Chuck Palahniuk / Něco si vymysli

„Život je jeden prudký svah natřený dětským olejíčkem.“ Tato věta (s. 255) v povídce Pan elegán, umístěné zhruba uprostřed povídkovém souboru Chucka Palahniuka s názvem Něco si vymysli, je pravděpodobně jednou z nejvýstižnějších formulací, od níž se odvíjí demonstrace všeho extrémního, mezních situací, „průserů“, mám-li použít nejadekvátnějšího českého výrazu, byť ze stylové roviny tzv. obecné, tedy „nespisovné“ češtiny, „makabrózní šokantnosti“, řečeno výrazem z doslovu Olgy Stehlíkové či jaké už najdeme výrazy pro to, co nám autor Klubu rváčů, Neviditelných nestvůr, Strašidel, Snuffu či Zatracení (prakticky celé dílo amerického spisovatele je českému čtenáři dostupné v překladech), je schopen předložit.

V povídce, jejíž hrdina je tanečníkem erotické show, mužského striptýzu podobnému tomu, jaký provozuje skupina Chippendales, první podnik svého druhu, vzniklý na konci sedmdesátých let v Los Angeles a rozšířený coby součást pop-kultury (zábavy pro ženy) nejen po celých Spojených státech (jedna ze skupin vystupuje opakovaně i v Praze), charakteristický motýlky a bílými manžetami na rukou a kritizovaný pro zneužívání steroidů (svaly „nabušení“ muži) a drog. Skupina inzerující na svých stránkách „Práci pro dospělé“ s názvem Savage Knights (nemá nic společného se skutečně existující hudební skupinou tohoto jména), představuje pro autora ono výchozí problematické prostředí, které vede až ke zdravotním problémům, vyúsťujícím u Pana elegána až ke ztrátě jakékoli kontroly, zachycené na videu, a když jeho „růžové koule mu vyskočí na jednu stranu z černých tang a on sebou tluče v louži vlastní moče, tak víte, jak hrozná chyba se z téhle lži vyklubala“ (s. 255).

Vedle lékařských termínů, které můžeme dohledat (pokud je neznáme) třeba na internetu, jako je „torze varlete“, kterou jednomu tanečníku způsobila „nějaká koksem sjetá holka o svých narozeninách“, „spastik“, „záchvat narkolepsie“, „stresová inkontinence“ atd. atd., budeme uvažovat o míře imaginace, jestliže v povídce v úvodu čteme o „epigastrickém parazitovi“, což znamená, „že někdo, kdo by měl být vaším bratrem nebo sestrou, se narodil s hlavou pořád uvnitř ve vašem břiše“ (s. 252, přičemž první slovo nalezneme pod synonymem břišních reflexů). Zdravotní problémy jsou výsledkem extrémního umělého prostředí, které zaměstnání Pana elegána představuje, druhou stránkou předvádění (a případně obchodu) jsou pak nejrůznější nemoci či anatomické anomálie, které autor popisuje a které jsou buď vrozené nebo souvisejí právě se zneužíváním některých preparátů – Milroyova choraba (lymfedém, tedy otok části těla, který je podmíněn poruchou transportu lymfy mízními cévami, www.ordinace.cz),  fokomelie (vrozená vada, ruce vyrůstající přímo z ramen, „tulení ruce“), sirenomelie (nohy srostlé k sobě, „takže to vypadá jako rybí ocas“), elektrodaktylie („syndrom račího klepeta“), polymelie („což znamená, že měla čtyři nohy, v zásadě dvě pánve vedle sebe“) atd. (zvl. s. 261). Pro účely zaměstnání v erotické show pak tanečníci dělají vše možné, přičemž odstraňování ochlupení je to nejmenší – je zmiňován lip plumper (též lip volumizer, balzám na rty), nejrůznější preparáty jako Provigil (v USA, v Česku Modvigil či Modalert, eugerikum, látka podporující bdělost, předepisuje se na únavový syndrom) či klonazepam. A popisuje se i celý proces provozování této show a s ním spojeného byznysu.

