Dětské knížky

Dětské knížky
transit mezi vnoučaty

Syn čas od času přiveze do Jičína různé věci, ze kterých už Baruška „vyrostla“. V uvozovkách řečeno proto, že vedle ošacení to jsou nejrůznější knížky. Z Kolína dorazí syn vždycky s mohutným batohem, kde jsou samozřejmě třeba i věci na víkendové výlety, tentokrát to ale právě byla hromádka, asi deset dětských knížek pro vnoučata „z druhé strany“, tedy děti dcery, obě o několik let mladší.

Tento komentář tedy nebude úvahou o dětské literatuře coby žánru, maximálně okrajovou registrací skutečnosti, že dnešní generace rodičů si nejrůznějším způsobem předávají věci, k čemuž patří i zprostředkování přes nejrůznější „bazárky“ či tržiště jako Aukro či místní možnosti předávání oblečení či hraček (vzpomínám, že někdy snad před deseti lety s něčím podobným přišly studentky a jejich kamarádky, když se staly maminkami, na alternativním festivalu JinčíČin), skupinami na sociálních sítích a podobně (to by asi lépe vysvětlila právě dcera), přičemž se tento přístup zdaleka nespojuje s jakýmkoli pocitem sociální chudoby jako tomu bylo v minulém století (je otázka, do jaké míry tomu tak je u možná desítky „blešáků“ v desetiticovém městě jako je to naše, kde jsou věci opravdu velmi odlišné kvality, ale i tady jsou specializované a vyhledávané obchody, ovšem ve větších městech), nýbrž je reakcí na neskutečné zdražení všeho dětského (děti se na jedné straně po převratu staly ikonou zvláštního druhu, jaksi nedotknutelnou, na druhou stranu v daleko agresívnější společnosti snad více než dříve ohrožovanou, což souvisí s přebujelým byznysem, kdy botičky pro tříleté dítě stojí takřka stejně jako pro dospělého, zatímco dříve to byla třetinová položka) a běžnou společenskou realitou. Nu, tak zpátky k oné hromádce knížek na stolku vedle mě, záznam o nich jsem chtěl původně začít právě takto: „Na stolku vedle mě je hromádka dětských knížek…“.

Útlá podélná brožurka Ferdinand … aneb Jak rozumět psí řeči autorek Heleny Bergerové a Kateřiny Červené, věnovaná právě „našemu báječnému jezevčíkovi“ s odkazem na internetovou prezentaci www.ferdinandoviny.cz (stránka je nedostupná, náhled aktuálně umožňuje https://knihobot.cz/g/609115), a možná také dalším pejskům, Benovi, Baxovi, Emilce či Sagy, které najdeme na fotografiích s autorkami v závěru knihy (ještě kontroluju, abych ta jména nepoplet, Emilka je doufám také pejsek, Katka a Helena ženy z doby někdy kolem 11. 8. 2012, což je datum u jiné fotografie Ferdinanda a „svatby“ (neprozazeno čí, možná to bude v textu).

Knížka je to vtipná (jak ukazuje už tvar barevné ponožky – jezevčíkova těla na obálce i uvnitř, řekněme multifunkční, neboť vedle několika kapitol příběhu seznamuje s „psí řečí“ (na obálce z druhé strany, kresbami opakující „slovníček“ na straně předchozí, v tom okamžiku si vzpomínám na Dášeňku Karla Čapka), „dokreslovánky“ (jestli tomu dobře rozumím, tak podle obrázku na knihobotu se jedná o dvojici knížek, protože v té přede mnou jsou všechny obrázky „vybarveny“). Pěkné je moto „Pes není smyslem života, ale dává životu smysl.“ Autorky pak zdůrazňují, že pro psa je důležitý POHYB, DISCIPLÍNA a LÁSKA. Také ty jednotlivé kapitolky jsou tak trochu čapkovské.

