Damien Hirst a jiní

Kdysi mi můj kamarád Axel Wendelberger, německý teoretik umění, který studoval v Brně, říkal, že dnes je velký kumšt udělat v umění nějaký skandál. Skandálem samozřejmě na sebe upozorníte, a mediální známost je vždycky tím prvním krokem, který musí předcházet tomu, aby se tím, co chcete světu sdělit, vůbec začal někdo zabývat. Dříve umělci vystoupili s nějakým programem, který popíral to, co dělali ti před ním (po čase se zjistí, že je řada věcí, na které museli navázat, a řada podobností s před-předchozí školou/směrem/epochou, takže třeba baroko je „pokračováním“ duchovnosti gotiky, abych uvedl ten nejtriviálnější příklad). Anekdoticky řečeno, počínaje Marcelem Duchampem na sebe umělec upozorní něčím, co je za hranicí toho, co bylo dosud vnímáno jako umění, a pak se začneme o něčem bavit (samozřejmě že to je schematická představa, pobuřoval kdysi už třeba Beethoven, abychom sáhli do jiné přihrádky).

Nu a když se tak kolem sebe rozhlížím, vlastně se dnešní pozornost kulturní veřejnosti bez skandálu neobejde. Geniálně na to přišel Milan Knížák, který pochopil, že v Čechách se bez arogance neobejde, a ačkoli se minimálně za posledních dvacet let vlastně není čím sklánět, o Milanu Knížákovi je slyšet docela často. Nevadí dokonce ani, že to je průšvih na průšvih. Hlavně že se o mně píše, že? Skandál, což je vlastně původně veřejná ostuda (srv. odkaz), může být veřejností opravdu vnímán negativně, tzn. jako něco urážlivého, co se dotklo nedotknutého, co nevykazuje očekávanou úctu apod.. V případě finančních či politických afér tomu tak ve skutečnosti je a v cizině to opravdu znamená pád dotyčné osoby (aféra Watergate), v umění to naopak je často začátek strmé kariéry.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Skand%C3%A1l
Je spousta kumštýřů, kteří jsou „kontroverzní“, k této poznámce jsem si jich vybral jen několik:

David Černý
Výtvarník, který staví věci „na hlavu“, někdy doslovně, přičemž se dotkne něčeho, co „visí ve vzduchu“, tedy aktuálního, způsobem veskrze výtvarným. Mohlo by se tedy hovořit o metafoře. Růžový tank těsně po Listopadu, vnímaný jako hapenning v duchu veselé doby, kdy se na Hradě jezdilo na koloběžce, byl vlastně přesným pojmenováním právě této změny (konotace odchodu „spřátelených vojsk“, Havlova „srdíčka“ v podpisu, změny epochy jako takové atd.). Plastika „Kůň“, „představující svatého Václava sedícího na břiše svého mrtvého koně“ (Wikipedia), který je, jak naznačeno doslovně hlavou dolů. „Babies“, které ozvláštňují budovu Žižkovského vysílače, jsou jednou z Černého realizací ve veřejném prostoru (podobně projekt Národ sobě navždy na budově Národního divadla) nebo nejznámější Entropa. Ironie a perzifláž souvisí rovněž s autorovým míněním o naší české kotlině. Na titulní straně jednoho z posledních čísel Reflexu, kde je o něm pěkný článek, výtvarník říká: „Žijeme v naprostém hnoji.“ David Černý má ale také takové realizace jako je Metalmorphosis, čtrnáctitunové plastice proměňující svůj tvar, v Charlote, Severní Karolina (USA).

https://cs.wikipedia.org/wiki/David_%C4%8Cern%C3%BD
https://www.davidcerny.cz
https://www.blisty.cz/art/44752.html
https://kultura.idnes.cz/david-cerny-venuje-politikum-fontanu-z-penisu-f4x-/vytvarneum.asp?c=A091014_185002_vytvarneum_tt

