Časopis Interview

Interview

Od Instinktu to není daleko, časopis Interview (tenkrát za 34 Kč, v roce 2024 časopis podobného formátu, např. Host, o pár stránek větší, 125 korun, obsahově skvělý Týdeník Echo, ovšem o trochu menší formátem i počtem stran 79 korun) byl na stránkách Instinktu inzerován jako předplatné spolu s ním, totiž byl součástí Empresa Media, jehož generálním ředitelem byl dnes i v TV Barrandov, s níž (vlastně celou společností s celou řadou kanálů či stanic) bylo propojeno i personálně několik časopisů. Tenkrát jsme ho objednali, dnes si znovu pročítám s pocitem, co všechno jsme se dozvídali, a říkám si, to je snad škoda vyhodit. Než tu hromádku předám někomu, kdo by sem ještě alespoň jednou nahlédl, přičiním „na přeskáčku“ pár poznámek, také s úctou k „papírovému“, jakkoli samozřejmě – vlastně už ke zveřejnění řečených komentářů – stejně tak mým médiem je internet. Už ten podtitul stojí za to, „sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst“.

Číslo 12 /2015, na obálce Judi Dench a v malých okýnkách Iva Janžurová & Alice Nellis, Maxim Habanec, Marie Kieslowski a Václav Neckář. Ještě k „formátu“ časopisu, v obsahu (zde prosinec 2015) jsou uvedeny v různých barvách, které ovšem nemusí odpovídat „vnitřku“, u každého rozhovoru pojmy jako např. vést, vědět, cítit, měnit, vidět, slyšet, zažít či vzpomínat.

Dnes, přijel syn, tak jsme koukali společně na bondovku Spectre (2015) s, kde se mihla na obrazovce, tady teď čtu, že v jiné, o tři roky starší bondovce Skyfall (týž režisér, Sam Mendes, také můj oblíbený herec Ralph Fiennes, kritici Spectre ji na CSFD dávají za příklad, to prý bylo jiné kafe) byla ukončena „její kariéra v roli hlavy britské tajné služby M16“, v úvodu se dále říká, že „už dávno byla uctívána jako klenot britského divadla“, až po šedesátce „ale začala dostávat velké role ve filmu“, v plném nasazení je i po loňské osmdesátce. První, co registruju, je kromě toho, že je to sympatická inteligentní dáma, že je vtipná. Přes „nádherných sedmnáct let“ s Bondem je pro ni „jediná vášeň“ divadlo, miluje jej „nade všechno“. A zajímavé, co říká, jak je „důležité“ publikum ve smyslu, jak zásadně ovlivní výkon herce. Také ony tradiční motivy jako je rozdíl mezi autentickým okamžikem divadla a filmem, v němž je i každá chyba již zafixována či o špílcích mezi herci na jevišti. A také o makulární degeneraci, která herečce v tomto vysokém věku již znemožňuje číst scénáře.

Také rozhovor s Ivou Janžurovou a o tři desítky let mladší režisérkou Alice Nellis je z oblasti divadla. Audience u královny v Národním divadle, hra britského dramatika Petera Morgana v režii Alice Nellis (vedle Janžurové bylo hvězdné obsazení i v dalších rolích (Václav Postránecký, František Němec, Igor Bareš, Jan Hartl, Taťjána Medvecká) „předstihla v rychlosti předprodeje legendárního Sluhu dvou pánů, říká se v úvodu. Další pecka je Božská Sarah, jejíž text Nellis kromě režie také přeložila, studie stárnutí. Režisérka hovoří o široké interpretační škále herečky, s níž si zjevně velmi dobře rozumí, jak je zřejmé i z veselého doplňování odpovědí, zajímavá je úvaha o prostupování komického a tragického prvku („každá hra je vlastně komedie“ etc.), Sarah Bernhardtová svádí souboj, zda má pozvolně odejít nebo se vzepřít, to je pěkné „splývání“ Janžurové s její rovněž slavnou předchůdkyní. Řeč je také o složité časové struktuře hry, vzpomínek herečky, které má její tajemník Pitou zapisovat a s ní se vžívat, partnerem je Igor Orozovič, který se bude střídat s Kryštofem Hádkem, když se ukázalo, že Saša Rašilov, který by do toho ochotně šel, nemohl. A taky hovoří o vztahu herečky a režisérky, o výměně vlastních představ a ustoupení jedné či druhé. Alice Nellis se nesetkala v žádném divadle s despektem („tak se ukaž, filmová režisérko“). Nehrozí, že by Audienci podobně jako hru Perfect Days, režírovanou v Divadle Na zábradlí, přepsala do filmového scénáře. Nu a taky se hovoří o filmu Výlet, Iva Janžurová znala Alici Nellis přes svou dceru Theodoru (zase se všelijak opravují a upřesňují). Zajímavý rozhovor, tak nějak „od srdce“ a přitom inteligentní.