Popsal jsem na jednom příkladu „svět“ povídek, které se samozřejmě – a poměrně výrazně – jedna od druhé liší, společné mají nicméně některé momenty. Prvním je východisko v reálném „kulturním“ světě, ve zmíněném případě erotických show pro ženy, u nichž je zdůrazňována ona „lež“ („po všech těch lžích prolhaných byla hračka zaškrtnout čtvereček…“, s. 255), zdání, vytvořené nepřirozenými úpravami zde mužského těla a extrémní vyhroceností, u níž pak můžeme počítat s patřičnými důsledky. Lze říci, že takřka vždy je situace (příběh) povídky formulována jako „co se stane, když“ – bylo by zajímavé probrat tento literární model v jeho historii, přičemž podmínkou by měla být „ulítlost“ situace. V umírněné podobě bychom určité absurdity našli v humoristických povídkách, ať to jsou Literární poklesky Stephena Leacocka či Jaroslava Haška, v té drsnější třeba u Philipa Rotha či Michaela Houllenbecqa (Podvolení – co se stane, když se z Francie stane islámský stát). Nu a pak se domnívám, že je takřka u všech povídek charakteristická absence „tvrdého závěru“ – končí v očekávání, jak vše dopadne, či aniž by to bylo vyřčeno – ovšem jsou výjimky (Životní realita), kde naopak překvapení spočívá v poslední větě. Autorka doslovu pak uvádí jako typickou chararakteristiku žánrovou kompilaci (kombinaci), když dává příklady: „Gotická povídka a romance. Parodie křížená s bajkou. Satira se storkou o americkém snu.“

Bajkou či jiným příběhovým tradičním žánrem jsou povídky Jak se Opice provdala, koupila si dům a našla štěstí v Orlandu, Proč Kojot nikdy neměl peníze na parkování, Princ Žabák, Proč Hrabáč nikdy nepřistál na měsíci. V povídkách Fénix a Red Sultan´s Big Boy jsou sice součástí děje zvířata, nejednají nicméně v zástupné úloze lidí, jak to je předpokladem bajky, a hlavními aktéry jsou lidé. Děj „bajek“ pak nesplňuje v oné tradiční podobě onen požadavek, aby na jeho základě bylo možné dojít k nějakému explicitnímu poučení, příběhy se uskutečňují v dnešní realitě: V povídce o Opici se jedná o kariérní postup v prodejním řetězci, kde jde o to, prodat za každou cenu nekvalitní sýr. Z bajky tak zůstává model, v němž ovšem vystupují zcela jiná zvířata než v onom tradičním případě, kde jsou aktéry chytrá liška a hloupá vrána, jež upustí sýr, na němž si liška pochutná. V našem případě Opice vrazila sýr na párátku „Gorilákovi do tváře. Zabořila párátko hluboko Gorilákovi do úst a on se začal dávit a zalykat a plival sýr zase ven,“ (s. 34) až se jí podaří Goriláka přesvědčit, že se jedná o pochoutku. Poslední věta příběhu – „A ona konečně ucítila, jak se obrovské svaly na jeho zmítajících se pažích uvolnily a ochably porozuměním.“

V bajce o Kojotovi nenajdeme ani toto reziduum tradiční fabule, když je pouze vysvětlen její titul tím, že veškeré drobné, které Kojot měl, použil na úhradu sexuálních služeb Plameňačky, jež si účtovala za každou položku nějakou částku, přestože křičela – ve shodě s filozofií slev v komerčním prostředí – „Je to zadara!“, zatímco Kojot, jak byl ostatně zvyklý i v jiných případech, při placení šidil a podváděl. Jedině snad, že by mu bylo poučením, že nikoli dovednosti, jimž ho Plameňačka za dvojnásobnou cenu než u běžného sexuálního provozu naučila, nýbrž uvědomení, jak má skvělou ženu („od toho, že podvedl ženu, dostalo jeho srdce okamžitou ocelovou erekci“, s. 107), mu zachránilo manželství.

