BP Show 50

Vypravěč takových událostí, o jakých pojednává tento komentář, bývá nutně podezříván z toho, že si polovinu přidává, a pravděpodobně mají ti, kteří to nezažili, pravdu. Anebo naopak, ani se to všechno nedá vylíčit. Takový časový odstup, jaký je od nich k dnešku ostatně nutně vede k tomu, že věci, kterými jsme žili, jakkoli nás musely už tehdy fascinovat, nabírají během těch desetiletí mýtického charakteru. Zároveň ale není pravda, že by chybělo jakékoli měřitelné kritérium. Srovnávám-li třeba koncerty těch nejzajímavějších osobností našeho folku na začátku devadesátých let, tedy v době, kdy se poměry předchozích hvězd pop music na několik let takřka rozpadly, mohu počítat na mimopražské poměry se sály tak na tři sta lidí (mám na mysli konkrétní osobnost, nebudu říkat, která to je), dnes na téhož také už legendárního barda přijde možná pět set, možná ještě víc lidí (všechno dostalo jiné rozměry, svět se totálně proměnil, ale to už je na jinou knihu).

Na diskotékách Bédi Plecháče, a to bylo ještě o tři desetiletí dříve, byla už tenkrát natřískaná jičínská sokolovna, tedy zhruba stejně lidí, jako dnes přijde na Chinaski (pravda s tím, že oni ten koncert vyprodají dvakrát těsně za sebou, ale diskotéky se rovněž po týdnu opakovaly). Pro vzpomínkovou diskotéku po neuvěřitelných padesáti letech vybral ing. Bedřich Plecháč – oproti dřívějším volbám, především v Tančícím domě v budově bývalé Slávie, kde se ostatně také mnohé odehrálo, než byla rekonstruována k jiným účelům, sál jičínského K-klubu, tedy prostor zhruba do stovky lidí, především, ale nejen – ještě se k tomu dostanu – pamětníků oné éry. Což není na to, že dnešní doba je (otázka teď, zda si postesknout, ale zase je to složitější) jinde, vlastně vůbec špatné. Podstatné je nicméně, že tu nakonec přece jen srovnávám nesrovnatelné, neboť samotná kvantita přece jen to nejdůležitější nevypovídá. Takže raději pojďme k věci.

Nechci v tuto chvíli sepisovat memoáry, ale musím přece jen alespoň stručně předeslat, že východiskem celé tehdejší kultury, z níž vyrostl fenomén Béďových diskoték, byl „bigbít“. Hrál kdekdo, líp nebo hůř, blbě nebo skvěle nejen na ty poměry, kdy nebylo nic: především aparatura, ale ani nástroje, noty či a s výjimkami publikace či gramofonové desky, které jsou ovšem tím, bez čeho žádnou diskotéku neuděláte. V deváté třídě základní školy každý druhý spolužák na něco hrál, na kytaru či na bicí, vytvořily se skupinky, které takřka bez vybavení, fascinováni novým kulturním jevem, jenž byl snad nejdůležitějším momentem generační příslušnosti – oproti těm vlastně jen o několik let starším, pro něž byl východiskem rokenroll, ale i ti se posunuli tímto směrem (ostatně populární hudba byla v historii vždy tou nejcitlivější ručičkou „ducha času“, Zeitgeistu, smím-li použít německý výraz v anglofonním světě, v němž se právě pohybujeme). Tahle nová muzika byla pro tehdejší mladou generaci nejen jejím nejsvébytnějším projevem, ale vlastně i prakticky jedinou možností pro setkávání i sebeprezentaci, byť tu byla i ta starší muzika a starší kolegové, kteří hráli (v Jičíně právě ve zmíněné Slávii či v hotelu Praha, tenkrát ještě před dočasným úpadkem a pozdější skvělou rekonstrukcí, tedy v prostorech pro dané poměry standardních) řekněme pro jednoduchost kavárenskou hudbu.

