Co Vy na to, pane Šmoldasi?

Dvě útlé knížky, skoro sešity, „na prázdniny“, oddychové jako pendant k hromadě velkých svazků náročnějšího čtení. Byl jsem zvědavý, zda nezaměnitelná artikulace Ivo Šmoldase, zvláštní zpěvavá intonace, jako by něco naléhavě a zároveň zdrženlivě vysvětloval, zadržované formulace jakoby vyčkávající či očekávající, zkrátka obsahující již v sobě očekávání reakce posluchače, které již o sobě implikují příchod smíchu, ale také možná jaksi „židovsky“ znějící jméno či dokonce, snad to nebude působit jakkoli urážlivě, když to vyslovím, vizáž s ostře řezaným nosem a brýlemi, připomínající židovského vzdělance, již sama o sobě motivující určitý typ moudrosti a humoru charakteristického pro tento národ, a v tomto okamžiku paralelně v pozadí vnímaného k neočekávanému vyústění sekvence, tedy překvapení, které může odstartovat výbuch smíchu, nebude v tištěné podobě, která všechny vrstvy mimo vlastní jazykovou vrstvu projevu postrádá, chybět.

Pokus naladit čtenáře k patřičnému nastavení již podtitulem, v prvním případě (Co Vy na to, pane Šmoldasi?, Nakladatelství Lidové noviny, 2011) Popuzené poznámky a glosy, v druhém (identický název doplněný na obálce a titulní straně číslovkou „2“, tamtéž 2012) Bezvýznamné poznámky o věcech zhusta známých, se opírá o dva rysy projevu, jak ho známe zhusta z televizních vystoupení, jeden, jenž má v sobě cosi zneklidňujícího, druhý, opírající se o paradox či zvrat s překvapivou, možná absurdní logikou, jenž má v sobě ostatně rovněž vždy cosi popuzujícího.

Odpovědi na položené otázky (v druhé knížce vždy ještě časově ukotvené konkrétním datem) jsou rozděleny v první knize do oddílů, S penězi neradno vycházet, O slabostech silnic, Nějak už to doklepem, Nuda je nám cizí, Co musíme skousnout, obě knihy jsou opatřeny Předmluvou, první od Michala Viewegha, druhá Michala Horáčka. Viewegh píše o tom, jak doporučil Šmoldase coby člověka „zábavného“, ale rovněž schopného naslouchat Halině Pawlovské, která někoho takového sháněla do své show, autor pak doplňuje původ knížky, k níž dalo podnět Rádio Impuls, s kritickým komentářem o nesourodosti poznámek, vzniklých z náhlého popudu a přelitých z rozhlasových vln do knižní podoby – o tom, zda autor materiál nějak edičně upravoval či podobně. Podobně v druhé knížce komentuje Šmoldas „poznámky, glosy, přípodotky a všelijaké další tlachy“ tak, že jejich hodnotu shazuje jako pofidérní, zatímco Horáček pochvaluje Šmoldasovu výmluvnost v poněkud širších kontextech dnešního světa.

První, čeho si asi každý všimne, že Ivo Šmoldas rád obrací význam otázky, tj. pracuje s různými významy slov, jako hned v první odpovědi, kdy obrat „vycházet s penězi“ bere doslova s tím, že jestliže si je vezmeme do hospody, je pravděpodobné, že se vrátíme bez nich, na to ale navazuje nějakou další veselou souvislostí, jako v tomto případě, když se raduje, že s penězi „vyšel“ díky tomu, že si v obchodě nekoupil nic ze zbytečností, které mu byly nabízeny, ale které nepotřeboval. Na to pak v další odpovědi navazuje poukazem na svou vlastnost, která nebývá hodnocena lichotivě a kterou on nazývá „staromilská šetrnost“, a kterou dává opět do dalšího protikladu, nyní s „dobrodružným životem dlužníků“.

Jakkoli některé otázky (a tedy i odpovědi) vybočují z tématiky oddílu, zde třeba dotaz, zda Šmoldas věří v existenci mimozemských civilizací či má ve svém okolí mimozemšťana, i zde se odpověď vrací neomylně na zem (obrazně řečeno, ve skutečnosti se hovoří právě o jiné planetě), když zmiňuje „realitní agenty“ a „první nepozemskou hypoteční krizi“, takže se budeme cítit zase jako doma. Čtenáři, tedy i mně, se to dnes čte dobře, protože se, ačkoli jsme od knížek v časovém odstupu více než deseti let, opět zase potácíme v další mnohočetné krizi a chaosu, ačkoli právě tato vláda se dušovala, že s chaosem vlády předchozí (která skončila s koncem roku 2021) skončí.

