Cara Hunterová / Celá pravda

S podtitulem „Pátý případ inspektora Fawleyho“ a nasměrováním k tématu třemi krátkými větami „Sexuální obtěžování na akademické půdě. Je vám jasné, jak to bylo? Zamyslete se znovu.“ na obálce je uvedena skvělá detektivka spisovatelky žijící v britském Oxfordu, kde se i její detektivní příběhy odehrávají. Toto mé hodnocení, které doložím v následujícím komentáři, nijak neovlivňuje marketingová podpora ve větách chvály spisovatelů Johna Marrse („Momentálně nejoriginálnější, nejpoutavější a nejpřesvědčivější britská autorka krimi. Tato kniha je nervy drásající, překvapivá a brilantní.“), Simona Lelice („Knihy s inspektorem Fawleyem jsou lepší a lepší‘ Absolutní vrchol v rámci krimi.“) či Araminty Hallové („Případy inspektora Fawleyho jsou špičkou současné krimi.“), samozřejmě vím, že u takovýchto formulací jde především o záležitosti trhu, stejně tak jako informace o milionu prodaných výtisků série ve Velké Británii a překladech do sedmadvaceti jazyků nemusí být dokladem kvality, ale především atraktivity knihy.

Jejím předpokladem (nebo alespoň jednou ze základních možností) je u tohoto žánru spád a vytváření napětí. Autorka užívá k naplnění této funkce dva základní prostředky. První je obsahový, vedle základního příběhu o údajném sexuálním obtěžování studenta Caleba Morgana jeho školitelkou, významnou profesorkou Harvardské univerzity Marinou Fisherovou tu je druhé vlákno, starší kauza sexuálního násilníka Gavina Parrieho, který má být po letech věznění propuštěn. S tím souvisí také opozice věcně a racionálně odkrytého (a odkrývaného) vyšetřování prvního (a později i druhého) případu a skryté hrozby, kterou již od prvních kapitol vnímá těhotná manželka vyšetřovatele Fawleyho Alex, vedle zřetelného a přehledného textu (podpořeného i uváděním jména vypravěčského subjektu a času, např. úvodní „Adam Fawley / 7. července 2018 / 13:15“, které kromě podpory napětí rychlých, blízkých časových sledů, je i orientačním prostředkem – na začátku dvou, později více – vzdálených časů) jsou zde pasáže, u nichž si nejsme jisti jejich ukotvením, reálností či povahou domněnky/iluze.

To vše jsou vlastně prostředky klasické detektivky, zde umně užité v jednotlivém dávkování, stejně jako odlišné formáty textu, k nimž patří nejrůznější „tabulky“, jako hned ta první na úplném začátku knihy, přehledně zachycující Fawleyho vyšetřovací tým (ovšem nikoli jako interní policejní materiál, ale jako přiznaný výstup vypravěče-autora, který jinak do samotného děje víceméně nevstupuje, o tom ještě bude řeč), zobrazení záznamu telefonních rozhovorů (vypsal jsem si, na zač. s. 13, 111, 135 ad., grafická podoba mobilu či tabletu), protokolů výslechů (jako dialogy, vytištěno pro snadnější orientaci odlišným písmem), textů tweetů či novinových článků, komentujících případ (únik informací do médií je jedním z příkladů, jak tyto vrstvy textů rezonují vzájemně). Tyto textové podoby, které svým členěním na krátké úseky „popohánějí“ dění a čtenářovo napětí, jsou zároveň projevem ukotvení celého příběhu v realitě dnešního světa (dnešního Oxfordu, jenž je zároveň – ovšem netematizovaným – motivem odkazujícím opět k času: nachází se zde nejstarší univerzita v anglicky mluvících zemích, obecně detektivky často polarizují dvě možnosti, „mlhy starého Londýna“ nebo prostředí nejsoučasnější reality).

To jsme zase u obsahové stránky (uvádím to takto jen pro přehlednost, funkčně je „forma“ a „obsah“ dokonale propojena, přesněji i forma je obsahem, součástí významu sdělení, zde se ovšem nabízí využít tento klasický pojmový arsenál pro pojmenování struktury textu): Profesorka Fisherová je hvězdou vědeckého týmu, protože se zabývá umělou inteligencí, vyšetřovatelé užívají moderní nejen laboratorní metody, ale třeba psychologické disciplíny (třeba analýza řeči těla), jsou tu motivy mediálního obrazu skutečnosti a tlaku, jenž patří k našemu světu, interních vztahů na univerzitě, které mohou mít rovněž mocenské rysy (třeba hned chování vlivného sebevědomého děkana), a ovšem, vztahy na policejní jednotce či rivalita mezi jednotkami, politické aspekty (ty opět zvyšují napětí), jako jsou, opět vlivní, příbuzní obou stran/osob ve sporu, který vznikne v interpretaci, kdo je vlastně na vině. Autorka pak buď užije zmíněných prostředků, nebo využije jiné, když postupně přidává coby pečlivě promyšlené ingredience další motivy pro vysvětlení činů, vrací do hry nebo přibírá další osoby, které mohou celým příběhem nějak zamíchat.

