Časopis Interview / IV

Číslo 4/2016 má na obálce „spiklence humoru“, jak pak zní název samotného rozhovoru, nyní osmdesátníka Zdeňka Svěráka. V prvním odstavci je uváděn jako „duchovní otec Járy Cimrmana“, v odstavci s jeho biografií jsou jako spolutvůrci Divadla Járy Cimrmana uvedeni jeho kolegové Jiří Šebánek, Miloň Čepelka a Ladislav Smoljak. Mám s tím trošku problém, protože – samozřejmě to nemohu nijak doložit, nebyl jsem u toho, a kromě toho paměť také neslouží jako ve dvaceti – mám v souvislosti s Járou (da) Cimrmanem (tenkrát ještě takto) v Nealkoholické vinárně U pavouka jméno „dr. Evžena Hedvábného“, tedy legendárního hudebníka, vibrafonistu Karla Velebného (mj. jazzový SHQ), zafixováno, že je jedním ze zakladatelů cimrmanologie, ne-li autorem hlavní postavy. O něm (protože působil pak v odštěpeném Salónu Cimrman) není v rozhovoru ani zmínka (také věc Lenky Vrtiškové Nejezchlebové, vzhlížející ke Svěrákovi s obdivem, a ovšem i jeho, po nahlédnutí do Wikipedie zjišťuji, že ani tam u hesla Jára Cimrman nic není). Svěrák říká, že ve Vinárně dal jméno fiktivní postavy, kterou vymyslel, jméno Šebánek. Hovoří o historii i o „rozkolu“, kdy z divadla se Šebánkem odešla Helena Phillippová, o tom, že se pokoušel kolegy dát dohromady, ale „Jirka Šebánek Láďu opravdu neměl rád“ a líčí, proč když se chtěl Šebánek vrátit, to „nešlo“.

No nakonec tohle není to, co mě případně na cimrmanologii zajímá (i vzhledem k životní paralele se Societas contraalcoholica doctoris Řimsae, rovněž „nealkoholické“, byť v úplně jiném smyslu, s jejímiž sou-členy jsem strávil nejednu veselou hodinku, ale k uchopení typu humoru, který Cimrmani reprezentovali). Svěrák vypráví celou tu historii, stěhování za normalizace, to je vlastně náplň možná celé poloviny rozhovoru, pak je řeč o polistopadovém fungování, také Smoljakově smrti, zmínka je také o Kopidlně, kde Svěrák nějaký čas pobýval („otec zakladatel“ zdejšího regionálního fenoménu „Jičín – město pohádky“ Slávek Veselý se toho svého času chopil, Svěrák se zúčastnil IV. ročníku festivalu a dostal čestné občanství). Pro ty mladší, kteří mohou znát komplet toho, co všechno Zdeněk Svěrák dělal a dělá, jen útržkovitě, je zde množství obrazových a (v rámečku) textových informací. Na závěr odpovídá na otázku po oslavě svých narozenin: „Číslo je to hrozné, ale já si řekl, že si musím naordinovat radost z toho, že jsem se té osmdesátky dožil, protože spousta mých vrstevníků už je v »podzemním hnutí«.“ To je myslím docela upřímné vyjádření.