Také Princ Žabák má jako základní sexuální téma, nejde ovšem o bajku, nýbrž o pohádku o oné slavné proměně žáby v prince. Jen ona proměna je poněkud jiná, imaginativně morbidní. Je výsledkem Ethanových sexuálních výzkumů. Když svádí svůj objekt touhy Monu Gleasonovou, snaží se ji připravit na novou realitu popisem všech možných sexuálních praktik, například tzv. „perlování“, kdy si domorodci z tichomořských ostrovů do horní části penisu vpravují a zašívají perly, aby nakonec předvedl výsledek své vědecké práce, při níž soustavnými infekcemi proměnil své pohlavní orgány do podoby, v nichž do nich při styku transmutuje jeho celé tělo. S pohádkou souvisí textově jediná věta: „Stačí jediný… jediný polibek a zase se změní zpátky, v jejího pohádkového prince.“ (s. 159)

U povídky o Hrabáčovi a jeho přátelích má pak poetika bajky souvislost proměny třech inteligentních chlapců, týraných pro svou jinakost Kancem, který zbil Hrabáče a Kohouta při partii šachu, v rozhodnutí proměnit se v debily (je možné to slovo vzít nikoli jako nadávku, ale v doslovném významu), aby se posléze několikerým propadnutím dostali z dosahu jeho i všech dalších případných agresorů. Kromě onoho prostředku omen-nomen sleduje čtenář sestup hlavních hrdinů v jednotlivých krocích charakteristického palahniuovského zběsilého humoru: „Když Kohout a jeho přátelé zapomněli matematiku a fyziku a čtení a zeměpis, začali makat dvojnásob tvrdě. Chodili do školy se špinavými tvářemi jako důkaz toho, že neovládají ani hygienu. Kolem zřízence na přechodu proletěli jako diví, aby bylo jasné, že flákají i občanskou výchovu. Hrbili se, jako že ani držení těla jim nejde.“ (s. 203) A o dvě stránky dál: „Hrabáč usnul v lavici a namočil si do kalhot. Kohout navrhl, že ukradne doma z lednice vodku, a kouzelná kombinace lepidla a vodky poskytla třem kamarádům větší tupost, než jaké kdy snili, že dosáhnou. Do Vánoc spadli až do doučovacích hodin čtení. Do Velikonoc si nedokázali zavazovat tkaničky!“ (s. 205)

Je to onen humor, který jde na hranu, jak může ukázat třeba příklad z pojednané bajky o Kojotovi, kde je okamžik vyvrcholení při orálním sexu v autě, na jehož zadním sedadle je mimino (protože nespalo, vznikla při nočním ježdění autem k jeho uspání vlastně tato situace): „Kojotovi se sevřely koule, až byly pevné jako chlupatá pěst a opřely se o kořen ptáka. Jeho boky se vzpínaly a přirážely jako u psa. A když už pro něj bylo pozdě na cokoli kromě toho, aby se vycákal, malá se probudila a nadělala si do dupaček. A on se udělal za zvuku jejího vřeštění a do smradu sraček.“ (s. 106)

Ještě se nicméně musím vrátit k momentu bajky, totiž opozice člověk – zvíře má ve významovém plánu hlubší místo než jen „přes žánry“, jde totiž o cosi podstatného v hloubi bytosti každého z nás: „V zásadě jsme zvířata a vyvinuli jsme se k tomu, abychom otevírali lastury a žrali z nich syrové ústřice, jenže teď se po nás chce, abychom udrželi přehled o všech třech stovkách sester Kardashianových a osmi stech bratrech Baldwinových,“ říká autor v povídce Zombíci, jak si toho všímá i Anna Militz ve své recenzi na www.literarni.cz, a sama dodává výstižně: „Z počátku zvířecí hrdinové, s tlapy, ocasy, zobáky, rychle nám lidštějí. Zvířecí zůstávají už jen jména, přezdívky – a my koukáme na lidskou zoo….“ Závěry v jejím skvělém textu bych ještě rozšířil a upozornění, že hlavní Palahniukovou metodou je hyperbolizace, formuloval tak, že ústředním principem jeho světa je metamorfóza, jíž je hyperbola vlastně funkcí, a to v nejrůznějších podobách, a zároveň demonstrace, ukazování (předvádění) těchto fenoménů.

