Bohumil Hrabal / Slavnosti sněženek

Kdo by neznal film Jiřího Menzela Slavnosti sněženek (1983) podle předlohy Bohumila Hrabala, jednoho z nejvýznamnějších a nejosobitějších českých spisovatelů druhé poloviny dvacátého století (jak jej charakterizuje Wikipedie)? Samozřejmě, že láká srovnání ikonického filmového snímku se stejnojmennou knihou povídek z „Kerského polesí“, kterou mám v novém, jako šestém uvedeném vydání v Mladé frontě (2024) na stole, jakmile narazíme na „člena esenbé“, který vypouští opilým cyklistům kola a zahazuje ventilky do lesa (v povídce Měsíční noc je vypravěčem) či na postavu pana Limana z povídky ústřední, který vozí své kozlíčky ve fordce poslané mu příbuzným ze zahraničí s jeho slepicemi (a slepičinci) a výrokem o tom, jak „je tu krásně“, láká to napsat takovou studii (jistě, nejspíš se toho již někdo dávno ujal, dohledávám na internetu, např. studentská práce: T. Obrataňska, Jihočeská univerzita Č. Budějovice, 2017), ale přesahuje to možnosti mého předvánočního čtení (kdy je třeba projít povícero knih, které se poté rozeběhnou jako dárky), těch nejrůznějších proměn, výběru a spojování postav, přesunu sémantických těžišť atd., to by bylo nejméně na půl sta stránek.

Nicméně alespoň nějaké stručné shrnutí, možná nějaké nápady, které přišly při čtení, pokochání se některými obrazy, které vyplodila Hrabalova imaginace či které souvisejí s jeho životní filozofií… Jako první mě napadlo, že ve filmu není nejspíš tak nápadná ona vrstva doby, kdy povídky vznikaly (na titulní stránce jsou vročeny jako „povídky leden–únor 1975), i když samozřejmě i ve filmu vystupuje (v úžasném podání Josefa Somra) „velitel“, z něhož si ostatní vystřelí, když foukne do trubičky se sazemi (v textu scénku rovněž najdeme), možná že to jsou jen jiné prostředky (v knize to je baterka, kterou si svítí na rudou hvězdu na čepici), a když už o této postavě hovořím, měl bych říci, že – v souladu s Hrabalovou poetikou a náhledem na svět – tato postava není onou jednoznačně (a jednobarevně) negativní figurou, jak jsme si zvykli ji vnímat (vzpomeňme jen na rozsáhlou sadu vtipů na ně či slovník, jímž jsme označovali „příslušníky“ s jejich připitomělým a hlavně otravným zvykem, když vyzývali „občana“, aby předložil občanský průkaz), nýbrž, jak ukazuje závěr zmíněné povídky, kde esenbák koupí Pepovi nové ventilky a dokonce mu vrátí i pokutu.

Takřka dva tucty (tedy dvaadvacet) deseti- až dvacetistránkových povídek v tomto vydání (proměny původních nepublikovaných rukopisů či cenzurovaného vydání a vydání v Sebraných spisech, je další zajímavá vrstva geneze souboru) se vážou k jedné lokalitě, tedy oné chatové osadě Kersko nedaleko Prahy s unikátní sítí cest, přirovnávané na jednom místě k New Yorku či struktuře listu, s jejími obyvateli, takže lze hovořit o jedné z podoby knihy jako sadě jejich portrétů zároveň s oním společenstvím, které buď čeká ve frontě na chleba, nebo se sváří kolem děje příběhu dvou mysliveckých spolků, jenž se stane ústředním ve filmu, poskládaného i z motivů dalších povídek, zatímco v povídkové knize je pouze jedním z příběhů v povídce Hostina.

Úvodní Polomy v lese jsou spíše než povídka (příběh) reflexí údělu spisovatele, kterého ruší „naléhavé“ návštěvy od práce a který si, také v souvislosti s popadanými borovicemi, s nimiž se paní Beníková bez problémů a „samozřejmě“ vyrovnává, najednou uvědomuje, „že každá návštěva je pro mne cennější než já, že každá mi přináší poselství zvenčí […]“, a zařazuje tak uvědomění této hodnoty do svého konceptu „prázdnoty“ a jejího „vrcholu“ či „nulté situace“, blízkého východnímu myšlení (k němu se váže i poslední věta o úsměvu paní Beníkové, když říká: „A úsměv jí rozpraskl a vysypal dvě řady bílých zubů… A za ní se sypal bílý sníh, bílé peří z jejích bílých křídel.“. Text je tedy jakýmsi metatextem, jakkoli zároveň prostupuje základní rovinou kerského prostředí (či z něj vystupuje).

