Děčín etc.

Děčín etc.

Město na severu Čech, kdysi vlastně města dvě, Děčín a Podmokly, každé na jednom břehu naší největší řeky, bylo součástí mytologie mé rodiny. Kdysi, po první světové válce, tam dostala moje prababička místo na dráze, v úschovně zavazadel, aby mohla uživit svých pět dětí. K dráze se pak upínaly i další rodinné příběhy, zvláště Edisa (lingvistická zvláštnost v rodině, také ona prababička byla „babis“, Edis se říkalo jejímu synovi Eduardovi), který pracoval na dráze celý život (díky tomu jsem věděl už v útlém dětství, co je to deputát).

Dnešním impulsem mého zabývání se Děčínem, Českosaským Švýcarskem a dalšími lokalitami v tomto kraji byla účast Aleny na EXODu (rekreačně-vzdělávací základna pro pedagogy), v tomto případě turisticky zaměřeném. Informace z hromádky materiálů se mísí s různými vzpomínkami, sny mými i těmi, které mi vypravovala moje matka, staršími vlastními cestami atd. Z tohoto amalgámu musím vybrat ovšem jen to, co lze zprostředkovat a zpřístupnit jiným, pro něž by tyto výstupy nepostrádaly smysl.

Možná v kontextu vzpomínky na řečeného strýčka, „mašinfýry“ Edise, i proto, že dotyčná skládačka je na vrcholu hromádky s materiálem, který Alena přivezla z cesty, si všimnu tramvaje údolím Křinice. V „německém“ prostředí se to hemží „vláčky na všechny způsoby“, počínaje dětským (kdysi „pionýrským“) vláčkem v Drážďanech, přes úzkokolejky, jakými je „Schmalspurbahn“ z Radebeulu u Drážďan do Moritzburgu (Tři oříšky pro Popelku), ale i třeba dnes už zaniklá úzkokolejka v Jizerských horách, meziměstské tramvaje (u nás dosud mezi Libercem a Jabloncem n. N.), modely vláčků, jako byly po léta na výstavě v jedné budově na ostrůvku mezi kolejemi na libereckém nádraží. To je jen v tomhle (byť nijak nevymezovaném) prostoru, v Lužických horách je známý vláček, který jezdí kolem Ojvína (Bad Oybin), mohli bychom pokračovat v jižních Čechách dráhou z Jindřichova Hradce do příhraniční Nové Bystřice. Nejsa modelář ani sběratel ničeho, chybí mi odborné znalosti, přesto mám v těhle věcech zalíbení, když na ně někde narazím.

Kirnitzschtalbahn, tedy tramvaj údolím řeky Křinice (slovanskými názvy se to tu jen hemží, německé transkripce jsou lehce komické, hned v tomto údolí najdeme Ostrau) je historická tramvaj, která vede od Labe do Saského Švýcarska, přesněji řečeno z Bad Schandau (od Lázeňského parku) k vodopádu Lichtenhainer Wassefall (stejného jména je restaurace s charakteristickými hrázděnými prvky architektury), v provozu je od roku 1898. Stanice Kurpark, Botanischer Garten (Botanická zahrada), Ostrauer Mühle (Ostravský mlýn), Mittelndorfer Mühle, Forsthaus (Hájenka), Schneiderweiche (točna), Nasser Grund (Vlhký pozemek), Beuthenfall a Lichtenhainer Wasserfall.