Irena Chřibová je čtvrt století varhanicí v bazilice svatého Jakuba v Praze, organizuje zde proslulé varhanní festivaly jako je Audite Organum, zajímavé je, že v mládí poslouchala a hrála nejen vážnou hudbu, v Nuslích hrála i na svatbách či na pohřbech a poslouchala Olympic, Plavce či Věru Špinarovou a další, hovoří o tom, jak se dostala ke hře na varhany a jaký bývá postup, když chce někdo zvládnout tak složitý nástroj. Hovoří o Jiřím Temlovi a Petru Ebenovi, zvláště jeho improvizačním cyklu na texty Komenského Labyrint světa a ráj srdce, který interpretoval v letech 1991 až 2003 na více než šedesáti koncertech se synem Markem, jenž texty recitoval, a definitivní tvar skladbě dal až v závěru života.

Martin Slavík je prezentován jako dlouholetý šéfredaktor Albatrosu. Zajímavé je, že vlastně knihy moc nečte, dozvíme se ale spousta věcí i ekonomického charakteru (jak třeba zacházet s časem na cédéčku, vytisknout knihu levněji apod.). Hovoří o tom, to mě i dříve zajímalo, totiž o vztahu tištěných a elektronických knih, kdysi jsem říkal, že „šustění“ papíru u lineárního textu nic nenahradí, zatímco „síťové“ projekty jako jsou encyklopedie mají svou podstatou na internetu výhodu (právě ona síťovost, možnost inovovat), tady se dozvídám další pěknou myšlenku, že i encyklopedie na papíře mají moment kompaktnosti, které síť nenahradí. Známá je věc, že se zrodem Harryho Pottera zase děti začaly číst (zajímavá je jeho osobnostní charakteristika, o které Slavík mluví, a kterou bych shrnul jedním slovem, „zranitelnost“). Muž, který prošel řadou dalších zaměstnání (pracoval např. v Reader´s Digest, hovoří o úplně jiném přístupu, exaktním, „všechno měří“, nicméně přesto zkrachoval, spoluzakládal věhlasné Arcibiskupské gymnázium atd.), vystudoval konzervatoř a matematicko-fyzikální fakultu, víme, že oba obory mají cosi společného, přesto je to zajímavá životní kombinace.

Historik profesor Jaroslav Čechura se věnoval ve svém výzkumu sexuálnímu chování v minulosti, je tu řada zajímavostí, říká, že předci neměli tak pestrý sexuální život, jak se probírá a prezentuje dnes, kupodivu nebyla nijak častá znásilnění, alespoň co vypovídají prameny, zajímavé je, že církev nijak zvlášť netlačila na své ovečky ohledně mravnosti, to, co se říká o útlaku vrchnosti, by nebral tak vážně, ovšemže tu byla ohlašovací povinnost, o homosexualitě a sodomii nejsou známy nějaké mimořádné excesy, také princip „kecala“, tedy dohazovače, byla docela praktická záležitost, ona romantická představa o lásce pak spíše ustupovala pragmatičnosti, také svedené dívky se provdaly třeba za starého mládence, o něhož se pak staraly.

