena v den Kocourkova pohřbu?
(1997–2002)

Už v tomto textu je zmíněna řada souběžných jmen, Kocourkův učitel na reálce a jeho literární mentor Jirda, další novopačtí autoři Jan Opolský či spiritista Karel Sezemský, básnířka Irma Geisslová z blízkého Jičína (ostatně svého času rovněž zapomenutá a objevovaná), Jaroslav Durych, jeden z literárních vzorů, a řadu dalších Ondráček uvedl na půdě Novopackých sklepů stejně jako v knize, „tríádu“ Josefa Kocourka, Jana Weisse a Jaroslava Havlíčka (v „brněnské“ perspektivě je Havlíčkova a Weissova Jilemnice s Novou Pakou součástí jednoho kraje, ve skutečnosti zhruba patnáct kilometrů, nějakých dvacet minut autem), jsou tu ale i další autoři, v jejichž kontextu můžeme vnímat Kocourkovo dílo, tak moravský spisovatel (mně známý jako autor tzv. bosácké literatury) Josef Uher, mj. rovněž učitel, narozený do rodiny tkalce, a rovněž postižený tuberkulózou, která předčasně zmařila jeho život. Nu a pak, ovšem ona krajina, respektive dvě krajiny, ta novopacká a severomoravská, kde Josef Kocourek prožil první roky třicátých let.

Knižním souborem z díla Weisse a Havlíčka a dalších českých spisovatelů (mj. J. Durycha, F. Kubky, Z. Němečka, J. Johna, il. Cyril Bouda, tedy zřejmě druhé vydání v nakl. Sfinx, 1946, právní vyd. 1941 ELK) sestaveným Josefem Koptou s názvem Milostný kruh (také název Koptovy povídky o mladém muži, milovníkovi zvířat, který před několika lety odvysílala Vltava v podání V. Brabce), ze kterého Vítkovi čte jeho žena, uvádí dopis Jaromíru Typltovi (datovaný 18. 1. 2019, Kunštát), o svém vztahu ke Kocourkovi hovoří jako „nepochopitelném a léty navrstveném substrátu“ a o sobě Typltovými slovy jako někom, kro „pro J. K. nejvíc hořel“, zároveň nebyl schopen se k tomu nevyslovitelnému vyjádřit, načež vzápětí evokuje několik obrazů, do nichž promítá své spoluprožívání života a díla spisovatele, s nímž se ocitá také na „paké straně světa“, ale též na Kokoříně či ve Štítech, a znovu v Jičíně či na „kumburském hradu“.

A jakoby postupoval v soustředných kruzích či ve spirále, Vít Ondráček (sám na jednom místě upozorňuje, že se nemůže vyhnout opakování, které je dáno, řekl bych, především právě tím osudovým uhranutím) rozvíjí portrét Josefa Kocourka v textu nazvaném prostě Josef Kocourek z roku 2000, zde již ocitovaném Rozvzpomínání z let 1997–2002, Poutí k Novopacku, kde se setkáváme podrobněji i některými lokalitami Jičína a kde se pokouší identifikovat některé osoby, s nimiž se sešel na Brdě a mohly by to být lidé, s nimiž se důvěrně znal (zde doba vzniku není uvedena), článek v časopise Tvar z roku 2009 k vydání deníků Marto, Marto, Marto, z nichž jednak cituje, jednak se k němu vyjadřuje kriticky, když srovnává ediční nedostatky s jinými zdroji, Jirdovým výborem nazvaným Extáze (výše již uvedeným iniciačním počinem), či (také na jiných místech) materiálem zachovaným v muzeu v Šumperku (Památník národního písemnictví o pozůstalost spisovatele neměl zájme), uvádí např. Olga místo Ola, chybně na místo místo na mísu.