O sportu zrovna číst nemusím, nicméně rozhovor se Zuzanou Hejnovou jsem si přece jen přečetl. Kdoví, někdy přijde něco zajímavého i odtud, kde by to člověk nečekal. Ale ano, tak hned zkraje, poznámka, že trenér „je v atletice jenom na fyzičku“, rehabilitace či regenerace je ale individuální záležitostí závodníka, zatímco v hokeji nebo tenise to tak není, tam jezdí na závody se sportovcem celý tým („v atletice to tak chodí“, mně to trochu dává dílek do mozaiky o sportovcích, když si třeba vzpomenu, jak se jeden německý tenista předváděl, rozbíjel na kurtu rakety atd.). Myslím, že hlavní myšlenka Zuzany Hejnové naznačuje titul „vím, kdo nemůže vyhrát“, totiž, že nejde jen o tu předchozí dřinu, ale jednak o genetické nastavení „vítěze“, jednak o psychické nastavení před závodem (vzpomínám si, jak jsem v souvislosti s tématem „hry“ sledoval teorie a filozofie her, kde byl jedním z ústředních elementů cíl zvítězit, třeba vedle motivu užívat si to, jak jsem četl nedávno argumentaci Evy Adamczykové, proč raději dělá svoje sportovní obory). Zajímavé je (právě odlišně od rozhovoru s Adamczykovou), že ji nebavilo studovat FTVS, protože se prý nedá sloučit s vrcholovým sportem. A poslední téma, dopingy – problém je, že když se na to nepřijde, musíme ty jakkoli neuvěřitelné výsledky (známe i někdejší diskusi kolem jedné naší sportovkyně) akceptovat. A jasně, souvisí to zase s velkými penězi. Z čistě sportovního hlediska mě zaujalo rozvržení sil při osmistovce překážek, kdy klíčová pro plné nasazení je osmá překážka v druhé zatáčce – ta je rozhodující.

Je zajímavé, jak přemýšlí Kevin Spacey o svých rolích, totiž klíčové je, že nesmí zaujímat hodnotící stanovisko, které by mu svazovalo ruce. Na opakovanou otázku po „morálce“ odpovídá: „Frank Underwoood má svoje důvody. Touží po úspěchu. A já musím stát na jeho straně.“ Na jedné straně hovoří v několika případech o „bezmezném obdivu“, na straně druhé jsou jeho výpovědi otevřené a plnohodnotné formulace bez někdy obvyklých póz zvláště u některých amerických herců, kdy je všechno úžasné. Hovoří třeba o tom, jak byl ve třinácti letech plachý, jak jej ovlivnil Jack Lemmon, odmítá na jedné straně hvězdnost, na straně druhé hovoří o nutnosti mít v sobě „aroganci“, pramenící z toho, že ví, co v něm je, a nutné ambicióznosti, jestliže chceme uspět.

Hrozba umělého léta je zajímavý titul rozhovoru, v němž Helena Illnerová vysvětluje nastavení biologického času (zavedla u nás obor chronobiologie), který je u většiny lidí o malinko delší než 24 hodin, zatímco přírodní čas propojuje náš společný život, hovoří o teplém a studeném světle (např. že modré světlo, přítomné v tom denním, aktivuje činnost mozku, a neměli bychom si ho proto pouštět po desáté večer). „Slunce a tma nás ladí do stejného rytmu – přesně na dvacet čtyři hodin. Synchronizují přírodu i společnost.“ Hlavní tělesné hodiny jsou „uloženy ve dvou maličkých shlucích nervových buněk a jmenují se suprachiasmatická jádra.“ Jinak jsou hodiny v každém organismu a každé buňce. Otázka je, zda existuje čas pro zásadní události našeho těla. Diskuse je také o letním a zimním čase. A pak odpovídá také na otázky vztahující se k jejímu životu. Vyzařuje z ní cosi vstřícného a pozitivního, což je o to sympatičtější, když si uvědomíme, jaké pozice tato dáma zastávala (předsedkyně Akademie věd ČR, Učené společnosti, předsedkyně České komise pro UNESCO).

Jaromír 99, tedy Jaromír Švejdík, mě zajímá už proto, že je s Jaromírem Rudišem spoluautorem fenoménu (komiks, film) Alois Nebel a související hudební aktivitou, ukotvenou rovněž v regionu Jesenicka (kapela Priessnitz, což je jméno zakladatele přírodního léčitelství) a poté (vedle dalších kapel) skupinou Kafka Band, o níž bylo rovněž dost slyšet v souvislosti s letošním výročím pražského německého/židovského spisovatele (alba trilogie Das Schloss/Zámek, Amerika a Der Prozess/Proces). Zajímavé je, jak multižánrový a -oborový umělec říká, jak se výtvarno a hudba míchá, ke každému komiksu vznikají písničky. Formát rozhovoru je ona číslovaná série, jejíž jednotlivé části jsou např. Dawson City (souvisí s Eskymo Welzelem, který zde dožil), Kill Time (o volné tvorbě, pro niž si musí vyčlenit čas vedle práce, která ho živí, „urvat čas“), Krajiny, Nebel (souvislosti kultovního komiksu a filmu, který prostupuje Švejdíkovou tvorbou), Zámek (zmíněné kafkovské téma, stejně jako Kafka, kde také hovoří o „přesazích ven“), Zátopek (zachytil tu křečovitost) ad. V Knižních ilustracích hovoří o spisovatelce Olze Tokarczukové.

