Chalífova věž

Chalífova věž

„Dubaj dnes odhalí svou novou chloubu – nejvyšší budovu světa nazvanou Burdž Dubaj. Je vysoká 828 metrů, má 162 pater a na její stavbě se podílelo 12 tisíc lidí. Stavba mrakodrapu, 14krát většího než Petřínská rozhledna, byla zahájena v září roku 2004. Budova je ústředním prvkem nového dubajského centra, ve kterém kromě věže bude i největší nákupní středisko a také 30 000 bytů. Výstavba celého centra přišla na 20 miliard dolarů, z toho na věž bylo určeno 4,1 miliardy dolarů. V budově se nachází 57 výtahů a osm eskalátorů. Ve větru se mrakodrap může otáčet až o 120 stupňů, což mu umožní lépe odolávat nepřízni počasí.“  Tak informují Lidové noviny v pondělí 4. ledna 2010 na titulní straně (LN, čtk, tes, zkráceno a upraveno jkč)

Už druhý den bylo vše jinak. Vlastně zas ne tak úplně, nejvyšší stavbu světa musíme hledat jen pod jiným jménem – Burdž Chalífa, Chalífova věž, podle jména prezidenta Spojených arabských emirátů. Tak to oznámil guvernér dubajského emirátu, šejch Muhammad.

I.

Když jsem byl malý, měli jsme doma předválečnou Encyklopedii mládeže, několikadílný knižní poklad, který byl tenkrát mým prvním velkým zdrojem poznání. Byla tam poutavé články o všem možném, také o všem, co je největší, nejdelší, nejvyšší, nevím už, jestli také nejdražší (dnešní kritérium málem všeho). A pochopitelně také o amerických mrakodrapech, které byly v té době žhavou novinkou – tehdejší nejvyšší budova světa, Empire State Building, byla postavena nedlouho před vydáním knihy, totiž v roce 1931, svými 102 patry a 381 metry překonala do té doby nejvyšší Chrysler Building a své privilegium si udržela do roku 1972, kdy bylo překonáno severní věží World Trade Center *. Nevím, zda to byl tento zdroj, kde jsem viděl fotografii proslulé Žehličky (Flatiron Building, jeden z prvních mrakodrapů vůbec, 1902), ale určitě až teprve později jsem si uvědomil, že i způsob obrazového zachycení – novými směry se rozvíjející médium fotografie – byl rovněž charakteristickou novinkou v tehdejších revuích (časopisech). Krásu dalších mrakodrapů, obzvláště Chrysler Building, jsme pak od té doby obdivovali v nejrůznějších souvislostech, třeba v kultovním filmu King Kong.

Teprve mnohem později jsem měl příležitost spatřit některé z vyšších věží, budov či konstrukcí – i když to nebyly právě newyorské mrakodrapy – na vlastní oči, na některé vystoupit nebo se nechat vyvézt výtahem. U berlínské televizní věže, stejně jako později u Svatoštěpánského dómu ve Vídni, jsem si uvědomil, jak může výšková dominanta fungovat jako orientační bod v prostoru celého městského centra. Stalo se mi, že jsem se na jedné z návštěv metropole někdejší naší stařičké monarchie zakoukal na jakousi secesní památku a výprava, se kterou jsem šel, mi mezitím zmizela v přilehlých uličkách. Bylo to v okrsku, který jsem znal jen velice zběžně, ale příhoda mne nijak nevyvedla z míry, protože jsem zcela spolehlivě došel na místo, odkud jsme z Vídně za hodinu měli odjíždět. Stačilo po dvou třech ulicích zahlédnout špičku věže chrámu a byl jsem v obraze.

Nechci v tuto chvíli zaznamenávat všechny příběhy, spojené s výstupy na věže, ale také i na vyvýšená místa v přírodě, ať již v cizině či doma, to je věc nějakého jiného textu, jen bych chtěl poznamenat, že takovýto „pobyt nahoře“ pro mne neznamenal jen zážitek z pohledu z nejvyššího místa nad městem či okolní krajinou, ale mnohdy jakýsi symbolický předěl ve vlastním životě. Stejně tak jako výlet na Frýdlantské cimbuří v Jizerských horách v dětství otevřel fascinaci celou, tenkrát se znovu probouzející přírodní oblastí při prozkoumávání jejích zapomenutých zákoutí, výstup na Eiffelovku, která pro mne byla – stejně jako pro někdejší současníky, jedním ze symbolů meziválečné avantgardy (výškový rekord 312 metrů držela do rok 1930), které jsem se věnoval při vysokoškolském studiu –,  zahájil nejen poznávání hlavního města Evropy, ale i první větší výpravu za hranice, tenkrát ještě střežené právě se rozpadávajícím totalitním režimem, jíž vzápětí následovaly cestovní výpady – po celé Evropě.

