Damon Albarn / Everyday Robots

Damon Albarn / Everyday Robots
nejnovější alba nonartificiální hudby

Damon Albarn je určitě pozoruhodná osobnost, pamatuju ho z Gorillaz před časem, také je hlavní tváří skupiny Blur. Vzpomínám na Gorillaz před časem, tam Albarn měl svůj podíl, to bylo zajímavé. Recenze alba, které vyšlo vloni (2014) u Parlophonu, na iDnes.cz (autor Ondřej Bezr), to formulovala následovně: Kdo sleduje hudební tvorbu Damona Albarna, dobře ví, že se jedná o mnohem zajímavější personu než "jen" předáka Blur, kteří se v předminulé dekádě rvali s Oasis a Pulp o post britpopových králů. Díky setrvalé popularitě téhle mateřské štace si ovšem může dovolit všechno ostatní.

Album Everyday Robots stojí za poslech. Když si to vlastně uvědomíte, jak je to udělané, tak je tam ten melodický půdorys vcelku tradiční (on to vlastně je tradicionál), ale je tu pozoruhodné aranžmá – v první skladbě, titulní Everaday Robots je to jakási „ostinátní“ či repetitivní figura, sestavená z několika elektronických zvuků - proti těžké první době a dalším mechanicky opakovaným „kilům“ jsou to další prvky, melodická fráze onoho „horního smeknutí“ a shluku zvuků, připomínající trochu někdejší Money od Pink Floyd, to vše narůstá o další prvky, k tomu místy trochu posunutá harmonie ve smyčcích, v úvodu ještě sample nějakého hlasu (recenze říká, že je to komik Lord Buckley) . Podobně druhá skladba, Hostiles – zase když odmyslíte ty opakující se tři šestnáctky s první dobou (padada-da, tím to končí, atacca do další skladby), pak přidané rozložené akordy v klávesách a držené vokály, je to to „normální melodie“, atd.

Takže jsou to vlastně velice chytré kombinace tradičního (příjemný hlas prezentující melodii, kterou bychom si dokázali dokonce představit „jen s kytarou“, pohodové „písničky“) s novými postupy. Zajímavé na albu je právě z tohoto důvodu velký počet spoluhráčů, k nimž patří takové renomované osobnosti jako Brian Eno, který hrál na syntezátory a zpíval, či Bat for Lashes (Natasha Khan), pakistánská Britka, zpěvačka a multiinstrumentalistka. V seznamu se objevuje Timothy Leary – až jsem se lekl, propagátor LSD zemřel již v devadesátých letech (1996, teď jsem se podíval) – je to samozřejmě sampl jeho hlasu, podobně jako zmíněný Lord Buckley. Napadlo mě porovnat album s někdejšími, tenkrát velice novátorskými alby psychedelické skupiny Vanilla Fudge The Beat Goes On (1968) či Twelwe Dreams of Dr. Sardonicus skupiny Spirit. Samozřejmě neporovnatelné. Ale z tohoto odstupu je zřejmá i povaha počinu Damona Albarna. Na někdejších albech se podepsal zub času, k dispozici zdaleka nebyla ta technologie, jako je dnes. Zvláště u Vanilla Fudge je pak projekt daleko rozmáchlejší, „dějinný“, Everyday Robots nemá ambice koncepčního alba, ani nedává najevo touhu být „převratné“. Přitom ona invenčnost, „udělat věci jinak“, je ve všech případech podobná. Opravdu stojí za to si všechny ty věci, klasiku psychedelie i novinku elektronického popu. Ještě jednou se vrátím k dobře napsané recenzi a vybírám slovíčko „delikátní“. To je myslím přesný výraz pro tuhle pohodu, za níž je ale rafinovaně vymyšlená muzika.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Everyday_Robots
https://cs.wikipedia.org/wiki/Damon_Albarn
https://kultura.idnes.cz/damon-albarn-everyday-robots-di6-/hudba.aspx?c=A140429_154322_hudba_ob
v recenzi je ještě řada dalších detailů

https://www.youtube.com/watch?v=6UYJ3jbR-ts
Vanilla Fudge, The Beat Goes On
https://www.youtube.com/watch?v=21Gyqlpy6z4
Spirit, Twelwe Dreams of Dr. Sardonicus
https://www.youtube.com/watch?v=TXXdZjispHs