Mám bytostně skandinávskou duši, říká herečka Alicia Vikander. Americká kultura jí „není příliš blízká“, hovoří o Dánsku, Švédsku, hovoří o „plynulé“ cestě do „oslnivého světla reflektorů“ (ta druhá formulace je v otázce), filmech Anna Karenina, Královská aféra, Sedmý syn, vedlejší role v Ex Machina, hlavní v Dánské dívce, o filmování a vžívání do rolí (otec je psychiatr), vztazích s herci atd. Sympatická dívka.

Erazim Kohák je na úvodním portrétu vyfotografován s jeho ženou Dorothy, Američankou, která neumí česky. Mě na tomhle filozofovi vždycky bavilo, že se nenechal vtěsnat do žádných ideových ani životních škatulek, žil kdesi ve „srubu“ (hájí se, že to je domek), který si snad sám postavil kdesi „v divočině“ (trochu to přibarvuju), těšilo mě jeho ekologické myšlení (na jedné z mezinárodních konferencí Tvář naší země jsem ho pozoroval, jak si v sále rozbalil v papíru krajíc chleba s něčím, a i když to nebylo strnulé akademické prostředí – Václav Cílek tam přišel snad přímo z terénu v maskáčích, řekl pár zásadních vět, jako že horizont je už podle římského práva něčím, co si nelze „koupit“, jak se domnívali manažeři telefonních firem, které krajinu zaplevelily stožáry vysílačů – bylo to hodně „jiné“). A je pro mě zajímavý přesto, že nad některými jeho názory se chytám za hlavu, představa „osmadevadesátiprocentní daně z příjmu nad padesát tisíc korun měsíčně“, byť možná ve Skandinávii jsou daňové poměry jiné než u nás, je naprosto mimo jakékoli reálné souřadnice (umím si představit, jak by to „Češi“ okamžitě vyřešili, umějí si poradit s jinými „problémy“). Takové postřehy, jako že na Ameriku se nikdo nemůže „připravit“, jeho poznámky o nesmyslné spotřebě, právě zvláště v Americe, kde by je ani nenapadlo šetřit životní prostředí (tam byl prý „exot“), hovoří o knize Oheň a hvězdy (vyšla 2016, SLON). A ta jinakost se svou nereálností a úžasnými ideály, u nichž můžeme cítit rozpaky, ale možná i vlastní zahanbení nad tím, jestli v nás přece jen není něco z té myšlenky „pánů tvorstva“, kterou Kohák odmítá, se projevuje i v jeho orientaci na vlastenectví v rysech 19. století a evangelické víře.

Štěstí napsané v zádech je výstižný titul rozhovoru s Tomášem Rychnovským, žákem profesora Petra Koláře, totiž měli bychom jej číst doslovně, protože u šťastného člověka je na pohled zřejmé jeho rozpoložení v tom, že není přihrbený, dozvídáme se o spojení mozku a svalů, o tom, jak se myšlenky promítají do celého organismu, a pak o jeho odborné praxi atd. Zajímavá je pak související myšlenka, že takřka „žádné zranění není náhoda“ (a dává příklady). A pěkná je závěrečná otázka, relativizující to, co je „normální“ a „nenormální“.

