Cikánské melodie / České doteky hudby 2012

Cikánské melodie / České doteky hudby 2012
Smetanova síň Obecního domu, Praha / 18. prosince 2012
Talichova komorní filharmonie, Jan Talich, Marco Pillo
České doteky hudby / 14. ročník / 16. 12. 2012 – 6. 1. 2013

Název koncertu Cikánské melodie je – v programu pars pro toto – upomíná v první řadě jméno jednoho čísla uvedeného v programu, totiž skladby španělského houslového virtuóza a skladatele Pabla de Sarasateho op. 20 z roku 1878, jedné z technicky nejobtížnějších opusů pro housle. Slovo „melodie“ v názvu skladby je používáno víceméně jen v českém překladu německého (sic!) originálu Zigeunerweisen (i když zpětným převodem se používá, jak to bývá, i v jiných jazycích), někdy používaný anglický Gypsy ways ale rovněž znamená něco víc než jen „melodii“, totiž zhruba „na cikánský způsob“ nebo ještě lépe „v cikánském stylu“. Zároveň nejde ale jen o Sarasateho skladbu, byť představuje v provedení Jana Talicha jeden z výrazných vrcholů koncertu, ale především o název projektu, nahraného v prosinci 2008 ve studiu Arco Diva, Domovina, Praha, vydáno 2008. Ten dává rámec i koncertu letošního festivalu České doteky hudby.

I ostatní skladby v dramaturgii koncertu mají už v názvu tak či onak slovo „cikánský“ či jemu významově přilehlé výrazy jako „rumunský“, tak Cikán (Tzigane) Maurice Ravela, rapsodie pro housle a orchestr, inspirované maďarsko-cikánským folklórem, který byl francouzskému skladateli blízký stejně jako lidová hudba španělská, nebo Cikánská serenáda (Serenade Tzigane) Georgese Boulangera, rumunského Cikána, jehož hudební kariéra vedla přes St. Peterburg a Berlín do Jižní Ameriky, Brazilie a Argentiny. Zmíněný Ravelův zájem o některé národnosti ukazuje, jak rumunská a španělská jsou, byť nikoli jazykově, určitým způsobem blízké, národnostně se to obtížně rozebírá, nicméně slovo „etnický“, které asi mnohého z nás napadne, je nově (tím myslím několik desítek let) používáno pro hudbu právě v oné oblasti, která dříve byla vnímána prostě jako hudba lidová, folklórní.

Tento kontext by bylo možná dobré si uvědomit. Slovo „cikánský“, které původně mělo své konotace a „svobody“ a „svobodomyslnosti“ v duchu patetické vzpoury v době romantismu, a to nejen v hudbě, ale i v ostatních druzích umění (vzpomeňme na Puškinovu Cikáni, našeho Karla Hynka Máchu s jeho románem Cikáni atd., „čteme“ o takřka dvě století ve zcela jiném kulturním kontextu, totiž právě jako kulturu etnickou, world music, v oblasti jazzu se používá slovo fusion atd. A právě v křížení obou úhlů pohledu, toho „klasického“, romantického 19. století, a dnešního, počátku třetího tisíciletí, můžeme číst program koncertu či jedno z jeho východisek.

„Cikánské melodie“ mají totiž souběžné dvě polohy v hudbě artificiální („vážné“) či lidové a obě oblasti se vzájemně mnohočetně ovlivňují, tzn. na jedné straně je lidová muzika zdrojem hudebního materiálu a inspirací pro hudbu vážnou (podobně jako tomu je ostatně v celé české klasické hudbě počínaje Škroupem, přes Smetanu a Dvořáka až po Janáčka), na straně druhé se koncertní přístup sklání k provozování lidové hudby nebo se s ní tím či oním způsobem kříží. V jazzu to byl velký Django Reinhardt, který je ikonou kytarové hry dodnes, podobné ikony najdeme ve španělském flamencu, zmíněný Boulanger se dostal se svými salónními melodiemi dvacátých let přes kavárenské štace až do filmové podoby Podivuhodného příběhu Benjamina Buttona (D. Fincher, 2008). Ještě bych rád nezapomněl zmínit, že u Antonína Dvořáka název jeho sbírka písní op. 55 z roku 1880 na texty českého básníka Adolfa Heyduka, „pootavského slavíka“, zní stejně jako jeho sbírka, Cigánské melodie.