V podstatě pak polovinu celé knihy zaujímají Glosy, poznámky…, kde se autor vyjadřuje k jednotlivým motivům, momentům, aspektům, vzpomíná na některé události, cituje některé pasáže, napadají ho nebo objevuje některé souvislosti – tak například cituje z deníku 18. října 1927 slova Je n´ai pas d´Argent a uvádí, že je to citát z Gellnerovy básně v Paříži (ocituje celou sloku) a nachází další místo v deníku, odkazující k motivu. Uvádí knihy, které Josef Kocourek četl, mj. Halase, Goetha, J. J. Paulíka (s komentářem různých výkladů trampského hnutí), Nezvala, Tolstého (Vojnu a mír četl „každé prázdniny“), Suarèse, Apollinaira, Delteila (Cholera), jemu nejbližšího Durycha, Jesenina, Horu, Čapka, Šolce. Název Raisova románu Zapadlí vlastenci se ocitne v názvu jeho vlastního románu z třicátých let. Na jiném místě Ondráček komentuje odmítání Kocourkovy tvorby v jeho době pro údajnou přílišnou erotičnost až (! nesmysl, vypjatá erotika je bez diskuse) pornografičnost (Štorch-Marien, A. C. Nor ad.).

Školní hektografický časopis raRa riRi, jemuž dal Kocourek jméno a grafickou podobu, uvádí jako doklad vztahu k dadaismu (inspirací byl i francouzský časopis Le rire, Smích), na něj vzpomíná Kocourkův spolužák Karel Vagenknecht, když se s ním Ondráček po letech setkal. Jiným tématem podrobně pojednaným (vyexcerpovaným) je hudba, Josef Kocourek nebyl jen výtvarně nadaný (na výtvarnou školu nemohl, jako jeho někteří novopačtí spolužáci, kteří město takto proslavili, z existenčních důvodů pomyslet), ale byl i hudebník, hrál na několik nástrojů.

Ocituji jeden krátký odstavec ke krajině: „Táboru nad Lomnicí říkal J. K. Svatá hora, Zebínu nad Jičínem Kouzelná hora. Oba vrchy vyčnívají z Kocourkových próz jako přízraky z mlhy.“ Tato formulace mně evokuje proslulý obraz C. D. Friedricha (letos je v Drážďanech velká souborná výstava), kdoví, zda Kocourek velkého romantického malíře znal. Na jiném místě je zmínka o próze Milana Kocha Panický Kumburk, vzniklé v době začínající normalizace a vydané až v roce 1996 jako druhý titul edice Pakárna v Nové Pace (doslov J. Typlt, z něhož Ondráček cituje). Martin Machovec, editor knihy Milan Koch: Básnické a prozaické dílo (Malvern, 2024) byl přítomen na večeru v Novopackých sklepích, kniha byla (žel v jediném výtisku) k dispozici i ke koupi. Dále Ondráček komentuje román Žena či Kocourkův nihilismus, postava Nihilisty v próze Jensen a lilie, odkazuje k Jiřímu Mahenovi (a ovšem k ruskému realismu, jak mohu potvrdit, neboť jsem se moravským spisovatelem podrobně zabýval). Dojemné je Ondráčkovo líčení, jak objevil na Brdě na půdě sáňky, nejspíš identické s těmi, o nichž básník píše, že na nich seděl „s Julinkou“ či „se dvěma dívkami“ a „líbal je na rty“.

Takřka charakter vlastivědného pojednání (včetně jména tamního hrobníka) má pojednání o Šilperku – Štítech. Naopak jako malý esej můžeme číst řádky o pláči nikoli pouze jako spontánním citovém výlevu, ale možná až rituální reakcí na některé skutečnosti. V jiných odstavcích se dočteme, že Kocourek nemiloval sport, ale lyžoval a rád chodil, tedy sportem myslel především ono bezduché běhání kolem oválu a organizované, pravidly sevřené aktivity. Mezi promítanými snímky byly skupinové fotografie, na nichž je básník vždy nějak stranou, odděleně od ostatních. V Čtenáři nalezneme pak komentáře k dalším knihám, jako je Kalendář, v němž se obracejí listy, spadající již do Kocourkova období sociální prózy a vydaný, i když posmrtně, jako snad jediná kniha ještě před válkou (1937, Lidová kultura, po válce pak 1949 jako Déšť spláchl ohniště).

