Časopis Interview / III

V čísle 6/2016 je obálce Kevin Costner, titul rozhovoru je Postavit barák vlastníma rukama. Je zřejmé, že se známý herec vzpírá stereotypům, zvláště když opakovaně hovoří o „přiblblých filmových hvězdách“, tedy smysl degradujících stereotypech v rozhovorech, které oba zúčastněné nudí. Proto chtěl vybočit a pozvat novináře mimo obvyklý hotelový „salonek“ ve městě, a promítá se to i do stylu hovoru, kdy zdůrazňuje obohacování a profesionalitu, nicméně měl jsem i pocit mírné dotčenosti či alespoň nutnosti se ohradit, když novinář udělá vtip o Sunset Boulevard 2 (zvlášť ta „dvojka“ mu vadí), jakkoli říká, že si „chvástání“ může odpustit. Když novinář zmíní jakýsi neúspěšný film, řekne, že pro něj „není podstatný“. Přesto se mnohé dozvíme, o muzice, o pokoře k hodnotám, snaze uspět, o podnikání aj. Moje představy o jeho civilním hraní, což se mně na jeho filmech líbilo, zůstávají neovlivněny.

Hana Drábová hovoří o tom, jak se dostala k jaderné fyzice, zdrojích energie a té jaderné na počátku všech (Slunce jako reaktor), výhodách a nevýhodách, dokonce nebezpečí některých, jako když zmíní čínskou havárii přehrady Pan-čchiao v roce 1975 s šestadvaceti tisící mrtvých a 11 milionech postižených osob a 6 milionech zničených budov. Probírají se ty další, v závěru je první „přikázání“ z energetického desatera profesora Janoucha, které zní, že „energie je primární a nenahraditelná“. Hana Drábová se pak rozzáří, když se dají do řeči o víně, také její kamarád, egyptolog Miroslav Bárta má víno rád.

Rozhovor s Jiřím Křížem s názvem Nemít planou naději je příběh lékaře, který se po úrazu na lyžích ocitl na vozíku, ale nevzdal to a dnes je primářem Spinální jednotky Fakultní nemocnice v Motole, není to tedy jen o jeho úrazu, ale o významu postojů těch, kteří se ocitnou v dramatické situaci. V ní byl on, když v době úrazu měl již dvě malé děti, jedno z nich postižené, a třetí na cestě. Když se vrátil do práce, musel změnit specializaci, spolupracuje s Centrem Paraple, to pomáhalo budovat spinální program v České republice (spinální se vztahuje k poškození míchy), pan primář ji popisuje jako velmi komplexní záležitost. On sám na vozíku procestoval celý svět, ve volných chvílích hraje s kapelou, protože ale nemá zachovanou hybnost prstů, nehraje na kytaru a klavír, ale na trombón.

Srdcem automobilová závodnice je „žena na špičce českého oděvního designu“, oceněná na prestižních soutěžích, Liběna Rochová. Základní myšlenkou je skutečnost, že se cítí především jako „výtvarnice“, nikoli jako návrhářka, což se promítá do její práce, ve sloupečku o její osobě je to formulováno jako „kreativní solitérka na pomezí oděvní tvorby a fashion art“, což ukazuje také vztah k výtvarníkům, jejichž díla aplikuje specifickou technologií do svých projektů. Podobně je to třeba u kolekce Pocta sklu, což jsou skleněné šperky, zajímavé jsou také postřehy o minimalismu prostředí, v němž se pohybuje, a které má uzpůsobené takto proto, aby měla prostor k imaginaci.  