Do tohoto rámce se nám vejdou anatomické anomálie, které vznikly transformací (malformací) „standardu“ (jak ostatně blíže popsáno nahoře), všemožné úchylky, řekněme opatrněji a vlastně přesněji raději odchylky od většinové sexuální orientace i konvenčních modelů chování a sociálních vazeb, a ovšem také dospívání, které je tématem některých povídek. Pak je srozumitelná i společenská kritika, která bere v potaz radikální odlišnost spolu s otázkou, co je vlastně „správně“. A v tu chvíli je srozumitelný i onen způsob sdělení, který Anna Militz popisuje: „Zhuštěná palahniukovatost, náboj plný všeho, co od jeho prózy čtenář očekává. Sled bizarnosti, hnusu, násilí, úchylů a úchylek. Očekávaní neočekávaného, očekávání, že zůstaneme stát s otevřenou hubou, to si děláš prdel?!“  Nebo jinými slovy, těmi z doslovu Olgy Stehlíkové, „groteskní ráz panoptikálního bizáru,“ doplněná upřesněním metod – „nekro- a kopro- a injektomanie, nozofilie, water torture – přehlídka příšerností je přepestrá“.

A právě protože je Palahniuk radikální, jsou srozumitelné děje povídky Zombíci, předvádějící „devoluci“ (tedy opak evoluce), kde studenti s nadšením aplikují sami na sobě lobotomii srdečním defibrilátorem, přiloženým ke spánkům (a můžeme zde opět připomenout onen „zvířecí“ moment – „Být či nebýt. Největším božím darem pro zvířata je to, že nemají možnost volby.“ i onu negaci současného světa, „pravý opak ubožáckého života v roli světově proslulého architekta nebo kardiochirurga“, A. Militz cituje jiné místo „Věděl, že přijímací testy z logického myšlení jsou jenom vstupní brána k nedohlednému životu plnému sraček. K manželství a k vejšce. K placení daní a usilovné snaze vychovat dítě tak, aby nevystřílelo nějakou školu.“), či postup Hrabáče, Kohouta a Králíka ve zmíněné bajce Proč Hrabáč nikdy nepřistál na Měsíci. Srozumitelné je chování mladistvých internovaných v „Teplém táboře“ v povídce Sklony, kde je ve hře sexuální orientace a vzepření se systému tím, že klienti zařízení, v němž mají být „převychováni“ prostřednictvím anatomických demonstrací na těle mrtvé dívky, vydírají vlastně své rodiče, aby dosáhli toho, co chtějí. Z komentáře Petra Viziny (Hospodářské noviny): „Jen si spočítali, že se jim vyplatí naoko se nechat vyléčit, aby jim pak za to šťastní rodiče udělali pomyšlení: koupili nové ferrari nebo dali desetitisíce dolarů. »Přijedou domů jako falešní svatí. Jako živoucí důkaz toho, že Bůh na zemi koná své zázraky.«"

Mohli bychom pokračovat deskripcí ještě nezmíněných položek z celkových třiadvaceti, některé jsou zmíněny v recenzích, k nimž uvádím odkazy. Úvodní dojemná Ťuky ťuk, usouvztažňující přihlouplé vtipy, které si vyprávějí otec a syn, s jejich sblížením před otcovou smrtí právě touto formou, skvělý převod „zaumného“ jazyka v povídce Eleanor překladatelem celé knihy Richardem Podaným, groteskní prostředí televizní soutěže v povídce Poražený (popkultura je jedním z projevů vysmívaného světa), dětská krutost v již zmíněném Red Sultan´s Big Boy, parodie na milostný román v textu Románek („Ale ani omylem není retardovaná. Prostě jenom potřebuje trochu péče.“) atd. atd.

