Časopis Interview / II

Z obálky čísla 7 /2017 se na čtenáře usmívá papež František, uvnitř je pod titulem Nejlepší kumpán Ježíše z Nazaretu rozhovor s jeho životopiscem, který znal i předchozí dva papeže, Jana Pavla II. a Josepha Ratzingera, tedy Benedikta XVI.. Jorge Mario Bergogglio prý nebyl takový, jako je dnes, došlo k zázračné proměně, „býval to uzavřený, depresivní zatvrzelý muž“, říká německý zpravodaj ve Vatikánu Andreas Englisch, je to „geniální a působivá proměna“. První papež z amerického kontinentu (narodil se Buenos Aires v Argentině), první z Tovaryšstva Ježíšova a první narozený mimo Evropu od 8. století (sv. Řehoř pocházel ze Sýrie), především ale první, kdo se přestal chovat jako monarcha v drahých zlacených hábitech a chodí v bílé sutaně a ošoupaných botách, první kdo (k zoufalství policistů) navštívil římský slum a o svých narozeninách zve k sobě bezdomovce (až anekdotický příběh, kdy hlídka Švýcarské gardy odmítla vpustit i jejich psy, a protože velitel si myslel, že si z něj dělají legraci, když volal papež, musel někoho poslat, kdo si pro ně došel), odmítl bydlet jako ostatní v Apoštolském paláci, který zeje prázdnotou, zatímco on obývá pokoj o rozloze pětadvaceti metrů v Domě sv. Marty, který nechal postavit Jan Pavel II.. Předchozí nejvyšší představitelé se chovali jako „knížata“ či „vojevůdci“, on ostře zkritizoval papežskou kurii a obklopil se svými poradci, římské kurii šlape na paty. Jan Pavel II. a Benedikt se chovali jako majestát, „jako absolutní vládci“, on jako „prostý člověk“. První řešil Vatikánskou banku, obrovskou pračku špinavých peněz (Jan Pavel II. je potřeboval v boji proti Sovětskému svazu v době studené války, Benedikt byl zahloubán do svých teologických problémů a praktický život, včetně obrovské chudoby na jiných kontinentech ho nezajímaly), první, opět ke zděšení ostatních, pochválil muslimy za jejich zbožnost, říká, že „chléb je důležitější než katechismus“, jmenuje kardinály z Jižní Ameriky či Afriky a vyhlašuje, že katolická církev není jediná cesta k Bohu. Stejně tak bychom se prý měli omluvit homosexuálům za to, co jsme jim provedli. A věřící jsou nadšeni, říká novinář. Já také, ačkoli praktikující věřící nejsem. To, co jsem si kdysi přečetl o raném křesťanství a u církevních otců (nebo také reformátorů), třeba že církev nejsou ti papaláši nahoře, ale společenství věřících (z toho ostatně vyplývaly také ty problémy při návratu katedrály sv. Víta církvi, protože chápání „majetku“ dnes vůbec neodpovídá tehdejšímu, katedrála byla „majetkem“ těch, kteří tam realizovali svůj duchovní život), se s tímto mužem alespoň částečně naplňuje, snad bych jen více zdůraznil přece jen určitou návaznost na Jana Pavla II., jakkoli Englisch vyzdvihuje jeho mysticismus.

Anthony Hopkins dělá na snímcích děsivé grimasy, v úvodu čteme, že „titán britského divadla sir Laurence Olivier se o něm pochvalně zmínil ve svých pamětech“ (tedy ne „něm“, ale „o něm“, občas jim vypadne písmenko, ale to je minimum, v dnešní praxi více méně běžné), dnes je „charismatický Anthony“ také „sir“, šest desítek let „se drží ve světle reflektorů“. Olivier byl jeho mentor v shakespearovských dramatech, český filmový divák ale asi zná doktora z Lynchova Sloního muže, Zvoníka od Matky Boží, tedy Quasimoda či, kolem toho byl velký humbuk, Hannibala Lectera v Mlčení jehňátek. Mně, nevím proč, připomínal našeho Karla Högera, u něj jsem ale neviděl ty „démony“, které jsem cítil z Hopkinse, a i když zdůrazňuje, že je důležité necítit se výjimečný (i když hovoří na druhé straně o onom daru schopnosti hrát) a z řady jeho výroků člověk cítí jakousi vyrovnanost, i jeho někdejší alkoholismus a ještě cosi vypovídá o opaku. Osmdesátiletý herec hovoří o své lásce k hudbě, maluje, rád cestuje, poznává nově věci, a říká, že je důležité si věci ztížit, proto nabádá herce, aby se naučili text perfektně nazpaměť. Zajímavé je ale také to, že už by nechtěl hrát v divadle, chodit tam „čtyři měsíce“, není ten správný týmový hráč (i jinde říká, že je introvert, například nemá rád při natáčení úvodní večírky), „nudí“ ho to. A zároveň je překvapivé, jak o sobě i v tomto věku osmdesáti let pochybuje.