Můj úhel, z něhož jsem vše vnímal, byl pohled slušně školeného muzikanta, pomýšlejícího na konzervatoř (nakonec mě má mladická pýcha v představě, že přece jen zřejmě nemohu dosáhnout takových met jako Václav Hudeček a druhé housle ve filharmonii hrát nebudu, z této cesty odvedla), zároveň ale fascinovaného a vychutnávajícího si to, co se i po letech ukazuje (a už jsme u toho postesknutí, Beatles jsou dodnes nejprodávanější skupinou, a ovšem každá doba přináší mnohé, co za pár týdnů zase nenávratně zmizí z paměti) jako něco nejen strhujícího, ale poslouchatelného znovu a znovu, protože má „něco“ nezaměnitelného (vzpomenu si vždy na A Whiter Shade of Pale od Procol Harum), ještě po více než padesáti letech byl pro mě jedinečný zážitek, když jsem dvě hodiny před koncertem v pražském Paláci kultury stál na ještě tmavém jevišti vedle kytaristy z kapely Miro Žbirky a pobrukoval si s ním beatlesovskou melodii Blackbird.

A právě proto velice dobře rozumím tomu, o čem Béďa Plecháč napsal v článku do Jičínského zpravodaje s názvem It´s only rock n´roll, but I like it: Aneb bude BP Show. Že by naposledy? v souvislosti s večerem, který je tématem i této glosy. Vzpomínám si na to, jak „Hippi“ Plíšek a Béďa přišli s tím, že se na londýnském letišti potkali s Bee Gees, tedy něco zcela neuvěřitelného (řekl jsem po letech Jiřímu Černému, že jestli mu něco závidím, tak ne tu popularitu, ale to, že se setkal s těmi nejlepšími muzikanty), vzpomínám na atmosféru jičínského Q klubu – ještě se k tomu vrátím, ale teď už dva odstavce ze zmíněného textu, v němž jeho autor pregnantně postihuje podstatu věci:

V roce 1966, kdy se politická situaci v Československu začala uvolňovat, bohužel dočasně, bylo možné poprvé vycestovat na Západ na základě pozvání. Protože naše rodina měla v té době již poměrně dobré styky se zahraničím – i díky tomu, že můj táta v Jičíně organizoval velké mezinárodní motocyklové závody Cena Prachovských skal, tak jsem hned v září 1966 odjel na pozvání do Mnichova. Už na nádraží jsem viděl, jak se veřejně velice eroticky líbá kluk s holkou na peróně, což bylo v té době u nás něco nepředstavitelného. Šoků z úplně jiného světa však bylo víc. Kromě toho, že jsem v Mnichově viděl mimo jiné i koncert amerických sex symbolů Walker Brothers, kteří byli v té době třetí nejslavnější skupinou na světě hned po Beatles a Rolling Stones, mě kamarádka zavedla do klubu, kde američtí vojáci tancovali s Němkami v minisukních. Všude byla tma, silná aparatura a bezvadná muzika. Nikde žádná skupina, ale „pouze reprodukovaná hudba, což bylo pro mě něco úplně neskutečného. V Československu se v té době tancovalo pouze na živou hudbu. Atmosféra v klubu byla naprosto úžasná. Dodnes si pamatuji, že tam hrály hity z britské hitparády Summer in the City a With the Girl Like You. Hned po návratu jsem chtěl, abychom něco podobného udělali i v Jičíně. Založili jsme Na Veselce Q Club a začali jsme se tam scházet, tancovat a popíjet při deskách. 

Klíčový moment – kromě „šoků z úplně jiného světa“ – je představa, která převrací onu běžnou, totiž že reprodukovaná hudba není druhořadou záležitostí vedle té živé. Tato teze je myslitelná totiž právě a jen v této době: zaprvé předpokládá kvalitní reprosoustavy, které stíraly rozdíl v kvalitě přenosu, předtím podstatný (vzpomínám, jak jsme byli unešeni, když jsme měli v YBE zesilovače Dynacord, které se klukům nějak podařilo seznat, prý je u nás měli už jen Olympici, nevím, co je na tom pravda, když jsem, ještě v jiné kapele začínal, měli jsme mikrofon na zpěv od magnetofonu). Zadruhé právě originalita nahrávek (např. to, co dělali Beatles, bylo v té době „naživo“ vlastně nehratelné, byl to studiový výtvor, stejně tak byla kvalitnější i nahrávka, která nevznikla vrstvením, jako předchozí zmíněné) byla svým způsobem zajímavější než běžný živý provoz (ovšemže se snažím jen vysvětlit onu situaci zcela odlišnou od té domácí). A pokračuje Béďa Plecháč:

