Cherry Pink and Apple Blossom White

Cherry Pink and Apple Blossom White  
música sinfónica / příběh jedné skladby

Určitě jste ten šlágr už někde slyšeli. Glizando trubky na posledním tónu rozloženého akordu hned v úvodu je „zapamatovatelným“ rysem, nezaměnitelným znakem skladby, která má pozoruhodnou historii. Sám jsem byl překvapen, jak souvisí s řadou příspěvků na těchto stránkách s názvem música sinfónica, v níž se věnuju latinsko-americké hudbě, vzhledem k tomu, že jsem si ji zařazoval kamsi do Spojených států padesátých let, tedy doby ještě „před rockenrollem“.

Ono zařazení bylo správné. Podstatnou měrou k rozšíření skladby nicméně přispěl Peréz Prado, kubánský klavírista, varhaník a skladatel, „král mamba“ v době, kdy světem zavládlo nadšení nad tímto hudebním stylem, hudbou a tancem. Novou vlnu jsme mohli zažít s novými formami symfonické hudby, která v posledních desetiletích sáhla například po hudbě filmové, a také po této stylové oblasti, Pradova skladba Qué rico el Mambo  slavila úspěchy například pod taktovkou Gustava Dudamela (viz příslušný článek o skladbě). Pojďme a podívejme se ale na věc od začátku:

Originální skladba se jmenovala Cerisier rose et pommier blanc, Růžové třešně a bílá jablka, vznikla na začátku rok 1950 v Paříži a jejím autorem byl Louiguy, což je pseudonym katalánského skladatele s italskými kořeny jménem Louis Guglielmi. Text šansonu, jehož autory jsou Jacques Larue a Antoine Leonardi, pojednává o lásce dvou mladých lidí, kteří si jako děti hráli pod třešněmi a jabloněmi. Tenkrát vznikla mezi chlapcem a děvčetem láska, mezitím se vzali a vzpomínají na tehdejší vůni stromů. Originál zpíval francouzský šansoniér a filmový herec André Claveau, který slavil největší úspěchy v letech 1940–1960. Na singlu Polydor

Mack David, americký textař a skladatel filmové hudby, který byl několikrát nominován na Oscara a nikdy ho neproměnil, bratr Hala Davida, rovněž textaře, který velmi úspěšně spolupracoval s Burtem Bacharachem, napsal v roce 1951 anglický text. V témže roce ji natočil Jimmy Dorsey, americký jazzový hudebník a bandleader (Columbia Records 39526, zpěv Pat O’Connor a Sandy Evans), ovšem ve zcela jiném stylu, swingově. V této podobě (swing už v té době ztratil onu původní energii a atraktivnost a stal se do jisté míry klišé) se ovšem song zcela minul úspěchy na hitparádách.

Následovala verze, tentokrát už pod Pradovou taktovkou a se španělským titulem Cerezo Rosa / Suby en Paris, která přišla na trh v srpnu roku 1953 jakožto filmová hudba (Victoria 23-6084), filmový producent RKO Pictures nicméně píseň určenou pro film Underwater (US-premiéra 9. únor 1955) vyřadil a zprodukoval znovu. Ve filmu na melodii tančí Jane Russellová. Nová nahrávka s Pérezem Prado se uskutečnila 23. srpna 1954 a hudební producent Herman Diaz a aranžér John Storm Roberts se postarali o kontrastnější zvuk v dechové sekci – mezi saxofony, trubkami a pozouny. Brilantní dechy nehrají nyní v rytmu tance cha-cha, nýbrž v rychlejším tempu a rytmu mamba. Tato verze (Victor 5965) se pak stala velkým úspěchem, obsadila žebříčky na deset týdnů, prodalo se na dva miliony exemplářů a stala se nejprodávanějším singlem v USA v roce 1955. Také v Německu, Velké Británii a Austrálii slavila velké úspěchy.

Bylo by možné by bylo sledovat i coververze, uveďme alespoň stručně několik jmen – Chet Atkins, Les Baxter, Guy Lombardo, rocková instrumentální verze u Ventures, Al Hirt aj. – proměny rytmického či stylového vzorce, jiných instrumentací, včetně těch po nástupu elektronických nástrojů etc (Bing Crosby).

Zajímavější je pro mě ale něco jiného, totiž jeden detail. V živé nahrávce s Pradovou skupinou zazní během glizanda (skluzu, zde dolů) trubky, o němž jsem hovořil na začátku tohoto příspěvku výkřik „hu!“, který v ostatních verzích chybí. Jedná se totiž o stylový prvek mamba (či latinsko-americké hudby), který slyšíme v ostatních Pradových skladbách, a který je pochopitelně při přenesení do jiného kulturního prostředí nepatřičný, protože nesrozumitelný. V onom prostředí originálním je nám naopak lépe pochopitelné právě ono glizando, na nějž je tento výkřik odpovědí – a jestliže chybí, zůstává glizando jen vnějším efektem, nikoli sémiotickým prvkem, součástí dialogu nástroje a hlasu.

Cherry Pink and Apple Blossom White
https://de.wikipedia.org/wiki/Cherry_Pink_and_Apple_Blossom_White

YouTube

Pérez Prado, 1955
https://www.youtube.com/watch?v=zj64NlRnpDY

Pérez Prado (Video Version) (s výkřiky!) (dát silněji, slabě nahráno)
https://www.youtube.com/watch?v=ggSDeyPu_e4

Jimmy Dorsey, vokální verze, 1951
https://www.youtube.com/watch?v=Hd9AsxUBl0w

Harry James, 1957, Vídeň (rozvádí efekt glizanda, dialog mezi styly)
https://www.youtube.com/watch?v=qAcCCx9Kgco

Bing Crosby
https://www.youtube.com/watch?v=dcCx7S8j-Ak

The Ventures (společně se The Shadows nejznámější kytarová skupina první generace)
https://www.youtube.com/watch?v=li9dnldcGK4

ve verzi „Cereso rosa“, tedy vlastně té původní
Los tecolines
https://www.youtube.com/watch?v=cZ1MVNQK5Rg

Los 3 Ases (takhle známe taky naše Kučerovce, kdybych si nepřečetl, kdo to hraje,
tak bych řekl, že oni)
https://www.youtube.com/watch?v=kkJZkm-sLtY

No, srovnejte to:
https://www.youtube.com/watch?v=-7lmHGmkIpA
(jen drobná oprava, „nazpívali“ v komentáři ne s tvrdým y)
nebo tohle:
https://www.youtube.com/watch?v=WdM10w0M6XA
(Kučerovci byli zvláštní fenomén, jinde v v Evropě neznámý, gramofonová deska
vyšla v téže době, jako původní nahrávky Cereso rosa, mají tu pravda „evropskou“
harmoniku, stylově by sem patřil spíš bandoneon)

z dnešních sentimentálních podob
https://www.youtube.com/watch?v=IlkW9Txrhrk