Julia Chochola, umělkyně a tatérka hovoří o vnitřní svobodě a zodpovědnosti, článek je „udělán“ v tom formátu, že na úvodní fotografii jsou „očíslované“ předměty, které jsou pak tématy rozhovoru. Pírka na tvorbu soch, sada štětců, tetování na pažích, fenka Xara…

Baví mě měnit zavedené pořádky, říká Maksim Mrvica (také má tetování na ruce, ale prý to v jeho pojetí umění nevadí), klavírista, který přichází také s tématem crossoveru jako přístupu k hudebnímu umění, z toho, co on říká, je to ovšem přidání dalších vrstev hudebních i nehudebních (světelná show), u čehož – bavíme se na čistě teoretické rovině, musel bych to slyšet, abych mohl říci nějaký úsudek – mám obavy, že to nemusí být ku prospěchu věci, pokud nevznikne opravdu nová hodnota a nikoli jen právě ono „show“. Napadli mě někdejší velice populární Swingle Singers, kteří zpívali instrumentální Bachovy skladby. Nové, přínos (to se ovšem ještě tuším o crossoveru nehovořilo). Slyšel jsem ale mnohé „přidané“ orchestry či rockové kapely a tam si nejsem už tak jistý. Přitom jsem ovšem opravdu fanda nových věcí, nikoli konzervativec, pro mě je právě aktuální retrospektiva Miroslava Matějky, Jičíňáka, který procestoval půlku světa, kde odehrál půldruhého tisíce koncertů, produkoval několik velkých hudebních festivalů a téma crossoveru bylo jedním z klíčových v „dotecích“, např. hudby a poezie (ale i dalších vrstev). Před pár dny jsme v Sobotce v kroužku intelektuálů debatovali, jestli je funkční, když na jeviště v Carmen přijede několik automobilů (může být, před desítkami let byl oblíbený motiv muzikologa Julia Hůlka „koně na jevišti Národního divadla). Pak tady svého času byly modré housle a šátek Pavla Šporcla (s tím ovšem přišel už Nigel Kennedy, jenž ovšem hrál i jazz). Jistě má Mrvica, vítěz řady soutěží, pravdu, že „zatraktivnění“ může přitáhnout ke klasické hudbě mladé lidi. Pustil jsem si na YouTube jeho Game of Thrones, které jsem svého času sám hrál v orchestru. Virtuozita je to nesporná, posudky ale vynášet nebudu.

Obraz za milion dolarů je rozhovor s Martinem Kodlem, jehož otec (a vlastně už dědeček) sbíral obrazy ještě před listopadovým převratem, a on sám pár měsíců předtím, tak tak, že z toho nebyl velký malér, přišel s aukcí, kterou dokonce vyhlásil v televizi. Vypráví, jaké to bylo, prožít dětství mezi obrazy Karla Purkyněho, rodiny Mánesů, Mařáka či Schikanedra, a jaký je to vlastně zázrak, že se podařilo udržet tu vzácnou sbírku přes ony nedobré časy, a také o současnosti, o tom, jak mohou také vyskočit ceny obrazů za léta na tisícinásobek. Jana Kačera považuje za svého „druhého tátu“.

Retro interview je s Ernö Rubikem, vynálezcem nejen slavné kostky, slavného hlavolamu i v době virtuální reality, který musíte ovšem stejně rozluštit rukama. Před půl stoletím to byl nejprodávanější produkt na Zemi, po odlivu pozornosti ovšem došlo k návratu a s Rubikovou kostkou (i v různých transformacích) si hrají i další generace.

Gladiátor mezi kašpary, tak je na obálce čísla 3/2016 označen herec Ivan Trojan, druhé vymezení je téma O tyjátru ve fotbale a hráčích mezi herci, o kterém populární český herec hovoří. Není to vina jeho, ale malého českého rybníčku, že alespoň podle mého vkusu je „přetrojanováno“, stejně jako kdysi bylo „přesovákováno“ do té míry, že jsem už na toho pána, když svým příznačným způsobem otevřel ústa, už byl alergický, samozřejmě každý se pokouší nejen uspět, ale i realizovat co nejvíce v letech, kdy má odpovídající energii, a Ivan Trojan se objeví na televizní obrazovce, pokud zrovna nehraje, alespoň v reklamě, do deseti minut. Né, to přeháním, ale chci tím vyjádřit svoje pocity, nijak to nesouvisí s tím, že podle odborníků se jedná o jedné z nejkvalitnějších hereckých osobností u nás. Ovšem, a to je druhá věc, proč bych měl v článku s hercem číst o fotbalu, který mě vůbec nezajímá? Pravda, v televizi byl právě oceněn design časopisu, který propojil umění a sport, a fotky z vodních sportů nebo míčových her patří určitě k těm nejzajímavějším.

