Děti z Diyarbakiru, Med a Muzeum nevinnosti

Děti z Diyarbakiru jsou příběhem dvou malých kurdských sourozenců z města na jihovýchodě Turecka, kde žijí převážně Kurdové. Ti jsou trnem v oku tureckým nacionalistům a s tichým souhlasem vlády čelí šikaně různých polooficiálních organizací. Otec s matkou chlapce Firata a dívky Gülîstan jsou kvůli byť jen vlažné sympatii ke kurdskému disentu brutálně popraveni před zraky svých dětí. Ty se o sebe potom musejí samy postarat na ulicích velkoměsta – na nichž po čase narazí na vraha svých rodičů. (Vojtěch Rynda, Febiofest ocenil malé Kurdy, LN 3. 3. 2010)

Jestliže letošním vítězem Berlinale je film Bal (Med), mohu tomu porozumět. V Německu žije zhruba čtyři miliony Turků, vlastně již druhá generace, to znamená, že synové vyrůstali již v evropské kultuře. Turecká problematika je tedy v Německu už od šedesátých let téma soužití, někdy problematického, ba i konfliktního, dvou značně rozdílných světů, téma, od něhož se odvíjelo kladení řady otázek a nalézání odpovědí.

Je to už určitě víc než dvacet let, co jsem viděl film (nedokážu už říci, zda to byla německá či turecká produkce), který pojednával o autobusu s tureckými imigranty, jejichž důvěru zneužili podvodníci, kteří jim slíbili, že jim zařídí vstup do země, vybrali od nich peníze a pasy a nechali je napospas osudu. Dodnes se pamatuju na komicky působící, ale vlastně tragickou situaci, jak opouštějí po několika hodinách autobus, v němž byli uvězněni (porušují přitom zákaz oněch věznitelů) a vydávají se na zoufalou pouť v jiném světě, jehož kulturu neznají a v němž se neumějí orientovat. Nezapomenu na scénu s eskalátorem, již kamera zachytila coby se hlavy vynořující se na jeho konci, s hrůzou vytřeštěným pohledem, postavy křečovitě se držící zábradlí stroje, který je někam unáší a oni nevědí, kam. Scénu jsem vnímal jako parabolu, podobenství o člověku vytrženém ze svého domova a ztraceném v cizině. V dnešní vzpomínce je pro mne podstatný úhel pohledu, který umožňoval příběh vnímat právě takto. Turečtí imigranti nebyli zpodobeni jako vetřelci v cizí zemi, ale jako lidé, kteří se ocitli v neznámém světě, ve kterém se nedokáží orientovat.

Dnešní pohled se v mnohém posunul. V cestě, kterou jsme urazili ve vnímání cizích kultur, řekl bych, samostatnosti tématu, v košatosti, vícevrstevnatosti výpovědi, způsobu, jak je vnímána. Přitom ony základní otázky, totiž po lidskosti, identitě člověka ve vztahu k místu, kde žije, jsou podobné. Dokladem je například úspěch filmu Bal (Med) na 60. ročníku Berlinale.

Film, oceněný na berlínském filmovém festivalu, je poslední částí trilogie „Yusuf“ (podle jména hlavního hrdiny), jemuž předchází, která vznikla v letech 2007 až 2010 ve spolupráci se scénáristou Orçunem Köksalem. V první části  s názvem „Yumurta“ (Vejce) se vrací básník Yusuf po smrti své matky z velkoměstského exilu do rodného města. Ve druhém dílu „Süt“ (Mléko) se tvůrce filmu vrací do Yusufova mládí, do jeho dvaceti let, kdy se svou matkou žije na okraji malého anatolského města. Zatímc se jej matka snaží přimět k praktickému životu, on sní o tom, že se stane básníkem.  Film je portrét člověka, který žije svůj život pod tlakem velkoměsta. Poslední díl, „Bal“ (Med), se vrací časově ještě dále, do dětství hrdiny. Když otec šestiletého školáka Yusufa, pěstitel včel (odtud název) zmizí beze stopy v anatolském lese, pokouší se chlapec zastavit svou řeč a vydává se hledat svého otce. Režisér komentoval svůj umělecký záměr těmito slovy: „Mne zajímá duše člověka, jeho duch. Tážu se, co se s ním děje v naší přítomnosti. Vezměme například industrializaci. Mnoho nám přináší, ale také nám mnoho bere. Jak to proměňuje náš život?“

