Darovaná cédéčka

Darovaná cédéčka

Neuměl jsem najít lepší titul pro tento komentář, než společný atribut celé hromádky cédéček, které se ocitly v mé skříňce s těmito médii, o nichž na jedné ze zkoušek Horalů kdosi prohlásil, že už je to záležitost pasé, zatímco já jsem je hájil s tím, že možná jsou další nové technologie aktuálnější a častěji používané, ale na druhou stranu jednak dochází k návratům ke starším médiím (zvláště sběratelský zájem o vinylové desky, třeba První hoře vydává svoje poslední album právě na vinylu), jednak pro mě je cédéčko cenné svou kompaktností, tzn. zachovanou nahrávkou včetně dalších složek, té textové, která může obsahovat texty písní a informace o umělcích, a také jedinečné grafické podobě, ježto vizualita je součástí projektu (vzpomeňme třeba na „vyplazený jazyk“ Stounů), což absentuje na nahrávkách, které jsou samozřejmě aplikačně „jednodušší“ v tramvaji nebo v autobuse, ale tam bych nejspíš muziku ani neposlouchal.

V přehledu uvedu jednotlivé tituly, nicméně jen ve stručném přehledu (bez podrobnějších informací). Chci ještě zmínit starší darované cédéčko, které vydal Folklórní soubor Barunka a Michael Pospíšil, „Josef Štefan Kubín – Toulačka / Spotkanie“ (2021), které mně Michael dal u jičínské brány, kde s dalšími zpěváky a muzikanty hrál a já si tam odběhl z jiné akce jiného žánru (rockové skupiny) na druhém konci náměstí. Nebyl na to nikde žádný plakát, nic, nějak jsem se to dozvěděl náhodou právě od někoho z návštěvníků oné druhé akce v Baru Na Starym v prvním patře historické budovy Nové radnice (či Harrachovského domu). Z těch novějších cédéček bych mohl zmínit ještě jedno, které natočil Vilém Veverka a já k němu přišel na jednom z koncertů Hudby z ráje, totiž v Prachovských skalách, ale do této hromádky patří jen časově, nikoliv už způsobem, „jak“ se ocitlo u mě, totiž to jsem si koupil.

Nu a už jsme u té vlastní hromádky, získané opravdu během několika týdnů až dní. V ní je časově prvním cédéčko skupiny Naopak s názvem foneticky napsaným titulem „Aj laf jů“. Naopak je folková kapela, z níž dva zpěváci a muzikanti jsou původem z Jičína, manželský pár Martin Zajíček a Petra Zajíčková, kteří žijí v Dobříši, a Kleki, tedy Martin Podešva, který žije v České Lípě. Ty „jičínské“ dobře znám (jičínské v uvozovkách, protože to je nepřesné), Martinův otec téhož jména byl zakladatel a dlouholetý ředitel jičínského K-klubu a také divadelník, Petra zpívala v jičínských folklórních kapelách Malá muzika z Jičínska a Fidle, kde jsem působil jako houslista, v druhé z nich také jako předseda sdružení, v devadesátých letech jsme absolvovali řadu zahraničních zájezdů, s první zmíněnou kapelou natočili Krkonošské koledy, s druhou kromě řady nahrávek vznikly v režii Lenky Krausové mj. tematické pořady k jednotlivým ročníkům festivalu „Jičín – město pohádky“.

Na kávě u Mirka Matějky v jeho bytě ve Fügnerově ulici v souvislosti s přípravou jeho projektu obnovených Jičínských nokturn jsem obdržel dvě cédéčka, první dvojcédéčko operního titulu Nemo, Jenseits von Vulkania Nancy Van de Vate, o němž toho zatím mnoho nevím, a nahrávku Claudi Arimanyho z díla Franze a Karla Dopplera, o níž jsem se už zmínil v poznámce o „dvojení“ v nedávném zářijovém týdnu. Katalánského flétnistu Claudiho Arimanyho znám z koncertů MHF České doteky hudby, když si na něj vzpomenu, naskočí mně jeho obraz fyziognomie, poněkud mně připomínající malíře Vladimíra Komárka (s nímž jsem se ovšem setkával ještě podstatně častěji), ve Smetanově síni Obecního domu ve chvíli, kdy upíral zrak ke stropu se zjevným výrazem obdivu k té nádheře (ostatně v Barceloně mají právě těch secesních památek opravdu velkou hromádku). Těch koncertů, kde jsem mohl obdivovat Arimanyho umění, bylo povícero, nicméně ještě si vzpomínám na jednu večeři na Karlově náměstí, kdy si dal špagety a číšníka požádal o olivový olej. Jsou to často detaily, které člověku utkví ve vzpomínkách.

Další dvě cédéčka mně dal na jedné z už zmíněných zkoušek skupiny Horalé, doložené jako první skupina studentů Lepařova gymnázia, v níž jsem jako začínající kantor hrál na housle, kontrabasista Milan Poutník (na zkoušku přijel s nástrojem, který si sám skvěle zrestauroval, jménem Amálka), nahrávky jsou poslední cédéčka autorského šansonového seskupení (jak se sami na webové prezentaci označují, tam jsou i podrobnější informace) 6 NaChodníku, jehož název odkazuje k městu, kde skupina působí. Milan Poutník je autorem textů, kromě toho vydal také několik knih básní, frontmankou (to je divné slovo, šlo by „frontwomankou“, nebo to mám raději nějak obejít?) a manažerkou je Lucie Peterková, která pracovala jako moderátorka Českého rozhlasu Hradec Králové, aktuálně pro Muzeum východních Čech tamtéž, plus půl tuctu dalších muzikantů. Už mám doma některá starší cédéčka (tuším první je Bar Babylon, 2008), z těch nových se jedno jmenuje Hodiny bijí půl (2022) a Na cestě (2023). Těším se na kvalitní muziku, zatím na soustředěné poslouchání nebyl čas.

Nu a časově poslední cédéčko v hromádce je nahrávka sopranistky Karolíny Janů, které jsem dostal na prvním koncertu zmíněného projektu Mirka Matějky, jenž s ní a s varhanicí Lindou Sítkovou vystoupili v chrámu sv. Jakuba v Jičíně 22. září 2024 s názvem Varhanní koncert – Staré árie s flétnou. S paní varhanicí jsem se setkal poprvé, s Karolínou Janů na Dvořákově festivalu na zámku Sychrov či v pražském kostele sv. Haštala. Toto cédéčko s hudbou výhradně českých klasiků Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany či Bohuslava Martinů natočené s Plzeňskou filharmonií a dirigentem Chuhei Iwasaki vydala německá agentura (label) Ars Production v roce 2022.

Tak samozřejmě, uvést něco víc o jednotlivých titulech je „úkol“ do budoucna. Těším se.