Cigareta

Nemyslím si, že je zrovna nejvhodnější začínat případný seriál o věcech kolem nás něčím, co je tak problematické a kontroverzní téma, nicméně neodolám puzení už jen proto, že jsem sám po léta byl silným kuřákem (letos bych mohl, kdybych to chtěl nějak vynášet, „slavit“ dvacet let nekouření, ale není co). Předmět, který byl ještě před půl stoletím kulturní ikonou ve filmech, projevem chlapáctví u mužů a distinguovanosti u žen, předmětem kulturního zájmu (vykládané tabatěrky či tzv. „špičky“, dnes už málokdo ví, co to vůbec je), se postupně proměňoval v chladnokrevně zabíjejícího strašáka, který musí být, a je, postupně vytlačován ze života. Zprvu se jen hovořilo o nikotinu, postupně o dehtu a desítkách a stovkách látek, které vznikají při spalování tabáku, až – v posledních asi dvaceti letech – nastala stále výraznější restrikce s poukazem nejen na škodlivost kouření, ale i například i na zátěž zdravotnictví, které musí hradit (nespravedlivě vůči těm, kteří si zdraví chrání) následky kouření. Tento kontext, pasívní kouření, zvyšující se daně z tabáku, omezování kouření na určitých místech (restaurace, zastávky autobusů), omezování reklamy a povinné opatřování krabiček s cigaretami nápisy a obrázky se stanoveným zněním či obsahem, v posledních dnech dokonce plánované (vyhláškou nařízené) povinnosti „samozhasínajících proužků“, coby jedna z bariér proti lobby tabákového průmyslu, vede „nafty“ (pomineme-li „počítače“) oboru s nejvyššími plošnými zisky z něčeho, co je vnímáno zdaleka ne jako pozitivní, to vše dávno přesáhlo jednoduchá upozornění, že „kouření je škodlivé“.
Musím říci, že tato souvislost mne nyní nezajímá (možná patří do jiných článků, o kulturních konvencích, mediální prezentace reality, etiky podnikání a konečně třeba i zdravotní problematiky), maximálně to může být nějaká poslední kapitolka příběhu samého předmětu, onoho válečku tabáku obaleného proužkem tabákového papíru, který vložen do úst a z jedné strany zapálen, činí kuřákovi ono opojné potěšení. Zároveň bych rád zdůraznil, že nemám v úmyslu ani se stavět na stranu jakýchkoli politických prohlášení (dopis V. Klause premiéru Nečasovi), ani propagovat kouření.

I
Mohli bychom začít tím, že kouření má mnoho podob, existovalo snad ve všech kulturách jako součást rituálů i individuálního užívání – v každém případě pak v nějaké vazbě ke společnosti, v níž se kouření praktikuje (v jiném prostředí se kouří beedie či eukalypty, v jiném papirosy, v jiném vodní dýmka), kouření tabáku má pak opět řadu podob od dýmky, doutníku, viržinka až po cigaretu. Každá z nich by mohla být námětem a pokušením pro psaní, dýmka je záležitostí kultovního vyznávání dnes už úzké vrstvy těch, s jejichž životním stylem je spjata. Cigareta v té definici (i obchodní), jíž se liší od ostatních způsobů/předmětů kouření, je samostatné (kompaktní, soudržný – na rozdíl třeba právě od dýmky, kterou musíte „nacpat“) těleso, které se od doutníku v zásadě liší tím, že to za prvé není tabákový smotek, nýbrž tabák je rozřezán na velice jemné proužky, a za druhé, že nemá krycí list z tabákového listu, nýbrž je obalen cigaretovým papírkem. Takže i jestliže řekneme „ubalit si cigaretu“, stále se to podstatným způsobem liší od balení doutníků, jak to dělají třeba ženy na Kubě. Cigareta je historicky mladším předmětem než ostatní zmíněné a její vytvoření je – už tady je ona vazba na společnost, v níž se uskutečňuje – nikoli záležitostí rukodělné výroby, nýbrž tabákového průmyslu, který technologie nutné k výrobě cigarety umožňuje.

II
Je všeobecně známo, že tabák a kouření je spojeno s námořními výpravami janovského mořeplavce Kryštofa Kolumba a jeho objevením nového kontinentu, který byl později nazván Amerika, v roce 1492.  Kolumbova posádka napodobila původní obyvatele, kteří ale používali tabák jako halucinogen při rituálních obřadech, jak kouří tabák zabalený do tabákového listu nebo v trubičce zvané „tobago“. Při svém návratu do Evropy přivezl Kolumbus, kromě jiných novinek, jako byly brambory, také tabák. Ten se začal pěstovat zprvu v jižním Španělsku, později v Holandsku. Jeden z pramenů uvádí, že ve Francii bylo pěstování tabáku zavedeno kolem roku 1556. Námořníci a diplomaté rozšířili kouření dýmky a doutníků po celé Evropě. V roce 1561 přestavil Jean Nicot, velvyslanec u portugalského krále, rostlinu na francouzském dvoře, u Kateřiny Medicejské. Dal jí jméno Nicotiane (později se ujalo pojmenování odkazující k původnímu americkému výrazu. V roce 1586 bylo uvedeno kouření do Anglie a přes Holandsko se rozšířilo do ostatních států. Zprvu se používalo k léčebným účelům, proti bolení zubů, migréně, či do konce proti moru, na léčení astmatu nebo rakoviny, tabáku se přisuzovaly nejrůznější vlastnosti, jako například zlepšení zraku apod.. V roce 1614 se španělské město Sevilla stává místem produkce doutníků. Zde se také později poprvé objevily cigarety.