Podpora cestovního ruchu byla motivací od počátku úvah o koněspřežné dráze (1870), o dvacet let později byl založen výbor na stavbu už motorové tramvaje, později dohodnut způsob pohánění vozů (elektrická energie), 1898 první zkušební (kolaudační) jízda, začíná pravidelný provoz, v roce 1926 oficiální název Kirnitzschtalbahn, o rok později vše zničí požár, provoz obnoven díky vozům zapůjčeným z trati Dresden-Radebeul (Lößnitzbahn). Další historie je plná komplikací, několikerého zastavení provozu celé trati nebo jejich částí – během války, po roce 1969, 1985, z nejrůznějších důvodů. V provozu po celé trase je tramvaj opět v roce 1990, 1992 se zakládá dopravní společnost OVPS (Oberelbische Verkehrsgesellschaft Pirna-Sebnitz mbH), dále tu jsou (stejně jako u nás) Přátelé železnice-Dopravní muzeum Drážďany, o. s. (budova se nechází, pokud se nemýlím, nedaleko Frauenkirche). Zajímavá je i novodobá historie, v roce 2006 objevuje dráhu Hollywood, několik vozů se podílí, po převezení do Zhořelce, na natáčení filmu Předčítač (s Kate Winsletovou). Samozřejmě i nyní dochází k povodním (2002 stoletá povodeň, 2010), které vyřazují dráhu z provozu. Od roku 2012 zase jezdí v plné kráse a délce.
Na google.maps najdete Kirnitzschtalstraße, severně od ní pak vede Sebnitzerstraße, na níž jsou obce Altendorf, Mittelndorf atd.
Bližší info na adrese
https://www.ovps.de/

Ve Zpravodaji Správy národního parku České Švýcarsko se stejnojmenným názvem České Švýcarsko je všechno možné (dokonce jsem si myslel, že nějak špatně čtu, když jsem jako první článek v čísle z dubna 2016 viděl Železivce Českého Švýcarska, když jsem se minutu předtím zabýval, stejně jako nyní železnicí), v dubnovém čísle je pak opravdu Dráha národního parku / Páteř dopravního systému v regionu národních parků s komentářem Tomáše Salova (páteř tvoří železniční linky U28, U27 a U8, na něž na české straně navazují autobusové linky 434 z Děčína do Krásné Lípy a 435 z České Kamenice do německé Schmilky, dále na německé straně 244 z Bad Schandau ke stolovým horám) a standardním schématem dopravního spojení z Děčína, Bad Schandau, České Kamenice, Krásné Lípy, Rumburka aj.

V buletinu je i regionální mapa s vyznačenými informačními středisky (e-mailové adresy, mj. Brtníky, Č. kamenice, Hřensko, Doubice, Jetřichovice, Krásná Lípa, Mikulášovice, Pravčická brána, Saula, Srbská Kamenice).
https://www.ceska-kamenice.cz/
https://www.hrensko.cz/
https://www.mikulasovice.cz/
https://www.ceskesvycarsko.cz/?gclid=CO-8m-C6_c0CFS8z0wodbEwGtg
https://www.pbrana.cz/
https://www.srbska-kamenice.cz/

(další články Přírodní rezervace Čabel, Lov lososů ve Hřensku, Deset let Vítání ptačího zpěvu)

Turistické atrakce v Českosaském Švýcarsku
Pravčická brána a vyhlídky (www adr. výše)
Edmundova (Tichá) soutěska (info viz Hřensko)
Divoká soutěska (info podobně, e-mail urad@hrensko.cz)
Soutěska Obere Schleuse (Sasko), https://www.hihedo.de/
Tiské stěny, https://www.tisa.cz/

Pozoruhodná informace je o obnově drobných památek (to si totiž myslím, že je stejně důležitá věc, jako oprava památek „národních“, všimněme si, jak v „kulturních“ zemích jsou právě tyhle věci v pořádku). Nebudu vypisovat všech pětadvacet položek, jedná se o různé „kříže“, svaté „obrazy“ na lesních rozcestích, malé kapličky atd. Tak alespoň několik: kříž Rosiny Pohlové Na Potokách (Dolní Chřibská), studánka sv. Huberta v údolí Jetřichovické Bělé, dřevěný kříž Frahlochkreuz v Jetřichovicích, Richterův pomník v Janově, Hübelova kaple v Streckwald (Hřensko).

