BP Show

BP Show
beseda 18. 4. 2024, 18:00 hod. / sál Foto Ullrich, Palackého ul., Jičín

„O historii známé jičínské diskotéky BP Show (1966–1976) nám přijde vyprávět její discjockey Bedřich Plecháč.“ Tak uvádí anotace na pozvánkách a plakátech vyvěšených v ulicích Jičína besedu, která se uskutečnila v sále firmy Foto Ullrich v Palackého ulici v Jičíně v polovině dubna tohoto roku. Majitel firmy, jičínský fotograf, jenž vytvořil v zadní části svého domu za prodejnou fotografických potřeb sálek právě pro realizaci podobných setkání, v úvodu po přivítání hlavního protagonisty večera ing. B. Plecháče pohovořil o předchozích zdejších Plecháčových projektech, tj. dvou besedách o legendárních motocyklových závodech v Jičíně v padesátých až sedmdesátých letech minulého století, které pamětníci znají pod názvem Cena Prachovských skal v předminulém roce a dvou besedách o Plecháčově působení v Národním divadle, kde zastával vysoké funkce, v roce loňském. Toto byla tedy v pořadí pátá beseda na tomto místě.

Návštěvníci se ocitli v prostředí, jehož atmosféra okamžitě oslovila zvláště ty, kteří někdejší Plecháčovy diskotéky, unikátní v řadě ohledů, zažili. Unikátní především už tím, že byly jedním z prvních svého druhu u nás (jejich tvůrce říká, že vůbec první), navíc nikoli v metropoli, ale v malém městě v Podkrkonoší, které má sice výraznou historii (v osobnosti Albrechta z Valdštejna, spisovatele Karla Krause, jenž se zde narodil, průmyslových podniků či škol s významnou historií, a po převratu pak rovněž pozoruhodného pohádkového festivalu), nicméně jinak by se kulturně mohlo příchozím jevit jako ospalé místo, přitažlivé spíše pro romantickou přírodu Českého ráje v blízkosti Prachovských skal, kde se kdysi konaly (a v poslední době byly obnoveny) zmíněné motocyklové závody.

V příšeří sálu byly kolem promítacího plátna, na němž jsme mohli sledovat řadu dokumentů z historie diskoték, tedy především dobové fotografie, ale i plakáty z pozdějších vzpomínkových diskoték, které Plecháč po převratu na různých místech uspořádal, v Jičíně především v „Tančáku“ (nyní, v době rekonstrukce Knihovny Václava Čtvrtka náhradní prostor knihovny, tzv. Deniska) či v prostorách K-klubu na Valdštejnově náměstí, a v závěru pak půlhodinový film z někdejších diskoték na několika místech, především na chmelových brigádách v západních Čechách či na zámku Staré Hrady u Libáně, umístěny dobové artefakty, s nimiž se návštěvníci BP Show setkávali.

Bylo to několik obrazů žen s bujnými vnadami (onen s jakousi Věstonickou Venuší byl součástí vzpomínkových diskoték), plakátů v anglofilním duchu, který byl tím jednotícím momentem vlastně všeho, do čeho se Plecháč pouštěl (v povídání, ale i v knize BP SHOW, kterou napsal a nyní ukázal publiku, hovořil o první fascinaci závodníky, kteří se zde sjížděli z celého světa, měli džíny, žvýkali americké žvýkačky, zjevení věcí tenkrát u nás nedostupných), a pak technických výtvorů Vaška Kroulíka, jičínského zvukaře, které v době, kdy příslušné profesionální vybavení bylo rovněž nedostupné, umně dal dohromady s pomocí toho, co bylo k dispozici. Vedle dvou otáčivých světel z policejních aut, disco koule improvizovaně vyrobené ze střepů zrcadla nalepených na míč to byl třeba bezvadný rovněž otáčivý bublifuk, chrlící množství bublin do sálu, jak ho pamatuju z někdejších diskoték v sále jičínské sokolovny.

Tuhle dobu mám asi zapsánu ve svých vzpomínkách nejvýrazněji, pochopitelně, coby dobu mládí, zároveň relativně krátkou (podobně jako ona převratná doba The Beatles trvala vlastně jen několik let), jednak proto, že tehdy normalizace po osmašedesátém tvrdě zasáhla i v této oblasti (a já sám jsem se pak už věnoval aktivně jiným hudebním oblastem nejen v souvislosti s mými dalšími životními osudy, ale také proto, že jsem naši dobovou populární hudbu vnímal jako jistý úpadek), jednak proto, že mě už plně uchvátil život v Praze, takže ony roky výjezdů na chmelové brigády a další místa po Čechách, které v první polovině sedmdesátých let podnikal Béda Plecháč s příznivci tohoto životního stylu, který vlastně diskotéky představovaly, se s tím, čemu jsem se v té době věnoval, minuly.