V Jičíně byl v té době velký počet hudebních skupin. Nemám podrobný přehled o dnešním hudebním životě ve městě, ale tehdy to byl docela hukot. Postupně jsme začali zvát kromě místních YBE i nejlepší československé rockové nebo jazzrockové skupiny jako Flamengo, Energit, Jazz Q. A podobně jsme dělali diskotéku v rámci velkých akcí Beat Show v kulturním domě. Skoro každý týden bylo narváno. Kluci a holky z Jičína, ale i z širokého okolí si na sebe vzali to nemodernější a přišli se bavit do úplně jiného světa. Kromě jičínské skupiny YBE, pražských hostů jsme promítali americké filmové grotesky, Honza Čeliš na pódiu při hudbě maloval obrovská plátna, prostě paráda. Můj technik Vašek Kroulík byl vždy nesmírně šikovný. Do Jičína začali jezdit naši kamarádi z Německa a z Holandska, já trávil s kamarádem Láďou Plíškem v letech 57 až 69 prázdniny v Anglii. Od kluků ze zahraničí jsem dostával nejnovější desky, v Anglii jsme viděli začínajícího Joe Cockera, otce bílého blues Johna Mayalla, mluvili jsme s Bee Gees. Celou tu západní atmosféru jsem se snažil přenést do Jičína.

Nebyl jsem u onoho dalšího vývoje BP Show, kdy se diskotéky přenesly do jiných míst, zachytil jsem ona léta v Q Clubu Na Veselce a poté v jičínském „kulturáku“ (oficiální název Jednotný klub pracujících naznačuje skutečnost onoho ostrova, jiného světa, o němž Béďa hovoří) na začátku 70. let, kdy už jsem sám byl v Praze. Při rozdílu v dimenzích mělo obojí mnoho společného, jako první bych uvedl to, čemu se dnes říká multimedialita. Už v Q Clubu v posetmělém červeném prostoru zářily světla za maskami, které vyrobil Vláďa Kaláb, první z kvalitních hráčů na bicí v jičínské rockové scéně, kapela, v níž jsem ještě nehrál, měla ještě nezkrácený název Your Bodys Emotions.

Já jsem se muzikantsky v této sestavě (po předchozích jiných) zapojil až v době, kdy – v proměněném obsazení – YBE hrálo v kulturním domě. Kromě jednomanuálových varhan, u nichž se podařilo vytvořit zvuk, jaký jsem si představoval zapojením wow-wow pedálu (hovorově „kvákadlo“, příslušným nastavením vytvořilo jinak netušené možnosti, tehdy technická novinka), jsem hrál na housle s kytarovým snímačem, polepenými barevnými fóliemi (nepoškozovaly nijak lak, po letech jsem je normálně sundal), a tak jsem byl zcela jistě jedním z prvních houslistů v českých rockových kapelách (hrál jsem např. verzi Honky Tonk Woman od Rolling Stones, která je s tímto nástrojem).

Ale abych se vrátil k specifičnosti samotných pořadů, jak se o nich ostatně zmínil i jejich dramaturg, tím hlavním momentem byla z mého pohledu skutečnost, že se zde protínalo několik aktivit, které byly jejich součástí: tentokrát i živé muziky, kterou reprezentovala skupiny YBE a vlastní diskotéky Bédi Plecháče, která zároveň zahrnovala promítání němých filmových grotesek, zvl. Charlie Chaplina (právě protože byly „němé“, mohla se pouštět zároveň i hudba) a nejrůznější další momenty, především vizuální, u nichž bych nerad pominul osvětlení na tenkrát technologicky nejvyšší možné úrovni (které bylo v jednodušší podobě už v Q Clubu), velké bublifuky, dovezené ze zahraničí nebo třeba i mé Béďou zmíněné performance velkoformátových obouručních kreseb, „portrétů“ imaginárních rockových velikánů.