Juraj Kukura se s tím opravdu „nesere“, prozradí zřejmou závist kolegů v Bratislavě, když popisuje příhodu s někdejším ředitelem SND Dušanem Jamrichem, který mu dal po roce 1989 opakovaně výpověď (absurdní situace, Kukura mu řekl, že mu ta předchozí nebyla doručena, on odpověděl, že i nedoručená výpověď je výpověď), zatímco u německých kolegů se poté, co jej obsadil režisér Peter Zadek, s nepřátelským postojem, vyplývajícím z toho, že je exulant, nesetkal. Takových výroků je více, jako onen komentář ke stárnutí, o kterém hovořil v pořadu Karla Šípa (jak přesně souvisí se „Zoli“ Maxem, tedy seriálem Inspektor Max, v té době připravovaným, nevím, na jeho stránkách i-Vysílání se uvádí, že „si dokáže poštvat většinu lidí“) odmítá české praktiky, kdy se se stářím „zachází jako s infekční nemocí“, selháním, v tisku se píše „Koukněte, co zůstalo z Delona!“ (to je opravdu aktuální, před čtrnácti dny zemřel!) či „Takhle dopadl!“ o Jacku Nicholsonovi, na druhé straně se také opravdu umí pochválit, když říká, kde všude hrál, jaká má ocenění atd. Vyplývá to ale z jeho postoje, totiž z „velké dávky sebereflexe“, když totiž hovoří o chybách jako přednosti, jak to zaznamenal i Martin Čičvák v knize o něm. A Kukura hovoří o své minulé i aktuální činnosti jako ředitel Divadla Aréna a jeho náplni.

Článek o Markétě Pavleje s názvem Jídlo jako slast je graficky pojednán způsobem, o kterém jsem se již zmínil u publicisty Petra Volfa, tentokrát to jsou jakési číslované položky (celkem osm), ale v zásadě to jsou otázky, na které žena, portrétovaná se stolem, na němž jsou rovněž číslované položky, odpovídá. Původně chtěla studovat fotografii, stala se ale vizážistkou a v roce 2012 začala tvořit blog zaměřený na jídlo a recepty. Vyšla jí knížka Kitchenette – Rok v kuchyni (2014).

Mike Reiss je spoluautor seriálu Simpsonovi a cyklu filmů Doba ledová, americký scenárista byl prezidentem mezinárodní poroty letošního (tj. 2016) filmového festivalu Finále Plzeň. Českou tvorbu, její kvalitu si pochvaloval. Překvapuje jej, že Simpsonovi mají oblibu nejen v téhle části světa, ale také třeba v Indii, když je v jednom díle každý rok „pošlou na prázdniny“ do nějaké země, nelíbí se jim to, jedna země je dokonce žalovala. Netušili, když Simpsonovi začínali, že budou mít takový fenomenální úspěch, když to je kreslený film pro dospělé (a i kombinace vtipů je trochu pro děti a trochu pro dospělé), nikdo jiný před nima něco takového nezkusil. Vnímá proměnu poměru filmu a televize, zatímco dříve byla televize „hrozná“, dnes je její produkce považována za lepší než filmová. A užívá si týdne slávy, kdy ho lidé poznávají na ulici, zatímco jinak je jako tvůrce skrytý a „po slávě netouží“.

Budu se milovat s hudbou, říká slovenská „diva Katarzia, zakladatelka žánru girl folk“, tedy Katarína Kubošiová, zpěvačka, písničkářka a hudební producentka, v Bratislavě vystudovaná scenáristka, hrála v televizních seriálech, v rozhovoru popisuje připravované album Agnostika, hledám výstižné slovo pro můj pocit její zmatenosti v některých věcech či neujasněnosti (například nerozumím formulaci „jsem poměrně samotář a v poslední době i introvert“ v rozhovoru s A. Kocábkem na serveru Magazinuni v tomtéž roce, kdy vyšlo zmiňované album, , ale po nahlédnutí na YouTube vidím, že sama hovoří o „chaotičnosti“ v žánrech, ale prý „je to jedno“, prý jde o texty. No dobrá, v každém případě je pětatřicetiletá, dost sebevědomá žena opravdu úspěšná (na Wikipedii dohledávám, oceněná hudba pro Antigonu v SND, spolupráce s J. Hřebejkem, J. Kollerem, šest alb atd., podle Martiny Trchové je „jednou z nejvýraznějších osobností tuzemské a slovenské scény“, nicméně – příliš jsem toho nenaposlouchal – mám pocit určitých stereotypů (melodických, hudebních, teď jsem nedávno poslouchal jeden koncert jedné v našem regionu populární zpěvačky, a říkám si, když to přeženu, čím se to liší?). No možná to neumím docenit, v každém případě jde asi za svým cílem, u její kritičnosti vůči prázdnotě „slečinek“, které chtějí jen mít „bavoráka“, uvažuju, že na tom něco bude. Možná ten rozporuplný dojem je záměr, to dnešní úsilí o jednoznačnou vymezenost, kterou jsem také nedávno komentoval, je to, co je dnes charakteristické.