Děj jde rovnou k onomu „druhému“ tématu, které se, jak říká anotace, stane tím důležitějším: Alex, Fawleyova žena, která organizuje sedmdesátiny svého otce Stephena Sheldona, jakkoli ji její sestra Nell Heneghanová nabízela, že se úkolu ujme vzhledem k pokročilému těhotenství Alex (později se dozvíme, že dříve o dítě, Jakea, přišla, i to jistě eskaluje napětí) má obavy z propuštění „pouličního násilníka“, jenž by se mohl mstít, následující článek v Daily Mail je příkladem tematické návaznosti a propojení dvou různých formátů textu, když vysvětluje, o co jde. Službu konající seržant Woods o víkendu přijímá telefon vlivného děkana Hillaryho Reynoldse, který ohlašuje „jistý incident“, do něhož je zapleten jejich student, a vyšetřován se rozjíždí í poté, co Woods poshání kompetentní vyšetřovatele, kteří jedou Reynoldse navštívit (Woods sežene Garetha Quinna, ten Fowleyho). Quinn, „domýšlivý, ambiciózní hezoun“, jenž byl suspendován (úvodní tabulka) je jedním z těch, u nichž se rozehrávají osobnostní či psychologické motivace, když se v nepřítomnosti nadřízeného, kterého zastupuje, předvádí („rozhodl se chopit šance“), k dalším členům týmu patří „Ev“, tedy Verity Everretová, Andrew Baxter či Anthony Asante.

Quinn a „Ev“ jsou u děkana první, ten se zdráhá je informovat, dělá okolky a naznačuje vzhledem k postavení profesorky Fisherové ošidnost celé situace (k jeho vystupování patří „povýšená samolibost“, s. 48, už předtím, s. 35, hovoří Fawley o „zvláštním pozlátku“ a „ohromné sebejistotě“, které si tito funkcionáři osvojili). Vyšetřovatelé pak postupně navštíví obě strany, akademickou pracovnici na prestižní adrese St. Luke Street, kde získala dům po svém bohatém manželovi, jenž ale zmizel kdesi v Africe, a kde žije se svým osmi- či devítiletým synem Tobinem, a Caleba Morgana, hráče ragby. Zatímco u Fisherové je ve hře její akademická kariéra a s ní i její výzkum, jenž má pochopitelně obrovský komerční potenciál (v inkriminovanou dobu se profesorka právě vrátila z velké společenské události, kde přednesla své vize), u Morgana je nepříjemná skutečnost, že jeho matka je poslankyně, fanatická aktivistka Petra Newsonová, která je v cizině, ale příští den se má vrátit.

Napětí stoupá s retardací, které Cara Hunterová dociluje střídáním výslechů obou vyšetřovaných, a tedy přerušováním jejich výpovědi, které si ovšem protiřečí. Nevadí, jakkoli to porušuje interní pravidla chování mezi pedagogem a studentem, že Morgan chodil častěji hlídat domů syna profesorky, ve hře jsou důležitější věci. Fisherová říká, že si závěr večera poté, co Morgan otevřel další víno a byl to on, jenž na ni sexuálně naléhal, vlastně nepamatuje, Morgan tvrdí opak, stížnost na univerzitu podal poté, co jej k tomu nabádala jeho přítelkyně Freya Hughesová.

Po této expozici (známe dvě radikálně odlišná podání události) se policisté zamýšlejí, jaké to celé má smysl. Pro Morgana, který byl závislý na své školitelce v jeho výzkumném úkolu, by nemělo význam stěžovat si, také u Fisherové padají různé argumenty. Postupně se ale při vyšetřování od původního směřování na základě dalších odhalených skutečností stáčejí souvislosti trochu jinam, především se v popelnici před domem Fischerové nachází láhev levného prosecca, jaké by si ona nekoupila (nechá si přivážet bedny drahého šampaňského), pátrání vede znovu k Freye (ta je arogantní, jakkoli má máslo na hlavě), neboť se ukáže, že byla za Morganem, když hlídal děti, a udělala žárlivou scénu (které si všimli okolojedoucí a nahlásili to policii), protože se domnívala, jak vysvětluje, že je jí její přítel nevěrný.

Epizody, jako jsou návštěvy Everettové u jejího otce v ústavu Meadowhall, kam ji stále zve s různými problémy Elaine Baylisová, či další kapitolky, pojednávající o nejrůznějších rodinných poměrech a potížích (např. Asantovy hovory s matkou) v této fázi poněkud odlehčují vypjatost situace a zároveň zadržují eskalující děj, který bude následovat. Na druhé straně vlastní osy příběhu jsou pak komentáře na sociálních sítích (vypisuji si v jedná části stránky, 125, 131, 146, to ukazuje také určitou vědomou rytmizaci textu), jsou tu fotky na Whatsappu. Samotný proces vyšetřování pokračuje např. prozkoumání příslušných fyziologických jevů v Centru pomoci obětem sexuálního násilí, jednou ze zvláštních epizod jsou expresně vyčištěné šaty, které si Fisherová prý polila vínem, ale zároveň byly poslány na opravu po roztržení, což naznačuje, že profesorka něco skrývá, výsledky z laboratoře pak ukazují, že profesorka užívala léky, které mohou vysvětlit její dezorientaci. Součástí jsou další popisy jednotlivých výslechů, například se tu objevuje právnička Niamh Kennedyová, „hrůzu nahánějící profesionálka“ (s. 74) atd..

My ale nyní již budeme pokračovat poněkud svižněji, to znamená zabývat se především řadou dějových zvratů, jejichž množství v dalších částech čtyřsetstránkové knihy přibylo (je to stále vztah mezi domněnkami a skutečností, tj. jak se později ukáže, pro policisty nastrčenými, připravenými „událostmi“, a tedy zároveň vztah mezi interpretacemi těchto „obrazů“ a faktickou realitou, řečeno záměrně obecně), zatímco zmíněná textová struktura neustálého střídání (paralely mezi jednotlivými výslechy či oběma základními dějovými liniemi/příběhy, ale také textovými formáty), která byla naznačena v tomto komentáři, je samozřejmě přítomná i nadále, ale nebudeme jí věnovat takovou pozornost, stejně jako pomineme některé epizodické kapitolky (další drobné události a okrajové postavy, byť jich není příliš, vztahy mezi některými policisty, jejich charaktery a motivace), podobně jako například detaily o tom, kdo z policistů s jednotlivými náměty či novými informacemi přichází (jakkoli to zároveň ukazuje např. na vztahy mezi jednotlivými skupinami vyšetřovatelů apod.).