Ředitelka filmových laboratoří Katarína Morvai odpovídá na otázku, zda Zachrání filmový pás paměť civilizace? Quentin Tarantino nechce točit na „digitál“, klasika přináší disciplínu, podobně točí na film Václav Marhoul. A proč? „Obraz z filmu je měkčí, má jinou texturu, hloubku, atmosféru.“ Tak tohle víme z fotografií. Ona říká, že je dobré všechno digitalizovat, lépe se s tím pracuje, ale zlomek z toho je třeba uchovat, právě na filmovém pásu. Hovoří o systému Pigl, který ukládá data na filmový pás, je to celý systém zálohování. Optické zálohování (například vypálená cédéčka) jsou nestabilní, data za nějaký čas zmizí. Katarína Morvai hovoří o problémech, které přinášejí neustále technologické změny, třeba jen určité věci po létech přečíst (o tom něco vím, v někdejší naivitě a důvěře v digitální záznam, který lze přece vždycky dál a dál přenést, jsem přišel o některý výsledky své práce). V Norsku se zakládá světový datový archiv – Arctic World Archive, na Špicberkách je umístěn sto padesát metrů pod zemí.

Konstantina Hlaváčková hovoří o historii koupacích úborů, jak se dříve říkalo plavkám, a to nejen v poslední etapě, kdy předchozí modely nahradily bikiny, ale pěkně od antiky, kdy bylo záhodno, aby se děti naučily plavat, což poté zablokovala církev a znovu se vše postupně uvolňovalo v 19. století. Historička umění, který pracuje v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, kde je kurátorkou sbírky textilu a módy, hovoří také o těchto sbírkách, o jejich uchovávání, a o celé řadě společenských změn, s nimiž to, co se nosí, souvisí – také o dámských kloboucích, džínách jako vzpouře, o tom, jak si šily některé ženy mnohé samy, o tom, jak muzeum má velmi omezené prostředky na to, aby získalo třeba cenné sbírkové předměty atd.

Auto před morálním dilematem je výstižný titul pro rozhovor s docentem Zdeňkem Lokajem, protože kromě otázek technologického vývoje, jsou – také pro mě klíčové – otázky přechodu auta řízeného osobou na vozy, které se řídí samy, tedy autonomní dopravy. Kdysi jsem na to téma už kdesi narazil v souvislosti s etikou/filozofií trochu v jiné podobě, totiž s tramvají, jejíž řidič stojí před rozhodnutím, zda zajet „jednu“ osobu na kolejích (svou nečinností) či tuto osobu zachránit (zareagovat), ale ohrozit pasažéry v tramvaji. Zde je ona otázka položena tak, že – v krizové situaci, která představuje zhruba pět procent, běžný provoz je v podstatě vyřešen – vůz sám musí rozhodnout, zda zabít řidiče nebo lidi na chodníku. A kdo je v tomto případě odpovědný, řidič, který auto ale „neřídí“ či konstruktér nebo společnost, kteří jej vyrobili. Mnohé odstraní situace, kdy není nikdo „vlastníkem“ auta, a – v návaznosti třeba na dnešní sdílení – onen automat jezdí v rámci zakázek vlastně stále. Také je tu moment toho, že už dnes stroje mnohé přebírají od člověka, je ovládajícího. Říkal jsem ženě, ty už také nevypínáš pečící troubu a nastavíš čas, kdy sama vypne, stejně jako rychlovarná konvice, telefonní čísla nevytáčíš, to umí samotný software, tvoje je jen příslušné rozhodnutí. Řeč je také o nastavení sociálních vrstev auto/MHD, o tom, jak v terénně komplikované Praze je naše MHD vlastně jedním z nejlépe propracovaných na světě, metro se budovalo v době, kdy lidé neměli tolik aut, a tahle síť byla jednou z mála věcí, které se za komunismu povedly (říká Lokaj, a já si vzpomínám na jednoho dánského učitele, který tohle učinil jako jedno své vzdělávací téma, já jsem jeho a jeho žáky tenkrát provázel po Praze a ukazoval mu staré a nově postavené budovy nad jednotlivými stanicemi).