S herečkou Sandrou Bullockovou je to sympatický rozhovor, prozrazuje své někdejší nejistoty, kdy si dělala starosti „prakticky ze všeho“, z neúspěchu, že nepodá uspokojivý herecký výkon, atd., hovoří se také o politice, která by měla přinášet zemi „to nejlepší“, o dalších věcech, např. o vztahu s G. Cloonym, na němž nenajdeme nic „pikantního“, odmítá označkování jako hollywodské eso.

Dostat se do vlastní knížky je název rozhovoru s Petrem Šabachem, jehož knížky byly (jsou?) hodně populární – Šakalí léta, Hovno hoří, Opilé banány či A nakonec Vánoce (ta je v druhé části rozhovoru coby aktuální blíže komentována, Damián, Sofia a Anna jsou ostatně jeho skutečná vnoučata), také filmy podle nich natočené. Vyjadřuje se ke svému způsobu psaní, kdy se nezdržuje žádnými odbočkami („negoogluju“), ani opravami chyb a stylistiky, „neleští“ a píše, dokud není první verze knihy hotová. Zajímavé jsou poznámky o pocitu své vlastní nedostatečnosti, vyplývající z toho, že se poměřuje s těmi, kdo jsou „nad ním“, dnes, ačkoli ho od psaní občas bolí ruka (od tužky s poznámkami, ale i z klávesnice), má „dobrou smlouvu“, takže ho psaní uspokojivě živí, od roku 1990 je u Paseky (Láďa Horáček byl jeho kamarád, uvádím v minulém čase, protože v roce 2015 zemřel, i v textu je o tom řeč, Petr Šabach ho následoval v roce 2017, u Paseky nicméně vycházejí nové knihy jako Láska je kurva a jiné povídky, 2023). Hovoří o tom, jak napsal snad jako vůbec první o tom, jak byl „na mateřské“ Putování mořského koně, jeho žena byla lékařka a nemohla si dovolit opustit místo, a také o tom, že hospoda je jeho zásadní místo, vstoupil do ní někdy ve třinácti a řekl si, to je ono (úvahy o linii Neruda – Hrabal – Šabach, jak je uváděna na Databáziknih.cz jsou k zamyšlení, ale hodnocení bych nechal otevřené). Je zajímavé sledovat, jak se jednotlivé osobnosti odlišně vyjadřují k „Americe“, Šabachovi „sedí moc“, odmítá názor, že zvyk keep smiling je falešná maska (je pravda, že to je opravdu výrazný kontrast s českou nabručeností, i když ani tady bych toto nevyzdvihoval jako stereotyp).

Cestovatelský rozhovor Peklo a ráj a žluté cestě je s Danem Přibáněm a Dominikou Gawliczkovou (to by bylo česky Havlíčková, že?), tedy novinářem, který procestoval „s týmem dobrodruhů“ Malajsii, Indonésii, Austrálii, Asii, Afriku a Ameriku (známý pořad Trabantem napříč kontinenty) a jeho přítelkyní z Havířova, která studuje v Brně automobilní a dopravní inženýrství, a kromě svých cest se účastnila i těch Přibáňových, v němž hovoří o hlavních dojmech právě jako místy o „pekle“ či jinými slovy, že, také vzhledem k byrokratickým komplikacím, toho „měli plné kecky“. Hovoří o některých zbytečných (ale neodstranitelných) výdajích, obtížné organizaci cesty v devíti lidech, zatímco při menším počtu by potíže tohoto druhu odpadly. Zajímavý je popis týmu, mj. kameramana Zdeňka Krátkého, fotografa Vojtěcha Duchoslava, Poláka Radoslawa Jona, „který ztrácí pasy“ a dalšího Poláka Marcina Obalka, „obrovského medvěda“, který je pořád pozitivní, zpívá…, slovenské vozíčkářky Kristiny Madajové (Kika, i ostatní mají přezdívky či jsou uvedeni křestními jmény, jakými se oslovují), „nesmrtelného“ a „nesmírně chytrého muže“ Marka Slobodníka, motocyklisty. Je řeč o vztahových krizích, situacích na doraz atd.

