Chick Corea, Herbie Hancock, Keith Jarrett, McCoy Tyner

Chick Corea, Herbie Hancock, Keith Jarrett, McCoy Tyner
velikáni světového jazzrocku / Chic Corea XVIII

Jazz je vlastně vždycky hudební setkávání. A Chick Corea tuto jeho podstatu naplňuje vrchovatě. A ze setkávání s jednotlivými dalšími legendárními osobnostmi jazzu vznikají pozoruhodné hudební events, obsahující mraky úžasné muziky. Album, které je prostě nazváno jmény čtyř takovýchto osobností, a to nejvýznamnějších pianistů post-bopové éry, totiž vedle Corey Herbie Hancocka, Keitha Jarretta a McCoy Tynera, může být překvapením pro ty, kdo znají Chicka Coreu především z „elektrických“ jazzrockových formací jako je Return to Forever nebo Chick Corea Electric Band. Dostanou se totiž k „čistému“ jazzu, i když vzápětí vím, že když jsem toto slovo použil, že je to trochu nesmysl, neboť jazz spočívá ve vzájemném ovlivňování originalit a překračování sama sebe v nových výkonech – takže, měl jsem na mysli: k „čirému“ jazzu, čirému svým zvukem, zde nebombastickým, spíš melancholickým, vzdáleně „barovým“, tedy takovým, jaký je snad možno slýchat v legendárních jazzových klubech.

Ale pozor! Podstatné jsem ještě neřekl, a možná předchozí úvod byl trochu zavádějící. Totiž tyto čtyři osobnosti nehrají na jednotlivých nahrávkách „spolu“. Jedná se totiž o kompilací Atlantic z roku 1976, jejímž cílem je právě představení této polohy hudby. Osm stop je poděleno pro všechny čtyři zúčastněné, tedy každý pianista je zde zastoupen po dvou skladbách.

Keith Jarrett – Margot
Keith Jarrett –  Love No. 1
Chick Corea –  Tones For Joan's Bones
Chick Corea –  This Is New
McCoy Tyner –  Lazy Bird
McCoy Tyner –  In Your Own Sweet Way
Herbie Hancock –  Einbahnstraße
Herbie Hancock –  Doom

Obě Coreovy skladby, Tones for Joan´s Bones a This Is New zná posluchač z prvního Coreova alba téhož jména jako je první z nich (z roku 1968), vydané touž společností (Atlantic), popřípadě z alba Inner Space, které zahrnuje debutové album amerického pianisty. Jsou to tedy dvě různé sestavy. V prvním případě se připojil k pianistovi Joe Chambers na bicí a Steve Swallow na basu, zatímco ve druhém trumpetista Woody Shaw a saxofonista Joe Farrell.

Keith Jarrett přispívá dvěma původními skladbami, s ním hraje bubeník Paul Motian a basista Charlie Haden v příjemných, možná poněkud konzervativních kusech.

Tynerovy skladby pocházejí z nejčasnějších jam sassion s Johnem Coltranem, z třech legendárních dnů v roce 1960, 21., 24. a 26. října, přičemž Přítomni jsou pak Steve Davis se svým kontrabasem a Elvin Jones na bicí. Hrají Coltraneovu vlastní skladbu Lazy Bird a Dave Brubeckovu In Your Own Sweet Way.

Skladby Herbie Hancocka pochází ze setkání s kontrabasistou Ronem Carterem a bubeníkem Billy Cobhanem z nahrávky Uptown Conversation (Embryo/Atlantic, 1969). Obojí jsou Carterovy skladby, první číslo, Einbahnstrasse (německy, jednosměrná ulice), je bopová záležitost, se skvělým dialogem bicích a piana, Doom je zajímavý éterickým doprovodem Hancocka a Cobhama.

https://www.allaboutjazz.com/chick-corea-herbie-hancock-keith-jarrett-mccoy-tyner-keith-jarrett-atlantic-review-by-lawrence-peryer.php

Chick Corea, Herbie Hancock, Keith Jarrett, McCoy Tyner
https://www.youtube.com/watch?v=Wh579-P5Z7w