Otázky, zda máme problém vyjít bez dluhů, co říkáme na benzín za 35 a chleba za 40 korun, zda nám stačí měsíční výplata či jak podle nás „dopadá finanční krize na drobné podnikatele a živnostníky“ jsou svým duchem jako ze včerejška, navíc se můžeme jen usmívat, když si jdeme koupit chleba do druhého největšího maloobchodního řetězce v Česku (abych nejmenoval a dotyčný hypermarket neměl pocit, že utržil újmu a nedej bože mě nežaloval) a vyplázneme ne čtyřicet, ale 70 korun (pravda, když se uvolíme přijmout tuhle jejich hru a jdeme nakoupit po osmé večer, můžeme „ve slevě“ dostat ředkvičky ne za šestnáct korun, ale třeba i za čtyři), navíc Šmoldasovy odpovědi nám nemusejí připadat nijak podivné, respektive můžeme mít pocit, že se jaksi podobají tomu, co slýcháme z médií, když třeba slyšíme (rovněž s vážnou tváří, bez uzardění) doporučovat politika, abychom jezdili nakupovat do Polska, kde jsou potraviny o polovinu levnější.

Zkrátka, když se ocitáme v prostředí rabelaisovské středověké karnevalové skutečnosti, jak o ní psal kdysi M. M. Bachtin, kde jsou normální souvislosti převráceny a postaveny na hlavu. A pak člověka napadne, která že to byla vláda v těch letech, kdy vyšly Šmoldasovy knížky, že by rovněž „pravicové“, s postavami, jestli mě paměť neklame, jako byl Mirek Topolánek či Petr Nečas? (No a ostatně, nebylo to Václav Klaus, jenž hovořil v devadesátých létech o „utahování opasků“ a nebyly to banky, které byly v jádru problémů tuším v roce 1997?)

No nic, nechme těchto brutálních srovnávání, Ivo Šmoldas na otázku, za co nejraději utrácíme, odpovídá kontextuálně: „Mnohé, kteří už peníze na utrácení nemají, by totiž snadno mohlo napadnout, že by si podle oné rady [to jsme také už slyšeli: současná krize prý „nastala tím, že lidi utráceli příliš, a když pak utráceli pro změnu málo, krize se zlomyslně ještě prohloubila“, proto politici a národohospodáři doporučují všem, aby „začali utrácet nanovo“] mohli tu a tam utratit třeba nějakého toho politika či národohospodáře. Jen tak pro radost. Zdali přitom zažívali radost nadprůměrnou či podprůměrnou, by pak zajisté exaktně vyhodnotil Statistický úřad.“ (s. 19) Jediná smůla, že u nás zůstáváme u humorných replik, zatímco v sousedních zemích, kdyby vláda něco podobného předváděla (aktuálně třeba ve Francii důchody), půjdou lidé do ulic. U nás si občané nechají skoro všechno líbit.

Onu grotesknost, s níž se předvádějí dnešní političtí a ekonomičtí amatéři (žel to jinak říci nelze), potvrzoval před deseti lety Šmoldas třeba větou: „Už je tomu rok, co si svět opětně připomněl, ž smysl pro recesi není vlastní jen rozjíveným studentům, nýbrž čas od času taky finančníkům, podnikatelům a manažerům olbřímích firem. Z obou druhů recese sice kouká zaručená sranda, z té finanční však sranda výrazně pokleslejší a nesrovnatelně dražší. Kdo ji zaplatí, je ovšem nasnadě. Budeme to jako vždycky my klopotní střádalové, jimž osvícená vláda ruče pořídí ostře nabroušená ořezávátka osobních výdajů.“ (s. 23) A ovšem, Šmoldas onu logiku dokáže dotáhnout do konce, a člověk se může tázat, zda politici přece jen trochu nepokulhávají (no, ještě není konec, víno bez daně a kojenecká voda je „sjednocená“ na dvacet jedna procent), když hned v následující větě říká: „Proto nechápu, jak může někdo tvrdit, že ho krize připravila o životní jistoty. Naopak, alespoň tuhle nám všem očividně dala.“ (s. 23)