Jen bych snad ještě mohl poznamenat (k tomu mě navedl motiv „řeči těla“, jehož zkoumání na nahrávkách je jednou z odborností ve vyšetřování, tedy rovněž onoho současného světa), že ony interpretace skutečnosti jsou v základě vlastně interpretacemi jednotlivých diskursů (také záznamy na twittru, podcasty, které Alex sleduje a které se nakonec ukážou jako důležité pro vyřešení jedné z hlavních kauz, Oxford Mail a jeho redaktor Richard Yates, jemuž jsou, jak se posléze ukazuje, dodávány utajené informace z vyšetřování aj.). A potom, raději to napíšu hned, abych na to nezapomněl (syžet by mi to ovšem připomněl), jsou tu shora zmíněné časové vrstvy, které ovšem neplní jen řečenou funkci orientace v ději, nýbrž – tentokrát prostřednictvím vševědoucího vypravěče, který nahlíží do probíhajícího děje – umožňují na jedné straně zadržet informaci o něčem, co se čtenář dozvídá posléze, na druhou stranu přinést právě ono překvapení, „jak to vlastně bylo“, v přímém náhledu. Časové pásmo obou nových případů se tak z 7. – 18. července 2018 ještě rozšiřuje zpět k 6. červenci, a ovšem, je tu pak ještě jedna široká vrstva jednotlivých případů Pouličního násilníka z devadesátých let, které sledujeme v sérii zmíněných podcastů, které „přináší Jocelyn Naismithová, spoluzakladatelka Celé pravdy, neziskové organizace, která si klade za cíl odhalovat justiční omyly.“ (např. s. 154).

V případě Marika Fisherová a Caleb Morgan se proměňují jednotlivé výklady nejen toho, kdo byl vlastně tím násilníkem, zda mladý student, stoosmdesát centimetrů vysoký ragbista, či atraktivní a úspěšná žena, ale i jednotlivých momentů onoho případu, v každé fázi znovu zpochybňovaných. Přimíchal Morgan své profesorce do vína drogu, aby si nic nepamatovala, jak ona poté kontinuálně tvrdí (čtenář se skutečnou pravdu dozví opravdu až v Epilogu a já ji tady pochopitelně nebudu prozrazovat), je pravda, že si Fisherová nic nepamatuje, nebo jen chce krýt to, co je choulostivá a ošidná skutečnost, která by vzhledem k porušení pravidel mohla mít neblahý dopad na její kariéru? Do jaké míry je relevantní výpověď jejího syna poté, co ona sama změnila výklad epizody? Tady hraje úlohu psychologický výklad (zprvu byla čtenáři předkládána možnost, že je autista, později, když se potvrdí, že autista „neumí“ lhát, že jeho matka nejen zatajila jeho vyšetření, které naopak jakékolil poškození vyloučilo, ale zneužila jej, aby si vynutila jeho citovou závislost na ní) a ovšem, jsou to opět aktuální témata dnešního světa (jak autismus, tak zneužívání dětí). Dále hrála ve vyšetřování úlohu kresba draka, jehož figuru Tobin vybarvil nikoli v pořadí kreseb v brožuře a odlišně od návodu, totiž červeně, stejně jako bylo Morganovo tetování, otázky, které pak padly, byly například, kdy mohl draka vidět, když byl na Morganově těle běžně skryt pod oblečením. Jen zdánlivým rozlousknutím (nicméně pro vyšetřování v tu chvíli rozhodujícím) pak bylo Tobinovo svědectví, že viděl maminku a Morgana dole v kuchyni u dřezu při sexuálním styku (ano, viděl, přesto bylo vše jinak, možná v dalším textu padne i úvaha, že styk byl dobrovolný, což se ovšem nedá dokázat, ale pak by Fisherová nebyla ničím vinna).

Obvinění, které ovšem dosud počítalo se dvěma variantami toho, kdo byl predátor, se ovšem posune na vážkách jednoznačně ve prospěch Morganův v okamžiku, kdy se do hry přidá Zoe Longworthová, která se přihlásí na policii s tím, že k napadení studenta profesorkou došlo již před dvěma léty, přičemž oním studentem byl její přítel Sebastian. A opět tu budou různé výklady např. v odlišnosti obou epizod, jakkoli Zoe vyrukuje s dohodou, kterou pod nátlakem profesorky museli Sebastian a Zoe, která sexuální styk vyfotografovala, podepsat jakožto její protiútok – rovněž zde hrála Fisherová s kartou, že bylo zneužito její dítě (a zase se nakonec čtenář dozví – to samozřejmě neprozradím – že všechno bylo jinak).

