David Attenborough / Život ptáků

„Ptáci představují nejrozšířenější třídu velkých zvířat, obývají všechny kontinenty i oceány a svou rozmanitostí a pestrobarevností nás nepřestávají fascinovat. Od okamžiku, kdy se před 150 miliony lety objevili, se u nich vyvinula úchvatná škála řešení všemožných problémů a nade vše vynikají schopností létat. Jejich životy sou díky tomu stejně zajímavé jako jejich vzhled.“ Tak uvádí první odstavec anotace knihu proslulého autora filmů a knih o životě na této planetě sira Davida Attenborougha. Úžasné záběry na řadě fotografií doplňují text knihy Život ptáků, která v rozsahu půl třetího sta stránek přináší pozoruhodné a poutavě podávané informace o teplokrevných obratlovcích, pernatcích, pro něž je charakteristický také zobák a snášení vajec a jichž by mohlo být na Zemi padesát miliard, v doplněném vydání v nakladatelství Práh.

Vybral jsem si z publikace, která samozřejmě obsahuje v jednotlivých kapitolách i celou řadu dalších zajímavých témat, především tedy onen moment létání, ale také třeba „rybaření pro obživu“ (vzpomínám si na jednu knížku z dětství, která se jmenovala Rybaříci na modré zátoce), „hledání partnerů“ či „rodičovské starosti“ část, která se věnuje jedné oblasti, která mě i jako muzikanta zajímá (a také vzhledem k tomu, že více než polovina se řadí k tzv. „pěvcům“), totiž pozoruhodné schopnosti, kterou nejspíš každý z nás v nějaké podobě zažil (cvrlikání vrabců, zpěv skřivánků, kejhání hus) a na kterou láká jeden ornitolog, známý v našem regionu, rovněž autor knih o přírodě (dr. Mrkáček) děti i dospělé na ranní poslech právě zpěvu ptáků, v Attenboroughově knize pojednaný v kapitole označené jako Signály a písně.

Kladl jsem si vždycky otázku, jak je možné, že někteří tvorečkové s tělem ve srovnání s tím naším možná stokrát, možná tisíckrát menším, dokáží vydávat v tomto poměru neuvěřitelně silné zvuky, tak cvrčkové či kobylky, ale vlastně i otravné mouchy (ty při dotěrném letu nám před nosem stěžujícím soustředění), a ovšemže právě ptáci. A u nich pak právě v té pestrosti, které autora vedly k označení těchto rafinovaně organizovaných zvuků jako „písně“. Netušil jsem nic o orgánu, zvaném syrinx, nacházejícím se na konci ptačí průdušnice, jehož fyziologii autor popisuje jako dvě trubice, které mohou k oběma funkcím, dýchání a zpěvu, být používány současně nebo odděleně, a způsob, jak pták může regulovat výšku tónu a jeho zabarvení.

Dozvídáme se i o vizuální komunikaci, tedy zbarvení peří, které vysílá příslušné signály, a úžasných zajímavostech, jako je spolupráce ptáka jménem medozvěstka, připomínající drozda, s medojedem kapským, kterého dovede na místo, kde v kmenu stromů, tedy na chráněném místě, včely budují svá hnízda, a ten na oplátku vykoná práci, která by byla nad síly ptáka, totiž odhrabe místo tak, aby se medozvěstka k medu dostala. Pták prostě „znovu zavolá a zamává ocasem“ a medojed jej následuje. Rozzuřený hmyz se samozřejmě brání likvidaci svého hnízda, ale tvorové lační lahůdky si poradí. A zavolat medozvěstku a přimět ji ke spolupráci umí i lovci kmene Boranů v Keni, kteří pak část odměny, tedy kus plástve, nechá objeviteli hnízda na místě, „aby pták dostal svůj díl“.

Dozvídáme se řadu dalších příkladů nejrůznějších funkcí signálů vysílaných ptáky, například slunatcův způsob zastrašování, který známe také třeba u sov. Je řeč o schopnostech ptáků změnit barvu peří, které je třeba v zimě bílé, kdy tzv. přepeřování poté, co odtaje sníh, znovu nastoluje funkci maskování. V amazonském deštném pralese vytvářejí ptáci smíšené společenství při lovu, třeba mravenců, při němž jeden druh upozorňuje na případné nebezpečí varovným tichým voláním, které vyhlásí poplach, v jiných případech, například když jsou ohroženi kočkou, spustí naopak nesmírný randál.

Autor také hovoří o „lži“, když někteří ptáci vysílají falešné signály, které neodpovídají realitě (svým chováním například říká, „jsem nebezpečný“, ačkoli není, nebo naopak „jsem někdo jiný“). Otázka identity je jednou z funkcí signálů, už jsem zmínil schopnost maskování, je tu ještě jiný příklad, potu (mn. číslo potuové), velký příbuzný lelků, dokáže vypadat jako kůra stromů (v knize je kousek dál pěkná fotka dospělého potua a mláděte), při této imitaci dokonce zavře oči, přesto vidí, co se kolem děje. Jiný příklad je zvukový, totiž počet úderů (a také způsob, buď přímo ťuká do stromu nebo vezme do zobáku klacek a tluče jím), tak např. strakapoud má frekvenci úderů dvacetkrát za vteřinu, jiní ptáci třeba klepnou jen dvakrát. Stejně tak jen dva tóny vydá zvonovec velký, který žije v jihoamerickém pralese (autor komentuje, že cestovatelé šílí, když tohle poslouchají celý den), naopak nejupovídanější pták je laločník na Novém Zélandu, černý a velký jako špaček.

Důležitá je také doba zpěvu, nejvýhodnější je časné ráno (proto také dr. Mrkáček své ornitologické procházky koná právě v tuto dobu), Attenborough vysvětluje důvody a souvislosti, proměny teploty vzduchu či vítr, v ranním chladu se ještě nepohybuje hmyz, který se ptákům lépe loví, ovšem, těch zajímavostí je mnohem více, například je třeba odlišovat volání a píseň (i když ty samotné melodie autor již dále nerozebírá, ale máme toho, koho to zajímá, plný internet). Pak tu také ještě je tanec při námluvách, to je ale už v další kapitole, ke které se možná někdy ještě vrátím, ať už v textu této knihy nebo spíš z jiných zdrojů. V každém případě ještě jednou zopakuji, že i pro člověka, který se soustředěně nezabývá ornitologií, může být Attenboroughovo dílo třeba impulsem k zamyšlení, příklady z oblasti etologie jsou lecčím blízké i člověku, s nímž mají zvířata možná víc společného, než jsme si ochotní připustit.

David Attenborough, Život ptáků, Práh, 2023