Josef Lada, Lidová říkadla. Nakl. Dialog, b. d. (https://knihydialog.cz/knihy-josefa-lady/lidova-rikadla-vope). Výběr nejznámějších říkadel na dvanácti tvrdých listech (deskách) leporela pro nejmenší čtenáře. Byla jedna babka, prodávala jabka; za jeden halíř byl jich talíř. Možná, že to ještě nejsou čtenáři v pravém slova smyslu, prohlížejí si obrázky a říkadla jim předčítají rodiče. A když knížku umažou, dá se to omýt.

Nepřemožitelní. Příšera z ostružiní. Caryl Hart (text) a Sarah Warburton (ilustrace), nahlížím na internet, autorka dětských knížek vydala a vydává celou řadu dalších (Setkání s planetami, Meet the Planets, tam je dokonce video), tahle knížka vydána jako třetí pokračování (předchozí Křeček to zachrání, Prasečí průšvih) v nakl. Svojtka&Co (www.svojtka.cz) v roce 2017. Nepřemožitelní jsou Nela a Béďa, Nela je malá holčička, vypravěčka veselých příběhů, vlastně je to, jak ve druhé kapitole prozrazuje, přezdívka, jmenuje se Antonela Jindrová, Béďa Lžička její kamarád, dělají různé rošťárny, jak říká anotace. Její starší bratr Lukáš je „puberťák“ (hezká ilustrace, jak leží zplihle na břiše v posteli se sluchátky na uších a hračkou v ruce), taky je tu kocour Chlupáč. Je konec školního roku, a tak se Lukáš se svými „divnými“ kamarády Lukášem a Pepou chystají kempovat. Nela by chtěla jet s nimi, matka, která má plno starostí (také s Mimčem) to ale zamítne, že je to jen pro Lukáše, zatímco otec, u kterého už v první kapitole Nela marně vyzkoušela „otravovací sílu“ (jsou popsány příslušné kroky k dosažení splnění přání, zjistí ovšem, že otec při třetím kroku usnul) a kterému nyní překáží při sledování fotbalu v televizi, svolí.

Nebudu už opakovat veselé příhody z kempování, do nichž vstupuje vesele hrůzostrašná příšera, jen potvrdím názory některých čtenářů, libujících si nad ilustracemi. Hned v úvodu je plánek města s popisem, pěkná ilustrace je třeba taky had, který se údajně potrubím spustí v domě do sklepa a odtud nahoru do záchodové mísy, jeden z čtenářů si pochvaluje, že celá knížka je červeno-černá. Tak ovšem, nějaké jiné barvy, třeba zelená, tu jsou, ale minimálně.

Pěkná je publikace v kroužkové vazbě ze série Už vím proč s názvem Zvířata a jejich mláďata, vydaná v Albatrosu, kromě ilustrací je knížka také tradičně interaktivní, tzn. se záklopkami, pod nimiž je další sdělení, jako např. která mláďata jsou v jeskyni. Zároveň je to knížka systematická, začíná kapitolou Co jsou savci? s malými ilustracemi netopýra, velryby (tedy také těch, u nichž by to malé děti možná nepředpokládali, ozřejmující tedy rozdíl vizuálního vnímání a přírodovědné systematiky), slona, koně, tuleně, bobra, zajíce aj., následují kapitoly ozřejmující život jednotlivých zvířat (Jak dlouho zůstává opička se svou matkou?, Jak se dostane klokan do vaku?), respektive právě mláďat. Vedle názorného zobrazení jsou tu také i „veselé obrázky“, tj. jak ptačí paní učitelka ukazuje ve třídě ptáčkům, jak se má stavět hnízdo. Malí čtenáři se dozvědí, proč si mláďata hrají, která zvířata se klubou z vajíčka atd. Na konci knížky je malý test s otázkami třeba jak velký je čerstvě narozený klokan? s výběrem odpovědí jako špendlíková hlavíčka, ořech či hruška, na zadní desce jsou uvedeny další knihy, které již v této edici vyšly (např. Poznáváme hodiny a čas, Více o hasičích aj).