Ještě zamotanější je Fawleyho kauza. Na začátku knihy vyjadřuje jeho žena Alex obavy o pomstu Gavina Parrieho, kterého propustili z vězení, vycházející z pocitu, že někdo sleduje jejich dům, následuje ale to, co zprvu vypadalo jako třetí vlákno, totiž zmizení ženy jménem Emma Smithová, která posléze byla identifikována jako táž žena, která spadla (nebo byla svržena?, byla to vražda či sebevražda?) z mostu nad železniční tratí u Walton Well Road (zde mě mj. zaujala úpornost, s jakou jde policista Dave King po důkazech proti Fawleyovi). Také zde jistou dobu existuje druhá vyšetřovací verze, v níž je nalezen předpokládaný viník. Je jím Hugh Cleland, suverénní chlapík, v jehož vyjadřování dominují v každé druhé větě výrazy jako „do prdele“ atd., důvodem mohl být vztek, že on a jeho žena byli odmítnuti adopční agenturou, kde Smithová pracovala. Hledají se možné záznamy z kamer na trase pro vytipované auto, muž je vyšetřován atd., nicméně tato verze padne v okamžiku, kdy je zjištěno, že Emmu Smithovou den před vraždou navštívil právě Fowley (teprve posléze se zjistí, že i toto bylo nainscenováno), jenž si navíc ani nedal dohromady skutečnost, že Emma byla kamarádka jeho ženy (vyšetřovatelům právě tyto okolnosti několikerého možného zapamatování si jména či adresy připadají nevěrohodné).

To ale není všechno, Fawleyho musejí jeho vlastní spolupracovníci zatknout v okamžiku, kdy se na těle zavražděné nalezne nejen Fawleyho DNA, ale i pubický chlup. Nic na tom nemění okolnosti, že tu řada věcí (podobně jako u případu Morgana a Fisherové) nehraje, on sám to komentuje: „Nedostanu příležitost dál rozmazávat hovno, do kterého jsem s rozběhem šlápl.“ (s. 208), případ přebírá „oddělení závažných zločinů“, jemuž velí Ruth Gallagherová (spolupracuje s ní Simon Farrow). Marně se Fawley brání a argumentuje, že ví, kdo tuto past nastražil, teprve jeho žena, rovněž právnička, navíc v tuto dobu ve vysokém stádiu těhotenství (ostatní ji odhánějí od počítače), si podle jednoho detailu v podcastu, který poslouchá (přestože by měla být v klidu), dá dohromady to, co vyšetřovatelům uniklo, totiž spojitost mezi několika osobami, která se navíc po ještě několika dalších peripetiích znovu promění (vše bylo dokonale naplánováno tak, aby byly nenapadnutelné, jen čtenář může cosi tušit ze záznamů telefonátů, u nichž ovšem nejsou uvedeni účastníci, takže neznáme konkrétní osoby, ale víme, že jde o přípravu něčeho záludného).

Mnohé jsem v popisu vynechal s ohledem na čtenáře, který by se předčasně dozvěděl to, proč se většinou detektivka čte, jeden motiv ale prozradit mohu: K patologickému chování Roberta Parrieho patřily fetišistické sklony, jimž nedokázal odolat. Jedním z oněch motivů, vedle pramene vlasů, byla náušnice. V průběhu vyšetřování (s. 318) patolog Collin Boddie posílá (na žádost Penelope McHughové) Ruth Gallangerové mejlem informaci, že u těla Emmy Smithové našli opravdu jednu náušnici. Druhá se pak se najde, stejně jako pramen vlasů, v bytě při „nahodilé prohlídce“ v koupelně, přilepený v plastovém sáčku na zadní straně potrubí tak, že při zběžném pohledu by nemusel být objeven (s. 418, přesně o sto stran později).

Tak, jak se na detektivku patří, jsou na každém druhém kroku různé překážky, čímž se napětí ještě zvyšuje, tak například Alex už není k dostižení, protože jí praskla plodová voda a převážejí ji do nemocnice (zde je také pěkná epizoda se statečným malým synkem její sestry, který zavolá záchranku, zatímco jeho maminka Nell šla koupit do obchodu pochoutku, jíž se kluk dožadoval, a otec se někde „zdržel“), v neklidu vyfotografovaná a WhatsAppem poslaná stránka z poznámek, které vysvětlují, kdo je vlastně pachatel, není úplná, a poté, co ji vyšetřovatelé mají kompletní, ještě chybně interpretují iniciály RP, když ji přisoudí jiné osobě (účinnost chvíle umocní přímý pohled na rozhovor dvou osob, prozrazujících, že pachatelé byli dva, ten druhý „drsnější“, „krutější“). Velkou práci udělá, jak ostatně již naznačeno, retrospektiva, tedy časové návraty či střídání časů, v souvislosti s rozdílnou vypravěčskou perspektivou. Vzhledem k poměrně velkému rozsahu může mít čtenář (to je samozřejmě individuální, ale i takové ohlasy jsou) pocit, že se v určitých chvílích zpomaluje spád děje, respektive opakuje interpretační rámec, na úplném konci nicméně dochází k řadě překvapení. Mimo jiné také k tomu, že ony dva (a vlastně i ty ostatní) kauzy spolu souvisí (jak, to opět neprozradím).

Přemýšlivý čtenář pak může, mimo vlastní knížku Cary Hunterové, uvažovat o tom, že ne všechno, co se nějakým způsobem jeví, může být ve skutečnosti trochu (nebo úplně) jinak, a nemusí přitom znát kontext klasické či moderní filozofie (Platon, I. Kant, ale třeba i ve dvacátém století fenomenologie), ale porozhlédne se po „obrazu“ reality v dnešních masmédiích či na sociálních sítích, které ostatně i v tomto příběhu hrají důležitou úlohu. Položit si otázku, kterou si třeba u nás kladl před sto lety Karel Čapek (relativismus a další podoby pravdy v jeho díle), kterou si klade postmoderna v představě „postpravdy“ a „alternativních pravd“, a jak to tedy je s Celou pravdou, která stojí v názvu knihy.