Pozitivní naladění jednotlivých postav, radost ze života a úžas, obdiv zdejších stromů, kterým jedna z postav, totiž pan Liman v ústřední povídce Slavnosti sněženek dává dokonce jména (např. Švarná Tonka, turistické portály hovoří o tom, že Krásná Pepina a Švarná Tonka, z niž po orkánu 2007 zbylo jen torzo, rostly „bok po boku“ řadu let, a lákají návštěvníky na cestu do Kerska), explicitní pojmenování krásy, tím vším je čtenář až zavalen, geometrie místa je stvrzena také tím, že má svůj střed (a významový středobod), jímž je Hostinec U Bernardýna, podle onoho psa a s líčením povahy jednotlivých hostinských a budování Hájenky včetně „hraběcí“  participace (bratranec Kocian byl „levobočkem“ hraběte Lánského z Růže), u čehož můžeme také poznamenat, že propojování rozdílných společenských vrstev (zde tedy také rokokového nábytku a pivní kultury a české kuchyně) je příznačným rysem Hrabalovy poetiky (postavy intelektuálů v hospodě i v dalších Hrabalových povídkách vycházejí přitom ze společenské-politické reality, tj. vyhozených osobností, možná vedle vrstvy demokratického myšlení v české tradici), přičemž spojování „nízkého“ a „vysokého“ nabývá i existenciálního dosahu a prostupuje dalšími vrstvami poetiky Hrabalova textu (krása a brutalita atd.).

Také povídku Měsíčná noc můžeme číst – vedle samotného až groteskního příběhu o dodržování předpisu osvětleného kola a zahozených ventilků – jako protiklad světla a tmy, ať jím již je noční tma a měsíc či baterka jako v tomto případě takřka ústřední motiv celé povídky, která je také, když v ní budeme hledat také onen vyšší smysl (hledat ho nemusíme, je tam), o cestě. Opravdu veselou postavou je Pan Metek, sám se sebou vždy „spokojený“, který se vždy „zářil a smál se“, přičemž vlastní námět je vlastně zabíjačka, zároveň je tu – pro Hrabala podnět k fascinaci, zatímco pro jiného autora by to asi bylo téma pro kritiku možná české hamižnosti, možná i hlouposti (a ostatně dnes aktuální téma „slevové“ politiky našich supermarketů) – ono hromadění poškozených či neúplných předmětů (takže má pan Metek sadu trochu děravých škopků, strojky, jimž chybí motor nebo setrvačník atd.). K tomu poznámka: V dobovém výtvarném umění je žánr, kterému se říká akumulace, proslul jím francouzsko-americký umělec Arman.

Vlastně docela značná část textů se vztahuje ke zvířatům, kromě bernardýna u hájenky a srnečka v povídce, která ještě přijde na řadu, začíná i Zdivočelá kráva vlastně řečí o psech, které necitliví majitelé vyhazují z oken aut a ti chudáci pak, jak jsou zvyklí, čekají na místě, kdy se pán vrátí. Vyprávěno v perspektivě myslivce, cenná meklenburská kráva končí žel také smutně. A přímo brutální (v onom charakteristickém protikladu brutalita – poetičnost, který je v Menzlových filmech mnohdy zmírněn) jsou Králíčci v křídle, to jest v hudebním nástroji, klavíru Petrof, kde ti větší kastrují ty menší a o to prý je to, větší pochoutka. A tedy ani my, čtenáři, bychom si „neměli dělat o lidstvu iluze“, jak říká jedna z postav povídky na jejím začátku (ostatně to šílenství v několika válečných ohniscích i v roce 2024, takřka osmdesát let po onom hromadném vraždění, o jehož návratu někteří komentátoři dnešního dění dokonce uvažují, to jen potvrzuje). Člověk je bestie, vetknul do titulu jednoho svého románu už kdysi francouzský spisovatel (i když tím slovem vlastně myslel jen „zvíře“).