Vysoké budovy ale nejsou mezní místa jen v životech jednotlivce, ale ukazují i, kam směřuje naše civilizace. Podpůrné systémy lodí gotických katedrál jsou výpovědí o zdatnosti středověkých stavitelů, stejně tak jako je v růžicích a fiálách zaklet duchovní obraz oné doby, jak o tom ve verších Pásma sní Guillaume Apollinaire. A to právě v době, kdy se poprvé lámou kry naší kultury: ani ne o půl století později změnily ve Frankfurtu nad Mohanem – nikoli náhodou právě zde jako prvním městě Evropy –  desítky mrakodrapů tvářnost města. Věž katedrály už v prostoru centra Frankfurtu ztratila své výsadní postavení, mezi novými budovami zaniká a spatříme ji teprve z bezprostřední blízkosti, novou dominantou jsou symboly ekonomické síly finančního centra země „hospodářského zázraku“.  Tímto způsobem se dříve či později – a s různými významovými akcenty – proměňují všechna větší evropská města. Nápadné je centrum Londýna, které od roku 2004 ovládá Fosterova „Okurka“ (oficiálně 30 St Mary Axe) a obří London Eye (Londýnské oko, či Kolo tisíciletí, 1999, veřejnosti přístupné od r. 2000), největší vyhlídkové kolo na světě.  Stavba v Barceloně, mimochodem tvarem podobná londýnské Okurce, s názvem „Torre Agbar“ (2005), konkuruje – byť ne jednoznačně – v tomtéž úbočí, ve kterém Sagrada Familia stojí, této Gaudího rozestavěné katedrále.

Není tomu tak vždy. Paříž jakoby zatím nechtěla vytvořit jednoznačnou novou dominantu  Montparnasská věž se stala pendentem Eiffelovy věže (svými 210 metry nejvyšší budova ve městě, není to patrné právě i proto, že Paříž oněch dominant má více, mj. bazilika Sacré-Coeur na Montmartru, takže tato hra dvou věží je zřejmá teprve, když vystoupíme do jejího vyhlídkového, tuším 56. patra či na plošinu nad ním), podobně La Défense je prodloužením linie Champs Elyseé s Vítězným obloukem, jeho zvýrazněním, nikoli popřením. Je to proto, že významnější pro toto město je kulturní než ekonomický rozměr? 

Lidská civilizace je nicméně zřejmě v principu nastavena tak, že musí sama sebe neustále překonávat. Vzpomínám si na nové a nové informace v průběhu let o tom, jak každá nová budova popírala všechna předchozí prvenství, vzpomínám i na nejrůznější nerealizované – nebo zatím – nerealizované projekty urbanistických vizionářů už někdy od počátků minulého století, ale i futurologické studie v nejposlednější době, které souvisejí s novými technologiemi i s představami o funkcích takové stavby či celého městského centra. Není možné si přitom nevšimnout ani estetické stránky, unikátních koncepcí tvarů… Vzpomínám si na množství pohledů z autobusu či auta při nejrůznějších cestách po Evropě. U nás je ohled na funkčnost, originalitu či půvab zatím bohužel na takřka barbarské úrovni (což je ovšem urážka pro barbary), která se projevuje v záplavě ohyzdností, sestavených bez jakéhokoli podílu myšlenky architekta z katalogů a přezdívaných příznačně „podnikatelské baroko“, stejně tak jako politizovanou nevraživostí vůči originálním stavbám jako byl projekt Kaplického knihovny na Letenské pláni. Jako velice problematická se jeví dostavba Pankrácké pláně (nové pražské „skyline“). Nechci tady toto téma rozvíjet, jen se tážu, jakou vlastně funkci by měla mít – srovnáme-li s výše zmíněnými evropskými metropolemi. Rozpačitosti tohoto druhu ovšem potvrzují řečené – ukazují na směřování společnosti v naší malé středoevropské kotlině. Dohady o pražském horizontu jsou jen rubem téže mince, na jejíž líci se přeme o to, komu patří svatovítská katedrála.