Cara Hunterová, Celá pravda, Pátý případ inspektora Fawleyho, Host, Brno 2022

S podtitulem „Pátý případ inspektora Fawleyho“ a nasměrováním k tématu třemi krátkými větami „Sexuální obtěžování na akademické půdě. Je vám jasné, jak to bylo? Zamyslete se znovu.“ na obálce je uvedena skvělá detektivka spisovatelky žijící v britském Oxfordu, kde se i její detektivní příběhy odehrávají. Toto mé hodnocení, které doložím v následujícím komentáři, nijak neovlivňuje marketingová podpora ve větách chvály spisovatelů Johna Marrse („Momentálně nejoriginálnější, nejpoutavější a nejpřesvědčivější britská autorka krimi. Tato kniha je nervy drásající, překvapivá a brilantní.“), Simona Lelice („Knihy s inspektorem Fawleyem jsou lepší a lepší‘ Absolutní vrchol v rámci krimi.“) či Araminty Hallové („Případy inspektora Fawleyho jsou špičkou současné krimi.“), samozřejmě vím, že u takovýchto formulací jde především o záležitosti trhu, stejně tak jako informace o milionu prodaných výtisků série ve Velké Británii a překladech do sedmadvaceti jazyků nemusí být dokladem kvality, ale především atraktivity knihy.

Jejím předpokladem (nebo alespoň jednou ze základních možností) je u tohoto žánru spád a vytváření napětí. Autorka užívá k naplnění této funkce dva základní prostředky. První je obsahový, vedle základního příběhu o údajném sexuálním obtěžování studenta Caleba Morgana jeho školitelkou, významnou profesorkou Harvardské univerzity Marinou Fisherovou tu je druhé vlákno, starší kauza sexuálního násilníka Gavina Parrieho, který má být po letech věznění propuštěn. S tím souvisí také opozice věcně a racionálně odkrytého (a odkrývaného) vyšetřování prvního (a později i druhého) případu a skryté hrozby, kterou již od prvních kapitol vnímá těhotná manželka vyšetřovatele Fawleyho Alex, vedle zřetelného a přehledného textu (podpořeného i uváděním jména vypravěčského subjektu a času, např. úvodní „Adam Fawley / 7. července 2018 / 13:15“, které kromě podpory napětí rychlých, blízkých časových sledů, je i orientačním prostředkem – na začátku dvou, později více – vzdálených časů) jsou zde pasáže, u nichž si nejsme jisti jejich ukotvením, reálností či povahou domněnky/iluze.

To vše jsou vlastně prostředky klasické detektivky, zde umně užité v jednotlivém dávkování, stejně jako odlišné formáty textu, k nimž patří nejrůznější „tabulky“, jako hned ta první na úplném začátku knihy, přehledně zachycující Fawleyho vyšetřovací tým (ovšem nikoli jako interní policejní materiál, ale jako přiznaný výstup vypravěče-autora, který jinak do samotného děje víceméně nevstupuje, o tom ještě bude řeč), zobrazení záznamu telefonních rozhovorů (vypsal jsem si, na zač. s. 13, 111, 135 ad., grafická podoba mobilu či tabletu), protokolů výslechů (jako dialogy, vytištěno pro snadnější orientaci odlišným písmem), textů tweetů či novinových článků, komentujících případ (únik informací do médií je jedním z příkladů, jak tyto vrstvy textů rezonují vzájemně). Tyto textové podoby, které svým členěním na krátké úseky „popohánějí“ dění a čtenářovo napětí, jsou zároveň projevem ukotvení celého příběhu v realitě dnešního světa (dnešního Oxfordu, jenž je zároveň – ovšem netematizovaným – motivem odkazujícím opět k času: nachází se zde nejstarší univerzita v anglicky mluvících zemích, obecně detektivky často polarizují dvě možnosti, „mlhy starého Londýna“ nebo prostředí nejsoučasnější reality).

To jsme zase u obsahové stránky (uvádím to takto jen pro přehlednost, funkčně je „forma“ a „obsah“ dokonale propojena, přesněji i forma je obsahem, součástí významu sdělení, zde se ovšem nabízí využít tento klasický pojmový arsenál pro pojmenování struktury textu): Profesorka Fisherová je hvězdou vědeckého týmu, protože se zabývá umělou inteligencí, vyšetřovatelé užívají moderní nejen laboratorní metody, ale třeba psychologické disciplíny (třeba analýza řeči těla), jsou tu motivy mediálního obrazu skutečnosti a tlaku, jenž patří k našemu světu, interních vztahů na univerzitě, které mohou mít rovněž mocenské rysy (třeba hned chování vlivného sebevědomého děkana), a ovšem, vztahy na policejní jednotce či rivalita mezi jednotkami, politické aspekty (ty opět zvyšují napětí), jako jsou, opět vlivní, příbuzní obou stran/osob ve sporu, který vznikne v interpretaci, kdo je vlastně na vině. Autorka pak buď užije zmíněných prostředků, nebo využije jiné, když postupně přidává coby pečlivě promyšlené ingredience další motivy pro vysvětlení činů, vrací do hry nebo přibírá další osoby, které mohou celým příběhem nějak zamíchat.