Karine Tuil, Píšu, abych našla odpovědi. „Revoltující potomci přistěhovalců, sociální nerovnosti, válečná traumata, svrchovaná arogance politiků, lehkost bytí společenské smetánky i brutalita Islámského státu.“ To v roce 2017, píše o obrovských problémech francouzské společnosti, které se vyjevily u prezidentských voleb – tu atmosféru vnímám, jako by to bylo dnes, válka na Ukrajině a v Izraeli, katastrofální výsledky české vlády, které přispívají ke stavu země (půl roku pokles průmyslu a stavebnictví, dva roky prudký pokles porodnosti, jedna aféra za druhou, kolaps digitalizace ve stavebnictví, dlouhé neřešení problémů a náhlé změny v rozhodování, o jakých čtu teď třeba v Echu, např. hrozba akciovému trhu, způsobená nekompetentností atd. atd.) A chtěl jsem říci, že se tady nevraždí jako v Americe a dnes i po Evropě, ale to už taky není pravda.

Název jejího románu Bezstarostnost (trochu to připomíná Kunderu, ale jde o něco jiného, tento její desátý román vyšel i česky, evidentně impuls k rozhovoru), myšlený ironicky, když čteme námět („potkávají se v něm válečná reportérka, traumatizovaný voják, bohatý podnikatel, diskriminovaný potomek přistěhovalců i náboženský fanatik“), musí to být třaskavá nálož, důvod, proč Karine Tuil píše, je v titulu rozhovoru. Ne, že by na konci psaní odpovědi na vše měla, ale alespoň „psaní dává otázkám rámec“. A zase čteme to, čeho jsou dnes plná média (přidejme ještě rvačky v Británii a nesmiřitelnost dvou táborů ve Spojených státech), „rozštěpenost“ společnosti, tu formulaci vypisuji: „je to – ponuré“. Ve Francii zmizely tradiční politické strany (u nás po debaklu ODS a pak ČSSD, počínaje „veverkami“ – a dál to známe), „to, k čemu došlo, je úplně nepředstavitelné“ (atd. atd., „levice zaspala“, mohl bych to citovat jako přes kopírák), píše o „společenské válce“, alespoň v Macronovi vidí naději.

V jiném románu (Naše smyšlené životy) vypráví o muži s brilantními studijními výsledky, jemuž ale v kariéře brání předsudek proti muslimskému původu v Tunisu, kde vyrůstal na předměstí se špatnou pověstí, a tedy „si vytvořil určitou identitu“, aby našel uplatnění, autorka hovoří o tom, že teroristé nepocházejí vždy „z těch nejnuznějších společenských vrstev“, ale podléhají „brutální ideologii“, sama se zabývala tématem indoktrinace při přípravě na knížku (byla  procesu „s konvertovaným radikálním islamistou“), zajímavé jsou její odpovědi ohledně pozitivní diskriminace, elitářství spočívající ve výhodách studia na prestižních školách, multikulturalismu, integraci aj., říká, že politika selhala. Její rodiče jsou židé původem z Tuniska, rozhodující ovšem pro ně byla láska k Francii a touha po asimilaci. Dnes je problémem to, že „mají lidé mnohem palčivější potřebu definovat svou identitu“, zatímco generace rodičů chtěla minulost „úplně vymazat“, „splynout s francouzskou společností“. V sekulární Francii se dnes vracejí náboženská témata, jsou dvě koncepce, jedna humanisticky tvrdí, že multikulturalismus je obohacení (každý něčím přispívá), druhá vidí ohrožení a zničení původní identity.