To jsem ale přece jen trochu odbočil (byť každá odbočka může být dokladem aktuálnosti či palčivosti problému), vraťme se tedy k směřování do výšky: Ani komplex budov World Trade Center (dokončený v roce 1985), který překonal svou výškou Empire State Building, si dlouho neudržel své prvenství. Nehledě na to, že proslulá Dvojčata/Twins padla 11. Září 2001 za oběť teroristického útoku, tlačily se na první místo v žebříčku další a další budovy. V současnosti je v závěsu za Burdž Chalífa ve Spojených arabských emirátech budova Tchaj-pej 101 v Tchaj-wanu (otevřena 2004) a Šanghajské světové finanční centrum (2008), v minulém tisíciletí jsme si pamatovali jako nejvyšší budovu světa Petronas Tower v malajském Kuala Lumpuru. Jestli se nemýlím, pěknou reklamou na budovu byla scéna v jednom akčním filmu (nevím už, ve kterém), ostatně jako v řadě podobných případů.

* https://cs.wikipedia.org/wiki/Empire_State_Building

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chrysler_Building (Chrysler Building, postavený 1930, tedy pouhý rok před Empire State Building, jako první překročil výšku Eiffelovy věže, ta má 300 m)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Flatiron_Building, (na rohu newyorské Páté avenue, Broadwaye a 23. ulice, „Žehlička“ postavena v roce 1902, výška 87 metrů, pzn.: málokdy se ale řekne, že jedna ze Dvou věží v Bologni, v Itálii, postavené v 12. století, překračovala výškou i první mrakodrapy, protože dosahovala takřka 100 m - https://en.wikipedia.org/wiki/Towers_of_Bologna)

https://cs.wikipedia.org/wiki/World_Trade_Center, (417 m), po zničení obou věží v roce 2001 je opět nejvyšší budovou New Yorku Empire State Building (ale už nikoli nejvyšší na planetě – je 3. nejvyšší v USA a 10. na světě). Nejvyšší budovou ve Spojených státech je v současnosti Willis Tower (Chicago, postavena 1974, známé nám spíše jako Sears Tower, do r. 2009)
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_tallest_buildings_in_New_York_City

další zmíněné stavby

„Okurka“ - https://cs.wikipedia.org/wiki/30_St_Mary_Axe

London Eye https://cs.wikipedia.org/wiki/Lond%C3%BDnsk%C3%A9_oko

Torre Agbar, Barcelona, https://es.wikipedia.org/wiki/Torre_Agbar

Dostavba Pankrácké pláně v Praze rozebírá např. https://aa.ecn.cz/img_upload/d81f2b50b6ddb7f097ba52526b6694c1/Po_adavky_NNO_2007_06.pdf, další informace https://www.e-architekt.cz/index.php?PId=453&KatId=40

II.

Už padly zmínky o tom, proč člověk staví „do výšky“. Pyramidy, královské hrady, gotické katedrály, monumenty, vyhlídkové věže či majáky, klasické mrakodrapy či postmoderní stavby z oceli, skla a betonu, banky, veletržní budovy či budovy obchodních společností či firem, hotely, ocelové či betonové konstrukce s různými funkcemi (zvláště televizní vysílače) či „věže“ ve fantasy knihách, od kultovních megalitických staveb na počátku historie lidstva, vztyčujících několik kamenů (menhiry, dolmeny, stély) až po současné stavby je vertikalita momentem, který je tak či onak důležitý – vytváření centra prostoru a společenství, projev moci a významnosti či ekonomické důvody (drahé pozemky ve středu velkých měst), náboženské důvody (nezmínil jsem minarety – to by byl námět na samostatný text), komunikace a jiné moderní technologie…   

Tak může vnímat vysoké stavby architekt, obchodník, vládce či politik, televizní technik, manager, který pracuje v 86. patře mrakodrapu či vlastník luxusního bytu ještě o dvě patra výše. A jak je bude vnímat „člověk“? Záměrně neříkám „turista“, protože to by zužovalo onen fenomenologický rozměr, o který mi jde v následující úvaze. Zatímco jsem se v předchozím textu věnoval „světu“, zamířím nyní „domů“.