Zatímco repertoár YBE usiloval o to hrát nejnovější hity ze zahraničních hitparád (účastníci vzpomínají na Black Magic Woman od Santany, hrálo se také třeba In the Summertime od Mungo Jerry, originál 1970 atd., kapela a její členové by si zasloužili samostatný článek), na diskotéce zazněly takové skladby, které by ovšem YBE interpretačně nezvládli (což není žádná hana, nezvládly to ani některé české profesionální kapely, které se o to později pokoušely), jako songy od Led Zeppelin, Deep Purple (Hush, Child in Time), Black Sabbath, Doors, Uriah Heep (Lady in Black), Nazareth, ale také další hitové skladby, o nichž Béďa hovořil a jejichž desky ve své unikátní sbírce měl – originály výlisků, třeba geniální Cockerovy interpretace písně Beatles With a Little Help from my Friends, takových hitů jako Je t´aime Serge Gainsbourga a Jane Birkin, v níž se ozývalo erotické vzdychání, jinde nemyslitelné přes přece jen dobovou uvolněnost, samozřejmě ten erotický/sexuální moment, který zmiňuje Béďa dokonce jako první dojem při první zahraniční cestě, hrál – a vlastně to asi nikdy nebylo jinak – podstatnou roli.

Vše to tedy skvěle pasovalo dohromady a, aniž bych chtěl vynášet nějaké závazné soudy (už vzhledem k tomu, že jsem pak další, mimojičínské osudy tohoto fenoménu nesledoval, jsa zaujat jinou tématikou (ostatně jsem ani neodjel s YBE na jejich rakouské angažmá, ke kterému jsem snad také trochu dopomohl skutečností, že jsem se domluvil německy, ale ve vratké situaci, kdy byla Filozofická fakulta označována za semeniště kontrarevoluce, jsem především chtěl dostudovat). Přesto si dovoluji tvrdit, že Plecháčův projekt je jedním z prvních u nás vůbec, vedle diskoték Petra Síse, Pavla Černockého, Oscara Gottlieba či Miloše Skalky. Museli bychom na to vzít historickou lupu (našel jsem teď tvrzení, že první diskotéku u nás realizoval Pavel Černocký na podzim 1967 v klubu Olympic ve Spálené ulici, Skalka dělal diskotéky až v 70. letech), ale týdny či měsíce nejsou podstatné, a pak by se musel také porovnat „obsah“ oněch podniků, jak jsem se jej u BP Show ve zkratce pokoušel nastínit. Ostatně můžeme ještě dát slovo Bedřichu Plecháčovi v jiném článku, který je dostupný na internetu na stránkách Jičínského deníku :

Protože moje sestra a pár mých kamarádů emigrovalo, dostával jsem pravidelně každý týden nejznámější anglický hudební týdeník New musical express, takže jsem byl stále v obraze, co se ve světě v oblasti big beatu děje. Také přísun desek byl bez problémů, mnozí pamětníci si jistě vzpomenou na partu holandských kluků, kteří do Jičína jezdili za dr. Filsakem a do Jičína vozili kromě desek i další produkty krásných šedesátých let.

Jak oni, tak náš kamarád Peter Patzak z Německa tvrdili, že v Německu ani v Holandsku nezažili takovou atmosféru, jako v té době byla v Jičíně. Všichni mladí z Jičína se těšili na pátky a soboty, vzali si na sebe to nejlepší a vyrazili na YBE nebo BP show.

Když jsme v letech 1972-73 jezdili po chmelových brigádách, tak jsme tam suverénně poráželi naši „pražskou" konkurenci. Za mého působení v Jaroměři, kde jsem byl v té době (1972) na vojně, se naše BP show stala docela známou. Již předtím jsme jezdili do Prahy do velkých aul vysokých škol zemědělské, ekonomické… Po vojně se na naše diskotéky sjížděli lidé od Náchoda, Nového Města, Jaroměře, Hradce a Pardubic.

