Češi, Němci nebo Poláci?
02.08.2019 13:57Jednu větev mých příbuzných po matce mám v Jablunkově, kouzelném místě mezi beskydskými hvozdy. Moje matka tam v dětství byla několikrát na prázdninách u bratra své matky, mé babičky, jenž tam pracoval jako místní četník. Můžeme v tuto chvíli zapomenout na „zlé policajty“ a chrabré Jánošíky, nehledě na to, že bychom nebyli přesní, neboť místně do této lokality Jánošík nepatří – zdejší zbojníci se jmenují Ondráš a Juráš. Vypráví se rodinná historka, jak strejda Vašek dostal v hospodě nebezpečného výtržníka (pili ovšem všichni).
O to nicméně nejde, tématem jsou státně-politické změny, které tuto krajinu v minulém století postihly. Víme, že v regionu jsou určité obce, které mají národnostně dvojí charakter. Je tu Český a Polský Těšín, nebo také Frýdek-Místek. Dnes obyvatelé českých obcí navazují přeshraniční spolupráci s Poláky, zachytil jsem i v televizi krátké pořady, které souznění kultury dvou národů v těchto místech reflektovaly. Jazykově je to pozoruhodné místo, s určitou nadsázkou lze říci, že brněnský „hantec“ je proti jazykové podobě místního nářečí procházka růžovým sadem. Matka mi vypravovala o dialektu „ponašymu“, kde jednotlivé lexémy vznikaly na substrátech němčiny a polštiny v českém jazykovém prostředí. Dávala mi hádanku, co znamená slovo, které bych zapsal jako krinćišpiu. Hybrid prý vzniklý z polského „krinćić“, točit se, a německého „Spiel“, znamenal kolotoč. Do jaké míry je to tak skutečně, netuším, vlastně mě nikdy nenapadlo se na to příbuzných zeptat.
Titul, který jsem dal tomuto příspěvku, se týká jiné vrstvy této souvislosti. Vzpomínám si, že teta „Lily“ (Leonila) vyprávěla o historii kraje s tím, že vždycky říkala, „my jsme vlastně nevěděli, kdo jsme, Češi, Němci, nebo Poláci“. V rodině byly, pokud vím, manželské svazky různých národností, na jedné fotografii byl muž v uniformě, který byl národností Němec. Tady šlo ale o historický vývoj, spojený s proměnami hranic zvláště za vzniku Československé republiky. Víme, že byly dvě (případně tři) lokality, kde se státní hranice měnily. Jednou bylo Valticko-Lednicko, o tom nám nesmírně poutavě vypravoval tamější místní historik, který nám na jednom EXODu ukazoval konkrétní místa, kde k posunům státních hranic docházelo, a vysvětloval, proč – výsledek byl právě, že valticko-lednický areál dnes patří k Čechám. Druhou lokalitou bylo právě Slezsko, vlastně zbytek území, o které české země přišly za Marie Terezie. Historikové by to uměli vysvětlit pregnantněji, já umím poukázat na fenomén, jenž se nedávno i v novinovém článku, když v MF dnes 25. 7. 2019 zveřejnila Jana Gartnerová text s názvem Poláky proti své vůli s podtitulem Jednoho dne se Češi probudili v zahraničí.
V závorce řečená oprava „tři lokality“ má na mysli ještě tzv. Vitorazsko, které bylo na základě Saint-germainské smlouvy rozděleno a část zvaná původně Západní Vitorazsko, území kolem Českých Velenic, původně rakouské, bylo připojeno k nově vzniklému Českoskoslovensku. Je zřejmé, že to je i dnes zajímavé, shodou okolností se mě včera (z vlastního impulsu, ne z mého) ptal jeden účastník Ars poetiky, kulturního tábora nedaleko Miletína, na jazykovou hranici v Podkrkonoší, tedy vlastně právě jeden z oněch aspektů, které jsou přítomné i u oněch ostatních území. Nahlížím do Wikipedie na základě té debaty a zjišťuji, že jsem stále ještě nepřesný, v článku Česká část Dolních Rakous se kromě Vitorazska a Valticka hovoří ještě o území označeném jako Dyjský trojúhelník. Místa, která jsme tenkrát s EXODem prochodili přímo se záměrem sledovat ony hraniční čáry v konkrétních krajinných pohledech, jsou komentována jako ta, která bývají přiřazována k Valticku, ale územně s ním bezprostředně nesouvisí, takže to hned budiž upřesněno.