Tím spíše, že jsem si (postupně) prošel celou řadou „hudebních“ životních etap (country music, muzika v komorním orchestru, podkrkonošská lidová muzika, hraní a natáčení v regionálních souborech, velký symfonický orchestr, práce v týmu velkých festivalů coby editor a fotograf), na rozdíl právě od Bedřicha Plecháče, jenž zůstal takřečeno věrný právě téhle poloze, stylu a přístupu k hudbě, vymezené v určitém okruhu/žánru, daném i životní zkušeností a zážitky (např. cesty do Anglie, o nichž také vyprávěl, vystoupení některých později velkých hvězd jako byl Joe Cocker etc.) jako k základnímu životnímu obsahu (zajímavé je v tomto kontextu, že, jak říkal, až na jednu výjimku nikdy na diskotékách nepustil žádnou českou písničku a stylová hranice, za niž rovněž nešel, byla ABBA), si rovnám i myšlenky, v čem bylo těchto několik let tak výjimečných.

Samozřejmě to musím vnímat právě jako muzikant, pro nějž byl příslušným vyjadřovacím prostředkem hudební nástroj. Béda sice uměl (a myslím, že docela dobře) hrát na harmoniku, jeho žákovské vystoupení bylo vlastně tou událostí, kdy jsem ho viděl poprvé, později na klávesy (protože je o několik let starší než já, mohl jej ještě oslovit rokenrol, zatímco moje první fascinace byly až první nahrávky (a filmy) The Beatles), hlavní hudební doménou se mu ale stalo pouštění (tenkrát ještě „černých“) gramofonových desek k tanci, eo ipso setká(vá)ní spřízněných duší na jednom místě prostřednictvím hudby, která byla jinak dostupná snad jen na Radio Luxenbourg, a která oslovovala jeho (naši) generaci. Ve své knize i na této besedě připomněl, jak došlo k jeho rozhodnutí uvést taneční diskotéky (něco jiného byly ty poslechové, např. proslulé Jiřího Černého) při jedné návštěvě mnichovského klubu, kde se s tímto formátem (jenž v té době již doputoval i do Spolkové republiky) poprvé s úžasem setkal.

Jak řečeno, můj přístup byl primárně muzikantský (i když jsem si užíval i vše ostatní, co k tomu patřilo). Mnohé z těch osob, které jsme viděli na besedě, byli zároveň buď aktivní hudebníci nebo návštěvníci hudebních představení jičínské „bigbítové“ skupiny YBE: Její historie by stála za samostatné pojednání, já, ačkoli jsem její etapy sledoval od prvních kroků na vystoupeních na „Veselce“ (restaurace v rohu náměstí na jičínském Novém Městě), ještě pod nezkráceným jménem Your Body´s Emotions (autorem názvu byl Vláďa Kaláb), jsem byl jejím členem (a formálně vedoucím, pro veřejné produkce se musely skládat příslušné zkoušky) v době, kdy hrála ve velkém sále jičínské sokolovny (později budova Dům Palackého, dnes KZMJ, tehdejší název SKP, Sdružený klub pracujících, tenkrát pod TJ Sokol Agrostroj). Hrál jsem na ozvučené housle (mj. country verzi Honky Tonk Woman od Rolling Stones), především ale na elektronické varhany skladby z nejnovějších hitparád, jak je vybíral zpěvák a kytarista Míla Puš.

Tyto věci uvádím v tomto příspěvku jen proto, že moje perspektiva (a vnímání/hodnocení BP Show jako unikátní záležitosti přesahující význam lokální kultury) vychází, vedle nezpochybnitelného přínosu formátu diskotéky, u nás zcela nového (v té době ji dělali Petr Sís, Pavel Černocký a pár dalších) a pouštěné hudby běžně nedostupné, především v multimediálnosti celého večera, během něhož se děla i celá řada dalších věcí, jako bylo pouštění černobílých filmových grotesek s Charlie Chaplinem či, Plecháčem zmíněné, moje performance obouručně malovaných obrazů, imaginárních portrétů, předváděné rovněž jako akční show, přičemž k atmosféře večera přispívaly Kroulíkovy zmíněné atrakce, zahrnující například i světelný pohyb. Ostatně jsem tento pohled zaznamenal i v předchozích textech na téma BP Show (viz odkazy dole). Je škoda, že oba hlavní aktéři, tedy Plecháč (diskotéka) a Puš (YBE) vidí obojí odděleně a, alespoň jak řekli mně, neumějí si představit nějaké společné vystoupení, které by podle mého názoru ukázalo, jak jsem řekl, unikátnost celého projektu. Pozdější historie samozřejmě směřuje jinam, za dob normalizace byly nejdříve nepovoleny hudební aktivity, později byly zadušeny i diskotéky, které ještě nějaký čas přetrvávaly jako „vývozní“ produkt mimo Jičín.

A ovšem, ožily po letech jakožto vzpomínkové. I tato beseda, kterou chce v květnu Bedřich Plecháč zopakovat (sálek v Palackého ulici byl plný), je právě takovou vzpomínkou a setkáním těch, kteří přišli.

Pzn.
Moje fotogalerie jednoho ze vzpomínkových večerů v Tančícím domě, s článkem v Jičínském deníku (2013)
https://jicinsky.denik.cz/volny-cas/plechacova-legendarni-bp-show-v-tancicim-dome-20131202.html

Článek na mých stránkách k jubilejní BP Show v roce 2018, tam odkazy i některé mé starší texty.
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/bp-show-50/

O synovi B. P. Honzovi, úspěšném designérovi, tato stručná poznámka
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jan-plechac/