Děj jde rovnou k onomu „druhému“ tématu, které se, jak říká anotace, stane tím důležitějším: Alex, Fawleyova žena, která organizuje sedmdesátiny svého otce Stephena Sheldona, jakkoli ji její sestra Nell Heneghanová nabízela, že se úkolu ujme vzhledem k pokročilému těhotenství Alex (později se dozvíme, že dříve o dítě, Jakea, přišla, i to jistě eskaluje napětí) má obavy z propuštění „pouličního násilníka“, jenž by se mohl mstít, následující článek v Daily Mail je příkladem tematické návaznosti a propojení dvou různých formátů textu, když vysvětluje, o co jde. Službu konající seržant Woods o víkendu přijímá telefon vlivného děkana Hillaryho Reynoldse, který ohlašuje „jistý incident“, do něhož je zapleten jejich student, a vyšetřován se rozjíždí í poté, co Woods poshání kompetentní vyšetřovatele, kteří jedou Reynoldse navštívit (Woods sežene Garetha Quinna, ten Fowleyho). Quinn, „domýšlivý, ambiciózní hezoun“, jenž byl suspendován (úvodní tabulka) je jedním z těch, u nichž se rozehrávají osobnostní či psychologické motivace, když se v nepřítomnosti nadřízeného, kterého zastupuje, předvádí („rozhodl se chopit šance“), k dalším členům týmu patří „Ev“, tedy Verity Everretová, Andrew Baxter či Anthony Asante.

Quinn a „Ev“ jsou u děkana první, ten se zdráhá je informovat, dělá okolky a naznačuje vzhledem k postavení profesorky Fisherové ošidnost celé situace (k jeho vystupování patří „povýšená samolibost“, s. 48, už předtím, s. 35, hovoří Fawley o „zvláštním pozlátku“ a „ohromné sebejistotě“, které si tito funkcionáři osvojili). Vyšetřovatelé pak postupně navštíví obě strany, akademickou pracovnici na prestižní adrese St. Luke Street, kde získala dům po svém bohatém manželovi, jenž ale zmizel kdesi v Africe, a kde žije se svým osmi- či devítiletým synem Tobinem, a Caleba Morgana, hráče ragby. Zatímco u Fisherové je ve hře její akademická kariéra a s ní i její výzkum, jenž má pochopitelně obrovský komerční potenciál (v inkriminovanou dobu se profesorka právě vrátila z velké společenské události, kde přednesla své vize), u Morgana je nepříjemná skutečnost, že jeho matka je poslankyně, fanatická aktivistka Petra Newsonová, která je v cizině, ale příští den se má vrátit.

Napětí stoupá s retardací, které Cara Hunterová dociluje střídáním výslechů obou vyšetřovaných, a tedy přerušováním jejich výpovědi, které si ovšem protiřečí. Nevadí, jakkoli to porušuje interní pravidla chování mezi pedagogem a studentem, že Morgan chodil častěji hlídat domů syna profesorky, ve hře jsou důležitější věci. Fisherová říká, že si závěr večera poté, co Morgan otevřel další víno a byl to on, jenž na ni sexuálně naléhal, vlastně nepamatuje, Morgan tvrdí opak, stížnost na univerzitu podal poté, co jej k tomu nabádala jeho přítelkyně Freya Hughesová.

Po této expozici (známe dvě radikálně odlišná podání události) se policisté zamýšlejí, jaké to celé má smysl. Pro Morgana, který byl závislý na své školitelce v jeho výzkumném úkolu, by nemělo význam stěžovat si, také u Fisherové padají různé argumenty. Postupně se ale při vyšetřování od původního směřování na základě dalších odhalených skutečností stáčejí souvislosti trochu jinam, především se v popelnici před domem Fischerové nachází láhev levného prosecca, jaké by si ona nekoupila (nechá si přivážet bedny drahého šampaňského), pátrání vede znovu k Freye (ta je arogantní, jakkoli má máslo na hlavě), neboť se ukáže, že byla za Morganem, když hlídal děti, a udělala žárlivou scénu (které si všimli okolojedoucí a nahlásili to policii), protože se domnívala, jak vysvětluje, že je jí její přítel nevěrný.

Epizody, jako jsou návštěvy Everettové u jejího otce v ústavu Meadowhall, kam ji stále zve s různými problémy Elaine Baylisová, či další kapitolky, pojednávající o nejrůznějších rodinných poměrech a potížích (např. Asantovy hovory s matkou) v této fázi poněkud odlehčují vypjatost situace a zároveň zadržují eskalující děj, který bude následovat. Na druhé straně vlastní osy příběhu jsou pak komentáře na sociálních sítích (vypisuji si v jedná části stránky, 125, 131, 146, to ukazuje také určitou vědomou rytmizaci textu), jsou tu fotky na Whatsappu. Samotný proces vyšetřování pokračuje např. prozkoumání příslušných fyziologických jevů v Centru pomoci obětem sexuálního násilí, jednou ze zvláštních epizod jsou expresně vyčištěné šaty, které si Fisherová prý polila vínem, ale zároveň byly poslány na opravu po roztržení, což naznačuje, že profesorka něco skrývá, výsledky z laboratoře pak ukazují, že profesorka užívala léky, které mohou vysvětlit její dezorientaci. Součástí jsou další popisy jednotlivých výslechů, například se tu objevuje právnička Niamh Kennedyová, „hrůzu nahánějící profesionálka“ (s. 74) atd..

My ale nyní již budeme pokračovat poněkud svižněji, to znamená zabývat se především řadou dějových zvratů, jejichž množství v dalších částech čtyřsetstránkové knihy přibylo (je to stále vztah mezi domněnkami a skutečností, tj. jak se později ukáže, pro policisty nastrčenými, připravenými „událostmi“, a tedy zároveň vztah mezi interpretacemi těchto „obrazů“ a faktickou realitou, řečeno záměrně obecně), zatímco zmíněná textová struktura neustálého střídání (paralely mezi jednotlivými výslechy či oběma základními dějovými liniemi/příběhy, ale také textovými formáty), která byla naznačena v tomto komentáři, je samozřejmě přítomná i nadále, ale nebudeme jí věnovat takovou pozornost, stejně jako pomineme některé epizodické kapitolky (další drobné události a okrajové postavy, byť jich není příliš, vztahy mezi některými policisty, jejich charaktery a motivace), podobně jako například detaily o tom, kdo z policistů s jednotlivými náměty či novými informacemi přichází (jakkoli to zároveň ukazuje např. na vztahy mezi jednotlivými skupinami vyšetřovatelů apod.).