Zpět ale k samotnému novinovému článku, který v perspektivě Uršuly Prochaska Burek (z rodiny Procházkových) líčí osudy obyvatel nazývaných Moravci, kteří se ocitli během svého života, aniž se hnuli z rodného statku, v několika státech. Vybírám části textu: „Území ve Slezsku od Hlučína a Kravař směrem na sever patřilo před první světovou válkou německému císařství. Přes tehdejší okres Ratiboř se však v roce 1920 udělala nová hranice. Podle versailleské smlouvy pak připadla její jižní část Československé republice, čímž vzniklo Hlučínsko. Nad čárou se tak ocitl celý severní zbytek okresu s obcemi jako třeba Velké Petrovice, Bořutín, Boleslav, Chřenovice, Křižanovice a na jihu – tedy v Československu – zůstal Hlučín, Chuchelná, Rohov, Kobeřice a další obce.“ Pamětnice líčí, že třeba dvě sestry bydlely v domech vedle sebe, ale žily v jiném státě. „Někde vedla nová hranice dokonce středem statku. I my máme dodnes hektar půdy na české straně,“ říká paní Prochaska Burek z polské Boleslavi, a hovoří o tom, jak si moravská menšina vymohla vyučování v češtině a na jihu, který se stal českým, paradoxně volali po německých školách, zatímco na severu, v Ratibořsku se nářečí, kroje a tradice udržovaly déle než na straně české. Historie nicméně pokračovala, v roce 1938, po Mnichově bylo Ratibořsko a Hlučínsko spojeno opět pod jeden okres a všichni automaticky dostali německou státní příslušnost. Po skončení války bylo ovšem zase všechno jinak a obyvatelé podepisovali nuceně polskou národnost. „Ani polsky neuměli. Mluvili jen německy a moravským nářečím.“
Pozoruhodný článek se nezastavuje u pouhých fakt, ale postihuje podstatu historických událostí do hloubky, například skutečnost, že obyvatelstvo nevnímalo národnost jako to nejdůležitější, svou identitu totiž upínalo k Bohu a panovníkovi. A také k půdě. Mám svědectví germanisty prof. Emila Skály, který se narodil v Líních, obce vzdálené jedenáct kilometrů jihozápadně od Plzně, která byla bilingvní. Nezapomenu Skálovu větu o českých a německých sedlácích, které nezajímaly národnostní vášně a ochotně si v případě potřeby při zemědělských pracích vzájemně půjčovali koně. Izoglosy (jazykový termín pro hranici mezi jednotlivými nářečími, resp. jazykovými jevy, tzn. trs izoglos pak určuje právě jednotlivé dialekty) a územní (státní, správní atd.) hranice mohou být dvě odlišné věci a nevadí to, pokud na základě kulturní podobnosti (a staleté sounáležitosti) existuje příhraniční spolupráce (ta je třeba na Chebsku či Jablunkovsku, pokud vím, velmi čilá) a nepředstavuje zeď, jakou byla kdysi – dokonce ve zcela konkrétní fyzické podobě – v Berlíně. Já toto téma vnímám velice citlivě, možná proto, že ačkoli jsem sám nikdy nebyl postižen něčím takovým jako paní Prochaska Burek (a na druhé straně nebyl ani dotlačen k emigraci), zažil jsem celou řadu událostí (možná jejich uvádění v tomto příspěvku na někoho bude působit chaoticky, ale ujišťuji, že jde stále o tutéž a jednu věc), kde nějaká „zeď“ zasahovala do života těch, kteří se před ní ocitli. Pro nás to byla ona neblahá „železná opona“, něco velice nepříjemného a život omezujícího, ale pro Jochena Sturma, který žil kousek od té betonové zdi, kterou mi v tenkrát rozdělené německé metropoli ukazoval jako jednu z prvních „staveb“, to znamenalo, že se nemohl setkat (nebo jen velmi komplikovaně) se svou sestřenicí, která bydlela o dvě ulice dál, ale v tehdejším Západním Berlíně.
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c1/Polskie_Morawy.png
https://cs.wikipedia.org/wiki/Izoglosa
https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Sk%C3%A1la
———
Zpět