Ještě jednou je třeba říci, co nemusí dnes být zcela zjevné, že tyto diskotéky byly v mimopražském prostředí něčím zcela mimořádným – jakkoli existovaly i další, a vymykaly se také tím, že přinášely tu nejprogresívnější a nejkvalitnější muziku té doby. A je to zřejmé i po letech, jak o tom svědčí například článek na kultura.zprávy.iDnes.cz (2014), který uvádí, že „p přičemž na 3.-4. místě se umístila skladba Smoke on the Water od Deep Purple, kterou jsme, stejně jako tu první uvedenou měli – vedle celé řady dalších – z první ruky.

Mě samotného na letošní jubilejní BP Show (jubilejní i v tom smyslu, že její hlavní protagonista slavil zhruba týden předtím sedmdesátiny) překvapila skutečnost, jak jsem hned v úvodu zatím jen naznačil, že nepřišli jen pamětníci. Samozřejmě, byli tu takřka všichni z těch, které vidíme na dobové fotografii u „nářadí“ (komunistický symbol na místě odstraněné Stalinovy sochy na začátku barokního lipového stromořadí), nebudu je jmenovat, abych na někoho nezapomněl (mnohé jsem zachytil ve fotodokumentaci), stejně jako v minulých letech přijeli přátelé z ciziny (vždy to bylo z Německa, ale taky z Austrálie, tentokrát dokonce z Izraele), ale vedle toho tu byla generace synů (říkám záměrně synů a myslím na Jana Plecháče, předního českého designéra) a dokonce jejich dětí, což je něco nebývalého. Samozřejmě někteří z nás už jsou třeba i nevrlí a o to příjemnější bylo, jak řádili ti mladší, důležité je, že ta „základní sestava“ tu ale byla.

A bylo tu i všechno to, co je spojené s někdejšími vzpomínkami na ty původní akce, ale i na ty, které se k fenoménu BP Show zhruba před dvaadvaceti lety začaly znovu vracet a které tak postupně vybudovaly novou tradici. Grafika „věstonické Venuše“ na anglické vlajce před stoly s gramofony a další reprodukční technikou, promítací plátno, na němž běží historické filmové záběry z oněch někdejších let, světelná technika, hromady desek na židlích a dalších stolech kolem DJeje, další velký plakát s písmeny „B.P.“, či starší plakáty a pozvánky nad vchodem s nápisy, které se staly ikonou těchto diskoték jako „BP is my name / fuck for peace is my game“, v některých případech, jestli si dobře vzpomínám, „neslušné“ slovo ohvězdičkované  na „f *ck“. A konečně k rozebrání „placky“ s minimalistickou podobou (černobílou, pouze vlasy a knír), v jiném provedení na posteru, a také na tričku, které měl Béďa na sobě, stejně tak jako zmíněné nápisy byly (v uvozovkách) na zadní straně triček, v nichž dvě dívky čepovaly pivo (Plzeň, bylo součástí bezplatného občerstvení, stejně jako později řízečky a okurčičky v chodbě) či které měli někteří tanečníci.

Shrnuji. Povedená akce se vším všudy, šest hodin špičkové muziky (s několika krátkými přestávkami) z dob před půl stoletím, ale i některými novinkami, setkání s přáteli, z nichž některé jinak prakticky nevidím, záležitost na úrovni. Doufám, že ne poslední, jak zní v otazníku za větou v titulu v Jičínském zpravodaji.

Odkazy

https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/zacatky-diskotek-v-jicine-a-jejich-atmosfera-20131108.html

https://www.novinky.cz/zena/styl/423378-diskoteky-mely-za-socialismu-velke-kouzlo.html (obecný článek o diskotékách)

https://kultura.zpravy.idnes.cz/nejlepsi-riff-0df-/hudba.aspx?c=A140827_093845_hudba_ts

https://www.liberecky-kraj.cz/dre-cs/58602-bp-show.html (charakteristický plakát)

https://jan-k-celis.webnode.cz/news/imperfect-harmonies-beda-plechac/ (můj starší článek na těchto stránkách)