Pošta shůry pro skotského rytíře je o „legendě českého folku“ Pavlu Lohonkovi, řečeném Žalman, dozvíme se o českobudějovických Minnesengrech a proměně na kapelu Žalman & spol., hovoří o vesnici Pohůrka (dnes součást Českých Budějovic), kde vyrůstal (je jihočeský patriot), o původu rodu kdesi na pomezí Polska a Litvy (z Logonky na Lohonku, Wikipedie dokonce hovoří o Lohoňkovi), o tom, že folkový boom osmdesátých let sice skončil (bylo na druhou stranu až nepříjemné být „hracím automatem“), o tom, co v mládí poslouchal, že se vyučil v Plzni dřevomodelářem, že má rád Skotsko, Kanadu a Slovensko, že dnes bydlí s přítelkyní v Modřanech. Napsal vzpomínkovou knihu, kde píše o sedmi věcech, na které může přísahat (mj. přátelství, hlupáky zesměšňovaná romantika, hudba, dálky, vlaky a svoboda, krása, láska a vloha žen k mateřství, domov, vesmír).

Jiří Chlumský vystudoval dokumentaristiku, „jeho novinka Špunti na vodě plní kinosály“, uvedeny jsou i jeho předchozí filmy, rozhovor je pak zajímavý tím, že vlastně komentuje celou řadu slavných filmů, k nimž se Chlumský vyjadřuje i v návaznostech na svou vlastní tvorbu, například u komedie Marie Poledňákové Jak poslat tatínka do polepšovny (1978) hovoří o genialitě Tomáše Holého, ale také o Filipu Antoniovi, svém dětském herci. V ilustracích a textech jsou pak pojednány filmy Léto s kovbojem (1976), Rozmarné léto (1967), Na samotě u lesa (1976), Jízda (1994), Fontána pre Zuzanu (1985) či Slunce, seno… (1983, 1989, 1991). Zmíněna je i kontinuita poetiky českých komedií, uveden smysl pro humor u Formana nebo nejlepších filmů Václava Vorlíčka, padnou jména Kdo chce zabít Jessii (1966) a Limonádový Joe (1964).

Retro interview z Mladého světa je s Lenkou Kořínkovou, sportovní rozhovory (tuším dva) a ještě tuším nějaký jeden komentovat nebudu.

Číslo 8/2016 ukazuje na obálce zamyšleného Michaela Douglase s názvem Lepší než před lety, Lilianu Berezkinovou s tématem „nanovláken, které léčí“, Petra Svobodu s „olympijským karnevalem“, genealožku Lenku Peremskou a režiséra Jana Hřebejka, obrázky nejsou u jména Martina Hilského, na kterého jsem se z celého čísla těšil nejvíce, a jmen dalších, ale ovšem, texty v časopise samotném si můžeme přečíst – konečně je inzerován (u každého čísla) jako „Sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst“.

Chvilku jsem váhal, zda začít panem profesorem Hilským (výmluva je také, že bych to probíral chronologicky, je to první z rozhovorů) či Michaelem Douglasem, jenž říká také vzhledem k tomu, co překonal: Vděčný za každý den, jako to dělám obvykle z „identifikačních“ důvodů (ačkoli je to nesmysl, stejně ty časopisy nearchivuju, ale předávám je dál, proto vlastně dělám výpisky trochu podrobnější). Americký herec hovoří o svém synovi ve vězení za drogovou trestnou činnost, prodělané těžké nemoci (a moc nehovoří o následném rozpadu manželství), já si říkám, ony iritující okamžiky při sledování filmů, které se určitě podílejí na jeho slávě, nějak souvisejí s jeho životními zkušenostmi (například zde není řeč o autoritativním přístupu k jeho výchově otcem, rovněž slavným Kirkem Douglasem).