Důvodem, proč jsem uvedl na závěr alespoň ještě několik příkladů, je, že chci upozornit na značnou šíři záběru souboru Něco si vymysli. Každá z povídek má svou zvláštní uzavřenou odlišnost od ostatních, jakkoli celá kniha působí kompaktně (řečeno bez ohledu na to, zda ten či onen příběh je povedenější či vyhovuje více či méně konkrétnímu čtenářskému vkusu). Můžeme tak mít pocit, že v onom meziprostoru vytvořeném touto odlišností je něco nedořečeného či lépe otevřeného, co nám nabízí podobnou významovou vrstvu onoho „domýšlej sám“, jako otevřené konce (v jedné recenzi kritizované). Před tímto souborem jsem četl knihu Leslie Perry Chrám divů, s níž má Palahniuk některé společné momenty („zázraky přírody“, anatomické anomálie). Kniha ale – rovněž šokujícím způsobem – „vysvětluje“ jednotlivé motivy doslovně až do poslední věty. Zde to je zcela naopak. V každém případě je to odlišný estetický efekt.

Odkazy
reálie
https://de.wikipedia.org/wiki/Chippendales
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-svetove-celebrity/421552/chippendales-se-vraci-na-misto-cinu-erotickou-show-predvedou-opet-v-praze.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klonazepam
Coby příznačné pro „svět“ Chucka Palahniuka cituji ze stránky vedlejší účinky:
Mezi nejčastější nepříznivé účinky klonazepamu patří nadměrná sedace, ospalost, porušení pohybové koordinace a soustředění. Poměrné běžná je i nadměrná tvorba slin či přechodné poruchy zraku. Při vyšších dávkách poté hrozí rozvoj paradoxních účinků, jakými jsou záchvaty úzkosti, setřelá řeč, agresivita, ztráta zábran, anterográdní amnézie, halucinace a poruchy vědomí, nespavost, deprese, poruchy svalové koordinace, psychóza, inkontinence, poškození jater, poruchy osobnosti, zuřivost, impulsivita, smutek, odumírání bílých buněk, záchvaty, změny osobnosti, poruchy chování, delirium, poruchy krátkodobé paměti, problémy s rovnováhou, ztráta libida, poruchy motorických funkcí, ztráta motivace, pomatenost.

recenze knihy
https://www.literarni.cz/rubriky/recenze/proza/chuck-palahniuk-neco-si-vymysli_11190.html#.XOM3VtSLTVQ
(četl naposledy, mně nejvíce konvenující text Anny Militz zachycuje některé momenty, které mě rovněž zaujaly, ale pojmenovává skvělým způsobem i další souvislosti, např. hyperbolu coby základní umělecký prostředek a věk dospívání jako téma některých povídek)

https://www.iliteratura.cz/Clanek/38567/palahniuk-chuck-neco-si-vymysli
https://www.databazeknih.cz/knihy/neco-si-vymysli-337996
https://www.databazeknih.cz/recenze/neco-si-vymysli-337996 rozcestník k dalším recenzím:
https://luxor.cz/blog/recenze/chuckuv-hrnec-podivnosti--1809/
https://www.kukatko.cz/recenze-neco-si-vymysli/
https://art.ihned.cz/knihy/c1-65785300-chuck-palahniuk-neco-si-vymysli-kniha-odeon-recenze
(Hospodářské noviny, zde i odkaz k ukázce)

Chuck Palahniuk, Něco si vymysli, Světová knihovna, Odeon, 2017