Dirigent Emmanuel Villaume říká, že „ve slovanských duších nalézá něhu“, ta představa života na různých místech světa je úžasná (pracoval tam a tam, přitom v nejrůznějších funkcích, jako ředitel různých institucí či dirigent při různých projektech, dům má tam či jinde), charakterizuje orchestry v různých zemích co do disciplinovanosti či schopnosti „se odvázat“ (i improvizovat), hovoří se o jeho vědomostech v oblasti literatury a filozofie, dozvídáme se i mnohé z jeho osobního života.

Sany, který se zabývá graffiti (Dvojí život s grafitti), je na portrétu v masce, aby byla chráněná. Mě v prvním okamžiku napadlo, že jsem si neuměl představit, nevím proč, ženu, která by se graffiti zabývala, ale dočítám se, že je skutečně „jedna z mála aktivních graffiti writerek v Česku“. V souvislosti s dokumentárním filmem Girl Power se nám poněkud otevírá „ilegální“ svět, s jehož projevy se – s různými reakcemi – dnes setkáváme v urbánním prostoru. Mimochodem, pro mě důležitá poznámka: „Grafitti writer obvykle žije dva životy, které většinou nepropojuje.“ A pak je pro mě v úvaze o tom, co je grafitti z právního a etického hlediska (pokud se nerealizuje na povolené zdi, jedná se o trestný čin), totiž jeden pohled je právě ono „přivlastňování si“ prostoru, který si writer nezaplatil, tedy jeho užití nevlastní, druhý ovšem – a já tu druhou perspektivu rovněž akceptuju, byť je s tou první v kontroverzi – říká, že se na billboardy, mnohdy ošklivé, nechce dívat, jakkoli jsou v souladu se zákonem: „Mě se nikdo nikdy neptal, zda chci koukat na všudypřítomné billboardy a reklamy, které jsou častokrát ošklivější a hloupější než grafitti.“ Doplňuji totiž, vedle uvedených argumentů, zásadní problém veřejného prostoru, související jednak s všeurčující dominancí „majetku“ v evropské civilizaci (dávám do protikladu s Indiány, kteří říkají, že les a příroda patří bohům), jednak ale i s evropskými kořeny, kde například vnímání majetku v církvi (té autentické) bylo odlišné od dnešních zákonů, totiž „kostel“ patřil „církvi“, ale tou bylo podle sv. Augustina společenství těch, kteří do toho kostela chodili (tohle vyplulo ve veřejné diskusi na povrch po listopadovém převratu kolem svatovítské katedrály), a podobně pak podle římského práva „horizont“ byl veřejným majetkem, nikoli soukromým (tohle jsem se zase dozvěděl od Václava Cílka na konferenci Tvář naší země, už jsem to nedávno někde uváděl).

Najednou tedy ten problém nevidíme tak černobíle, zvláště pak po dalších poznámkách SANY, která je v tom „druhém“ životě dokumentaristkou, když říká, že policie chytila dva writery, toho, který napsal svůj tag, zavřeli, toho, kdo namaloval kočičku, pustili, protože je milá (dle zákona šlo o totéž), a vypráví o tom, jak ji policisté při výslechu fackovali (tj. podle jakého „zákona“?, kde to proboha jsme?). Ta otevřenost (třeba výrok o vzniku grafitti v šedesátých letech, kdy byla Amerika podle ní na pokraji krachu) se u nás příliš nenosí, a ovšem, je tu další otázka – hrany konvencí a „pravdivosti“, i SANY říká, že každý z writerů to má nastaveno jinak, a tedy se ani my v tom filmu nedozvíme, kde jsou ty „hranice“. Na druhou stranu jsem v souvislosti s dnešním zneužíváním „praporu“ svobody rovněž obezřetný (to je ovšem ale zase téma na knihu).