 „Cesta“ je horizontalita (dosahu) člověka v krajině, „věž“ je jeho vertikalita, která mu umožňuje rozhlédnout se tím dále, čím vyšší věž je. Člověk si při pohledu z věže, který je z výšky/nadhledu jiný než ze země, uvědomí, kde se vlastně nachází. Uvědomuje si, kde a „jak“ vlastně je, uvědomuje si svou identitu. Právě proto se ukázaly brzy po Listopadu (když se Češi nabažili cest do Benátek a Salcburku) rozhledny jako jedno z nejaktuálnějších námětů současnosti. Je už celkem jedno, co bylo dřív – jestli obrovský boom těchto staveb či pozornost, kterou vyvolaly jako téma pořadů v médiích. Nikoli náhodou Liberečák Jan Nouza je autorem řady knih o rozhlednách u nás (první z nich Rozhledny Čech, Moravy a Slezska, 1999) *) a jejich propagátorem, v České televizi se na základě jeho práce a s jeho účastí věnoval rozhlednám první z úspěšných seriálů s názvem Rozhlédni se (následovaly „památné stromy“ a „prameny“), na internetu je věnována rozhlednám pozornost na portálu „Rozhledny u nás“ https://www.rozhlednyunas.cz/home/ , kde jsou zveřejněny informace o stopadesátidevíti objektech v Česku i o řadě dalších knih, map, kalendářů atd. V současnosti je na trhu velké množství publikací jiných autorů.

Po celé zemi se začaly opravovat či rekonstruovat zchátralé stavby, jichž si léta nikdo nevšímal (měl bych poznamenat, že zvýšený zájem souvisí evidentně i se zájmem o historii vůbec), stavět rozhledny na místech, kde kdysi bývaly, ale i nové tam, kde nikdy nebyly, dokonce na místech, kde bychom nečekali, že se s rozhlednou můžeme setkat. **). V Praze, honosící se přívlastkem „stověžatá“, kde byla ale většina věží před listopadem veřejnosti nepřístupná, se v rychlém sledu i postupně otevíraly a dosud otevírají nová a nová místa výhledu, a tak dnes můžeme vystoupat nejen do věže chrámu Svatého Víta či Staroměstské radnice, obou Mosteckých věží, samozřejmě na věž Petřínskou (opravovanou po dlouhá desetiletí), ale i třeba na věž Jindřišskou, otevřenou poměrně nedávno, (a na desítky dalších) a oddávat se požitku z různých úhlů pohledu na architektonické souvislosti pod námi.

Pár kroků od mého domu, na vrchu Čeřovka v Jičíně, se nachází jedna z nejstarších a nejkrásnějších rozhleden v Čechách s poetickým názvem, prozrazujícím na dobu, kdy vznikla – Milohlídka. To, že dnes vlastně z plošiny není nic vidět, je způsobeno tím, že stromům v oblasti nad městem, kam chodili Jičíňáci v neděli na sváteční procházku (já ještě pamatuji, jak v altánku hrála dechovka) a kterou bychom tedy dnes nazvali lesopark, nebyla víc než půlstoletí věnována patřičná pozornost, a tedy přerostly. Když jsem v poznámce zdůraznil, že první knížky o rozhlednách napsal Liberečák, měl jsem na mysli i skutečnost, že v tomto regionu je hustota rozhleden u nás nejvyšší. Je to díky někdejším horským spolkům (na Jablonecku také německému), které vybudovaly rozsáhlou síť vyhlídkových staveb po celém kraji. Mně osobně zas až tak nevadí, že z Milohlídky toho mnoho neuvidíme – na nejbližší rozhlednu na Táboře se dívám z okna své pracovny. A z Tábora jsou vidět další, na Kozákově, Černou Studnici, a odtud řetězově zase další a další, Ještěd (místo, kde se tvar hory prostupuje s architekturou v unikátní stavbě vysílače, který zaujal i filmaře – v snímku Grandhotel) na jedné straně, na další k řadě kamenných či cihlových staveb nebo kovových konstrukcí, Kopanině, Bramberku u Lučan nad Nisou, Královce, Slovance (nejstarší železné rozhledně v Čechách), Tanvaldskému špičáku, a nejen ke stavbám, ale dále i přírodním útvarům k vrcholovému suťovisku na Jizeře,  či k torům na hřebenech Krkonoš.  Na horách není ani třeba budovat vyhlídkové stavby, jsou tu přírodní – v Jizerských horách Frýdlantské cimbuří, Polední kameny, Hajní kostel, Ořešník, Paličník. Podnikli jsme vlastně myšlenou cestu od mého psacího stolu krajinou až do míst, z nichž bych mohl shlédnout dolů do údolí Hejnic a Bílého Potoka, magického prostoru všech dětských prázdnin.