Antonín Panenka je „fotbalový básník“, říká titul rozhovoru s ním. Ačkoli mě „čutál“ opravdu, ale opravdu nezajímá, tohle si přečtu, protože, vlastně nevím proč, je mně tahle legenda opravdu sympatická. A to, co říká, mně potvrzuje jak to, co si sám myslím, tak ten pohled na tuhle opravdovou osobnost.

Hledání zlatého středu je titul rozhovoru se spisovatelkou Petrou Dvořáčkovou. Oním středem je vlastně hledání rovnováhy ženy, která tragicky přišla o svého přítele Lukáše a v přesvědčení, že je v takovém okamžiku třeba radikální řez (hovoří o revoluci a evoluci), se takřka týž den přestěhovala do Znojma. Nicméně slovo „střed“ není jen synonymem té rovnováhy, je to užití citátu Aristotela „Ctnost je ve středu.“ Je to vlastně jakási psychologická studie, její názory se promítly také do její knihy s názvem Já jsem hlad. Dozvídáme se i více o jejím životě, „básničkách“ a malování v dětství, boji s anorexií ve zmíněné knize a dalších jejích knihách, komplikovanosti, kterou cítí v chození do kostela, či o čtení bible. A také ráda plete a vaří.

Jiří Šuhájek je Entant terrible českého skla. V úponech úvah rozhovoru je karlovarský sklář Ludwig Löwi Mosef, tvorba akademického malíře Šuhájka a výrok básníka Giambattisty Marina „Cílem je úžas, kdo neumí ohromovat, ať jde hřebelcovat koně!“ Vtipný je Šuhájkova formulace o charakteristických rukopisech, zatímco on má svůj „fukopis“. Na začátku prý bylo ohromení úspěchem českého skla na Expu 58, totiž ocenění ředitele železnobrodské sklářské školy Stanislava Libenského a jeho partnerky Jaroslavy Brychtové (Grand Prix za objekt s barevnými zoomorfními kameny), dozvídám se o vzniku oborového podniku Borské sklo, pozdějšího Crystalexu, vzniklého sloučením několika desítek malých skláren (uvědomuji si, že tzv. „oborové podniky“ byl v tehdejším hospodářství fenomén, o kterém mnoho nevím, nicméně vzpomínám si z jedné akce v Hořicích, že podobně byly organizovány „kamenolomy“). Šuhájek studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde Libenský vedl v letech 1963–1987 ateliér skla (před ním jej vedl profesor Josef Kaplický (otec proslulého architekta), učili tam Hoffmeister, Muzika, Svolinský, Libenského znali víc v Americe než u nás, vystavoval tam vedle Henry Moora nebo Giacomettiho, proslavila jej „skleněná tavená plastika“, kterou „převedl do větších, monumentálních rozměrů“, což bylo ojedinělé. Z poutavého vyprávění nemohu přebírat vše (pobyt v Anglii, Royal Colege of Art v době příjezdu tanků Varšavské smlouvy k nám, práce v SUPŠ sklářské ve Val. Meziříčí, Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, množství výstav po celém světě, práce v ÚBOKU atd.). A nejzajímavější je komentář o práci s „hutním sklem“, které přirovnává k medu.

