Daniel Pískovský / alkohol? ALKOHOL!

Knížku s obrázkem usmívajícího se čertíka se skleničkou v ruce jsem si dal v Knihovně Václava Čtvrtka jako přídavek k další hromádce více méně jen proto, že by mě coby řimsologa (Societas contraalkoholica doktoris Řimsae) mělo zajímat, jak to autor se spisem, který inzeruje jako „rozmanité povídky s rozmanitým obsahem alkoholu“ myslí… pardon, jak to autor myslí s alkoholem, o němž píše ve stejnojmenné publikaci.

O Pískovském jsem nikdy neslyšel, přestože vydal takřka tucet (jakkoli útlých, tahle má necelých půl druhé stovky stránek) knih, jak ukazuje náhled na zadní straně obálky (debut Bambulka na inzerát, 2008, 49 minut, 2010, Nahoře, 2011, Stárnutí mě (zatím) baví, 2012, Sebevražda, 2014, Láska je, 2015, Lepší svět, 2016, Člověk nebyl, je a nebude, 2017, Sex je sexy, 2019, Nic, 2020) a na své webové prezentaci www.pisecky.cz, publikovat začal ale již o několik let dříve (první zařazení povídky do souboru 2005, viz portrét na Wikipedii), stejně tak je již od dřívějších let oceňován v literárních soutěžích (já coby Jičíňák znám z doslechu Řehečskou slepici, která se koná v nedaleké vsi). Autor, rodilý Pardubičák, uvádí, že po vystudování národohospodářské fakulty a založení rodiny se stalo psaní (vedle práce na ministerstvu) jeho zálibou („Moje psaní je můj vlastní svět.“).

Prvním závěrem ze čtení je ujištění, že s chválou alkoholu to autor myslí vážně a (nekomplikovaně) jednoznačně, svědčí o tom (kromě titulu, ten by ale mohl být ironický) již dedikace Věnováno játrům, fotografie skleniček a lahví s nápoji, které případně drží v ruce půvabné dívky, a zjevné potvrzení přináší několik míst v textu („Přísahám na svoji lásku k alkoholu!“, s. 137). Kniha je souborem devíti povídek, dle dostupných zdrojů poslední publikovanou prací autora (2021, na stránkách komentuje např. aktuální veřejné čtení v Pardubicích etc.).

Hromadná sebevražda ozvláštňuje vcelku banální fabuli (těhotnou Nikitu, které praskla voda, odváží sanitka, zatímco Nikolas zapíjí událost s přáteli) určitými stylistickými posuny, jaké známe například z postupů určitých oblastí modernistické literatury (nového románu, samozřejmě i starší, třeba barokní). Hned na začátku je to série synekdoch (pars pro toto, „ruce“ dělají to a to, „ústa“ promluvila), což bychom mohli (explicitně to není řečeno) v pozadí kromě oné funkce, nazývané остранение (V. Šklovskij) či Verfremdunseffekt (B. Brecht), tedy ozvláštnění, vnímat (ti, kdo se dostali po požití větších množství alkoholu, to potvrdí) jako onen stav jakéhosi rozdvojení těla, vnímaného jako cizí – tento význam ovšem není jakkoli akcentován. Podobné přenesení významu (tropy, k nim synekdocha či metafora patří) představuje pak personifikace, která zde nabývá podoby rozhovoru Alkoholu, Marihuany, Nikotinu a Boha, přičemž se diskutuje o tom, zda podobně jako Láska lidem prospívají či škodí. Závěrem je, že se všichni „pod velením Alkoholu vydali zpátky mezi lidi, aby jim dál dělali radost.“

Druhá povídka, Největší dík, je příběh zamilované dvojice ženatého muže Martina a vdané ženy Páji, kteří – i pod uvolňujícím vlivem alkoholu – dělají nejrůznější „krásné šílenosti“. Aniž by byli svým partnerům nevěrní, vyznávají si lásku, jsou vzájemně okouzleni, vymýšlejí nejrůznější akce. Od běžných či očekávatelných poloh se liší jednak už reflexí konstrukce – oba jsou představeni tak trochu způsobem jako v někdejších Páralových románech („On – Martin. 43 let. Ženatý. 1 dcera“ etc. „Ona – Pája“ etc., číslice označující jejich věk jsou převrácené – 43 a 34), pocity úchvatnosti jsou vyjadřovány v opakovaných superlativech (větný vzorec „Ty jsi ta, …“) a alkoholické opojení (to je přece téma celé knihy) je dáno do protikladu se střízlivým všedním dnem, jenž zahrnuje i protiklad zamilovanosti (lásky) a fyzičnosti sexu – poslední věta zní „Až se zítra proberu z opice, zavolám sousedce a zašukáme si. Bez lásky…“ Je tedy (ze strany Martina) zpochybněn i předchozí vzorec věrnosti (v úvodním představení vyjádřen kontrastem Martina a Páji ve výrazech „Lhář. Člověk“ vs. „Věrná. Člověk?“)

Bar je tak trochu anekdota. Poté, co barmanka a barman odejdou z práce, ožijí jednotlivé lahve s akoholem (Hruškovice, Baileys, Vodka etc., s podobnou personifikací jsme se setkali hned v první povídce) a baví se o životě, když do baru vtrhne „postarší plešatý muž se chcíplým psem“, jenž je Jackem Danielsem uveden dle jeho významných atributů (nositel nejrůznějších státních vyznamenání, kandidát věd, Ph.D.), „nemá nasazený respirátor třídy FFP2“ , čímž se text stáčí do polohy politické satiry – oním mužem je jeden z ministrů zdravotnictví v době covidové pandemie, jenž byl po pochybení podobném situaci v tomto textu odvolán z funkce.