Stejně tak jako na sever by bylo možné se vydat na druhou stranu, z vrcholu Zebína, vzdáleného vzdušnou čarou od Čeřovky zhruba dva kilometry, je vidět Raisova chata na Zvičině a odtud až na stolové hory do Polska. Nemusíme se ale ani vydávat tak daleko. Právě přírodních vyhlídkových míst je v nedalekých Prachovských skalách celý věnec. Nadšencům v budování této turistické lokality v na začátku minulého století stačilo vysekat několik stupňů do skály, připevnit dřevěné či kovové zábradlí a výletník se může rozhlédnout třeba z vyhlídky Šikmé věže na jižním okraji Prachovských skal do krajiny, stejně tak jako na jednom zmíněném okruhu si užívat v nových a nových pohledech konstelace jednotlivých míst Českého ráje (Trosky, Vyskeř) i horizonty dalších krajinných celků od Tábora přes Bezděz a Milešovku až po české pohraniční hory.

Výškové budovy, rozhledny, výhledová místa propojují krajinu. Dovolím si na závěr malý jazykový vtípek. Hledal jsem teď, jestli jsem se zmínil o „princezně“ mezi vyhlídkovými věžemi, štíhlé Štěpánce na vrchu Hvězda na Příchovickém hřebeni (oblast mezi Jizerskými horami a Krkonošemi). Do vyhledávání v textu jsem zadal string „ště“, event. „štěpán“ – a vyskočila mi slova Ještěd a Svatoštěpánský dóm ve Vídni. Takže je to záležitost, kterou se stojí za to zabývat.

* https://www.kosmas.cz/knihy/108517/rozhledny-cech-moravy-a-slezska/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nouza

Premiéra pořadu „Rozhlédni se, člověče“ byla v měsících leden-červen r. 1999 https://www.ceskatelevize.cz/program/detail.php?idp=1003541793&day=1167951600&time=17:40&ch=2&deid=426

**) Zajímavou kapitolou je typ dřevěných rozhleden, se kterými se setkáme ve východních Čechách (stránky sdružení Toulovcovy maštale) https://www.mastale.cz/roz_terezka.htm, pozoruhodné další: Borůvka https://www.mastale.cz/roz_boruvka.htm

Milohlídka v Jičíně je nejstarší rozhlednou v Českém ráji. https://www.interregion.cz/turistika/vyhlidky_rozhledny/cerovka/cerovka.htm "Vystavená ochotou spanilých dárců Milohlídka, v úlevu nuznoživých, k rozkoši krasólibé"

V článcích - https://nn.jicinsko.cz/cgi/hledej_nn.cgi?KEYWORDS=Milohl%EDdka&CONTEXT=Vsechny+dokumenty Zvláště zajímavý článek V. Úlehly (o okrašlovacím spolku) https://nn.jicinsko.cz/00/30/nn030-6.htm

Další odkazy

https://www.rozhlednyunas.cz/picture/953/ - Černá studnice a další rozhledny v novinovém článku

rozhledna Štěpánka https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1nka_%28rozhledna%29

přehled rozhleden v Česku https://rozhledny.wz.cz/index2roz.htm

https://www.rozhledny.yc.cz/ aj.

P. S. 9. února 2010

Vyhlídkové patro na nejvyšší budově světa v Dubaji bylo v neděli uzavřeno. Včera t oznámil majitel mrakodrapu Burdž Chalífa, firma Emaar. Důvod ani trvání tohoto omezení firma neuvedla. … Problémy s vyhlídkovým patrem, které je ve výšce 442 metrů, budou zklamáním hlavně pro turisty. Za měsících na vyhlídku přišlo několik tisíc, což majitel hodnotí jako nečekaně velký provoz. Vstupenky stojí v přepočtu 518 korun pro dospělého. Ti, kdo nechtějí čekat, mohou frontu přeskočit a zaplatit čtyřnásobek. čtk / LN 9. 2. 2010