Matematikovi Jaroslavu Nešetřilovi (rozhovor Poezie mezi čísly) bych asi kladl jiné otázky, nejspíš po nových objevech v matematice, profilaci jednotlivých disciplín, konceptech teoretické matematiky či kombinatorikou (na ni se nakonec i zaměřuje, trochu tam je zmínka o tom, že matematici neumějí moderovat náhody) atd., nicméně i tak to je zajímavé čtení, spíše o propojení jednotlivých oborů, „přítomnosti“ matematiky v jiných oblastech, například vztahu matematiky a astrofyziky (černé díry), o tom, že Einstein vlastně nebyl tak zdatný matematik jako fyzik a podobně. Asi budu souhlasit, že ve škole se jedná o „počty“, ne o matematiku (to říkal můj kolega na gymnáziu Bohouš Bureš), zajímavá otázka je třeba, co si matematik představuje pod pojmem zlo, a o spolupráci s Jiřím Načeradským (Nešetřil je také výtvarník). Stejně tak komentář k problému, který bych přeformuloval (ve stylu „co bylo dříve, slepice nebo vejce“) jako vztah slova a čísla. (A ovšem, to bychom se také mohli dostat ke kabale.)

Tamara Lesná hovoří zajímavým způsobem o automobilovém designu, v jehož oblasti se pohybuje, pracovala v prestižních firmách Bertone a Pininfarina. Zajímavý je komentář k tzv. one-off automobilům, vyráběným jako jedinečný model pro konkrétního zákazníka podle jeho požadavků, participovala například na takovém automobilu pro Erica Claptona, říká, že s automobily je to pak jako s uměleckými díly (včetně cen, o jakých se ani designérům nesnilo). Tamara Lesná dělala také chvíli letušku, vrátila se ale k designu a hovoří o poměrech v Číně, dnes je dávno konec s kopírováním a čínské automobilky technologicky dosahují evropské kvality, o této zemi hovoří v řadě aspektů pozitivně. Řeč je také o inspiraci v oblasti designu z umění, klasický příklad Andy Warhol, Slovenka uvádí řadu dalších, hovoří také o nezbytné spolupráci v týmu.

Legendy vryté do trámů je rozhovor s Romanou Rosovou, autorkou knihy o dřevěných kostelích v Beskydech a na Podbeskydsku, je to překvapivý kontrast mezi paneláky, které sem přinesla industrializace tohoto kraje, respektive Ostravska, a těmito památkami, jejichž tvarovou pestrost vnímám při pohledu na doprovodné snímky. Je jich uvedeno na dvě desítky, například kostel Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích, kostel svatého Bedřicha v Bílé, kostel Božího těla v Gutech, další hned v Ostravě-Hrabové, Hrčavě. Kromě této knihy, Dřevěné kostely Těšínska a severovýchodní Moravy (2014, Národní památkový ústav) je Romana Rosová autorkou několika průvodců architekturou některých měst (Opavy, Krnova aj.), hovoří také o záchraně kostelů z někdejší Podkarpatské Rusi, ale také o požárech či vůbec zajímavých osudech jednotlivých kostelů, o materiálu, z něhož jsou postaveny (stovky let samotného dřeva, a také doba, po kterou stojí), a také o stovkách dřevěných kostelů v Malopolsku, překvapuje mě, že když o tom hovoří, neuvádí největší barokní dřevěný chrám v Evropě ve Svídnici, Kostel míru, zapsaný jako památka UNESCO (přitom i o této organizaci hovoří v kontextu s některými zapsanými památkami, např. právě v Malopolsku je šest tamějších kostelů v seznamu světového dědictví). Proč roubený kostel sv. Prokopa a sv. Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem není zařazen v její knize, vysvětluje: do Kunčic se dostal z Hliňance na Podkarpatské Rusi. Řeč je také o norském kostele, který zachránil profesor Akademie výtvarných umění v Drážďanech, když rozebraný kostel, určený jako palivové dříví, s pomocí pruského krále Fridricha Viléma IV. nechal přepravit do Karpacze nedaleko česko-polských hranic.