Opakovat nebetyčné herecké úspěchy, shrnuté v hustém sloupci po jedné straně, či životopis herce asi nemá na tomto místě smysl. Rozhovor začíná komentářem k roli ve filmu Ant-Man „na prahu sedmdesátky“, říká, že záviděl přátelům Nicholsonovi a DeVitovi účinkování v comiscovém Batmanovi, tím více si váží firmy Marvel, která mu přinesla natáčením ohromující zážitky, z toho, co říká ohledně své životní cesty, mě zaujalo zvláště rozhodování mezi rychlým úspěchem a bytelnou kariérou, která je „souběhem těžké dřiny, určitého štěstí, talentu a schopnosti tu a tam říct »ne«“. Zároveň nicméně vnímám promyšlenost mediálních výstupů, které zvláště u amerických herců hýří superlativy (zde alespoň jeden příklad, když hovoří o Nicholsonovi a DeVitovi ve zmíněné pasáži, nezapomene uvést, že to jsou „přátelé“, aby vyznění někdo neobrátil v důraz na ono slovíčko „závist“, takových míst je tam mnoho, je to určitá technika, jak všechny výroky nějakým způsobem „nastavit“, relativizovat, když tyhle hvězdy hovoří o úspěších, formulují to jako názor někoho druhého atd.. Jeden čas mě lákalo na to napsat studii.

Martin Hilský je vyfotografován tak, že polovina jeho tváře je ve stínu. Překladatel díla Williama Shakespeara, jenž mně ve svých přednáškách (jsou dostupné na internetu) a komentářích k jeho hrám a poezii ozřejmil roli „dvojníků“ v nich, je tak v tomto obraze zpodoben právě ve významu tomuto aspektu (je to více než jen motiv) paralelním. Jeho „oblíbenec“ zemřel v roce 1616 – před čtyřmi sty lety. V úvodu padnou otázky, co je herectví, zda je to přetvářka, zda i upřímnost je jen maska atd. Pak jej řeč o šílenství v době velkého dramatika (vlastně to s tématem identity úzce souvisí), o nutnosti se ponořit „a dost hluboko“ do té doby, když jí chceme porozumět (Hilský je kromě překladu díla anglického dramatika rovněž autorem rozměrných knih Shakespeare a jeviště svět, Academia 2010 a Shakespearova Anglie, Academia 2022, ta druhá tedy vyšla později než rozhovor v Interview). Lidská podstata zůstává nicméně stejná („láska, čest, nenávist, podraz a lež zůstávají“, ale destrukce „může být dalekosáhlejší než tehdy“, technika přináší komfort, „ale zároveň zvyšuje možnost zkázy“).

Pak se probírá mnohé, „peklo“ na zemi a anglikánské náboženství dramatika, který měl blízko ke královně (zatímco rodiče byli katolíci), odmítnutí Twainova názoru, že autorem Shakespearovýh her byl Francis Bacon (paradoxem, že autorkou té myšlenky je Američanka Delia Bacon),

Záblesky nanověku je rozhovor s Lilianou Berezkinovou, která vidí v nanotechnologiích budoucnost. Vysvětluje nejdříve jako nanovlákna „vypadají“ (na rozdíl od nanočástic) a poté celý komplex toho, co dělá firma, kde provádí výzkum, a další, s nimiž spolupracuje, a místy je to dost odborný text – také v obvyklém „rámečku“ Mezi čtyřma očima reportérka vedle obdivného vyjádření (zřejmě také se záměrem správného pochopení toho, co následuje) hovoří o obtížnosti dobrat se výsledku, „abychom daly dohromady verzi, která by v pojetí vyhovovala oběma stranám, tedy něco mezi nanotechnologickými skripty a reálným rozhovorem“, musely se ještě sejít, „protože hrozilo, že text nebude pro neslučitelnost našich představ zveřejněn“, cituji, abych potvrdil svůj dojem a tvrzení. Vědkyně vypráví svůj příběh a působení v Nanopharmě, výzkumně zaměřeném start-upu, o budoucnosti regenerativní medicíny, kterou vidí v proměně trans-plantace v im-plantaci, a popisuje příslušné technologie a jejich využití od kožních implantátů (tedy náhrady tkáně, zatím to jsou takové „náplasti“, které šetří množství léčiv a možnost řízení jejich uvolňování) přes vize do budoucnosti, které představuje stvoření orgánů, tedy složitějšího systému, a příkladu, na kterém pracují, tedy organoidu brzlíku, který by nějaký čas, například v případě rakoviny či po těžké operaci,  produkoval bílé krvinky. Hovoří o rizicích takového podnikání, které zároveň není „montovnou“, jak je naše země jinak vnímána, a zároveň důvodech, proč je toto směřování tak perspektivní (stárnutí západní populace a tedy zvýšení degenerativních onemocnění, a pak „ohromný progres“ v nanotechnologiích a buněčném výzkumu), a pak také důležitost právních norem, které zatím chybějí, což komplikuje přijetí zdravotnických autorit. A stvoření „celého člověka“ (není to vysloveno, ale mám o tom z minulého roku přehršel poznámek, totiž čapkovské téma R. U. R., tedy „robota“), to je zatím opravdu záležitostí světa sci-fi.