Režisér filmu Med je Semih Kaplanoğlu, který patří vedle Nuri Bilge Ceylana k nejznámějším představitelům současného tureckého filmu. Pochází z Izmiru, města nám známého v podobě odvozené z latinského názvu jako Smyrna, nacházejícího se na pobřeží Egejského moře, tzn. dnes v západní části Turecka (podobně jako Istanbul), které má obrovskou kulturní tradici (bylo součástí několika říší, potažmo kultur od doby antiky, i ještě před ní, později Byzantské říše, Osmaské říše atd. Ve Smyrně žilo po celou dlouhou dobu její historie obyvatelstvo několika konfesí – ortodoxní Řekové, Turci, Židé, Arméni a cizinci z evropských zemí. Zažilo právě v multikulturním (tedy spíš nekulturním) kontextu dva masakry, při nichž přišlo o život několik desítek tisíc lidí (a další desetitisíce byly vyhnány). Je tedy zřejmé, že Kapalonğlu více než rozumí problematice „zdí“ a “exodů“, které jsou vlastně jednou z charakteristik dějin 20. století vůbec. Problematice, kterou důvěrně znají i Němci (Berlínská zeď, rozdělení země na dva státy dvou protichůdných – dokonce nepřátelských – společenských systémů) a nakonec i Češi – jednak ze své pobělohorské historie, jednak z doby totalitních režimů právě ve 20. století.

Je to i jeden z důvodů, proč rozuměla i porota Febiofestu tématu rovněž tureckého filmu, který ocenila? Skutečnost, že zaujal porotu Febiofestu rovněž turecký film, je docela pozoruhodná. Stěží se mohu domýšlet, zda ji zaujal silný příběh dětí vydaných na pospas osudu, tedy příběh dramatičtější či drastičtější než vítěz Berlinale,  pozadí konfliktu dvou etnik, jak je známe z médií, či obecnost tohoto tématu obměňujícího se v posledních desetiletích na různých místech světa, tragičnost lidských osudů jako důsledku nejrůznějších forem náboženského či nacionálního  s fundamentalismu či něco jiného. V každém případě je jisté, že se rozšiřují hranice vnímání filmové kultury, které už dlouho překročily evropský (plus americký) prostoru – příkladem může být úspěch  Milionář z chatrče před nedávnem – přičemž se samozřejmě i tyto kultury proměňují, jejich výtvory můžeme vnímat jako produkt globalizace, „pozápadnění“. Je to ostatně vidět nejen v kultuře, ale v celém životním stylu, směřování celé společnosti, velmi patrně například v Číně či Brazílii.  O významu posunu těchto kultur směrem k evropským pro jejich vnímání u nás je dobrým příkladem Japonsko, které integrovalo západní kulturní vlivy za druhé světové války (ostatně princip otevírání Japonska různým kulturám a jejich vlastního zpracování je charakteristický pro celou historii této země), pak důsledkem jeho orientace bylo například vnímání japonských filmů Evropany (Akiro Kurosava).

Na druhou stranu je Japonsko tak trochu výjimkou mezi asijskými kulturami. Svou výraznou pozici v evropské kultuře mělo už od devatenáctého století (vzpomeňme na „japonerie“ u českého dekadenta Karla Hlaváčka) a udrželo si ji i ve století dvacátém (můžeme srovnávat střídmost a vyváženost některých oblastí japonské architektury a evropské meziválečné architektonické avantgardy, oblíbenost „haiku“, japonské básnické formy, u minimalistických básníků a intelektuálů atd.). Podobně má třeba v české kultuře svou pevnou pozici kultura čínská (počínaje příběhem porcelánu – přes Drážďany, Míšeň do Karlových Varů, až třeba po předválečné Matesiovy překlady čínské poezie). Jiné regiony získaly u nás svou pozornost vlastně teprve nedávno.

Kdybych uvažoval o Turecku a celé této oblasti, tak bych jako anekdotu uvedl Hardmuthovu stavbu minaretu v valticko-lednickém areálu. Samozřejmě je tady celé jedno velké skryté podloží kultury, které si běžně neuvědomujeme a k němuž patří ornamenty na tkaných kobercích či koření, ale kdybychom měli ještě před nedávnem uvést nějakého tureckého romanopisce, myslím, že bychom se docela zapotili. Toto se v poslední době změnilo.

Do češtiny byly v posledních letech přeloženy romány tureckého spisovatele, nositele Nobelovy ceny, Orhana Pamuka (jistě právě ono ocenění přispělo k tomu, že získal pozornost). Orhan Pamuk pochází z Istanbulu, jeho život je s Istanbulem spojen. V jednom ze svých románů (Istanbul – Vzpomínky na město 2003, česky 2006 v překladu Kláry Kolinské) vyjadřuje svůj nostalgický pocit ze zániku některých starých čtvrtí v Istanbulu. Dnes už to není román jediný, po zmíněné knize následují další překlady – „Jmenuji se Červená“, „Nový život“, „Sníh“. Právě v těchto dnech jsme si mohli přečíst komentář o novém románu tohoto spisovatele s názvem „Museum nevinnosti“ (viz odkaz).