V hromádce nejsou jen „pohádky“, ale také školní či odborné knihy, tak třeba Matematické a přírodovědné úlohy pro první stupeň základního vzdělávání (Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 2011), Říkanková cestička, Metodický materiál pro nápravu jednotlivých poruch výslovnosti (Marie Svatošová, Infra, 2011) či Matematika pro bystré a nadané žáky (Edika, Brno, 2016). Prolistoval jsem, skvělé a potřebné, ale blíže nebudu komentovat, snad jen – první a třetí „skripta“ obsahují metodologickou část, Úlohy vysvětlují mj. nové požadavky na kompetence (jedním z autorů a zřejmě iniciátorů je Milan Hejný, jehož metodika představovala svého času novátorský posun v didaktice, v Matematice zaznamenávám soupisy mýtů o nadaných lidech, stejně jako rysy obzvláště nadaných žáků, s nimiž by se měli seznámit rodiče i pedagogové, aby, když na ně u konkrétního žáčka narazí, správně ten či onen rys vyhodnotili. U Poruch výslovnosti jsem si posteskl, jak nejen půlka polistopadové politické reprezentace, ale i dnes mnozí „ředitelé“ patlají hůř než předškoláci (nedávno jeden od „silnic“ v televizi, jméno jsem zapomněl).

Komentář trochu jiné povahy přičiním u knížky Babičko, povídej z roku 1972, nejen ohmatané, ale doslova torza, které drží pohromadě jen díky lepící pásce, která brání tomu, aby se rozpadla na jednotlivé listy. Veršovánky s jedním z charakteristických dobových obsahů, zobrazujících „venkov“, tedy ovce, zajíčky, husy atd. mají typický „řetězcový“ syžet, jak jej známe z pohádky o řepě (vedle ní tam je pohádka, na kterou si matně vzpomínám, totiž o lakomém kohoutkovi, kterému slepička pomůže vodou ze studánky, kterou ale získá na základě řady výměn, ale také poslední, bizarní pohádka spočívající na „montážním“ principu, kdy si husa postupně vyměňuje jednotlivé části svého těla za části jiných ptáků, což je efektní zvláště v obrazové složce knížky). A dobové jsou i hodnoty spolupráce či soudržnosti (tenkrát „kolektivismus“), které tyto příběhy reprezentují. Můj komentář ale chce zdůraznit především onen vztah ke knížce, která i v tomto stavu přežila půl století, či naopak její zchátralost je dokladem jiných hodnot, než které vyznávají generace dnešního zrychleného světa, jenž hodnoty často jen recykluje a starší předměty odkládá, aby je nahradil novými, blyštivějšími. Nechci ovšem být právě tak jednostranný, tedy plochý a poukazovat pouze na jednu polohu našeho dnešního přístupu, jakkoli nezpochybnitelného, právě onen „tranzit“, jak jsem to v podtitulu nazval, je totiž dokladem, že se věci dějí i jinak. Doplňuji ještě jen (nalezl na antikvariátu: Albatros, 1972, autor Ferdinand Krch, ilustrace Antonín Pospíšil, pro sběratele zřejmě zajímavé, cena uvedena 289 Kč).

S předchozí knížkou nacházím celou řadu styčných bodů i u té následující s názvem Pohádky a obrázky sovětského autora Vladimíra Sutějeva, vydané v nakl. Progres v roce 1975 (orig. dle Databázeknih.cz 1965, viz https://www.databazeknih.cz/knihy/pohadky-a-obrazky-298938. Na internetu nalezneme několik podob knížky, nabízené dokonce za částky blížící se tisíci korunám či dokonce tuto částku přesahující. Další podobnosti jsou, celkem pochopitelně, v ideologii, která nespočívá jen v reáliích, tedy že například v jednom z textů narazíme na Dědu Mráze (sovětská interpretace Vánoc), ale i ony výchovné momenty, jako třeba, když se zvířátka rozdělí o jablko (ovšem, tato hodnota je obecnější než zmíněná ideologie). Literárně je zde rovněž využit onen řetězový moment, jenž zprostředkovává poznávací prvky, přičemž zvláštní úlohu sehrála i skutečnost, že autor textu je zároveň výtvarník (tato podvojnost se dokonce dostává i do příběhů, jako například když kohoutka, kterého tvůrce zapomenul v pohádce Kohout a barvičky vybarvit, doplní personifikované Barvy do patřičné pestrosti, podobně v předchozí pohádce Myška maluje Tužkou): takřka gnozeologická anekdota je příběh o třech koťátkách, černém, šedivém a bílém, které se poté, co skočí do nádoby s moukou, promění ve tři bílá koťata, a poté, co prolezou začazenou rourou, když honí na dvoře žábu, v koťata černá.