Genealogii se věnuje Lenka Peremská, s pragmatickým pohledem relativizuje minulé doby, které si lidé romantizují (žena strávila dvacet let rozením desítky dětí, z nichž velká část zemřela), hovoří o té práci, o tom, zda narazí někdy na šlechtické předky toho, jehož rod zkoumá, nebo také na vrahy, o různých úskalích, o právním postavení genealogů (nemusí mít žádné vzdělání, těch dobrých bez vzdělání historického zná málo).

Vítěz nad bolestí o sportovci Petru Svobodovi není především o sportu, ale o boji s osudem, proto je zajímavé i pro mě si ten příběh přečíst. Málem třicetiletému atletovi museli amputovat nohu (dohledávám si termín synoviální bursa, tedy váček obsahující „kloubní maz“), hovoří o typickém zlehčování zdravotních problému kauči (o pár stránek dále čteme, jak si „zavařila“ právě svou urputností Zora Jandová) a líčí léčbu Achillovy paty a neodhalenou infekci stafylokokem atd.. A řeč je o ekonomických souvislostech toho, kdyby k takovému „průseru“ (jak to nazval lékař, který jej pak zachránil) došlo či setkání s Boltem, o vztazích mezi atlety a fanoušky atd..

Nu a ta Zora Jandová? Měl jsem kdysi, když jsem ji viděl v nějakém pořadu v televizi pocit jakési její upjatosti či rezervovanosti a na druhé straně sveřeposti. V žádném případě nechci na známou českou herečku a zpěvačku jakkoli nasazovat, vůbec nic proti ní nemám, a může to být všechno jinak, jen konstatuju výstup mé okamžité intuice, kterou mně nyní potvrzuje to, co čtu v rozhovoru s ní, totiž že při svém úsilí o jakýsi sportovní výsledek (a nekompetentnosti cvičitele, který ji na jisté hranice neupozornil) si přivodila rok zdravotních problémů. Řeč je o bojových uměních, tai-či, a odlišných dispozicích u lidí narozených v Asii a Evropanů, tedy o jisté (ne)kompatibilitě „se západní realitou“, ať již se jedná o genetickou výbavu či propojení s tamější kulturou a filozofií. Ovšem, i u nás je – dokonce svého času velmi populární – jóga, a impulsy z Východu k nám přicházejí v řadě módních vln a mnohé pak má u nás řadu vyznavačů. A řeč je o také o pozdním mateřství („jedna dcera vymodlená a druhá darovaná…“), soužití s manželem Zdeňkem Mertou, nuceném odchodu z Národního divadla (příliš ovšem vysvětleno není, nechce se k tomu vracet?) a falešném obvinění v Cibulkových seznamech ohledně spolupráce s StB, přičemž se zjistilo, že naopak donášeli na ni. Nu také o míře slávy („nikdy jsem velmi známou tváří nebyla“), s níž je ale spokojená. Ostatně, jestliže rekapituluji ještě jednou vše, co jsem četl (nahlédl jsem i do jiných zdrojů, např. na stránky Sanquis.cz, kde píše Tereza Herz o „několika životech Zory Jandové“), onen odchod z Národního divadla opravdu představoval obrat, s položkami návratu k učení jazyků, cestě na EXPO 1986 do Vancouveru, účinkování v brněnských muzikálech, studium na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra a poté doktorské studium na Filosofické fakultě Univerzity Konštantina Filozofa v Nitře, a pak – tomu je v rozhovoru věnováno hodně pozornosti – pozitivnímu vystupování v dětském rozhlasovém pořadu a práci šéfredaktorky Radia Junior, a knížky pro děti také píše. Vlastně je to všechno obdivuhodné.