Motivem, který často pojednávají komentáře k Josefu Kocourkovi, je jeho Nápis na hrob (předpověděl svůj skon podobně jako Jiří Orten), totiž text, který měl pozoruhodné osudy (o jeho úpravu na správné znění na brdském hřbitově se zasloužil J. Typlt), a stojí za to věnovat pozornost i jeho poetice.

Zde hnije pastýř bez bílého stáda.
Keř hlohu bez květu, kus nebe bez hvězdy.
Poutníče, sehni svá unavená záda,
postav se do hlíny na příkrov bezedný.

Věz, že pastýř své stádo už rozehnal,
keř zvadl, stín obral těžký trs hvězd.
Déšť spláchl ohniště, kde krví plápolal
a žil jen dvacettři let.

V závěru Ondráčkovy knihy musím vypíchnout odstavec, v němž autor hovoří o dotyku či dotýkání jako o způsobu, jímž přebývá ve vědomí člověka osoba, dílo či krajina nikoli jako pouhá intelektuální či racionální registrace, nýbrž jako vnitřní koexistence, spolubytí v podobě až fyzické (napadají mě partie z fenomenologických spisů), tělesné, projevující se jako energie. To je mně velice blízké, tento moment bezprostředního, jiného než zprostředkovanému (dnes rovněž v médiích, ale i třeba už jen na fotografiích) kontaktu (podobně sleduji tento způsob přístupu dotažený až k mezním možnostem v tvorbě Miloše Šejna) je zde o to komplikovanější, že zde je přítomná bariéra již uplynulého času. Přesto vynakládá Ondráček energii (na druhé straně ji přijímá, jak píše) cestami k místům Kocourkova života, příčnými konfrontacemi jeho textů atd.. Píše: „Znovu a znovu prožívám onen dotyk s životem a dílem J. K. Kdybych měl použít Kocourkův obrat z dopisu, jsem izolovaným měděným drátem, do něhož kdosi v dálce vpustí proud. V dotyku s krajinou, s knihou, dopisem, v dotyku s DOTÝKANÝM jsem pod zesíleným proudem; někdo tam v dálce otočil vypínačem.“ (s. 94)  Vlastně totéž ještě jinak (právě se zmíněným aspektem času) pojmenovává v následujícím samostatném dvoustránkovém textu Příběh přátelství („až za hrob“).

Posledním textem v Ondráčkově Čtenáři je Červené město Kocourkův fejeton, otištěný v Lidových novinách 22. 5. 1930. To mě samozřejmě musí zajímat v nejvyšší míře, protože v tom městě (Jičín) sám žiju. Kocourek hovoří o „městu v zahradách“, když říká, že „Valdštýn […] nemohl najít krásnějšího kusu země, než je okolí Jičína“, zmiňuje „vrchol čedičového Zebína“ atd., o náměstí hovoří – pro mě překvapivě – jako o „bílém náměstí“, na něž shlíží z (Valdické) brány, také pak o Balbínově ulici, která má jméno po další významné osobnosti, pobývající ve zdejší jezuitské koleji, místu, kde Kocourek pobýval za dob jičínských studií. A ovšemže, po výhledu k Prachovským skalám, na závěr hovoří o studentské restauraci Kufr.

Nu a já bych na závěr tohoto stručného komentáře uvedl ještě dvě vrstvy Ondráčkovy knihy, jednak četné ilustrace černobílými grafikami, které jsou paralelou i k výtvarným motivům Josefa Kocourka, jednak cenný soubor Kocourkovská literatura a další, kde jsou shromážděny nejen údaje o vydání básníkova díla, ale i jeho reflexe v sekundární knižní a časopisecké literatuře.

Ke knize jsem dostal ještě tři pohlednice, barevnou reprodukci Ondráčkova obrazu Pohřeb Josefa Kocourka a dvě fotografie, jednu rodného domu Josefa Kocourka na Brdě, který šel v loňském roce žel k zemi a druhou nazvanou U sochy Panny Marie nad Brdem. Co si ještě přát více?