A píše i o dřevěném kostelu, který stál v zahradě Kinských od roku 1929, kdy byl do Prahy rozebraný přivezen z obce Velké Loučky u Mukačeva v tehdejší Podkarpatské Rusi. Byl to dar Rusínů hlavnímu městu, součást sbírek národopisného oddělení Národního muzea v Praze, který v roce 2021 (tedy šest let od tohoto článku) rovněž vyhořel (policie případ odložila). Kostel v Hrabové, který shořel, byl postaven ze stromů skácených „někdy po roce 1522“, vyhořelý kostel sv. Kateřiny v Ostravě-Hrabové, který shořel kvůli zkratu v elektroinstalaci shořel v roce 2002, záhy ale byl postaven znovu. A málem bych zapomenul, toho byla také plná média, na zapálený kostel ve shora zmíněných Gutech z 16. století v roce 2017 (dopadení žháři neprojevili lítost, jeden z nich pak brzy zemřel, replika kostela byla rovněž v roce 2021 otevřena veřejnosti). V souvislosti s těmi magickými místy jsem si vzpomněl také na román Žitkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, jehož dějiště není zase až tak daleko.

Rozhovor V pozici závodníka říká, že malíř Pavel Brázda, který nesměl po čtyřicet let komunistického režimu vystavovat. Dnes děvětaosmdesátiletý muž, který stále tvoří, je prasynovec bratří Čapků, Helena Koželuhová je jeho babička, hovoří o rodinných vztazích, jeho „máma Eva“ si byla s Karlem Čapkem blízká, až byly obavy…, jsou tu literární souvislosti, jeho matka je prý předlohou dívky se závojem , z Krakatitu, Věra Skoupilová princezna Wille, je tu i řeč o básníkovi Josefu Palivcovi, jehož si Helena později vzala a jenž vymyslel název pro jeho směřování – hominismus. Impulsem pro malířství pro něj nebyla avantgarda, spíše Skupina 42 nebo Jan Zrzavý a jeho prostřednictvím gotika a renesance. Popisuje svou cestu po několika uměleckých školách, malíře pokojů a v nejrůznějších podřadných zaměstnáních, známostech s některými disidenty (sám Chartu 77 nepodepsal, když vyhodili z kotelny Martina Palouše), s státovědcem Zdeňkem Neubauerem a jeho synem, biologem a filozofem téhož jména, Kamila Bendová, manželka disidenta Václava Bendy, je rozená Neubauerová. U disidentů mu připadala „přespříliš negativní závislost na tehdejším režimu“ a „způsob života, jaký vedli“ (celonoční popíjení), později nicméně spolupracoval s undergroundovým čtvrtletníkem Revolver Revue (padnou jména Viktor Karlík, architekt Vašíček, Michal Singer ad.), zajímavé je, že výtvarně tvoří na počítači, také hovoří o tom, jak Václavu Klausovi vrátil medaili „Za zásluhy o stát“.

Marie Kieslowski (32) založila s autorem písní Davidem Pomahačem urbanfolkové duo, nyní ale vystupuje i se souborem Selective Mute, komentář Hany Lundiakové hovoří o živelnosti atd., pouštěl jsem si tu muziku a připadá mně fádní, syn Honza, který ji znal z cesty do Banátu, říkal, že ho nezaujala.

Retro interview, který k časopisu patří, tentokrát otiskuje rozhovor s Václavem Neckářem z Mladého světa v roce 1979, to znamená době, kdy už byl na vrcholu popularity, řeč je o všem možném, o nedostatku být pánem svého času, představách vrátit se k filmu či komických příhodách na zahraničních cestách. Jakkoli mám Neckáře rád, v tomto rozhovoru jsem se něco až tak zásadního nedozvěděl.