Z rozhovoru s Janem Hřebejkem, který je portrétován ve svém pruhovaném námořnickém tričku, což souvisí také s jeho bydlením v hausbótu, vlastně nevím, co bych vypíchnul. Řekl bych snad jen to, že určitou averzi k některým jeho filmům, resp. konceptu filmování jako smířlivého humoru, který jsem vnímal až jako bagatelizaci problematiky té předlistopadové doby, komentované s úsměvem (pravda, na druhou stranu jsme možná v tomto směru, třeba ve srovnání s daleko ostřejším pohledem Poláků, byli jedineční), jsem si přece jen trochu „poopravil“ na základě pocitu příjemného časopiseckého setkání s docela rozumným člověkem. Hovoří o dětech, také o onom tématu učitelé a žáci, kdy se možná situace trochu otočila, kdy jsou – na rozdíl od let minulých – spíše „učitelé šikanováni rodiči a žáky“ (známe ostatně ty případy z médií). Pan režisér na tuto tezi nepřistupuje, respektive poukazuje na to, že dnes „je úplně jiná situace hlavně v tom, že máme svobodná média“. A celé to téma vlastně souvisí s jeho (tenkrát) posledním filmem Učitelka, který byl (především kvůli financím, zároveň bylo třeba podat grant na trojdílné Zahradnictví) natočen na Slovensku, a také hlavní roli ztvárnila Slovenka, Zuzana Mauréry.

S Jaroslavem Tučkem je řeč o kvalitní kávě, vysvětluje, že průlom nastal v roce 2005, kdy firmy začaly kupovat značkovou kávu, a ovšem cena se také v dobrých kavárnách zvedla, protože také musí zaplatit kvalitního baristu, zatímco dříve kávu připravoval kdekdo. Tuček se kávě dostal, když opustil původní kariéru po studiu na vysoké škole a návštěvě Kanady a později kávových plantáží v Panamě, vlastně náhodou, když propadl latte art, to je to kreslení šlehačkou v šálku kávy, fenomén využívaný také například v reklamě. Líčí budování vlastní firmy, kavárny Můj šálek kávy a dalších, promýšlení interiérů a kultury kavárny atd. Na kreditu české kávové scény velice přidalo, „když sem přesídlil nejlepší barista na světa – Gwilym Davies“, v Jílovém u Prahy pořádá kursy pro baristy. A řeč je také o terminologii, v níž mám sám tak trochu binec, protože to každý užívá jinak (vysvětluje, že „piccolo“ je česká náhražka pro espresso, a pak „ristretto“, v každém případě by si v kavárně, kde nabízejí Latte Macchiato, kávu nedal, musím ale poznamenat, že jsem se kontrolně podíval na německou Wikiipedii, a tam je nápoj uveden jako standardní možnost). Ale to, že sypat do cappuccina cukr, protože se tím zabíjí chuť, je barbarství, to samozřejmě vím taky.

Petr Volf Umění v pohybu je onen typ článku, kdy se vlastně v jednotlivých kapitolách prostřednictvím ústředního motivu setkáme s řadou položek, zde uměleckých děl (narazíme na texty tohoto formátu i v jiných číslech). Jsou tu třeba zápasníci na plátně Josefa Čapka, nahé volejbalistky Emila Filly, obrazy Martiny Navrátilové „vytvořené s pomocí tenisového míčku“, jeho teze „sport je umění“ vychází z propojenosti obou světů, já bych byl opatrný, samozřejmě téma pohybu tu máme od antického Discobola. Další pojednaní autoři jsou Martin Velíšek, Theodor Pištěk, Miloš Jiránek, také Jan Preisler (téma kopané v obraze či na fotografii, další oblastí je třeba plavání), nakonec pro mě nejzajímavější jsou opravdu ty věci od Navrátilové.

Arnoštka Maťová vypráví svůj příběh s proslulým lékařem Jaroslavem Skálou, jenž byl u začátků českých záchytek. Poznamenávám si asi tři věci. První je, že jeho pomocnice odmítá, že by u něj vládl „polovojenský“ režim (nicméně samotný popis to trochu vyvrací, byť se tam po většinu času smělo kouřit), druhá, že asketická a obětavá (a věřící) žena doktorovi sloužila a když on jí nabídl ruku, bylo vlastně pozdě, zatímco on se ohledně jiných žen nijak neomezoval, za třetí, že tohle abstinenční pojetí vycházelo z psychiatrie (ostatně měl ordinace obého druhu), byť Skála psychiatrii pak považoval za svůj koníček. Ostatně většinu faktických informací najdeme na Wikipedii, pro mě je přínosem především portrét té vlastně obdivuhodné ženy.