Asi se mi nepodaří být nějak příliš systematický, o nějaký vzorec ani neusiluju, nicméně na „vláčky“ navazují coby jiný dopravní prostředek lodě. Není to tak dlouho, co jsme v televizi mohli sledovat vyprošťování české lodě, která se vzpříčila o mostní pilíře v Drážďanech, zdejší Bílá flotila (Weiße Flotte, dalo se plout z Drážďan do Děčína) byla mou symbolickou spojnicí s domovem v době, kdy jsem v saské metropoli bydlel. Letáček (skládačka) Lodí po řece, vydané Městem Děčín, přináší nejen informace o lodní dopravě na Labi a možnostech kombinace s cyklistickou a pěší turistikou, ale je i oslavou přírody s vodou spojenou:
Edmundova soutěska
Poslední ze tří soutěsek na dolním toku řeky východně od Hřenska je Edmundova soutěska, dříve nazývaná Tichá nebo dolní. Tento skalnatý kaňon řeky kamenice tvoří strmé, často kolmé skalní stěny, vystupující na úroveň hladiny do výšky 50 až 150 metrů, s dobře patrným kvádrovým rozpadem pískovců. V úseku, kde skály padají přímo do vody, nahrazuje cestu plavba na člunech. Přístup z horního okraje Hřenska je pěšinou zprvu po levém, pak po pravém břehu kamenice pod skalními převisy se třemi tunely ke splavu, nad nímž je dolní přístaviště člunů. Po vodě je možné urazit další úsek 960 m, na který navazuje pěší stezka po levém břehu k Meznímu můstku, odkud je možné pokračovat do do Divoké soutěsky nebo vystoupit po schodech do Mezné. Nad soutěskou vystupuje řada skal se zajímavými útvary, např. Skalní rodina či Strážce.
Soutěsky jsou – vedle stolových hor a dalších skalních útvarů (často rovněž útvarů kulturní krajiny, tj. se zásahy člověka) jednou z nejvýraznějších atrakcí Českosaského Švýcarska.
Další info
https://www.hrensko.eu/edmundova-a-divoka-souteska/
https://www.skalnimesta.cz/virtualni-prohlidky/soutesky-kamenice-ticha-bufet.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sout%C4%9Bsky_Kamenice

Když se ještě na okamžik vrátím do širšího „dopravního“ kontextu, nahlížím do materiálu s názvem Sasko (D), jízdenka Labe-Elbe 2016/17 s druhým titulem Cestování v Drážďanech a Horním Polabí. Na mapě přeshraničního regionu jsou písmeny vyznačeny jednotlivá témata – A / Objevujte barokní Drážďany, B / Výlet do Míšně C / Návštěva Moritzburgu (už zmíněno, Tři oříšky pro Popelku), D / Plavby výletní lodí, E / Na cestách nostalgickými zážitky (úzkokolejka Weißerritztalbahn a zmíněná historická tramvaj Kirnitzschtalbahn) a číslicemi pak jednotlivá místa 1 / Drážďany, 2 / Míšeň, 3 / Dadebeul, 4 / Wesenstein, 5 / Großsedlitz, 6 / Pirna, 7 / Bad Schandau, 8 / Königstein, 9 /  Rathen, 10 / Stolpen. Zdůrazněny jsou přeshraniční vlaky a přeshraniční autobusy.

Letáček Každý den lodí (2016) obsahuje Jízdní řád Ústí n. L – Lovosice – Litoměřice. Lodě plují  od 25. 3. – 30. 10. 2016 ve středu, čtvrtek (jen po proudu), pátek a víkendy a státní svátky z Ústí vždy 9:20 a z Litoměřic ve 14:15, ve středu přitom po proudu jen z Litoměřic do Velkých Žernosek, zato v 16:00 tutéž trasu i obráceně. Letáček dále obsahuje plavby do Drážďan, do Mísně a zámku Moritzburg, do lázní Kurort Rathen a na zámek Pilnitz. Zvláštní plavby jsou různé plavby s programem (např. Mikulášská, Svatomartinská, Valentinská zamilovaná atd.). Na druhé straně skládačky je pak jízdní řád Děčín – Hřensko – Bad Schandau, z Děčína každý den v týdnu včetně víkendu (ale ne vždy až do Bad Schandau, jen ve středu, pátek a neděli) vždy v 9:00, zpátky ve zmíněné dny z Bad Schandau 14:30, v ostatní jen z Hřenska, zato ve dvou termínech, v 10:00 a 15.00.