Jen bych snad ještě mohl poznamenat (k tomu mě navedl motiv „řeči těla“, jehož zkoumání na nahrávkách je jednou z odborností ve vyšetřování, tedy rovněž onoho současného světa), že ony interpretace skutečnosti jsou v základě vlastně interpretacemi jednotlivých diskursů (také záznamy na twittru, podcasty, které Alex sleduje a které se nakonec ukážou jako důležité pro vyřešení jedné z hlavních kauz, Oxford Mail a jeho redaktor Richard Yates, jemuž jsou, jak se posléze ukazuje, dodávány utajené informace z vyšetřování aj.). A potom, raději to napíšu hned, abych na to nezapomněl (syžet by mi to ovšem připomněl), jsou tu shora zmíněné časové vrstvy, které ovšem neplní jen řečenou funkci orientace v ději, nýbrž – tentokrát prostřednictvím vševědoucího vypravěče, který nahlíží do probíhajícího děje – umožňují na jedné straně zadržet informaci o něčem, co se čtenář dozvídá posléze, na druhou stranu přinést právě ono překvapení, „jak to vlastně bylo“, v přímém náhledu. Časové pásmo obou nových případů se tak z 7. – 18. července 2018 ještě rozšiřuje zpět k 6. červenci, a ovšem, je tu pak ještě jedna široká vrstva jednotlivých případů Pouličního násilníka z devadesátých let, které sledujeme v sérii zmíněných podcastů, které „přináší Jocelyn Naismithová, spoluzakladatelka Celé pravdy, neziskové organizace, která si klade za cíl odhalovat justiční omyly.“ (např. s. 154).

V případě Marika Fisherová a Caleb Morgan se proměňují jednotlivé výklady nejen toho, kdo byl vlastně tím násilníkem, zda mladý student, stoosmdesát centimetrů vysoký ragbista, či atraktivní a úspěšná žena, ale i jednotlivých momentů onoho případu, v každé fázi znovu zpochybňovaných. Přimíchal Morgan své profesorce do vína drogu, aby si nic nepamatovala, jak ona poté kontinuálně tvrdí (čtenář se skutečnou pravdu dozví opravdu až v Epilogu a já ji tady pochopitelně nebudu prozrazovat), je pravda, že si Fisherová nic nepamatuje, nebo jen chce krýt to, co je choulostivá a ošidná skutečnost, která by vzhledem k porušení pravidel mohla mít neblahý dopad na její kariéru? Do jaké míry je relevantní výpověď jejího syna poté, co ona sama změnila výklad epizody? Tady hraje úlohu psychologický výklad (zprvu byla čtenáři předkládána možnost, že je autista, později, když se potvrdí, že autista „neumí“ lhát, že jeho matka nejen zatajila jeho vyšetření, které naopak jakékolil poškození vyloučilo, ale zneužila jej, aby si vynutila jeho citovou závislost na ní) a ovšem, jsou to opět aktuální témata dnešního světa (jak autismus, tak zneužívání dětí). Dále hrála ve vyšetřování úlohu kresba draka, jehož figuru Tobin vybarvil nikoli v pořadí kreseb v brožuře a odlišně od návodu, totiž červeně, stejně jako bylo Morganovo tetování, otázky, které pak padly, byly například, kdy mohl draka vidět, když byl na Morganově těle běžně skryt pod oblečením. Jen zdánlivým rozlousknutím (nicméně pro vyšetřování v tu chvíli rozhodujícím) pak bylo Tobinovo svědectví, že viděl maminku a Morgana dole v kuchyni u dřezu při sexuálním styku (ano, viděl, přesto bylo vše jinak, možná v dalším textu padne i úvaha, že styk byl dobrovolný, což se ovšem nedá dokázat, ale pak by Fisherová nebyla ničím vinna).

Obvinění, které ovšem dosud počítalo se dvěma variantami toho, kdo byl predátor, se ovšem posune na vážkách jednoznačně ve prospěch Morganův v okamžiku, kdy se do hry přidá Zoe Longworthová, která se přihlásí na policii s tím, že k napadení studenta profesorkou došlo již před dvěma léty, přičemž oním studentem byl její přítel Sebastian. A opět tu budou různé výklady např. v odlišnosti obou epizod, jakkoli Zoe vyrukuje s dohodou, kterou pod nátlakem profesorky museli Sebastian a Zoe, která sexuální styk vyfotografovala, podepsat jakožto její protiútok – rovněž zde hrála Fisherová s kartou, že bylo zneužito její dítě (a zase se nakonec čtenář dozví – to samozřejmě neprozradím – že všechno bylo jinak).

