Čtyřicetsedm miliard bankám

„Banky z nás vysály 47 miliard,“ hlásá titulek na úvodní straně Lidových novin 17. února 2010. Přestože v loňském roce postihla zemi ekonomická krize, banky vybraly na poplatcích více než v předchozím období. Abychom si to dovedli představit, v přepočtu za každou vteřinu lidé a firmy v Česku zaplatí 1135 korun, za hodinu více než čtyři miliony a za celý den bezmála sto milionů korun, „vysvětluje“ se v článku. Průměrný český klient zaplatí za rok o tisíc korun více než v Rakousku.

Článek jsem nedočetl. Vzpomněl jsem si na opakované, snad téměř každodenní nářky v televizi před dvěma třema (nedokážu to přesně určit, možná čtyřmi) lety, jak nehorázné jsou u nás poplatky peněžních ústavů, když už se to zdálo neúnosné, jejich ujišťování, jak se všechno změnilo. A před pár měsíci jsem se dočetl, kde všude klesly platy, jak spousta firem zbankrotovala, ale manažeři amerických bank si své odměny zvýšili. Hrabivost zkrátka nezná mezí.

Vše má svoji kontinuitu. V článku v LN se vysvětluje (sem jsem to ještě dočetl), že k příčinám toho, že máme nejvyšší bankovní poplatky ve střední Evropě, patří skutečnost, že „největší díl z tuzemského bankovního trhu si totiž rozdělily jen ČSOB, Česká spořitelna a Komerční banka“, a v tomto oligopolu zbývá pak minimum na ostatní peněžní ústavy. Expert se nevyjádřil zcela přesně. Dotyčné ústavy si trh nerozdělily, dotyčné ústavy jsou ty, které zbyly z trhu, který ještě v polovině devadesátých let u nás byl. Je zřejmé, že všechno souvisí se vším, nedostatek zkušeností a „specifika“ podnikatelského prostředí v té době, „nepovedená“ (jak se dnes s oblibou říká) privatizace, zkrátka toky stamiliard nezákonných peněz (neříkám protizákonných, ale nezákonných, protože nebyla vůle, aby se nejdříve nějaké zákony vytvořily) atd., těžko to v jedné větě pojmenovat (jedním slovem by to možná šlo). Nicméně vzpomínám si, jak tehdejší vůdčí politik ujišťoval národ z televizní obrazovky, že je normální, když šestnáct bank během několika měsíců zkrachuje. Dnes je dotyčný v čele státu, to také o něčem vypovídá. Tomu, že každý z nás bude akcionářem, jsem se smál dnes už skoro před dvaceti lety. A další politici, další vlády pokračovaly, jedna bankovní kauza za druhou. Kde se tedy teď má vzít „normální“ bankovní trh?

Měl jsem také jeden účet u jedné z těch předních bank. Připadalo mi nenormální, že když jí dávám k dispozici svoje peníze, neplatí mi za to tučnými úroky, ale platím naopak já jí víc za to, že mi peníze spravuje. Bylo mi ale řečeno, že účet podle zákona musím mít. Nemusel jsem. Když jsem viděl, že mi z něj ročně ubývá desetina vkladu (nebyl ovšem nijak závratný, nějakých dvacet tisíc), rozhodl jsem se ho zrušit. Když jsem přišel do prostor, ve kterých byl za onu krátkou dobu již potřetí vyměněn interiér (ve škole se nám v té době ještě nepodařilo vyměnit ani polovinu starých židlí a lavic), a vyplnil patřičné formuláře, dozvěděl jsem se, že si za zrušení účtu banka vzala pět set korun. Trochu jsem zvýšil hlas a ujistil je, že mě tady už nikdy neuvidí. Vím, že dotyčné referentce to bylo jedno, ostatně ona pro ni to byl nařízený administrativní úkon. Položil jsem si otázku, zda bych býval bance kdybych na účtu neměl dostatek peněz, musel zbytek doplatit, a zařadil jsem si příhodu k takzvaným „modelovým“ –  jejich souhrn by dnes už vydal na učebnici.

Jen pro úplnost musím konstatovat, že s tím místem, kde mám dnes peníze uloženy, jsem spokojen. Ale nečekejte anekdotu. Totiž, že by oním úložištěm byl slamník.