Retro interview je o herečce Elišce Balzerové, tehdejší ikoně coby Alžbětě z Nemocnice na kraji města.

Číslo 7/2016 má na obálce usmívající se herečku Anne Hathaway, s podtitulem „Ani Ďábel, ani Prada … v říši divů“, já jsem si vždycky říkal, že „divem“ je její fyziognomie, ta šíře jejích úst je neuvěřitelná (kdysi jsem měl dokonce takovou „teorii“, že – alespoň z amerických, ale i evropských filmů jsem měl řadu příkladů – že snad podmínkou, aby se žena stala hereckou hvězdou, musí mít takto neuvěřitelná ústa, nakonec když si vezmeme Julii Roberts, Marilyn Monroe, Jayne Mansfield, Sophia Loren, Raquel Welch, Scarlett Johansson, Angelina Jolie, samozřejmě to je také tak trochu fantazie, ale něco na tom bude), napadá mě, že dnes by se to dalo udělat ve fotoshopu.

Nu tak ale už pojďme k věci. Zatímco v některých číslech je rozhovor s titulní postavou někde v úvodu, zde je skoro až na konci – Od Lolity k Alence v říši divů se dostaneme, když si přečteme něco o „brynzde“, za ní je povídání s Robertem Křesťanem. Nezačíná se ale Deníkem princezny, nýbrž v té době aktuálním („posledním“) filmem Bílá královna, který se vrací k pohádkovému tématu Alenka v říši divů (první točila s Timem Burtonem, tento s Jamesem Bobinem), herečce záleželo na tom, že se sešla se spolupracovníky, které znala. Četla také Lolitu a dozvěděla se, že Nabokova ovlivnila Alenka, četla ji až v devatenácti, zaujalo ji Carollovo uchopení téma šílenství, jak se člověk může začít dívat na svět z jiného úhlu. Hovoří se také o Deníku princezny, o filmech nejen pro děti, ale celou rodinu, Stážistovi, kde točila s de Nirem, vnímá ho jako pohodáře, ona k němu má respekt, hovoří i o svých pochybnostech, o dalších filmech, režisérech a hercích. Shrnuji, sympatická herečka, žádné hvězdné manýry.

A když jsem tady u toho, zajímavě se vyjadřuje i Robert Křesťan, u něhož shledávám podobnou sympatii (říká „Nenarodil jsem se pro pódium“, název rozhovoru), vysvětluje, proč opustil populární Poutníky a založil Druhou trávu, podobné pocity ponorkové nemoci z přemíry hraní měl nejspíš i Jirka Plocek nebo Luboš Malina, ostatní to nesli těžce. Hovoří také o Traperech, skupině ještě před Poutníky, ještě na základní škole. Otec byl operní zpěvák, na jeho koncert ale nikdy nepřišel, prý byl „zvláštní člověk, mírně řečeno“. Ke country muzice jej dovedlo skautství, k němuž jej vychovávala matka, stal se „fašistickým“ trampem, totiž ostatní nebral. Hovoří o překládání amerických spisovatelů, vedle dalších uvedených Normana Mailera (Duch děvky), pro něj to bylo odreagování od muziky. Hodně hráli v USA, hovoří o tamějších hudebnících, kteří byli jeho ikony. Zajímavá je formulace „Musím dobývat nikoli publikum, ale sám sebe.“ (podobná té úvodní, vlastně na ni navazující, a ještě jinak řečeno, necítí se „komediantem“, který spontánně baví společnost).