Samozřejmě se dá říci, že se s cikánskou muzikou roztrhl pytel, možná i v souvislosti s obecnější tendencí nejen ve „vážné“, ale i populární hudbě, kde po období sestav s kytarami a klávesovými nástroji kdekdo hraje na housle nebo na akordeon. Nejznámější je pravděpodobně projekt Pavla Šporcla a cimbálovky Romano Stilo s názvem „Cikánské housle“, rozšířené v loňském roce o orchestr s názvem Gypsy Way Orchestral (všimněme si použití téhož anglického výrazu, souzvučného se Sarasateho skladbou). Nechci být tak kritický jako Luboš Stehlík (který se jinak o Talichovcích vyjadřuje veskrze pochvalně) v recenzi Talichova projektu pro časopis Harmonii, kde v hodnocení používá slovo „diskutabilní“.

V každém případě jsou tu určité podobnosti, tzn. oba houslisté se spojili s romskými hudebníky a vystupují spolu na prestižních koncertních jevištích, u Jana Talicha lze říci, že orchestr „zapojil“ vlastně dříve než Pavel Šporcl. I pokud bychom připustili, že úpravy Marka Baloga nejsou nijak mimořádné, v každém případě si obě „skupiny“, tedy Romové a Talichovci vyšli do značné míry vstříc, mám dokonce intenzívní pocit, že Jan Talich hru na housle po cikánsku „změkčil“ daleko víc, než to činí Šporcl ve svém projektu. Další věcí je, že Jan Talich dal svým hostům/spoluhráčům j výrazný prostor i tím, jak dramaturgicky vyzvedl do popředí právě je. Na koncertě ve Smetanově síni jsem přitom slyšel kromě Marca Pilla, který natáčel i v původním projektu, jiné romské hudebníky (tedy Ivana Heráka na housle, na kontrabas pak Jancsi Riga). Nu a neumím si představit, že bychom chtěli po Talichově komorní filharmonii, aby hráli jako Cikáni. Navíc celé „křížení“ artificiální a lidové hudby je komplikováno vrstvou, která u Šporclova projektu není tak výrazná, totiž salónní muzikou.

Ve výsledku musím naopak říci, že společný projev byl kompaktní, k čemuž přispěly podle mého i  ony úpravy těch skladeb, kde byl připsán cimbál tam, kde v originále není (v Sarasateho skladbě například, kde se ovšem i tak jedná o různé úpravy pro klavír, smyčcový orchestr nebo orchestr symfonický, což je právě, mimochodem typickým rysem hudby salónní). A hudebníci hráli s chutí a nasazením. Koncert byl dramaturgicky dobře promyšlen s Ravelovou skladbou na začátku, Bartókem po přestávce a Fantazií pro cimbál „kmotra cimbálu“ Toni Iordacheho. Jediné, co mi trochu vadilo, že účinkující změnili pořadí skladeb oproti katalogu i programovému listu, dozvěděl jsem se ale, že je to úlitba okolnostem, totiž viróza Jana Talicha, kterou však určitě nelze označit za indispozici.

Na závěr bych znovu ještě jednou podtrhl vyznění koncertu, jehož hvězdami byli – a podle zřejmého záměru měli být romští muzikanti. Marco Pillo, o trochu mladší (narozený 1975, zatímco Talich je ročník 1967) hudebník, kterého jsme mohli v jiných projektech slyšet i jako kytaristu, na tomto koncertě tedy cimbalista, jenž si křestní jméno rodáka z Bratislavy Marek změnil v době studia ve Španělsku na to, jímž mu stejně všichni říkali, a další členové jeho kapely Marco Pillo & Band. Ocenil jsem mimo jiné právě i to, že Jan Talich, který rozhodně neměl důvod k upozadění sama sebe a svého společenství (přinejmenším Sarasateho virtuózní skladbu zahrál velmi dobře), skromně vyzdvihl ty, které si k sobě pozval na jeviště.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, prosinec 2012