Ještě zamotanější je Fawleyho kauza. Na začátku knihy vyjadřuje jeho žena Alex obavy o pomstu Gavina Parrieho, kterého propustili z vězení, vycházející z pocitu, že někdo sleduje jejich dům, následuje ale to, co zprvu vypadalo jako třetí vlákno, totiž zmizení ženy jménem Emma Smithová, která posléze byla identifikována jako táž žena, která spadla (nebo byla svržena?, byla to vražda či sebevražda?) z mostu nad železniční tratí u Walton Well Road (zde mě mj. zaujala úpornost, s jakou jde policista Dave King po důkazech proti Fawleyovi). Také zde jistou dobu existuje druhá vyšetřovací verze, v níž je nalezen předpokládaný viník. Je jím Hugh Cleland, suverénní chlapík, v jehož vyjadřování dominují v každé druhé větě výrazy jako „do prdele“ atd., důvodem mohl být vztek, že on a jeho žena byli odmítnuti adopční agenturou, kde Smithová pracovala. Hledají se možné záznamy z kamer na trase pro vytipované auto, muž je vyšetřován atd., nicméně tato verze padne v okamžiku, kdy je zjištěno, že Emmu Smithovou den před vraždou navštívil právě Fowley (teprve posléze se zjistí, že i toto bylo nainscenováno), jenž si navíc ani nedal dohromady skutečnost, že Emma byla kamarádka jeho ženy (vyšetřovatelům právě tyto okolnosti několikerého možného zapamatování si jména či adresy připadají nevěrohodné).

To ale není všechno, Fawleyho musejí jeho vlastní spolupracovníci zatknout v okamžiku, kdy se na těle zavražděné nalezne nejen Fawleyho DNA, ale i pubický chlup. Nic na tom nemění okolnosti, že tu řada věcí (podobně jako u případu Morgana a Fisherové) nehraje, on sám to komentuje: „Nedostanu příležitost dál rozmazávat hovno, do kterého jsem s rozběhem šlápl.“ (s. 208), případ přebírá „oddělení závažných zločinů“, jemuž velí Ruth Gallagherová (spolupracuje s ní Simon Farrow). Marně se Fawley brání a argumentuje, že ví, kdo tuto past nastražil, teprve jeho žena, rovněž právnička, navíc v tuto dobu ve vysokém stádiu těhotenství (ostatní ji odhánějí od počítače), si podle jednoho detailu v podcastu, který poslouchá (přestože by měla být v klidu), dá dohromady to, co vyšetřovatelům uniklo, totiž spojitost mezi několika osobami, která se navíc po ještě několika dalších peripetiích znovu promění (vše bylo dokonale naplánováno tak, aby byly nenapadnutelné, jen čtenář může cosi tušit ze záznamů telefonátů, u nichž ovšem nejsou uvedeni účastníci, takže neznáme konkrétní osoby, ale víme, že jde o přípravu něčeho záludného).

Mnohé jsem v popisu vynechal s ohledem na čtenáře, který by se předčasně dozvěděl to, proč se většinou detektivka čte, jeden motiv ale prozradit mohu: K patologickému chování Roberta Parrieho patřily fetišistické sklony, jimž nedokázal odolat. Jedním z oněch motivů, vedle pramene vlasů, byla náušnice. V průběhu vyšetřování (s. 318) patolog Collin Boddie posílá (na žádost Penelope McHughové) Ruth Gallangerové mejlem informaci, že u těla Emmy Smithové našli opravdu jednu náušnici. Druhá se pak se najde, stejně jako pramen vlasů, v bytě při „nahodilé prohlídce“ v koupelně, přilepený v plastovém sáčku na zadní straně potrubí tak, že při zběžném pohledu by nemusel být objeven (s. 418, přesně o sto stran později).

Tak, jak se na detektivku patří, jsou na každém druhém kroku různé překážky, čímž se napětí ještě zvyšuje, tak například Alex už není k dostižení, protože jí praskla plodová voda a převážejí ji do nemocnice (zde je také pěkná epizoda se statečným malým synkem její sestry, který zavolá záchranku, zatímco jeho maminka Nell šla koupit do obchodu pochoutku, jíž se kluk dožadoval, a otec se někde „zdržel“), v neklidu vyfotografovaná a WhatsAppem poslaná stránka z poznámek, které vysvětlují, kdo je vlastně pachatel, není úplná, a poté, co ji vyšetřovatelé mají kompletní, ještě chybně interpretují iniciály RP, když ji přisoudí jiné osobě (účinnost chvíle umocní přímý pohled na rozhovor dvou osob, prozrazujících, že pachatelé byli dva, ten druhý „drsnější“, „krutější“). Velkou práci udělá, jak ostatně již naznačeno, retrospektiva, tedy časové návraty či střídání časů, v souvislosti s rozdílnou vypravěčskou perspektivou. Vzhledem k poměrně velkému rozsahu může mít čtenář (to je samozřejmě individuální, ale i takové ohlasy jsou) pocit, že se v určitých chvílích zpomaluje spád děje, respektive opakuje interpretační rámec, na úplném konci nicméně dochází k řadě překvapení. Mimo jiné také k tomu, že ony dva (a vlastně i ty ostatní) kauzy spolu souvisí (jak, to opět neprozradím).

Přemýšlivý čtenář pak může, mimo vlastní knížku Cary Hunterové, uvažovat o tom, že ne všechno, co se nějakým způsobem jeví, může být ve skutečnosti trochu (nebo úplně) jinak, a nemusí přitom znát kontext klasické či moderní filozofie (Platon, I. Kant, ale třeba i ve dvacátém století fenomenologie), ale porozhlédne se po „obrazu“ reality v dnešních masmédiích či na sociálních sítích, které ostatně i v tomto příběhu hrají důležitou úlohu. Položit si otázku, kterou si třeba u nás kladl před sto lety Karel Čapek (relativismus a další podoby pravdy v jeho díle), kterou si klade postmoderna v představě „postpravdy“ a „alternativních pravd“, a jak to tedy je s Celou pravdou, která stojí v názvu knihy.

Cara Hunterová, Celá pravda, Pátý případ inspektora Fawleyho, Host, Brno 2022