Číslo 6, /2018, na obálce herečka Sarah Jessica Parker, u níž jsem vždycky dost na rozpacích, protože jestli herečka, která proslula seriálem Sex ve městě (v článku se hovoří, že je možné, že by přišly další série) nosí lodičky od Manolo Blahníka či holandské dřeváky, to opravdu po mně nikdo nemůže chtít, aby mě zajímalo (no, také opravdu nechce), nicméně nechci být předpojatý, a přiznám se, že si kladu otázku, jak tyhle pitomoučké příběhy několika singl třicátnic z Manhattanu z produkce HBO mohly vynést herečku, označovanou dokonce někdy za podprůměrnou (v jedné z citovaných pozitivních recenzí seriálu Rozvod čtu formulaci „Její Francis je pobledlá a plná úšklebků, ale to nejzajímavější a nejvřelejší najdeme uvnitř.“, což je argument pro to, že „Sarah je lepší herečka, než za jakou je považována.“, a to nebudu ani komentovat až odpudivé poznámky přispěvatelů na CSFD) do pozice, v níž se nachází. Nejspíš jsou to také obchodní schopnosti, které jí umožňují kombinovat dnes už produkování filmů a nové a nové obchody s módou na základě toho, že je – kromě toho, že The Guardian označil Carrie Bradshawovou, tedy její roli v Sexu ve městě, za ikonu desetiletí, či dle jiných zdrojů, jednu z nejvlivnějších 100 žen na světě – i módní ikona. Ale, jak to čtu, tak pokud nebudu předpojatý, a budu věřit, že to není jen další záležitost marketingu, tak je dosela sympatická empatie a způsob vyjadřování, i když se pořád pohybujeme v tom samém „světě“, jak v závěru potvrzuje skutečnost, že její kamarádka je „Miranda ze Sexu ve městě, tedy herecká kolegyně Cynthia Nixon“, která hodlá kandidovat na guvernérku New Yorku. No nakonec Schwarzenegger se také vydal tím směrem.

Vlastně šťastný David Stypka je rozhovor s osmatřicetiletým písničkářem z Frýdku-Mistku, známým mnohým duetem Dobré ráno, milá s Ewou Farnou. Jak to zformulovat? Mám pocit, že se prostě hledal, dělal všechno možné, novináře, manažera, hovoří o „strachu“, ale nemyslím, že jej nějak ozřejmuje, pak o setkání s Martinem Ledvinkou a rozhodnutí někdy před třemi roky.

Odpírání lásky je horší než nářez, rozhovor s Lenkou Šulovou, je sympatický tím, že nevychází z apriorního stereotypu dnešní „posvátné“ normy, podle níž by rodič málem měl jít do kriminálu, když dá dítěti na zadek. Text začíná slova „zlobivé, ukřičené, rozmazlené, i takové jsou děti“, a psycholožka spíše analyzuje souvislosti, upozorňuje, že když jsou rodiče pouze autoritativní, dítě se může stáhnout do sebe, náročnější je být jim vzorem a nic nenakazovat (a dává příklad stolování ve Francii, kdy se dětem prostře jako dospělým, a po třech měsících se po nich nemusí uklízet rozházené jídlo). Jasné je „uměřené“ násilí, které má smysl, když sedmiměsíční dítě strká prsty do zásuvky (já si v tu chvíli říkám, ale my jsme už u dětí měli „pojistky“ ve všech zásuvkách, a případ z mého dětství, kdy mě matka nechala sáhnout na horkou plotnu ještě tenkrát kamen na uhlí, abych si uvědomil nebezpečí, ale zároveň nebyl zraněný). Psycholožka odmítá „odměny a tresty“ jako „slepou cestu“, nejhorší je ale vydírání řečeným odpíráním lásky, její recept je „dítě nechat stát se součástí našeho života“. V příloze jsou psychologické charakteristiky jednotlivých věkových kategorií a „návody“ pro rodiče.