Pomalu se dostávám k samotnému Děčínu. Dalo by se říci, že vše lze nalézt na adrese www.idecin.cz. Na těchto turistických stránkách města zaujme hned úvodní intro, kde pod znakem „Město Děčín“ můžeme sledovat nejatraktivnější obrazy severočeského města. Chtěl jsem před několika lety (zhruba pěti, když jsem byl jičínským zastupitelem), aby Jičín měl takto působivé stránky, našel jsem vzory, dali jsme se do práce. Bohužel, „politická vůle“ a agresivní místní novináři nebyli věci nakloněni, vizuální stránka byla méně důležitá než „chodníky“ (velké poučení z regionální politiky), a abych poslouchal obvinění, že „utrácím peníze daňových poplatníků“, to jsem neměl zapotřebí. Odbočil jsem trochu, takže:

Všechno se dá najít na zmíněných stránkách, projekt má též facebookovou stránku, nicméně existuje i „papírová podoba“, Časopis pro turisty.  V úvodním článku 10 „nej“ děčínského zámku se uvádí „10 pádných důvodů, proč bychom měli navštívit děčínský zámek“ (v originále „proč byste“…). Mezi jinými – nejnavštěvovanější zámek na severu Čech hostil nejvýznamnější osobnosti své doby, přestože je ve středu města, je zámek obklopen zelení (terasové zahrady, poprvé v Evropě zde vykvetla viktorie královská, Růžová zahrada patřila k nejvýznamnějším rosariím v celé monarchii atd.

Na dalších stránkách se propaguje via ferrata na Pastýřskou stěnu (opravdu adrenalinový zážitek, stačilo mi, když jsem to viděl na fotkách), turistický pas města Děčín, tři cyklostezky na území Děčína či „romantická zákoutí národního parku“. Tady se trochu zastavím. U kapitoly o romantických zákoutích národního parku je portrét Sira Edmunda, tedy knížete Edmunda Clary-Aldringen. Jeho jméno je spojeno s výletním zámečkem Sokolí hnízdo u Pravčické brány, které nechal právě tento šlechtic s rodovými kořeny z Lotrinska a Toskánska postavit, ale také s Edmundovou soutěskou, jednou z oněch tří romantických míst zpřístupněných veřejnosti v zájmu turismu ještě v době, kdy tento pojem nenabyl dnešních rozměrů.

Informace o Aquaparku a Zoologické zahradě (u Pastýřské stěny) jsem už jen přeběhl.

Vedle tohoto „časopisu pro turisty“ se na hromádce s turistickými materiály nachází řada skládaček (z formátu A4 na tři části) se společným označením „Děčín a okolí“ a „turistické informace“ (nechybí městský znak), pojednávající vždy jedno zaměření: S rodinou za zábavou, Výlety pro pěší, Lodí po řece, Adrenalin, Romantické výhledy, Via ferrata. Vydané všechny v roce 2015. Vybírám pár informací: Via ferrata na Pastýřskou stěnu v Děčíně je jedinou ferratou v Čechách, která leží v centru města. Výška stěny 95 metrů, dvanáct tras (hezké názvy: Cesta do nebíčka, Spolčení hlupců, Hladový poutník, Dráteník, Vzdušný balet aj.). O adrenalinu se hovoří v souvislosti s horolezectvím a extrémní cyklistikou, u skládačky Lodí po řece se vracíme k Edmundově soutěsce. Pro pěší je zajímavá naučná stezka k vyhlídce Kvádrberk, pokračovat lze k další, Labské stráži, pokračujeme-li nad skalnatým údolím Labe, největším pískovcovým kaňonem v Evropě, jsme odměněni nezapomenutelnými pohledy. Zmíněna je vyhlídka Belvedér, z Děčína do Hřenska je cesta dlouhá sedmnáct kilometrů. V přehledu romantických výhledů jsou zmíněny: Labská Stráň – Belvedér, Císařská vyhlídka na Kvádrberku, Pastýřská stěna, Pravčická brána, rozhledna Sokolí vrch, Janovská rozhledna, Velký Chlum, Děčínský Sněžník, Šaunštejn a Mariina vyhlídka.