Krištof Kintera

Podobně jako Černého realizace jsou veselé i ty od Krištofa Kintery. V poslední době vzbudila pozornost jeho výstava „The Bigger Problem Then Yours“, větší problém než ten váš, v pražské galerii Jiří Švestka. V současnosti expozici převezl významný galerista do svého druhého výstavního prostoru, který otevřel v loňském roce v hlavním městě evropské kultury – Berlíně. Také Kinterova díla jsou v pohybu, někdy dokonce vydává zvuky. Například název výstavy pochází z jakéhosi oživeného špinavého kbelíku, nepřehlédnutelný je rovněž havran, napůl lidská bytost, který, jak jinak, mluví (sic! E. A. Poe). Je toho ještě spousta, hodně se hovoří coitu elektrického nože s melounem, autor to komentuje, že je šikovný a řadu věcí si opravdu vyrábí sám (v souvislosti s tím bych rád v odkazech upozornil na „uživatele“ YouTube, kde Kintera ukazuje své věci). Pohyblivost uměleckých děl samozřejmě sama o sobě není žádnou novinkou (nebudu to tady teď rozebírat, to je na celou knihu), v kombinaci se změnou perspektivy, materiály, obsahovými kontexty a vším tím dalším, co patří ke Kinterově poetice, to je něco, co stojí za shlédnutí.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kri%C5%A1tof_Kintera
https://www.lidovky.cz/problem-pojmenovany-kristofem-kinterou-ffp-/ln_kultura.asp?c=A100114_195815_ln_kultura_kim
https://artlist.cz/?id=187
https://www.youtube.com/user/krikin1#p/u/10/k5rrT7XjG5s

Damien Hirst
Britský výtvarný umělec (nar. 1965) je jedním z těch, kteří jsou u nás dost známí. Veřejnosti jej představila nepříliš rozsáhlá, přesto zajímavá výstava v Rudolfinu. Hirstovo téma je metamorfóza života a smrti, vyjadřovaná nejrůznějším způsobem – např. od skutečnosti takřka neroznatelnými plastikami ženského a mužského těla na pitevním stole, z nichž jsou vidět jen pohlavní orgány (paradoxů je tu na přehršel, to, co za života bývá skryto, je nyní odhaleno, mrtvá těla „dýchají“ atd.), které byly vystaveny na zmíněné výstavě (Adam a Eva vystavení, 2004). Přes naturalismus této plastiky se dá říci, že Hirstova díla jsou poetická, byť někdy s jistým zdánlivým cynismem, např. Pohřebiště je obrovský popelník, plný skutečných nedopalků. Některá jsou naopak „čistá“ malba, útočící svou pestrostí na smysly (Nádherná láska…).

https://cs.wikipedia.org/wiki/Damien_Hirst
https://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=894
https://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=637318

Tracey Emin
„Ošklivost“ je estetickou kategorií, s níž pracoval jako s „krásnem“ už Baudelaire, tedy třecí plocha protikladů někdejší svaté trojice krása-pravda-dobro je tu s počátkem moderního umění (pomíjím dobu středověkých příšer na chrámových chrličích). V předchozích příkladech se s posunutým vnímáním „klasického krásná“ můžeme rovněž setkat, u Tracey Emin, se ale s „hnusem“ setkáme programově. Výtvarnice zajímavého původu (otec Kypřan, matka Angličanka), stylizující se jako „bad girl“, poběhlice, se proslavila tomuto vymezení odpovídající realizací „Moje postel“ (My Bed, 1999).  U názvu instalace špatně ustlaného lůžka s povalujícím se špinavým prádlem a použitými kondomy je důležité slovo „moje“. Na věcech, které Eminová vytváří lze vnímat jednak všemožné předchozí etapy umění (třeba ve srovnání s instalacemi Ilji Kabakova nejsou ty její „politické“, ale „osobní“, postel je cosi velmi osobního a intimního, jakýsi „otisk těla“, ale není to body art, někdejší arte povera, chudé umění začalo pracovat s odpadky, tedy „použitými věcmi“ jako materiálem, Joseph Beuys zase určitým způsobem demonstroval určité postoje atd. atd., dokázal bych si představit celou další řadu souvislostí, které mne napadají – od „dada“ až po „porno“, o kterém se v umění hodně hovoří), byť to nemusejí být přímé impulsy. Chci tím říci, že „rozestlaná špinavá postel“ není pouze triviální provokace, byť prvky triviality v sobě obsahuje. V každém případě je to velmi výrazné osobní sdělení, postel je přece místo, kde se odehrávají zásadní věci života, kde nastává rozhraní dne a noci, jsou přítomny spánek i bdění, meditace i extáze. Kdoví, zda lze třeba počítat se slovní hříčkou „bed“/“bad“. Druhou skoro-zárukou, že se nejedná pouze o blbosti, které lze dobře prodávat, může být pohled na seznam prací, které tato výtvarnice má na svém kontě (vedle instalace fotografie, neónová světla, nalezené objekty, filmy, knihy skulptury aj.), nebo skutečnost, že prestižní výstavní dům Kunstmuseum Bern uspořádal Eminové v loňském roce (2009) retrospektivu, podobně jako třeba Centrum současného umění ve španělské Malaze.

Na současné výstavě Umění šachu v Pražském centru současného umění DOX vystavuje Tracey Eminová „Šachy v dřevěné vitríně“ (Chess Set in Wooden Vitrine).