Přijetí tabáku nicméně nebylo vždy jednoznačné kladné. Na jedné straně se rozšířil neuvěřitelně rychle, během 17. století, po celém známém světě, po celé Evropě, Asii, dokonce Indii, Číně a Japonsku, na druhé straně už v té době byly nejrůznější negativní reakce vůči této „nákaze“. Ruský car trestal kouření vyhnanstvím nebo dokonce popravami, podobně anglický král Jakub I., nechal popravit kuřáka s odůvodněním, že přivezl tabák ze Spojených států. Popraveni byli kuřáci i v Konstantinopoli. Je třeba nicméně ještě říci, že tabák se neužíval jen jako kuřivo. Zvláště u chudých obyvatel či u námořníků převažovala jeho konzumace coby tabáku žvýkacího, rovněž jako tabáku šňupacího (zvláště v 18. století), teprve s oblibou dýmky jako módního předmětu se rozšířilo jeho kouření, které se pak rozšířilo i do podoby doutníků, cigarill a konečně i cigaret.

Objevení cigaret se přisuzuje egyptskému dělostřelectvu, kteří v roce 1832 při obléhání města Akkon balili střelný prach do papírových tubusů. Když jejich jediná fajfka, kterou používali ke kouření, byla rozbitá, použili papír k vyrobení cigaret. Vypadá to skoro jako cimrmanovský vynález.
S vojáky bylo spojené i jejich další rozšíření. Brzy přišli na to, že při vojenském životě, rozhodně postrádajícím podmínky, ale i pohodu pro kouření dýmky, je praktičtější kouřit cigarety. Britští vojáci kouřili cigarety během krymské války (1853-1856) a samozřejmě pak během první světové války.

To už ale byl vynalezen balicí stroj na cigarety. Autorem vynálezu z roku 1880 byl James Albert Bonsack. Firma Allen & Ginter v Richmondu (ve státě Virginia), která zahájila manufakturní výrobu cigaret v roce 1875, vypsala cenu 75 000 dolarů za vytvoření stroje, který by byl schopen mechanicky balit cigarety. Bonsack měl v roce 1880 hotový prototyp, ten však byl zničen při požáru továrny, Bonsack nicméně stroj rekonstruoval a v září téhož roku představil, v roce 1881, v březnu a v září, pak nechal zapsat ve dvou US patentech (tuto podrobnost uvádím proto, že různé materiály uvádějí vynález různě, v obou datech). Mechanizace výroby cigaret ji nejen zrychlila (stroj zabalil za hodinu deset tisíc cigaret, kolem roku 1900 byl schopen Bonsackův stroj vyrobit za den padesát až šedesát tisíc citager), ale také cigarety podstatně zlevnila. Důvod, který dříve představoval vážnou bariéru k jejich rozšíření, byl odstraněn. Cigaretě nestálo nic v jejím celosvětovém tažení.

Vynechali jsme ale ještě první výrobu cigaret, která důležitému vynálezu předcházela, v Evropě. Zde se začaly vyrábět cigarety rovněž původně z ekonomických důvodů, totiž z jinak neupotřebitelných zbytků tabáku (v jednom prameni se uvádí, že chudí, jimž byl požitek kouření nedostupný, si balili cigarety sami, ostatně strojky na ruční výrobu cigaret či dutinky, do nichž se tabák pomocí jednoduchého zařízení „nacpe“, existují dodnes). První cigarety se vyráběly v továrnách na doutníky ve Francii a jižním Španělsku.  Průmyslově se rozšířila výroba cigaret v polovině devatenáctého století. V německém Berlíně například vznikla během březnové revoluce v roce 1848 Německé asociace dělníků – výrobců doutníků (Association der Cigarrenarbeiter Deutschlands), v roce 1862 otevřela své brány v Drážďanech první továrna na cigarety v Německu, proslulá     1865 následovala první továrna v Rakousku. Už předtím, v roce 1854 byla v Kolíně nad Rýnem-Sülzu zřízen podnik na výrobu strojů na zpracování tabáku, na stříhání, oddělování vláken, sušení a fermentaci, jejím majitelem byl Wilhelm Quester. Vbrzku následovaly stroje na výrobu dutinek. Přesto ještě během první světové války byla výroba cigaret odkázána stále na ruční výrobu. Ve velkých sálech byly stovky převážně ženských pracovních sil, které za jednu směnu nacpaly zhruba 1800 až 2000 cigaret. První stroje napodobovaly pracovní postup, při němž byla dutinka nasazena na cylindrické zařízení, nacpána tabákem a obě strany takto vzniklé cigarety pak oříznuty.  

Po první světové válce, kde se stala „potravou nervů“,  pak „proletářská“ cigareta dosáhla dominantního postavení, i způsob výroby byl postupně dále zdokonalován a tato forma kuřiva se stala nejen sériovým, ale i masovým výrobkem.

Při psaní tohoto textu jsem vycházel z informací na těchto stránkách:

https://www.mypaipo.eu/historie-koureni/
https://de.wikipedia.org/wiki/Zigarette
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cigareta
https://en.wikipedia.org/wiki/Allen_and_Ginter
https://www.gymmuenchenstein.ch/stalder/klassen/sa/weltderdinge.htm
https://www.rauchfrei-info.de/index.php?id=18
https://www.tabakanbau.de/de/poolinfo.php?id=8314
https://nichtraucher-zigaretten.de/tabak-geschichte/rauchen-geschichte/