Také se mi líbí Šmoldasova odpověď na otázku „Z čeho budeme žít na stará kolena?“, která je tématem Fialovy vlády (a ovšem, tázaly se, nutno podotknout, třicet let i snad všechny vlády předchozí), pak doktor utišil mou mysl, když jsem byl zneklidněn nikoli svým životem (sám jsem už v důchodu, a jestli ho bude vláda dál krátit, tak se holt nedá nic dělat), ale důchody příštích generací. Odpověď zní: „Etymologicky vzato je důchod cosi, co pravidelně dochází.“ (s. 29, tedy ve smyslu, „co jednou dozajista dojde, a to docela a definitivně“) Na některé otázky bych možná dokázal odpovědět, s některými by to bylo horší. Kdyby se přes noc ze mě stal milionář, bylo by to fajn možná před čtyřiceti lety, mám někde zafixováno v paměti, že mí předkové koupili dům, ve kterém jsem se narodil, za šedesát tisíc. V takovém případě by bylo místo na rozsáhlejší knihovnu, zvláště kdyby se za pár šupů dalo systematicky skoupit kvalitní fondy literatury, kterou si takto musím nechat posílat (zaplať pámbu, že ta služba existuje) z vědeckých knihoven po celé zemi, a takto bych je měl neustále po ruce.

Ivo Šmoldas se baví komentáři ke statistikám, „ošidné povaze průměru“, o benefitech se rovněž letos půl roku hovořilo (jedna z mála věcí, které nakonec nebyly proti všemu zdravému rozumu zrušeny), DPH, o dohánění Němců v platech si už dnes ovšem nedovolí hovořit ani ten nejslabomyslnější činitel, ví se už delší dobu, že „analytici“ „odhad žalostně přehnali“ (s. 37). Otázky se pravda, trochu opakují, když se tazatel chce dozvědět, jaká by měla být standardní mzda, co by tázaný chtěl dělat, jaký je jeho ideál či jaký má k němu vztah jeho zaměstnavatel, jestli mu byl někdy snížen plat či zda naopak zneužil peníze svého chlebodárce. Odpovědi jsou nicméně vždy sledováníhodné, vyberu alespoň jednu trochu souvislejší (ona návaznost jednotlivých kroků právě činí z odpovědi jejich originalitu, jak už věděli i herci němých filmů, kteří pracovali s logikou gagu). Je to část odpovědi na nejúčinnější výmluvu zaměstnavateli, proč nejít do práce:

„Kdybych nějakého zaměstnavatele měl, jistě bych ho i já koukal ošálit nějakým lstivým výmyslem, jsem však na volné noze, a tak mi nezbývá než obelstít sám sebe, což bývá o něco obtížnější, neb sám si hned tak na nějakou výmluvu neskočím. Práci se tudíž fikaně vyhýbám tím, že se počnu horečně věnovat činnostem zástupným a zbytným, například mytí nádobí, luxování, pucování kočičího hajzlíku nebo stlaní vlastního pelechu. Může se zkrátka udřít, jen abych nemusel makat. O téhle strategii britští badatelé ovšem výmluvně pomlčeli. A já tuším proč. Ono totiž dělat z výmluv vědu a z vědy výmluvu je ta nejlepší výmluva, jakou jsem kdy slyšel.“ (s. 44)

Dalšími tématy se zabývá kapitola O slabostech silnic (bezpečnost na silnicích, „obří zásahy policistů“ zvláště o Velikonocích, tolerovat či netolerovat malou hladinu alkoholu v krvi či jiné omamné látky, mají-li být povinné zimní pneumatiky, odkdy, tedy od jakého věku, mají být vydávány řidičské průkazy, kde vzít na opravu D1, co s piráty silnic, otázka předjíždění kamionů, co s šílenými motorkáři či co říkáme „tomu, jak benzin a nafta zase bezdůvodně zdražují“, tedy rovněž motivy, které se neustále vracejí přinejmenším do mediálního prostoru, viz např. naposledy řidiči od 17 let s dohledem, či zvýšení spotřební daně z nafty na úroveň platnou do loňského června, u níž se politici dušovali, že se nedotkne zvýšení ceny benzínu, což samozřejmě nastalo ještě snad hned ten den; schází mi jen téma zdražení dálniční známky).