Ing. Jana Abbesová je nejkratší text v knížce, to ovšem není jediný rys rušení literárních konvencí (samotná délka textu je reflektována ostatně i jinde), tím je především zrušení celé řady textových prostředků obvyklých v sujetových žánrech: Není to jeden příběh s uzavřenou fabulí, spíše seznam jakýchsi epizod, rozsekaný na jednotlivé dějové, úvahové a další segmenty, citacemi určitých tezí či jazykovými hříčkami, větná stavba je zbořena a nahrazena rovnítky mezi základními prvky (hned první věta: „Ing. Jana Abbesová = moje kamarádka.“ je vzápětí rozvedena infinitivní konstrukcí úvahy „Neptat se. Může být žena muži jen kamarádkou…?“), na místech, kde by bylo běžné použít obvyklou dvojčlennou větu je užita věta jednočlenná neslovesná (jmenná) („Panák slivovice.“ místo „Dal jsem si panáka slivovice.“ jako na jiných místech – „Mám se rád. Jdu si dát panáka.“), jednotlivé části jména jsou východiskem přesmyček, označujících druh alkoholu, ten je vyznačen jako slovníkové heslo („ING – ptřesmyčka – GIN /alkoholický nápoj pocházející z Nizozemí, objevený roku 1650“). Můžeme uvažovat o deliriózní personifikaci oné osoby jako přízraku alkoholu (to by bylo podpořeno podobným postupem v předchozí povídce Bar. Citace coby jakási motta ostatně předcházejí takřka všem povídkám, tak u Největšího díku čteme: „Zhruba 0, 7 procenta světová populace je pod vlivem alkoholu každou danou sekundu. Právě teď je tedy někde po světa asi 54 milionů opilých lidí.“

V Knize pohádek o lidech vypráví paní Bobrová svému malému synkovi příběhy, které ovšem neskončí happy endem, obvyklým ve standardních pohádkách, nýbrž vždycky špatně – zloděj není potrestán, ačkoli je chycen, protože se dohodne a o lup rozdělí se soudcem, nový král, který se sám přihlásil a usiloval o trůn, nesplní nic z toho, co nasliboval, než byl zvolen, princezna je provdána za mazanějšího nápadníka, jenž nakonec nabídne víc než ten chudý, kterého milovala. Maminka vysvětluje chlapci, který by raději chtěl slyšet pohádku o Rákosníčkovi, že lidé se takto k sobě chovají proto, že bůh, který je stvořil, byl v tu chvíli podnapilý. Toto poučení byl ovšem výchovný záměr tatínka, autora pohádek. Když synek usne, mohou si rodiče v klidu dát panáka.

Mejdan je vcelku jednoduchý humorný příběh, jenž využívá seriality literárních žánrů, které pracují s určitými modely (či stereotypy), takže se – dvakrát – opakuje situace dívky Zuzany, která zjišťuje, kdo by mohl být otcem jejího dítěte. Poprvé se všichni ti, kteří přicházejí v úvahu, vymlouvají na vše možné (nemohou být otcem), když se ale dítě narodí, rozhovory se opakují, tentokrát nikoli v restauracích a kavárnách, kam Zuzana své kamarády, s nimiž se předtím opila, zvala, nýbrž v jejím bytě, kam přicházejí s opačným tvrzením (všichni jsou otcem jejího dítěte) a s omluvou, podtrženou úhradou vody a elektřiny, finančním obnosem, klíčky od nového auta či částkou na luxusní dovolenou u moře. „Anatomii gagu“ vykazují další souvislosti, Erik, skutečný biologický otec Filípka se nikdy nepřiznal, Zuzana má nyní všechno, jen ne otce dítěte. „Už brzo zase vyrazím na nějaký mejdan,“ zní závěr úvahy.

Rovněž povídka EU jakoby aplikovala (ještě výrazněji než předchozí texty) cosi z postupů absurdního dramatu a orwellovské dystopie (případně i čapkovské, která je v této linii), když označuje dva úředníky Evropské unie („vlivné byrokraty“) jako VB EU 1 a VB EU 2 a jejich aktivity jako sérii nakonec kontraproduktivních rozhodnutí (zakážou, vždy po konzumaci alkoholů s názvy vždy od A, zahnuté banány, spalovací motory, kouření atd., končí to Novou EU, jejímiž se oba stanou předními činiteli), přičemž se opakují (stejně jako v řečeném absurdním dramatu) privátní situace a nijak logicky související odkazy k představitelům Čínské lidové republiky.