Nu a z praktického hlediska: Hovoří o inspiraci hip hopem, který tvoří čtyři elementy, rap, graffiti, breakdance a dýdžejing. Jsou vysvětleny další pojmy jako „crew“ (skupina lidí, kteří chodí malovat), „toy“ (nováček), prostředí, v němž tvoří, nazývají „systém“ (který by měli ovládat), je tu otázka (opakovaně), do jaké míry bude filmem, který SANY připravovala na cestách po celém světě sedm let, odhalena identita writerů. A určitě si také položíme otázku, jak výjimečná je toto cesta za svým snem (a je to ta pravá svoboda?, když se vlastně musím skrývat pod maskou?), kde je ta hranice mezi tímto vlastně romantickým modelem života a tím „obyčejným“, jakým žije třeba matka SANY. Pro mě je nejvyšší hodnota právě v těch otázkách (třeba také, to jsem nezmínil, a čtu na ČSFD, vztahu „sounáležitosti“ a „soutěživosti a dravosti“).

František Dostál v rozhovoru Vtip fotek z koupelny tvrdí, že není fotograf, ale „fotografující“. Vzpomínám si, jak jsme s přáteli před několika desetiletím diskutovali o statutu „umělce“ (podobně zase kritéria „profesionála“, je to vzdělání, skutečnost, že se tím živí atd.?), v tomto případě se autodidakt odmítal stát profesionálním fotografem a ponechal si své povolání konstruktéra. S neskutečnou pokorou přistupuje ke všemu o čem vypráví („dosud nic neumím“), ty fotky jsou ale opravdu něco, co stojí za to.

Pít či nepít (nedodávám „toť otázka“) je téma, které Kateřina Pokorná probírá s nefrologem, profesorem Vladimírem Teplanem. Ten propaguje zdrženlivost v pití i v jídle, říká, že levné, energeticky vydatné a vyumělkované potraviny nás ohrožují. Nesmyslná je móda aquaholismu, velké množství vody zatěžují ledviny (já mám vždy před očima někdejší obrázek z Paříže, kde dívka při chůzi pila z lahve (nezastavila se, aby se napila, protože to neustálé pití by ji zřejmě zdržovalo), ale aby do někoho proti sobě v davu nevrazila, držela láhev do strany (pití se stalo součástí toho pohybu), teď se po letech setkávám s tím termínem. Samozřejmě téma zanedbávání pití a dehydratace např. u dětí či starších lidí je jasné. Ten problém s mým věčným popíjením čajů nemám. Nakonec se – přirozeně – ovšem rozhovor stočí na transplantaci ledvin a jejích podmínek, padnou otázky o bezproblémovosti dvoukariérového manželství atd. Sympatický odborník bez „krajností“, o jakých slyšíme u některých jiných osobností.

Hra o trůny byl jen začátek hovoří o úspěších herečky jménem Emilia Clarke, a rozhovor se odehrává z perspektivy, kdy „loni na sebe strhla pozornost rolí Sarah Connor v posledním filmu legendární série Terminátor: Genisys“. Říká, že „se nemohla dočkat“ natáčením s Arnoldem Schwarzeneggerem, „on je zkrátka legenda“. Takhle nadšeně probíhá celý rozhovor, a je to příjemné, tahle devětadvacetiletá herečka na úvodním portrétu vypadá jako holčička. S tím, že by ji na ulici příliš poznávali, neměla problémy vzhledem k světlé paruce, zatímco jako Sarah Connor se ve filmové roli neusmívala, zatímco ve snímku Než jsem tě poznala, na ní režisér chtěl, aby se tvářila veseleji (protože tam nechce nikoho zabít a nebojí se, že zabije někdo ji – ve Hře o trůny zběsile listovala, stejně jako ostatní, ve scénáři, jestli vydrží do konce). A pak je hezký její přístup k životu, když říká, že „když jsem dospívala, má matka razila tři pravidla: žádné drogy, žádný sex a žádné vytrhávání obočí“ (v dětství zažila šikanu kvůli hustému obočí).