Neunikly mi stylistické konstrukce ve vyjádření shodou okolností v Šmoldasově odpovědi k situací fungování vlaků v Česku (mohly by být v podobných verzích, a jsou, kdekoli jinde): „V paměti mám dosud vtištěnu funivou vzpomínku na parní trakci a v hýždích drsný otisk dřevěných lavic z vozů, které se klátívaly po lokálních tratích, [a teď:] i lepivou přítulnost zelené koženky z vagonů rychlíkových. V chřípí mi sveřepě utkvívá pach dehtu, jakož i čpavá rychna, jež rázně vzlínala z drážních záchodků a na mé útroby působila jako mocné stavědlo. Živě si pamatuju i věčně zamlženou krajinu couvající za nemytými skly, i pythická sdělení nádražního rozhlasu […].“ (s. 74) Ty přívlastky! Jak z dob J. V. Sládka.

Kapitola Nějak už to doklepem svým názvem trochu zavádí, ale stačí otočit list a je zřejmé, že jde o ona obecně lidská, takřečeno životní témata, manželství, „miminko“ a jeho plánování, kdy je vhodné dát se cestou životem společně, věrnost v manželství či partnerství a nevěra (nahlížení do mobilu druhého), první rande etc.. „Pánbůh se ve své nekonečné prozíravosti postaral, aby se při aktu plození veškerému jeho tvorstvu zastřel rozum a vrchu nad ním nabyly slepé vášně. Opatření je to praktické, neboť rozumných důvodů k množení je věru pramálo, a kdyby o tom kdekdo předem důkladně mudroval, byl by pak jen sotva ochoten hnout zadkem pro o, aby zplodil potomka, a sám sebe tak učinil předkem.“ (s. 93). Veselé jsou například nápady, zda „šmírování“ dámských dekoltů může prodloužit mužům život, podle jednoho vědeckého výzkumu prý ano, odpovědi nicméně nemusely být věrohodné.

Nuda je nám cizí uvádí úvahu o tom, že slovo nuda prý přinesl Jungman z Ruska (potvrzuju, V. Machek, 1957) zatímco slovo blb je „skrznaskrz české“, toto slovo jsme dovážet nemuseli. Dále se otázky stáčejí k rovněž ryze české problematice (alespoň ji za ryze českou považují, nejspíš podle českých rekordů v ročním množství vypitého piva v porovnání se světem), totiž k alkoholu, cigaretám, případně návykovým látkám. To mě docela zajímá, u nás máme, řekl bych já, dvě nesmiřitelné skupiny, tu „skálovskou“, poukazující na běh dějin ovlivněný alkoholismem, a řimsology, kteří vidí třeba v konzumaci piva zdravotní a především mentální pozitiva, totiž vytvářející jiný než suchopárně vyhraněný pohled na svět. Jak se z toho protikladu vyvlékne Ivo Šmoldas? Věřím, že přinejmenším uspokojivě.

Nezklamal. Hned u první otázky, jak vnímá kouření, odpovídá, že je to činnost přímo „státotvorná“ a kuřák „ideální občan“, který činí „zápalnou oběť“ ve prospěch státního rozpočtu s poukazem na dvě koruny deset haléřů (tenkrát) spotřební daně, k čemuž nutno přičíst ještě DPH. V případě drog si Šmoldas dělá legraci z formulace „množství větší než malé“ a dokládá, co všechno si můžeme nastrkat do kapsy a stále to bude v pořádku, na otázku, zda je ve víně pravda (in vino veritas) ubezpečuje, že ano, že se stihnete dokonale „ztřískat“, jestliže dodržíte etiku při požívání vína, tj. lehce jím kroužit ve skleničce a pak všechny ty úkony, jak se patří. Čtenáře pak ujišťuje, že „v Česku je dvakrát víc alkoholiků, než se odborníci dosud domnívali“ (s. 105), dokonce údajně více než nezaměstnaných. Také zde „pookřejí veřejné finance“, kromě toho, že alkoholismus má pozitivní vliv na zaměstnanost v zemědělství, potravinářství, zejména v palírnách, ale i ve zdravotnictví. Dokonce i na politiku, protože některé zástupce by střízliví „volili jen sotva“. Z dalších odpovědí mě těší skutečnost, na kterou zapomínáme, totiž že ono slovo pochází z arabštiny, jak slyšíme již při vyslovení: al-kohol (ověřuji si: orig. الكحول), autor poznamenává, že to je podobný původ jako slovo al-Káida.