Ještě jednou (nebudu to rozebírat, stojí za to si ten text přečíst celý), opravdu sympatický chlapík, bez ohledu na tu muziku, u níž mě to chlapství („Pojďme se napít,“ kamarád z volného společenství, kde se tahle muzika v našem kraji hraje, „Bakeš“, ji zpívá skvěle) vůbec nepřipadá jakkoli fanfaronské. A jak upřímné je vyprávění o tom, jak se uplatnili ve Spojených státech (úspěších, pak neúspěších, protože s bicími byli jako akustická muzika pro Američany nečitelní, absolvovali asi třicet turné) nebo o nepříjemném či trpkém setkání s Peterem Rowanem, sbližování, které se ale po třech letech nakonec podařilo.

Denisa Palečková je „učitelka tantry“, i když se dnes tomu slovu vyhýbá (Západ si prý udělal svou „tantru“), tedy jinak, zabývá se sexualitou a vztahy. Její přístup není „mystický“ (tj. ona exotika, jak to v běžné řeči je vnímáni), ale praktický. Práce s tělem a intimitou ovlivňuje pocit životního štěstí. Jednoznačná definice tantry neexistuje, jsou různé, na Západu si lidé vytvořili jakousi verzi coby „školu osobního rozvoje a kultivace sexuality“, což s tou původní nemá nic společného. Oni (Palečková a Richard Vojík) nenabízejí „sexuální techniky“, ale vedou je k tomu, aby prožívali „radost, vděčnost a vnitřní svobodu“, když to snad nezkresleně shrnu. Začalo to kurzy Johna Hawkena, psychoterapeuta, učitele tantry a šamanismu, líčí i různé zkušenosti, kde to na kurzech bylo nepříjemné, protože museli překročit vnitřní hranice (třeba nácvik sexu ve třech s cizím člověkem), interpretuju si to sám jako problém užití svého těla jako „objektu“ „podle návodu“, což u kurzů bývá. Zajímavé je vysvětlení „měkké penetrace“, tedy milování bez erekce, Denisa říká, že je to „léčivé“. Pak se hovoří o řešení „hádky“ ve vztahu, „jinakosti“ muže a ženy, řešení traumat. Vypráví konkrétní příběhy např. o tzv. „vaginálním mapování“, já si z toho beru to, že je zajímavé, jak se otevřeně vyjadřuje. Tuto pozitivitu potvrzuje i komentář novinářky Mezi čtyřma očima, v němž na závěr dodává že Denisa Palečková se „aktivně věnuje buddhismu“, má malého syna.

Gerhardt Bubník je advokát a bývalý krasobruslařský reprezentant, zastává heslo „vydržet a nevzdat se“. Je toho hodně, o čem se hovoří, rodiče v koncentračních táborech, odmítnutí nabídky spolupráce s kontrarozvědkou, havárie letadla v pražském Suchdole v roce 1975, „vybojování pětiletého kluka v západním Německu“. V práci advokáta vidí důležitý Harvard, kde byla neustálá diskuse a argumentace s vyučujícím. Sledujeme opravdu pozoruhodný příběh s řadou nástrah (také ono řešení kauzy domluvených mezinárodních rozhodčích, kterou vyšetřoval), zkrátka opravdu pestrý život v širokých dimenzích, pozoruhodné jsou také vlastnosti tohoto muže, jeho houževnatost, která je vetknuta i do titulu rozhovoru (viz výše).