Fascinující je svět netopýrů, jak o něm hovoří Štefan Matis, který těmto tvorům propadl. Kolonie spících lovců přináší textové a obrazové informace o těchto pozoruhodných tvorech a o jejich ochraně (sám vzpomínám na prostory Protržené přehrady v Jizerských horách, před půl stoletím vlastně nepřístupné, v jejíž štole rovněž našli netopýři zimoviště), Matis se věnuje také ornitologii a odpovídá, kdo nám ráno zazpívá, když otevřeme okno. O spaní a také nespavosti se mnohé dozvíme v rozhovoru s Peterem Šóšem, jenž se věnuje kognitivně behaviorální terapii, hovoří o čase potřebnému ke spánku, resp. o jeho individuální potřebě, „chemickém panáku“, jímž jsou léky na psaní jako hypotika nebo bezodiazepinytzv. bílém šumu a, to je pro mě zajímavé, někdejší zvyklosti rozdělit spánek na dvě etapy (sám vlastně čas od času něco podobného praktikuju).

Viktorie Hlaváčková (pozor na záměnu dnes se stejnojmennou pitomou influencerkou, která nešťastně komentovala střelbu na Filozofické fakultě, kdo ji bude hledat, tak adresa je „ultraviktorka.cz“) chodí „pěšky až za obzor“, jak se jmenuje i rozhovor s ní, vypráví, kde všude byla a jak se cítí v horách vlastně bezpečně „bez stanu“ (v něm nevidí ven, zatímco ona je viděna), má vlastně lehounký přístřešek, který ji ochrání před deštěm a celkem asi pět kilo vybavení a prádla v batohu (testuje ultralehké vybavení obchodu Pod7kilo.cz), cestuje nízkonákladově, tzn. zásadně nelétá letadly a zapojuje se do dobrovolnických aktivit, „například práce na organických farmách, […] nebo realizace volnočasových aktivit pro děti v uprchlických táborech“, na třech velkých cestách strávila celkem devatenáct měsíců, přitom ji nezajímají vyznačené trasy (ani třeba Santiago de Compostela, kde před třiceti lety chodilo pár tisíc lidí, dnes to jsou miliony), ale bloudění (!), s nímž zřejmě souvisí i zbystřené smysly, jak o tom hovoří s kontrolou, když po dlouhém čase v přírodě jde se známými a vnímá leccos, co oni ne. Vypráví zároveň s humorem o některých dramatičtějších příhodách jako o absurdním vyhoštění z Ázerbajdžánu a zároveň pohostinnosti místních lidí. A neměl bych zapomenout, že studovala FFUK v Praze a fotí.

Jan Charvát, dlouholetý novinář ČTK, Českého rozhlasu a České televize (známe ho nejspíš z titulu Kmeny, kmeny) hovoří o „přehlížené eleganci metra“, v knize Nádech výdech píše o výjimečnosti větracích šachet pražské podzemky (já o ní vím v souvislosti s dílem Zdeňka Sýkory, výtvarníka, který jako jeden z prvních užíval počítač, ale jen pro propočty, ne ve vlastní akci), Charvát hovoří o celé řadě architektů a dalších významných osobností s pražským metrem spojených.

Obrat Otroci vlastních slabostí odkazuje na názor herce Billa Murraye na to které role brát a které nikoli, že ne vždycky role „napsané na tělo“, slibující všemožné, jsou ty nejlepší, agenti neustále otravují a nabízejí něco „jakože výhodného“, ačkoli dává jasně najevo, že o to nestojí, také o proměně natáčení, které bylo dříve pro všechny prý zábava, bavilo je pracovat, zatímco dnes to je jinak, „ve filmovém průmyslu pracuje jiný typ lidí“ (myslí producenty, šéfy), o pobytu na festivalu comicsu ComicCon, kde se mu líbilo „v obklíčení“ těmi šílenci, proč v Hvězdných válkách nehrál hlavního hrdinu Hana Sola (přiznává, že o záměru George Lucase nevěděl). Murray proslul kdysi filmem Krotitelé duchů, ten si dnes každou chvíli pouští. Rozhovor reaguje na nový animovaný film Psí ostrov, pro který Murray nadaboval hlavní roli, vybrán byl nejspíš proto, že je fanda do sportu (ne sportovec). Film „vysekl poklonu“ legendárnímu japonskému režisérovi Akiru Kurosawovi. O kampani #MeToo říká, že tyto jevy jsou tady odnepaměti, a ovšem je dobře, že postižené řekly: Konec!