Posléze se zdají ale otázky na téma alkohol vyčerpány a pokračují třeba žádostí o odpověď, zda pes patří do postele, proč se mu tam tak líbí, jaké je nejhezčí psí jméno a jaký nejhezčí pes. Tady bych řekl, že vzhledem k tomu, kolik máme v Čechách lidí, kteří mají alespoň jednoho psa (v šestici bytů, v jednom z nichž pobývám a aktuálně píši tento komentář, má soused zleva jednoho nevychovaného psa, který naštěstí neštěká alespoň v noci, zprava o dva vchody dva takřka identické psy, tzn. statisticky každá druhá rodina jednoho psa, naši příbuzní „pod námi“ mívali psa, teď mají kočku a želvu, druhý soused vedle měl psa, který se prakticky uštěkal k smrti) je těch otázek vlastně nepatrně (určitě bych přidal otázky ohledně zákazu venčení psů, správné stravy, podrobnější pojednání o plemenech psů atd.). I když, nakonec mě odpověď na nejhezčí psí rasu celkem uspokojila, proto z ní krátce cituji:

„Nejsem rasista, ani co se psů týče, a tak žádné ze psích plemen nikterak nediskriminuju […]. Do postele si ale žádné psy netahám. Postel se mnou totiž sdílejí kočky a ty by chudáka psího vetřelce, rasa nerasa, podrobili takové diskriminaci, že by dozajista skončil u rasa.“ (s. 111)

Další otázky se týkají počítačů, facebooku apod., pak se tázající vrací k diskriminaci, také případně k diskriminaci Romů, k pořádku, sociálním dávkám a měření pořádku policií, rasismu a extremismu u nás. Na jednom místě Ivo Šmoldas prozradí mimochodem oblibu spřízněného polského aforisty, básníka a satirika, Stanisława Jerzy Lece, když jej cituje „Všichni chtějí naše dobro. Nenechme si ho vzít.“ (s. 131) Dohledávám to jméno, které jsem neznal, po matce židovského původu (sefardského, otec byl bankovní ředitel), narozen ve Lvově, tenkrát v Polsku (dnes Ukrajina), překládal německé klasiky, ale také Morgensterna, také Heina a Karla Krause a Ringelnatze, české překlady vycházely již od 60. let (Neučesané myšlenky, 1962). Líbí se mi: „Jdi s časem, ale čas od času se vrať.“ (přeložil jsem si sám, orig. „Geh mit der Zeit, aber komme von Zeit zu Zeit zurück“, dle něm. Wiki). Na https://citaty.net/autori/stanislaw-jerzy-lec/?page=2 jsem našel: „Na počátku bylo slovo, na konci fráze.“ Taky pěkné: „Přísloví si odporují. A v tom je právě lidová moudrost.“ Nebo: „Co je tragédie a co komedie, to se pozná časem.“ A nakonec: „Člověk – koruna tvorstva. Trnová.“

Zpátky ke Šmoldasovi: K otázce po dnešní generaci žáků odpovídá, jakkoli to zní trochu stereotypně, asi dost pravdivě, ale to bych musel celou odpověď opsat, protože hýří parodií na různá dnešní klišé, na nichž nicméně bude asi dost pravdy (když to nepřesně shrnu, porovnává nepatřičnost lži za doby jeho návštěvy školy s jásotem učitelky, že je žák flexibilní v otázkách komunikační strategie, tedy že ji neodbyl vztyčeným prostředníčkem či ještě nějak hůře). Pak jsou také zábavné nostalgické otázky na fenomény starých časů (MDŽ, Tuzex, fronty etc.). Tady se Ivo Šmoldas opravdu vyřádil, i když nevynechal ani odkazy k dnešku.