Úly na mrakodrapech je téma Augustina Uváčika, pro nějž jsou včely „noví přátelé“, jak říká (nedávno jsem v jiném komentáři zaznamenal jejich vnímání jako těch nejdůležitějších na Zemi), a vysvětluje specifika chování těchto tvorů ve městech, kde mají svým způsobem lepší prostředí než na venkově (květena zde není chemicky ošetřena, vyvrací možnou námitku, že by se do medu mohly dostat zplodiny z aut). Je nicméně podmínkou vybrat pro chov velmi mírné včely a střechy musí být bezpečné, tedy pochozí a se zábradlím, je třeba také zabránit rojení včel. Uváčik neví, jestli je u nás úplně první, ale jako první zakládal s Jiřím Cafourkem ze spolku Včelí stráž střešní úl na obchodním centru Chodov, dnes je v Praze asi dvacet střešních stanovišť. Střešní včelaření k nám přišlo z USA, v Praze jsou včelstva na Rudolfinu, na Národním divadle, u Hradu, dnes je včelstev méně než po válce (čtyři tisíce, po válce jich bylo třiadvacet tisíc), v Brně bude zakládat včelstvo na AZ Tower. Výnosy jsou dobré. Probírají se názory na užívání léků a na pravidla chovu vůbec, unikátní projekt je sledování včel skrytou kamerou a dozvídáme se řadu věcí, s nimiž se asi ten, kdo se o toto téma nezajímá, běžně nesetká („propolisové“ včely, vyrábějí jen propolis, včely ošetřovatelky, které si včela vibracemi přivolá, úžasné). A dojde i na shora řečený názor o významu včel, je citován Einsteinův výrok, že kdyby vyhynuly včely, vyhynulo by i lidstvo. Odborníci potvrzují, že by zmizely kvetoucí rostliny, a nakonec kukuřice a obilí a lidstvo by vymřelo hlady. Včely by potřebovaly větší pozornost, dnes jsou ikony ochranářů velryby, ale v posledních desetiletích zmizela celá řada včelích druhů. Čteme i o organizaci struktury včelího společenství. Existuje dvacet tisíc druhů včel samotářek jako je včela zednice či čalounice, žijí skrytě, zatímco ve společenství žije včela medonosná, květná, indická a černá, jinak také africká. A dozvíme se také o boji vos a včel, včely mají na obranu k dispozici apitoxin, zatímco většina hmyzu nemá specifický jed, ale univerzální – kyselinu mravenčí, včela, jak říká Uváčik, může i zabít koně, apitoxinem se ale také může léčit např. roztroušená skleróza.

Retro interview se věnuje Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi a je symptomaticky nazváno podle nejznámější skladby Satisfaction, z MS 1990 a je věnováno prvnímu koncertu „Stounů“ v Praze (byl jsem na Strahově také). Roman Lipčík se ptá na setkání jejich setkání s Václavem Havlem, oni komentují tehdejší uvolněnost protokolu, zmíněna je i Hvížďalova kniha Dálkový výslech, která vyšla „nedávno“ i u nich. Richards zdůrazňuje výjimečnost tehdejší situace a odhaduje dobu potřebnou k návratu do normálu (deset let, „no, řekněme sedm“), bude potřeba především trpělivosti. Richards v Československu byl v roce 1968, jeho žena Anita Pallenberg točila film Volkera Schlöndoffa Michael Kohlhaas, a hovoří o síle hudby, když může být považována za kriminální čin. V závěru říkají, že vláda této země je jim, na rozdíl od jiných východních zemí, nakloněna. A zajímavé jsou odpovědi, jak dokážou skloubit chování na jevišti jako „chuligánů“, které musí být přemrštěné (oproti běžným situacím, to by pak nebylo autentické, říká Jagger, zatímco hlavně na začátku záměrně provokovali) a racionální přístup v byznysu, a Richards zdůrazňuje opakovaně, jak je obtížné po těch letech udržet kapelu pohromadě.