Je zajímavé, že Sutějevova knížka se stala (netušil jsem to) takřka ikonickou záležitostí, jedna čtenářka (na Databáziknih.cz) hovoří o tom, že se dědí z generace na generaci, byla vydávána pod nejrůznějšími názvy (nejspíš identické Malované pohádky, dále Tři koťátka, navazující Veselé pohádky se zvířátky, jejich počet se liší, sleduju vydání v 80. letech a dokonce z roku 2006 v nakl. Librex). U jednoho vydání v anotaci čteme, že je to návod pro malé umělce, což akcentuje předchozí moment, není to ovšem jediný prvek, v pohádce Zázračná hůlka autor zase poukazuje na hodnotu „klacku“, který by se mohl zdát obyčejný, tak jako Zajíčkovi, který se posmívá Ježkovi, v příběhu nabývá pak řady „funkcionálních“ proměn, když se Ježek jeho pomocí přehoupne přes vodu či poté zachrání tonoucího Zajíce, či nakonec zažene zlého Vlka.

Formátem největší ze všech knížek je graficky moc pěkně udělaná publikace s vtipným názvem Hravouka Terezy Vostradovské. Ilustrátorka a animátorka žijící v Praze kousek od lesoparku Hvězda, tedy v místech, která dost dobře znám z dob studií, je absolventka Hollara (grafický design), studovala v Litomyšli (Univerzita Pardubice, takže asi znala Jirku Kašeho) a v Utrechtu, zajímavé je pak její poslední studijní obor, totiž ateliér filmové a televizní grafiky na pražské VŠUP. Je autorkou šesti autorských knih (podle informace na svých stránkách pracuje na další), Hravouka je (podobně dle této webové prezentace, https://www.terezavostradovska.cz/, zřejmě nejúspěšnější, jednak dle pokračování Hravocesta, jednak i dle dalších produktů jako je pexeso či tetování ke knize. Knížka vyšla v nakladatelství Běžíliška (František Havlůj) v roce 2016, na stránkách Databázeknih.cz je chválená čtenáři jako výjimečná. Právem. Jako interaktivní encyklopedie je dostupná (různé formáty a produkty) také na adrese www.hravouka.cz.

V úvodu je řeč o myšce, jejíž nejoblíbenější knížky jsou nejrůznější encyklopedie. Následují pak jednotlivé kapitoly podle prostředí (Kolem nory, V lese, U rybníka, Na zahradě), které jsou dále rozčleněny na jednotlivá témata, např. Jak na herbář, Na chytání brouků potřebuješ, Potravní řetězec atd.. Dvojstrany obsahují psané (také inverzně na hnědém pásu podkladu) a tištěné krátké texty a popisky obrázků (některé v bublinách), které názorně seznamují se světem přírody. U některých obrázků je v kroužku číslo a dole na dvoustraně legenda. U ptáčků (Kdo mě ráno budí) dojde nakonec také na ptačí řeč, jak zmiňuje na zadní obálce komentář k tomu, že děti „neba“, jak „dělá kravička“ nebo „pejsek“. Na zahradě se zase seznamuje malý čtenář s různými druhy zeleniny. Především je ale celkový dojem působivý jak výtvarnou kulturou, tak rozmanitostí jednotlivých uchopení témat jako určitých celků a sjednocující perspektivou provázející myšky.

Nu tak vida, jsou tu věci, které stojí za komentář. A mám alespoň trochu lepší svědomí, když jsem se, byť jen takto okrajově, v drobné poznámce věnoval oné oblasti knižní kultury, která je – alespoň si to myslím – v Čechách výjimečná.