„Tanečnice Jana Kopecká, čtvrtá a poslední žena herce Miloše Kopeckého vydržela po jeho boku třicet let – s jeho vtipem, elegancí, ubíjejícimi depresemi i milenkami.“ Cituji celou úvodní větu, protože shrnuje výstižně vše, co si se jménem Miloše Kopeckého v mnohých předchozích hovorech spojujeme (kromě jednoho, kde pozoruhodným způsobem hovořil o na odiv se nepředvádějícím hrdinství, to byl zajímavý příspěvek v době, kdy na každém druhém náměstí byl dělník s hrdým pohledem ke „světlým zítřkům“ a zdviženou pravicí). Hovoří o zajímavém způsobu prvních setkání, kdy jí kytice posílal po kamarádce, hovoří o svém okouzlení operou v začátcích své kariéry, prvních (ne)úspěších, o náhodě, kdy ji oslovil Karel Mareš s nabídkou záskoku za Dášou Deylovou tancovat charleston v Těžké Barboře, čímž se jí na jedné straně rozplynuly sny o baletu, na stranu druhou se ocitla v divadle, „kam se chodilo na Jana Wericha, Miroslva Horníčka i Miloše Kopeckého“.

Zajímavé jsou pasáže o tom, jak se vyrovnávala s maniodepresivní psychózou svého manžela (dnes bipolární afektivní porucha), o níž jí ovšem řekl až po svatbě v Jižních Čechách (to bylo možná trochu nezodpovědné, ne?) či se „slečnami“, přičemž v tomto ohledu jsou zajímavé argumenty „když tak trpí“, tedy tou psychózou, ať za nima jde, když je šťastný, nebo že na rozdíl od ostatních, kteří se skrývají, „neplíží někde ve stínu a s ohrnutým límcem“ on alespoň nic netají. Probírají se argumenty debat v době manželské krize. Mě zaujala, kromě toho, kam až mohly některé z těch debat (manželů a jedné z těch milenek) dojít, skutečnost, že měl rád Jižní Čechy (tam se konala i svatba) a koně a hnůj.

Retro interview (opět MS, z roku 1987) Bářiny souboje s démonem se samozřejmě týkají Báry Basikové. Myslím, že hlavní myšlenka je její přítomnost ve dvou kapelách, Precedens a Stromboli, kde se lišila projevem, barvou šatů atd. V jedné větě rozhovoru Josef Chuchma říká, že Bára „je bytost dvojaká“, a tuto myšlenku rozvádí do rafinovaných stylistických figur, resp. celé stylistické struktury (vždy řekne, jak nesouvisí to, o čem se zasní, s jednou kapelou, pak totéž opakuje jinak s tou druhou). Stromboli je mladší, Precedens je pak její „rocková máma“. Je také autorkou prózy, konkrétně románu Rozhovory s útěkem. Vypráví svůj příběh cesty k hudbě. A je zajímavé, že v podobných paradoxech hovoří v televizní 13. komnatě (2007, 11. díl, 2. série) hudební redaktor Roman Lipčík, dokonce až tak, že říká, že od ní slyšel věci, z nichž mu „běhal mráz po zádech“, ale také takové, „ze kterých se mu chtělo zvracet“. To možná nějak souzní s mými určitými pocity, resp. určitou rezervovaností (třeba mě, nevím vlastně proč, popudilo, když se začala předvádět s tím, že má dvě stě párů bot, to jsem si říkal, komplex?). A v té 13. komnatě, kde jsou pěkně podány (dokonce možná s větší drsností) některé okolnosti jejího života (např. vztah matky, která ji nepodporovala, a rodiny „druhého otce“, kde vlastně našla domov), jsem si podtrhl slova Michala Pavlíčka, který hovoří o „něze“, kterou ona dokázala vnést do jeho (rockové) muziky, kde nebývá obvyklá. Ano, to je asi jeden z nejvýznamnějších přínosů, takhle jsem třeba Petru Janů nikdy zpívat neslyšel. A na druhé straně něco, co rozhodně nechci jakkoli posuzovat, natož odsuzovat, ale co asi bude nějaká neuspořádanost či rozpolcenost či co (všechny ty rozchody a návraty, ambice a deprese, partnerské krachy a já nevím co ještě, selhání či „nezvládání“ některých věcí, k nimž se ona i sebekriticky přiznává), ale co se především vepisuje pak i do té umělecké kariéry. Ano, asi to jsou souboje s „démonem“, každý nějakého máme.