Kolonisté pak sahají do žánrů dystopické literatury (filmů) o osidlování vesmíru, příběh setkání kolonistů s mimozemšťany se ovšem stáčí do humorné polohy v okamžiku, kdy si obě skupiny, u nichž hrozilo střetnutí, přiťukávají s týmž alkoholem. Situace se ukáže jako natáčení reklamy na vodku Stolichnaya, která „zná celý vesmír“, režisér s asistentem si nicméně dají panáka slivovice, protože nápoj, který reklama adoruje, se „nedá pít“.   

Poslední povídka (vlastně dvojpovídka, viz dále) Můj fotřan byl magor (Skutečně to tak je!!!) je vyprávěna z perspektivy patnáctiletého chlapce Matěje (autor má chlapce tohoto jména), jenž vypráví o alkoholové anabázi svého otce na ministerstvu za doby koronaviru (nošení roušek). Zatímco on sám na zkoušku pracuje ve skladu ministerstva, než mu jeho kamarádka sežene brigádu v KFC, „fotřan“ se v práci opije tak, že jej musí přivézt taxík a příští den pracuje z domu, synek předchozí dění rekonstruuje (popíjení s jednotlivými spolupracovníky a spolupracovnicemi, je oceňována jejich erotická přitažlivost, „… má super kozy“, s. 103, je to série přípitků na nejrůznější věci a posléze doprava muže, který se při úlevě složil u stromu a nyní ze sebe vydává jen mručení, sanitkou, policií a řečeným taxíkem domů).

V druhé části názvu povídky (v závorce) se skrývá ona druhá povídka, kterou nalezne Matěj v počítači svého otce (nazývá ho, stejně jako se jmenovali záchranáři, Viktor). Je to sci-fi s námětem v něčem podobným někdejšímu sci-fi horrorovému filmu Moucha (1986), ovšem se spíše komickými parametry, když se – v alkoholovém opojení – muž po vyslovení zaklínací formule promění v mouchu (podruhé pak v komára) a má schopnost se pohybovat v čase a prostoru (u známých politiků, pak u krásných žen), setká se s druhým, podobným způsobem proměněným komárem, a nakonec se projeví paradoxně halucinatorní alkoholické dvojení vlastní bytosti.

Písařovského texty však rozhodně nejsou ani psychologické (natož depresívní), ani hlubšími úvahami o smyslu života, za cíl si kladou pobavení a radost (jak ostatně končí i citovaný závěr jedné z povídek). A součástí této zábavy je i hra s textem, která využívá, jak jsem již na některých místech poznamenal, určité literární postupy, které známe z široké palety jiných žánrových oblastí literatury.

Autor zasahuje nejrůznějším způsobem do textu – tak postava je autorem děje (Kniha pohádek), jeden text je obsažen v druhém (poslední povídka), text není jen reflektován, ale (právě v ní) Matěj „natahuje“ text, aby povídka „měla aspoň trochu slušnou dýlku“, což je něco, co známe třeba z Diderotova Jakuba fatalisty či J. L. Borgese, jinde odkazuje ke vzorcům/formátům žánrů  (což je další z podob metatextu, uváděl jsem i možný kontext absurdního dramatu, můžeme uvažovat i o náznacích nonsensové či experimentální literatury, jsou tu prvky sci-fi atd), literární věda zná termín metafikce („dílo sebereflexivně poukazuje na to, že je lidským výtvorem“) či self-conscious literature (autor reflektuje konstrukci svého díla).

Jestliže jsem v komentáři uváděl různé literární kontexty a Pískovský (na svých stránkách) říká, že „neopisuje“ (prý nečte jiné autory, jeho vzdělání je z jiného oboru než dějiny literatury či literární věda), pak mu samozřejmě nebudu jeho tvrzení vyvracet, nicméně i v Shakespearově díle je celá řada dobových inspirací (profesor Hilský to skvěle dokumentuje). Nakonec právě onen moment metafikce v každém případě stvrzuje, že by bylo nesmyslné autora obviňovat z plagiátorství. Mám rád, když výsledek odpovídá předpokladu (v onom určitém smyslu, nevylučujícím překvapení), a to je zde splněno – k mé spokojenosti.

Ještě malý dodatek. Přečetl jsem ještě některé povídky, které uvádí Daniel Pískovský na svých stránkách (Pouta, první povídka, Řev, Pivo brčkem, má tu ještě Začátek a Nevzdávám to (Můj svět)) a můžu konstatovat ještě jednu věc, totiž určitou autorskou konzistenci, při vymezení své tvorby jako zábavné literatury absenci jakékoli pokleslosti, s níž se mnohdy dnes setkáváme. Možná je to jen moje určitá aktuální perspektiva, ale s myslím si, že i toto je nezanedbatelná hodnota.

Daniel Pískovský, Alkohol? Alkohol!, Akcent 2021