Bolek Polívka 70

S těmi výročími se teda roztrh pytel. Karel Gott 80, první krok člověka na Měsíci 50, teď předevčírem v novinách Woodstock se vzpomínkami účastníků, Olga Sommerová 70. Jestli to tak je pořád a vnímám to živěji jenom proto, že jsem také sám slavil… Bolek Polívka má sedmdesátku 31. července, v televizi běželo několik filmů. Kdysi mě na něj upozornili kamarádi, možná už někdy v sedmdesátých letech, později jsem byl nadšen filmem Šašek a královna (1987, Věra Chytilová), ještě více ale předchozím snímkem Poslední leč (1981, režie B. Polívka, V. Sís), kde se prolínaly rámce různých světů, bytu revírníka z románu Pohádka máje, jehož navštíví dr. Zvonek Burke, vzpomínek, které se vizualizují v obraze na stěně, a zkoušky na divadelní představení, na níž se v prostřihu filmu herci táží, jak to budou hrát dál. Hláška „Jsi šťasten, lovče?“ patřila v té době k těm nejlepším z filmového plátna.

A ovšemže Polívkovy televizní prezentace překračovaly běžné hranice pop-kultury, snad je tu ani nemusím vyjmenovávat. Původní mim byl stále virtuálně přítomen v kulturním/společenském prostředí své doby, později coby Valašský král či v souvislosti s tím, jak tuhle roli ekonomicky nezvládal, vzpomínám si taky na jedno představení v jičínském kulturním domě, kde jsem si uvědomil, jak jeho specifická artikulace může fungovat ve filmech jako je Kurvahošigutntag, ale nikoli na jevišti, kde jsem mu z páté řady rozuměl každé páté slovo. To nic nemění na tom, že Bolek Polívka se dokázal i mně „dostat pod kůži“ řadou věcí, především filmem Zapomenuté světlo. Chci ještě, než napíšu pár vět o něm, říci, že žel neznám všechny ty jeho role z posledních let, kritikou chválené, jako byly Tátova volha, Zloději zelených koní, Domácí péče či Kovář v podlesí, takže jestliže prohlásím, že role faráře v Michálkově filmu je Polívkova nejlepší filmová role, tak je to z mé strany nebetyčná drzost, protože „to se neříká“.

Je to spíš ona souhra náhod, vazeb směřujících nejspíš v této kombinace opravdu jen ke mně. Předlohou filmu je totiž kniha Jakuba Demla z roku 1934, kterou Roman Jakobson, tedy člověk, který je pro mne nejvyšší autoritou, označil vedle Babičky Boženy Němcové za nejtragičtější knihu české literatury. A druhá věc je, že ten kostel, v němž se odehrává část filmu a který je „posledním kostelem“ filmového faráře, dost dobře znám ne proto, že bych tam chodil na pobožnosti, ale protože odtud pochází rodina mé ženy. A tedy polovinu těch osob, Václava Pacholíka a jeho ženu či  „Mařku“ jsem osobně znal. Je ovšem nesmysl údaj, že Roprachtice jsou v Jizerských horách, jak se uvádí v titulcích filmu, jsou samozřejmě v Podkrkonoší, možná, že to vzniklo tím, že jedna lokace je louka za Jizerce v pozadí s kopcem Bukovcem na česko-polských hranicích, tedy úplně jinde, což taky tvůrcům tak trochu vytýkám,protože kdo to tady trochu zná, tak to musí působit rušivě.

Nicméně samotný příběh je pozoruhodný, je tam i ono silné místo, byť ne explicitně uvedené (ve filmu je sekvence psa, pak maže farář Holý hruď nemocné Marjánky), v knize „psí sádlo“. A moje žena říká, že to je i nejlepší role Veroniky Žilkové. Já pak dodávám, že je fajn, že dostala roli „prvorepubliková“ Zita Kabátová, že tu jsou sochy Petra Kavana, který měl – možná to nebylo tak časově vzdálené – v Jičíně velkou výstavu, muzika Radima Hladíka, která se tu ozve. A ovšem skvělý výkon nejen Bolka Polívky, ale i „Pecy“. Nahlížím do komentářů na CSFD, rovněž mnohá chvála.

Nechci komentovat další filmy, menší či větší role, určitě má každý ten svůj snímek, nezmínil jsem participaci na Baladě pro banditu, kterou jsem nedávno komentoval v souvislosti se setkáním s Milanem Uhdem (a dalším vláknem k názvu divadla Husa na provázku podle knížky Jiřího Mahena, jehož próza byla tématem mé diplomové práce), zmínku by si určitě zasloužily některé televizní seriály, když už ne ty kriminálky, tak Černí baroni, divadelní záznam Commedia del arte či Trosečník, Kalamita, Musíme si pomáhat, Skřítek, Ulovit miliardáře atd. A u toho zmíněného společenského ohlasu vždy, a Bolek toho není výjimkou, hraje roli i osobní život. Jména Evelyna Steimarová (samostatná kapitola s linkou rodu až do národního obrození), Anna Polívková (několikrát „naživo“ včetně krátkých rozhovorů s ní), Chantal Poullain s neuvěřitelnou češtinou po řadě desetiletí v této zemi. Tož chalani…

Odkazy
https://www.csfd.cz/tvurce/954-bolek-polivka/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bolek_Pol%C3%ADvka
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/bolek-polivka-pruvodce-brno-divadla.A190731_492446_brno-zpravy_krut
https://www.idnes.cz/revue/spolecnost/chantal-poullain-rozhovor-bolek-polivka-syn-sanson-vztah-rodina-radio-impuls.A190530_104714_lidicky_sub
https://www.idnes.cz/wiki/kultura/bolek-polivka.K457073