Čas smyslnosti

Čas smyslnosti
filmy na DVD

Čas smyslnosti, 1995, Michael Hoffman, Dobré filmy týdeníku Reflex, sběratelská edice III., 42 „Provokativní příběh z doby, kdy mocní bojovali o trůn“

Film amerického režiséra původem z Havaje Michaela Hoffmana představuje jakýsi návrat ke kostýmovému dramatu, s nímž – podle mého – také přibral něco z divadelnosti tohoto žánru, jakou jsme mohli vnímat u filmů šedesátých let minulého století. To může působit tak trochu staromilsky. Kritika ovšem rovněž říká, že film ukazuje bezuzdnost smyslnosti Londýna konce 17. století.

Film ukazuje některé historické reálie, krále Karla II., historikům známého sukničkáře, morovou nákazu i velký požár Londýna v září 1666, při němž padlo za oběť 400 ulic a přes 13 tisíc domů, včetně staré katedrály sv. Pavla, není to však film v pravém smyslu historický. Hlavním obsahem je příběh lékaře Roberta Merivela, jeho vzestupy a pády. Je třeba říci, že hodnověrně celá řada scén nepůsobí, spíše literárně (i když jsme třeba rádi, že jeho malá dceruška, za kterou se vydá do plamenů, neuhořela, a byla nakonec zachráněna svou porodní bábou, která ji donesla ke králi a král pak k otci na zámek Bidnold, který mu král v závěru filmu vrací). „Literárně“ můžeme říci doslovně, neboť film je natočen podle předlohy anglické spisovatelky Rose Tremainové (1943, Londýn).

Stručně příběh: Mladý lékař Robert Merivel (Robert Downey jr.) a jeho přítel John Pearce (David thewlis) pracují v londýnské nemocnici, kde je jedním z pacientů muž, který má otevřený hrudník, přikrytý jen jakousi koženou ochranou. Jediný Robert se odváží dotknout se jeho obnaženého srdce. To se dozví král a povolá jej ke dvoru, aby tam zachránil jeho miláčka, fenku. To se podaří a Robert obdrží šlechtický titul a zámek v Bidnoldu. Později král požaduje od Merivela, aby si formálně vzal jeho maitressu Celiu (Polly Walker), aby měl pokoj od jiné milenky, a uklidil ji na chvíli na zámek Bidnoldu. Tam ji portrétuje malíř Elias Finn (Hugh Grant, málem jsem ho nepoznal). Merivel se ale do Celie zamiluje, dělá všechno možné, aby se nemusela vrátit na dvůr, dokonce falšuje i královy dopisy (respektive nechá je falšovat svým oddaným komorníkem Willem Gatesem, skvělá malá role Iana McKellena, na kterého se stojí za to přece vždycky dívat). Král na všechno přijde, Merivela vyhodí, ten pak pracuje v kvakerské nemocnici u svého někdejšího přítele Johna Pearceho, který ho už dříve zrazoval od kariéry u dvora a připomínal mu jeho talent pro lékařství. Mezi pacienty je šílená Katherine, jejíž šílenství ale není psychickou nemocí, nýbrž – podobně jako to tvrdí Merivel, který nechce pacienty nechat přivázané – výsledkem svízelné situace. Katherine přišla o muže. Merivel se nyní stane manželem prosté Katherine, jsou šťastni do doby porodu, kdy je dítě příliš velké a matka se obětuje, aby dítě přežilo. Král znovu povolává Merivela ke dvoru, aby léčil Celii, která onemocněla morem. Vypukne zmíněný velký požár Londýna a Merivel se v zoufalství vrací do míst, kde je jeho dcera. Když se vrhl bezhlavě do Temže, voda jej v bezvědomí donese až do Bidnoldu (to mi připadá hodně přitažené za vlasy, pohádkové), a v okamžiku, kdy se probere, spatří svého věrného komorníka. Ještě pohádkovější je skutečnost, když se po podlaze zámku vřítí smečka králových psů, za ním král s dítětem, které zachránila jeho porodní bába a přinesla jej na královský dvůr (král tak odhalil Merivelův převlek – to je další věc – za Johna Pearce). Král mu vrací – a slibuje, že už mu ho nikdy nevezme – zámek ani titul.

Teď jsem si vzpomněl ještě na jednu pěknou scénku. Když se Merivel vsází se skořápkářem (vlastně nemá skořápky, ale tři karty, princip je ale stejný) a postupně prohraje všechno, co má, včetně stříbrného šperku, který dokládá jeho rytířský stav, a zoufale odchází i bez oblečení, vsadí jeho žena Katherine, zlatou minci proti všemu, co on předtím prohrál. Chce jí v poslední chvíli strhnout ruku k jiné kartě, ale ona – šílená, a právě proto vědoucí – neomylně sáhne na tu správnou a odnesou si vše, čeho před chvílí pozbyli.

Nevnímám příliš otázky, že film ukázal překvapivě smyslnost konce 17. století, pro mne to žádné překvapení nebylo. Dva Oscary – za scénář a za kostýmy. Meg Ryan (vl. jm. Margaret Mary Emily Anne Hyra), kterou jsem vnímal jako tuctovou, byť veleúspěšnou herečku, se mi v roli líbila jakousi přirozeností, kterou jsem z jejích jiných rolí ve škrobených komediích neznal.

Jo a, muzika, která dokonale zapadla do snímku. James Newton Howard, přebral ale dobové renesanční melodie.

https://de.wikipedia.org/wiki/Restoration_%E2%80%93_Zeit_der_Sinnlichkeit

https://www.csfd.cz/film/4421-cas-smyslnosti/prehled/
https://www.youtube.com/watch?v=rqEUgjPQ_Ys