Alena zmiňovala, že cesta na Šaunštejn, po červené z Vysoké Lípy směrem k Malé Pravčické bráně byla zařazena do programu EXODu a že ony „strmé schody úzkou spárou ve skalním masivu“, o nichž se píše, byly opravdu strmé. Mariina vyhlídka se nalézá v Jetřichovických skalách.

Téhož formátu, ale z jiné edice pochází skládačka Rozhledny a vyhlídky / České Švýcarsko, kde jsou vedle Děčínského Sněžníku uvedeny Jedlová, Dýmník (Rauchberg) či Tanečnice, vždy doprovázeny humorným podtitulem (např. u Dýmníku „rozhledna, kterou si městský rada postavil ke svým narozeninám“).

Ještě než půjdu dál, zmíním knižní publikaci Děčín / město uprostřed romantické krajiny, výpravnou brožuru, která jde za rámec ostatních zmiňovaných turistických materiálů. Autoři Zdeněk Čvančara a Jiří Stejskal, pro Město Děčín vydala tiskárna Delta Print Děčín v roce 2005. Vedle historických fotografií je zde publikována celá řada nových, v textu je množství dalších informací, často se zřetelem k historii, které přinášejí hlubší vhled do obrazu města. Nebudu zde kopírovat tyto podrobnosti, protože by se výběr stejně minul účinkem. Pouze jednu věc – osobní odbočku – nevynechám: Náhodně jsem teď otevřel knížku na stránce, na níž je fotografie hlavního nádraží (projížděl jsem jím při svých pravidelných cestách do Drážďan). Informace, že budova byla postavena v roce 1864, ve mně otevřela vzpomínku na sen mé matky, která zde prožila dětství. Zdálo se jí, že uklizečka, která dělala úklid tak, že podlahu posypala pilinami a pak je smetla (s tímto postupem jsem se pak opravdu ještě setkal, po půl století, na nádraží v Drážďanech), ji rozsekala na kousky a pak ji, stejně tak jako ony piliny, smetla na hromádku. Zajímavá pak byla poznámka mé matky, že když se na děčínské nádraží po letech dostala, připadalo jí daleko menší než v dětství, kde bylo součástí onoho velkého imaginárního světa.

https://www.idecin.cz/
https://www.facebook.com/decinproturisty
https://www.zamekdecin.cz/web_cz/
https://www.audioteplice.cz/text.php?id=001
https://www.pbrana.cz/historie.php

Obojí, město Děčín i příroda tentokráte jen Českého Švýcarska je spojena v dvojportrétu na „ilustrované mapě a průvodci“ materiálu Děčín a okolí / České Švýcarsko. Z těch méně rozměrných materiálu je to nejpřehlednější skládačka, použitelná při turistice, neboť u obojího je číslovaný seznam „památek a zajímavostí“, které jsou pak vyznačeny na příslušné mapě.

V případě Děčína to jsou 1 / Děčínský zámek, 2 / Růžová zahrada, 3 / Řetězová lávka přes mlýnský náhon, 4 / Pastýřská stěna / Zoologická zahrada Děčín, 6 / Rajské ostrovy, 7 / Kostel povýšení sv. Kříže, 8 / Plavecký areál Děčín, 9 / Synagoga v Podmoklech, 10 / Přístaviště osobních lodí, 11 / Městské divadlo, 12 / Oblastní muzeum v Děčíně, 13 / Staroměstský most přes Ploučnici, 14 / Kostel sv. Františka z Assisi, 15 / Zimní stadion, 16 / Restaurace „Paroloď“ a restaurace „U přístavu“, 17 / Zámecký rybník, 18 / Staroměstské chalupy, 19 / Společenský dům Střelnice, 20 / Hladový kámen, 21 / Mariánská louka.