Kritici obvykle vyzvedají již zmiňované téma setkávání různých kultur a dále Pamukem opakovaně nastolované téma identity a její záměny. Sílu Pamukovy výpovědi překračující národní hranice však spatřuji zejména v jeho úchvatném svědectví o zániku, který je pro nás v tuto chvíli velmi aktuální zkušeností. V barvách kontrastujících s šedí a špínou, v pachu a zvucích starého i nového Istanbulu nám Pamuk nabízí obraz mizení našeho vlastního světa (citováno, viz odkazy).

Výbor, jenž doporučil udělení Nobelovy ceny, charakterizoval tureckého romanopisce takto: „Při hledání melancholické duše svého rodného města objevil nové symboly civilizačních střetů a kontaktů.“ V telefonickém rozhovoru, který podle nobelovského zvyku proběhl s čerstvým laureátem krátce po zveřejnění výsledku soutěže, však Pamuk kategoricky prohlásil, že nepíše o konfliktech mezi civilizacemi, ale o jejich mísení (viz odkaz).

Ať už se přikloníme k té či oné interpretaci, je zřejmé, že umělecká díla tureckých filmařů či romanopisců nás nějakým způsobem výrazně oslovují. Jedním z důvodů může být i to, jakým způsobem vnímají proměnu patriarchálního světa. Zatímco západní společnost ji vnímá jako produkt vlastního vývoje, důsledek východisek své vlastní civilizace, v níž se tato proměna zrodila (idea „pokroku“, průmyslová a později technologická revoluce etc.), neevropské kultury ji mohou vnímat kontroverzněji jako brutální zásah zvenčí a nutnost položit si otázku, kterým směrem se má jejich společenství vydat. Tento okamžik vnímá ve veškeré ostrosti jako rozcestí, osudy hrdinů, ale i celé kultury jako důsledek nastoupené cesty. Západní svět je svůdný, přináší pohodlí mnohdy bez nutnosti vynaložit námahu, kterou nahradí „přidaná hodnota“ vedoucí k blahobytu – ve srovnání s tradičním světem, ve kterém se vždy musí platit účet. V něm ale nehrozí ztráta identity, hrozba stát se „mužem bez vlastností“ (Musil), rozpad pevného hodnotového systému. Zkrátka to, co my si ve své sebejistotě připouštíme až v okamžiku, kdy není návratu zpět.

Na druhou stranu my čteme výpovědi z těchto kultur jako svěží sdělení, které má svůj silný příběh, který nám dává svébytné odpovědi na naše otázky. Země jako Turecko pak už nevnímáme jako vzdálený Orient (ostatně letadlem jsme například v Istanbulu za několik hodin), pohádky z Tisíce a jedné noci, nebezpečnou „cizinu“, kde by nám hrozilo vězení, jako kdysi Strakonickému dudákovi  dramatické báchorce Josefa Kajetána Tyla či klukovský sen v Poláčkově humoristickém příběhu Bylo nás pět, ale jako plnohodnotné, vážné dotazování po věcech tohoto světa.  

Byl jsem před časem v Kreuzbergu, to je berlínská čtvrť, v níž příslušníci této národnosti bydlí, viděl jsem tam prosté, nicméně docela pěkně udělané divadelní představení. Soubor jsme pozvali do Jičína na pohádkový festival. S nádherou, ale i úžasným pocitem, ke kterému přispívá autenticita staveb v Istanbulu, která po tisíciletí trvají, proměnují se, zanikají a znovu povstávají na stejném místě, se samozřejmě nemohou rovnat. Ale to bychom porovnávali nesrovnatelné.

Odkazy:

https://www.lidovky.cz/febiofest-ocenil-male-kurdy-dpf-/ln_noviny.asp?c=A100403_000030_ln_noviny_sko&klic=236297&mes=100403_0
https://www.lidovky.cz/hledej.asp?search=febiofest&hledej.x=0&hledej.y=0&hledej=hledej

https://de.wikipedia.org/wiki/Semih_Kaplano%C4%9Flu
https://de.wikipedia.org/wiki/Nuri_Bilge_Ceylan
https://www.critic.de/interviews/detail/artikel/%E2%80%9Erobert-bresson-ist-mein-meister%E2%80%9C-2942.html

https://de.wikipedia.org/wiki/Izmir
„1918 lebten hier laut Archivangaben 155.000 griechisch-Orthodoxe, 44.000 Türken, 21.000 Juden, 10.000 Armenier, 50.000 Ausländer – hauptsächlich Briten, Franzosen, Deutsche und Italiener“

https://www.moviemaze.de/filme/3413/min-dit-die-kinder-von-diyarbakir.html

Orhan Pamuk
https://cs.wikipedia.org/wiki/Orhan_Pamuk
https://www.orhan-pamuk.de
https://en.wikipedia.org/wiki/Istanbul:_Memories_of_a_City

Prolínání časů, mísení civilizací
https://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=2874

Muzeum nevinnosti, nový oslnivý román Orhana Pamuka https://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1861&catid=95