K němu se pak vztahuje kapitola poslední, Co musíme skousnout, přičemž její název je pojat doslovně, hovoří se totiž o kvalitě potravin, typickém českém jídle, zdražování, dietách, anorexii a bulimii, což je docela přirozený můstek k otázkám z oblasti zdravotnictví na závěr celé knížky. Tady nechybí ani černý humor, jaký bychom našli třeba právě u Jerzy Lece, ale do toho se tady pouštět nebudu. A i když i poslední otázka vyzvídá, zda zpovídaný má sebou na cestách vždy osobní lékárničku, opravdu veselá otázka je ta předposlední, co si Ivo Šmoldas myslí „o věčně veselých lidech“. Citovat ale nebudu. Anebo přece jen ano, protože dotyčného jsem dost dobře znal: „[…] blbost, jak moudře pravil Vladimír Komárek, je velký dar přírody – činí člověka šťastným.“ (s. 181)

Druhá knížka je, pravda ještě trochu útlejší než ta první (i když 180 stran se mi zdá útlých možná spíše proto, že mi rukama projdou dost často pětsetstránkové špalky), má asi sto dvacet stran a není členěná na kapitoly, jak shora naznačeno, jednotlivé texty jsou na konci opatřeny přáním autora (třeba u toho druhého „Příjemný den a šetrné zacházení vám přeje váš IŠ.“) a datem. Celá řada otázek, dlužno říci, navazuje na témata v minulé knize (zdravotnictví, nákupy, jaderná energie, povolovat či nepovolovat marihuanu, „důchodová reforma“, sic!, už tenkrát, dokonce totožná otázka: „Je nutné prodloužení věku odchodu do důchodu až do 73 let?“, s. 47), vysoké ceny vajec, otázky kolem kamionů etc. etc.

Přemýšlel jsem, kterou citaci vybrat jakožto jakousi reprezentaci (do jazykových a významových analýz se pouštět nebudu, to je u humoru, jak už věděli V+W, vždy ošidné), napadlo mě víc možností, nakonec přepíšu kousek z odpovědi na dnes znovu probírané téma, „Museli jste si už utáhnout opasky?“ (s. 112), a nejspíš celou odpověď na otázku nového prezidenta, jenž (tenkrát poprvé) měl být volen přímo občany (s. 114):

„Inflace, jak to tak ve vědách národohospodářských bývá, má ovšem své paradoxy. Jak se ceny utěšené nadýmají a nafukují, spotřebitelům se dech naopak krátí. S nevolí totiž shledávají, že už si nejsou s to foukat, jako si kdysi foukávali, a zmůžou se přinejlepším jen na nějaké to ufrněné uf. To však zdaleka neznamená, že by oni sami byli nadýmání ušetřeni, nebo že by dokonce splaskávali, a museli by si tudíž utahovat opasky. Nic takového. Už z faktu, že v závislosti na rostoucích cenách ropy rostou hlavně ceny potravin, je nanejvýš zřejmé, z čeho se poživatiny nám nabízené vyrábějí. Paštička z uhnilých diluviálních přesliček valnou kvalitou asi neoplývá, a z nekvalitních potravin, jak známo, pupek spíše roste, takže nás čeká ne utahování, nýbrž povolování opasků. [po další argumentaci:] Nic překvapivého to ovšem nebude. Že v našem jakož i světovém hospodářství cosi smrdí přece víme už dávno.“

„Zdali bude hlava státu vybraná národem přímo čili vlastnoručně lepší než hlava státu vybíraná národem nepřímo čili rukama jeho vlastnoručně volených zástupců, to jsem si v hlavě dosud sdostatek nepřebral, byť beru v potaz, že národ je asi přece jen poněkud vybíravější než jeho volení zástupci, kteří, jak známo, dokážou vybírat značně nevybíravě, hlava státu nehlava státu. Dobral sejm se nicméně toho, že z obou způsobů výběru nemůže hot vzejít nic jiného než hlava vybraná. Jenže i tohle zjištění m svou Achillovu patu, jelikož jaksi už neříká, zdali to bude hlava vybraná ve smyslu noblesní, znalá a vytříbená, anebo hlavy vybraná čili vyrabovaná a dutá. Bude-li příští prezident lepší či horší, je tedy hrubě nejisto Jisto ovšem je, že bude dražší. Zatímco nepřímá volba stála prý jen nějakých pár stovek tisíc, volba přímá přijde přímo na stamiliony. Přiznávám, že tuhle zprávu jsem kvitoval s radostí a nemalým povděkem. Zdaleka totiž nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit volit laciné prezidenty. Takoví nás tak jako tak vposled vyjdou neskonale dráž než ti, kteří jsou nám drazí už od začátku.“

Zde je přičiněn podrav „Usebraný den vám přeje váš IŠ.“ A datum 19. dubna 2012.

Co Vy na to, pane Šmoldasi, Nakladatelství Lidové noviny, 2011
Co Vy na to, pane Šmoldasi 2, Nakladatelství Lidové noviny, 2012