Řada pozoruhodných položek, určitě ty první čtyři (Děčínský zámek, zdevastovaný předlistopadovým neadekvátním užíváním, je prý opraven už celý, byť jsem na fotkách viděl, že některá místa, např. v nádherné barokní Růžové zahradě, by ještě potřebovaly nějaké opravy), zajímavá je prý secesní děčínská synagoga (těch moc v zemi není). A jistě by takřka každý objekt stál za delší komentář, nicméně není záměrem tady psát knihu. Zmínka alespoň o J. Kramolínovi, jehož nástěnné malby nalezneme v kostele Povýšení sv. Kříže, a jehož práce nalezneme také v Jičíně v kostele sv. Jakuba (zamýšlená valdštejnská katedrála, z jičínské perspektivy píšu, proto ta zmínka). Naopak Rajské ostrovy nemohu znát, unikátní expozice (dle materiálu) vznikla v nově rekonstruované Teplické ulici.

Nu a pojďme na druhou složku materiálu, České Švýcarsko. Zde je vyznačeno následující: 1 / Tiské stěny, 2 / Děčínský (Vysoký) Sněžník, 3 / Město Jílové, 4/ Thunská kaple, 5 / Městský lesopark na Stoličné hoře, 6 / Rozhledna Velký chlum, 7 / Rozhledna na Sokolím vrchu, 8 / Belvedér – Labská stráň, 9 / Hřensko, 10 / Pravčická brána, 11 / Edmundova a Divoká soutěska, 12 / Dolský mlýn, 13 / Všemily, 13 / Jetřichovice, 15 / Česká Kamenice, 16 / Benešov nad Ploučnicí, 17 / NP České Švýcarsko, 18 / Děčínský zámek.

Jak patrno, některá čísla zahrnují obsah, který je vlastně takřka totožný s námětem celého tohoto příspěvku nebo je jeho podstatnou částí (NP České Švýcarsko), některé položky jsem už pojednal v předchozích řádcích (Soutěsky), poslední (Děčínský zámek), jakoby uzavíral a spojoval obě základní témata. Jednotlivé náměty: „česko-německé“ – názvy Česká Kamenice a „protější“ Saská Kamenice (Chemnitz), názvy hor označených jako Sněžník (v Čechách), vlastně i Sněžka, takže o to je to závažnější, historie oněch „královen“, kamenných rozhleden, jako je právě ta na Děčínském Sněžníku, nu a pak těch železných konstrukcí, jako je ta na Sokolím vrchu (pozoruhodný rozhled dolů na Děčín, ale i na Milešovku, Bukovou horu atd.). Zajímavé by pro mne bylo navštívit Tiské stěny, pro porovnání s jinými skalními městy. Prohlížel jsem si alespoň na panoramatických fotkách (360^o), viz odkaz. Zajímavou záležitostí je divadelní prostranství „Belvedér“, takových přírodně architektonických prvků (působivé navíc nad vodou) nalezneme v Čechách několik. Taky člověk vzpomíná a nemůže se upamatovat, například Benešov nad Ploučnicí – byl jsem tam kdy či nikoli?

Zatímco v některých materiálech se jejich obsah omezuje na České Švýcarsko (je to pochopitelné, pokud se jedná o instituci národního parku), jiné materiály zdůrazňují „přeshraničnost“ (už jsem jeden zmiňoval), nebo alespoň zahrnují obojí – České Švýcarsko a Saské Švýcarsko (v mém příspěvku se záměrně omezuji jen na českou stranu, byť to je tak trochu proti mé „filozofii“ historické spojitosti a jedné krajiny; popisy Saského Švýcarska, neřku-li Drážďan, by celý text možná ne jen mírně zkomplikovalo – tak trochu výmluvou mi je i nelogický argument, že kvůli dešti účastníci EXODu na Königsteinu a na Bastei stejně nebyli). Tak tomu je u knížečky Region bez hranic s podtitulem Města a obce Českosaského Švýcarska. Uvádějí se jména: Benešov nad Ploučnicí, Česká Kamenice, Děčín, Dolní Poustevna, Doubice, Hřensko, Chřibská, Janov, Jetřichovice, Jiřetín pod Jedlovou, Jiříkov, Kamenický Šenov, Krásná Lípa, Kytlice, Lipová, Mikulášovice, Rumburk, Růžová, Rybniště, Srbská Kamenice, Staré Křečany, Šluknov, Varnsdorf. Tedy poněkud širší vymezení (Varnsdorf, Rumburk, leží ve Šluknovském výběžku, Jiřetín pod Jedlovou, který už směřuje k Lužickým horám). Každé obci je věnována jedna stránka, v dolní části vyčleněno místo pro „Tipy a zajímavosti“.