Hovoří také o sportu jako obrovském byznysu a s tím souvisejícím dopingem (já si vždycky vzpomenu na svou někdejší studentku Jáju Jenčkovou, skvělou sportovkyni, která to ale nechtěla dělat profesionálně, protože věděla, že tenkrát sportovci „museli“ brát povzbuzující látky, a pak na olympiádu, když jsem pracoval v Německu a východoněmečtí sportovci pobírali všechny medaile, což nebylo normální, pak se hovořilo o tom, že na to byli specializovaní doktoři). Bubník hovoří o aroganci amerického cyklisty Lance Armstronga, který všechny kolem žaloval a kterému byly posléze všechny medaile odebrány, a o dalších případech, a také o etice, totiž kdyby byly drogy povoleny, jak se někdo domníval, byli by nuceni je pak brát i ti, kteří je dosud nebrali (doplňuju si ještě podobný problém u pohlaví, jak jsem v jiných komentářích opoznámkoval články na to téma, kdy geneticky daný muž sportoval za ženy), zajímavá je pak kauza s krasobruslařkou Claudií Pechsteinovou, která pobrala po léta neuvěřitelné množství zlatých a dalších medaili a které v roce 2009 kvůli údajnému dopingu na dva roky dali distanc („Dopingsperre“), ale ona se soudila po uplynutí o ušlý zisk s argumentem, že výsledky měření ovlivnila krevní anomálie, kterou má po otci. Bubník byl u toho, vyslýchali „patnáct soudních znalců z oboru hematologie z celého světa! Žádný z nich u Claudie Pechstein neprokázal nemoc.“ „Bude to světový precedens, a pokud se projednání povolí, bude z toho poprask.“ (Další podrobnosti v článku, a ještě podrobněji vše na německé Wikipedii, soudní spory se s různými argumenty a na různých úrovních vlekly celé desetiletí, poslední údaj je z roku 2022, totiž rozhodnutí, že Pechsteinová může své nároky na ISU, Mezinárodní krasobruslařskou unií před Vrchním zemským soudem v Mnichově, je to vlastně zase další příspěvek k té otázce sportovců v NDR).

Jméno Mike Tyson asi každý běžný čtenář novin svého času slyšel (dětství v Brooklynu, šílená rodina, gangy, šest let vězení, ukousnuté ucho soupeři v jednom utkání, bankrot…). Boxer děkuje za inspiraci svému rovněž slavnému vzoru Muhammadu Alimu, jenž v roce 2016 zemřel. Znamená být nejlepší ochota překračovat všechny meze? Zdůrazňuje slovo boj, ne box, říká, že důležitější je spirituální, ne fyzická stránka. Řeč je o filmech s bojovým uměním, jeho hraní ve filmech či one man show, O cestách do Číny, politice – fandil Obamovi (jeho děti získaly sebevědomí), domnívá se ale také, že Donald Trump je „příjemný chlap“.

Štěstí statisticky nezměříme, říká šéfka Českého statistického úřadu Iva Ritschelová. Žena s bohatou profesní minulostí říká, co v ČSÚ sledují, co její práce představitelky nezávislé instituce, která ale „chodí na vládu“, představuje, zda má obavy z nepřesných dat, zda jsou ve statistice trendy. V rámečku je desítka údajů Iva Ritschelová vs. statisticky průměrná česká žena, např. „pracoviště má jinde než je adresa jejího bydliště“, zatímco „do práce dojíždí 23 % zaměstnaných v České republice“. Její předchůdci jsou Eduard Souček, Edvard Outrata, Marie Bohatá a Jan Fischer. Reportérka zdůrazňuje, že „téměř nikdy nevybočí z řeči plné přesných výrazů, jako bys tále byla v modu, v němž zvládne porady vlády i mezinárodní fóra“, což nevylučuje i jinou tvář, nenápadnou usměvavost a vřelost.

Archeolog a byzantolog Luděk Galuška, který vede Centrum slovanské archeologie Moravského zemského muzea v Uherském Hradišti, studuje Velkou Moravu, výzkum zjišťuje, že v 9. století tam jedli mořské ryby. Na Cyrila a Metoděje se dívají jinak u nich, jinak v Praze, kde dávají přednost svatováclavské tradici, jinak na Slovensku, kde jim vadí slovo „Morava“ a hovoří o Svatoplukově říši, tj. vyhrává tam národovectví, také je řeč o moravském praporu, vyvěšovaném na radnicích, tu ale zákony neznají, separatistů je nicméně jen pár. Také se hovoří o dvaceti tisících profesionálních vykradačů archeologických nalezišť, Galuška říká, že v devadesátých letech jsme zaspali (já kývám, unikátní sbírku mincí mého pradědečka v muzeu v Čáslavi si také v té době odnesli).

