Celesta

Celesta
Podivuhodné hudební nástroje

Zvuk tohoto nástroje najdete většinou ve výběru na „klávesách“ vedle vibrafonu, xylofonu či marimby, ale zároveň v nástrojích klávesových. To je něco neobvyklého, protože na řečené nástroje s hraje paličkami, jsou to tedy nástroje bicí (podle určitého členění idiofony, tedy samozvučné, podobně jako třeba zvony), na jejich ovládání se ale používá klaviatura jako u klavíru či harmonia, kterému se celesta vzhledem podobá nejvíce (má skříň, klávesy a pedály). S jeho konstrukcí souvisí také historicky, jak bude řečeno dále. Dalo by se ovšem také říci, že to je „zvonkohra“, ovládaná klaviaturou. Takový nástroj ovšem rovněž existuje, celesta je však svým rozsahem podstatně větší a hluboké tóny jsou silnější, což způsobuje ozvučná skříň.   

Není to nástroj s příliš velkou tradicí, je dokonce mladší než saxofon, byť ze stejného – devatenáctého – století. Ovšemže tady byla už v 18. století myšlenka nástroje, který by měl měkkou barvu zvuku (céleste znamená francouzsky „nebeský“), v roce 1768 vynalezl Charles Glagget nástroj jménem aiuton, jehož zvuk svou „sladkostí“ překonal „skleněnou harmoniku“ i smyčcové nástroje, ten nicméně nikdy nepřekročil experimentální stádium. O osmdesát let později vytvořil Victor Mustel, otec pozdějšího vynálezce celesty, nástroj, který nazval typophon či dulcitone. Podobně jako u předchozích se jednalo o nástroj s klaviaturou a řadou úderných vidliček, kterými se tvořil tón. Syn Victora Mustela, Auguste Mustel, výrobce harmonií, vyvinul v roce 1886, tedy více než po stu letech od původního nápadu, nástroj, který už má název celesta a který se velmi rychle prosadil v orchestru, protože splňoval požadované nároky.

Konstrukce nástroje spočívá v ocelových destičkách, rezonátorech a složité kladívkové mechanice. Primárním zdrojem zvuku jsou destičky, které leží na plstěných lištách nad dutými rezonátory ze dřeva. Zvuk se vytváří údery plstí potažených kladívek shora na destičky, kladívka jsou komplikovaným způsobem propojena s klaviaturou. Na rozdíl od klavíru nejsou všechna kladívka stejně velká a stejné váhy. Na hlubší tóny jsou použita větší kladívka se silnější vrstvou plsti, čímž se dosahuje měkkého tónu. Podobně tomu je s dutým prostorem pod destičkou, jejíž přesné vyladění ovlivňuje mohutnost rezonance a alikvotní tóny.

Jedním z prvních skladatelů, kteří využili zvláštního zvuku celesty, byl Petr Iljič Čajkovskij, v jehož baletu Louskáček z roku 1892 celesta vyzařuje pohádkovou atmosféru v motivu Cukrové víly (Tanec Cukrové víly). Skladbu pro smyčce, bicí nástroje a celestu napsal Béla Bartók.  Na celestu narazíme rovněž poměrně často v díle amerického skladatele Mortona Feldmana, například v jeho známém díle Rothko Chapel z roku 1971. Zvuk celesty nalezneme i ve skladbách mimo oblast vážné hudby, tak např. v Nothern Sky na albu Bryter Layter Nicka Drakeho z roku 1970, kde na ni hraje John Cale.

P. I. Čajkovskij
https://www.youtube.com/watch?v=Ow4t3C_gCCY (samozřejmě je různě nahrazována)
https://www.youtube.com/watch?v=y7wAM3i45UE&feature=related

B. Bartók
https://www.youtube.com/watch?v=WNw_2auj1RQ&feature=relmfu
https://www.youtube.com/watch?v=yu0AuFgvme4&feature=relmfu
https://www.youtube.com/watch?v=-9LWHEf0VFo
https://www.youtube.com/watch?v=E18snckRCxM&feature=relmfu

M. Feldman
https://www.youtube.com/watch?v=fTfpmNj-4mg
https://www.youtube.com/watch?v=Di6hPZCHY28&feature=relmfu
https://www.youtube.com/watch?v=KIk49V1PxPs

Nothern Sky
https://www.youtube.com/watch?v=S3jCFeCtSjk

Celesta, článek na Wikipedii
https://cs.wikipedia.org/wiki/Celesta

Tento text čerpal především z článku
https://de.wikipedia.org/wiki/Celesta