Ještě širší záběr má zelená knížečka Děčín a okolí (vydaná podobně jako mnohé další statutárním městem Děčín, v tomto případě 2011), přímo nacpaná informacemi (včetně např. tipů na cukrárny, cykloservisy, adresáře úřadů atd.), v nichž se dosah onoho „okolí“ vedle už několikrát uváděných míst rozšiřuje např. až ke skalnímu hradu Sloup, Panské skále u Kamenického Šenova či k Zubrnicím (Muzeum lidové architektury a, na jiném místě, železniční muzeum). Informací není nikdy dost.

Takže ještě pár poznámek. Jedním z výhledů je už zmiňovaná rozhledna v Janově. Celoročně přístupná kovová konstrukce „nabízí výhledy na stolové hory Saského Švýcarska a Velký Winterberg.“ V obci s třemi sty obyvateli je také větrný mlýn holandského typu z roku 1844 (moc jich tady není, u Blanska byl jeden dost známý) a pseudogotická pohřební kaple rodu Clary-Aldringenů (k nim patřil zmíněný Edmund). V letáčku Janov a okolí, který jsem právě citoval je také fotka Domu Českého Švýcarska v Krásné Lípě. K němu mám rovněž letáček, ale ten spíš propaguje ubytování v novém hotelu Lípa resort (na jeho webových stránkách jsou zase nicméně i informace o přírodě.
https://www.lipa-resort.cz/
https://www.ceskesvycarsko.cz/cs

Majitelé ubytovacích zařízení pochopitelně disponují prostředky na propagaci nejen svého zájmu, a tak si v Katalogu ubytování a služeb více než stostránkové knížky Dovolená v Českosaském Švýcarsku můžeme leccos přečíst o tom, proč by do toho či onoho místa měl návštěvník přijet a ubytovat se tu. Vybírám ve formě výpisků/excerpt (abecedně):

Dolní Poustevna / naučná stezka, vrch Poustevník (místní název Špičák), barokní socha Piety (2005 zrestaurována), přeshraniční stezka Dolní Poustevna – Gerstenberg – Unger, pseudogotický kostel Archanděla Michaela a kostelík Panny Marie, rozhledna Tanečnice 3 km od města (z roku 1904).

Doubice / čedičový vrch Spravedlnost s výhledem do Lužických hor a České Švýcarsko, Karlova výšina – vyhlídka zvaná též Hraběnčin skok na Širokém vrchu, Vápenka a Maškův vrch na Köglerově naučné stezce, romantické Kyjovské údolí (říčka Křinice, rovněž Köglerova stezka, zajímavé skalní útvary).

Mezná a Mezní Louka  / místní části obce Hřensko, zmíněny všechny soutěsky, Pravčická brána, janovská vyhlídka a Gabrielina stezka, nejoblíbenější turistická trasa Českého Švýcarska, část naučné stezky přátelství – od Mezní Louky k Pravčické bráně 6 km.

Chřibská / malebné městečko, několik místních částí, dominanta města kostel sv. Jiří se zajímavou architektonickou historií, místní vlastivědné muzeum, Chřibský hrádek na strmé skále nad údolím Doubického potoka, akvadukt na Chřibské kamenici, domy s podstávkou neboli obvazcové domy, typické pro oblast severních Čech a Horní Lužice, přírodní rezervace Líska, řada vyhlídkových míst v okolí.