Jana Klánová hovoří o jedech dnes, zatímco třeba kouři z ohně byl vystaven už pračlověk, a také byl obklopen jedovatými rostlinami, dnes se nicméně mnohé pozměnilo, chemické sloučeniny, které dříve nebyly k dispozici, nám pro přežití v přírodě na jedné straně pomáhají, na druhé nás ohrožují. Sledujeme proměny toho, co se sleduje, kouř z komínů je viditelný, ale tady se mnohé změnilo, také metodika, tj. měří se jen nejmenší částice, které pronikají do plicních sklípků, dnes mohou být rozdíly mezi městem a venkovem v opačném gardu v létě a v zimě (v létě je „vzduch na venkově lepší, […] protože ve městě je víc dopravy a průmyslu“, v zimě to může být naopak, když „padne inverzní čepice a někdo tam zatopí PET lahvemi s olejem“), byly tady ty nejrůznější mediálně známé kauzy, kdysi s DDT, později s ftaláty apod. (nevěděl jsem ale, že DDT se rozloží na DDE, která v půdě zůstává, je trvanlivější a toxičtější), k rozvije agrochemikálií došlo prudce po druhé světové válce, „všechno je otázka koncentrace“. Nikdo ale neměří koncentraci v interiérech, bromované sloučeniny a organofosfáty vyletěly vysoko, „zpomalovače hoření“ jsou všude, „podívejte se na spoustu izolací, sádrokartonové desky, nábytek z lepeného dřeva, čalouněné židle“, pak jsou „v počítačích, monitorech a veškeré elektronice“, na hladkém povrchu nábytku, který „se dobře čistí“, „to pro změnu zaručí flurované sloučeniny v povrchových surfaktantech“, pak boty, goretexové bundy atd.. A dál se hovoří o potravinách, kosmetice, opalovací přípravky s UV blokátory, tzv. pasívní domy. Uvažuje se o zákazu některých látek jako je bisfenol A, využívaný dříve v kojeneckých lahvích, dnes v termocitlivém papíru (pokladní celý den pracují s účtenkami), „zvyšuje riziko rakoviny, má dopady na imunitu nebo mužskou plodnost, autorka připomíná ukrajinského politika Juščenka, kterého se pokoušeli otrávit chlorovanými dioxiny a „chlorakné“, které vznikne jako následek při vysoké koncentraci léto látky v organismu. Jak vidím, vypsal jsem z textu víc než při jiných příležitostech – s vědomím závažnosti tématu – stejně je to možná to podstatné, zároveň ale jen zlomek.

Nagano – moje větší šance je rozhovor s třicetiletým režisérem Ondřejem Hudečkem a jeho filmu Pásky z Nagana, zajímavé je na tom, jednak jak to byla náročná práce, film je sestříhán s desítek hodin rozhovorů a stovek hodin dokumentárních materiálů (režisér chtěl rozšířit pohled i o kontext české historie), jednak, že někteří sportovci po skončení své kariéry nechtějí dávat rozhovory, některé nesehnali, a potom, pro Ameriku je to, co je tady pro národ ikona, vlastně okrajová záležitost a tvůrci musejí tyto dva pohledy vyvážit.

Retrointerview na závěr je rozhovor s Theodorem Pištěkem, kterého známe především z Formanova Amadea, z MS 1987. Nejzajímavější z celého rozhovoru podle mě je líčení o spolupracovnících, kteří se v Americe či Itálii podíleli na Amadeovi, všichni ti „císaři ševců a majitelé tři sta let starých kloboučnických hlav“ (Umberto Tirelli, který prosazoval svoje a Pištěka moc nevnímal, či Carlo Pompei, v našem Tonaku ty staré dřevěné formy na klobouky spálili), k nimž jej dovedl Comte Fabrizzio Cárraciolo, který se vymykal běžnému životu, v otřískaném autě vozil po Římě zatoulané psy. Na závěr vypráví Pištěk o průběhu Oscara a lituje, že Ondříček, u něhož s oceněním napevno počítali, „vyšel naprázdno“.