Další rozhovoru je s fotografkou Zuzanou Mináčovou, film Očima fotografky natočil její syn Matej. V šedesáti letech (v době rozhovoru jí bylo 84) se odstěhovala kvůli nacionalismu z Bratislavy, volba M. Kotleby jí potvrzuje, že je to správné rozhodnutí. Pak se baví o fotografii, a nebaví (rámeček to říká), o přežití Osvětimi jako židovky za války. V časopise vidíme fotky Kirka Douglase, jeho syna Machaela (nikdy jsem ho neviděl takhle se usmívat), Keiry Knightley, Tony Curtise či anglické královny, na další dvojstraně Scarlett Johansson, Svěráka a Smoljaka, na malé fotce Richard Gere a fotografka.

Tropický entomolog Vojtěch Novotný jde na brouky „s jeřábem“, jak to zní v názvu, českobudějovický profesor byl také v Papui-Nové Guineji. Ačkoli to není „moje téma“, je to zajímavé čtení, řeč je o možnostech, co s kůrovcem na Šumavě (dva názory, nechat nebo s tím něco dělat), podle Novotného politická a biologická otázka. Rozdíl v lese u nás a v tropech je v tom, že u nás jsou v podstatě jednodruhové lesy, zatímco v tropech proti sobě bojují jednotlivé druhy, u nás jsou k mání pro brouky, pro které je to potrava, mladé listy v jeden okamžik, na jaře, a vlastně je jich tady více. Domorodci si za sběr brouků říkají obrovské peníze, nyní univerzita obdržela požadavek sto dvacet milionů korun, Papuánci totiž žijí v představě, že jsme neskutečně bohatí. My zase máme romantickou představu o ráji, zatímco společnost „novoguinejská je plná mladých mužů hormonálně vyladěných páchat nepředloženosti“ (ta evropská naopak stárne) a vlastně není možné (či bez rizika) tam posílat naše studenty. Iluze o jejich společnosti (je tam pravda rodinná a sousedská soudržnost) je zřejmá, když zjistíme, že tam je na osm set jazyků (tj. na malém prostoru se oni nejsou ani schopni domluvit). Na druhou stranu je ta společnost dnes pestrá, za sto let dohnali technickou civilizaci, na kterou jsme my potřebovali dva tisíce let, mají vekou škálu životních stylů, od té tradiční (políčko a dnes mobil) přes profesionály mluvící anglicky. Nezávislá země teprve od roku 1975 nepropadla chaosu, naopak v mnohém rychlejší než u nás.

Když lidé začnou točit, vojáci přestávají střílet, říká Heidi Gronauer, dokumentaristka a porotkyně filmových festivalů. Dává příklady, jak filmy, které oslovily, byly schopné „měnit svět“, hovoří o proměnách financování (crowdfounding), tvorby (z režiséra facilizátor, kamery mají lidé v dotčených místech), hranicích hraných a dokumentárních filmů, interaktivních dokumentech atd.

O „bryndze“ hovoří Eduard Janíček, slovenský chovatel, který má stádo ovcí, což se ale samo o sobě nevyplatí, našel cestu, jak ony domácí produkty uplatnit. Důležitý je poměr kravského a ovčího mléka padesát na padesát, přitom je z nepasterizovaného mléka. Skopové a jehněčí se z našich kuchyní vytratilo, je to podobné v Česku i na Slovensku. Jedna z myšlenek je, „abychom se od populárních australských steaků vrátili k tomu, co si dokážeme vychovat a vypěstovat sami a doma“.

Retro interview je s Markem Ebenem, titulek na obálce u fotografie snad nejvýstižnější, jaký si umím představit: Gentlemanova cesta na výsluní.