Jetřichovice – Rynartice – Všemily – Vysoká Lípa / první z obcí je turistickým centrem Českého Švýcarska, Jetřichovice vznikly v souvislosti s hradem Falkenštejnem, scenérie Jetřichovických skal, Trpasličí skála, křížový vrch u Rynartic, Mariina skála (zpřístupnil Ferdinand Kinský), Rudolfův kámen s jedinečným kruhovým výhledem.

Jiřetín pod Jedlovou / 1548 Sankt Georgenthal, zřícenina hradu Tolštejn (turistický projekt Tolštejnské panství), Křížová hora – poutní místo, štola sv. Jana Evangelisty, letní a zimní sportovní areál.

Jiříkov / město v těsné blízkosti státní hranice s Německem (v Šluknovském výběžku), na město povýšené 1914 Františkem Josefem I., kostely sv. Jiří a Panny marie Pomocnice křesťanů, Švédský sloup – Boží muka z r. 1704.

Kamenický Šenov / jeden z nejznámějších geologických útvarů u nás – Panská skála, nár. přírodní památka, Sklářské muzeum, sklárny a nejstarší sklářská škola na světě.

Krásná Lípa, město na rozhraní Českého Švýcarska a Lužických hor, kostel sv. Máří Magdalény, městský park, Vila Hille (Zámeček) a Palmeho vila, lavička Václava havla, Vlčí hora s kaplí Panny Marie Karmelské, Arboretum Sněžná.

Mikulášovice / bývalá hvězdárna, Tanečnice s rozhlednou, Muzeum nožířství, Weifberg – rozhledna, vzdálená jednu hodinu po Mikulášovické cestě (2001).

Rumburk / město pod vrchem Dýmník, ve východní částí Šluknovského výběžku, na přelomu 19. a 20. století „Malá Paříž severu“, vznik jména: Ronnerberg – Rumburg – Rumburk, Loretánská kaple Panny-Marie, jedna z nejhodnotnějších u nás, křížová cesta na Strážném vrchu, rozhledna Dýmník.

Růžová / jedna z nejstarších obcí v regionu, Kamenická Stráň, Poustevní vrch (Hutberg) s jednou z nejkrásnějších vyhlídek na Lužické hory a České a Saské Švýcarsko, větrný mlýn na vrchu Petřín, Dolskýi mlýn, Riedlův smírčí kříž, naučná stezka Růžová.

Rybniště / patří do CHKO Lužické hory, několik rybníků.

Srbská Kamenice / někdejší lužickosrbská kolonizace, Růžovský vrch, mohutný čedičový kužel sopečného původu, přírodní rezervace Arba.

Staré Křečany / prameny Mandavy na hřebenovce Valdek – Velký Šenov na svahu Ptačího vrchu, Brtnický hrádek, údolí Brtnického potoka a Brtnické vodopády, Vlčí hora – dominantní čedičový vrch.

Šluknov / nejsevernější město České republiky, zámek, arciděkanský kostel sv. Václava, kamenná empírová kašna, sloup Nejsvětější trojice z roku 1752, křížová cesta, Javorová brána, arboretum Kunratice.

Tisá / brána k romantickému kraji Labských pískovců, barokní kostel sv. Anny, od něho vede cesta do Tiských stěn.

Varnsdorf / Hrádek, dominanta města tyčící se na znělcovém vrchu, postávkové domy, Švédská mohyla, několik kostelů.

Tak, a to už jsme opravdu hodně za hranicemi našeho původního záměru. Nakonec ještě minimum odkazů, které jsem chtěl přidat s vědomím, že jsme stále ještě na začátku:

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_%C4%8Cesk%C3%A9_%C5%A0v%C3%BDcarsko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chr%C3%A1n%C4%9Bn%C3%A1_krajinn%C3%A1_oblast_Labsk%C3%A9_p%C3%ADskovce

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tisk%C3%A9_st%C4%9Bny

https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C5%AF%C5%BEovsk%C3%BD_vrch
https://cs.wikipedia.org/wiki/Prav%C4%8Dick%C3%A1_br%C3%A1na

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10316514721-navraty-k-divocine/411236100221002-narodni-park-ceske-svycarsko/ (film ČT)

https://www.patzelt-foto.cz/ (fotografie)