Protikladem hrůzy je pak krása, takřka v každé z povídek, v té následující s názvem Čekání na chleba, je explicitně pojmenována krása květů bramboru („nejkrásnější květinou je brambor“, s. 76), které pan Major rukou vyhrabává a po celou dobu jejich vegetačního cyklu se s nimi mazlí. Na začátku textu této povídky se také dozvíme o chutnosti výrobků regionálních pekáren. V povídce vystupuje také malíř pan Junek, který se brání místním zakázkám, které jsou pod jeho úroveň, protože „udělal slabikář pro děti“, když pak odjíždí na „bicyklu“, zjišťuje, že zboží, které mu prodavačka dala do tašky (rum, droždí aj.), protože měl jen stokorunu a ona neměla zpátky, je mu k ničemu, protože nepije a nepeče (je zajímavé, že téma „drobných“ je dnes ještě daleko vyhrocenějším neuralgickým momentem v mnohých obchodech).

Zatímco mnozí obyvatelé Kerska jezdí na „bicyklu“ (jistě, jsou tu také automobily, jako ten, co v nich jeden z nich vozí na projížďku kozy), následujícím dopravním prostředkem v povídce Jumbo je letadlo. O něm vypráví s nadšením, měnícím se podle obsahu vypitého alkoholu („po pěti pivech“), a k příslušnému datu na prohlídku na letišti či dokonce k výletům na jih zve letecký mechanik pan Bělohlávek, „cinta ze Zelenče“ (kdysi malá vesnička kousek za okrajem Prahy, dnes rychle se rozvíjející obec), jak jej označí jiný host, další charakteristickou postavičkou v hospodě je „pan Procházka“, který spí na stole, v určitou chvíli něco příhodného pronese a vzápětí zase usne (z jeho úst také uslyšíme větu „Dávejte pozor, co vám teďky řeknu.“ (s. 88), kterou Bohumil Hrabal tak svérázně použil v jiném textu, Obsluhoval jsem anglického krále.

V cyklu povídek se střídají vypravěči, vedle zmíněného autorského vypravěče v původní povídce to je řada různých osob, v povídce Nejkrásnější oči je to dokonce srneček, jehož bratříčkovi ve chvíli, kdy jej matka nehlídá (odběhla si „tažená tou samou touhou […], s. 99), kombajn („nějaká velká stodola“) urazí nohu a který na konci zahyne, stejně jako ostatní z jeho rodiny, matka i on sám. „Nejkrásnější oči“ jsou ty velké oči matky, poté, co o ni přijde, pak lidské bytosti, ženy, která sází stromky a s níž se zvíře sblíží poté, co mu dá i jméno Lesan. Zřejmě to není vědomá Hrabalova polemika na téma domestikované divoké zvíře (Liška Bystrouška, Bílý tesák). V Mazánkově zázraku se rovněž dějí přírodní věci, jednak je tu anekdota s vilným beranem (aniž to bylo zdůrazňováno, je to táž přírodní síla, která odvedla Lesanovu matku v problematické chvíli za jelenem), kterého chce pan Franz zastavit, aby mu stále nepřibývaly malé ovečky, jednak je to oslava českého šťavnatého jablka, do kterého se sadaři ale dostávají vosy, které se pokouší, rovněž marně, likvidovat.

Následuje Slavnost sněženek s panem Limanem, kterého jsme již zmínili, pak Přátelé, která je – vidím zde jistou paralelu s řečenými přírodními silami v Mazánkově zázraku – rovněž oslavou životní energie a touhy po životě dvou vozíčkářů, přátel českého Němce a emigranta Lothara (žije ve Würzburgu), který „je nejveselejší člověk ve střední Evropě“, a kerského usedlíka Pavla. Přestože jsou omezeni v pohybu (možná právě proto), vzývají život, nenaříkají, váží si toho, že zde mohou být. U této povídky jsem si poznamenal jednu z poetických a zároveň významově obsažných formulací, jakých ve Slavnostech sněženek nalezneme celou řadu, v tomto případě postihující životní postoj Lothara, který po emigraci „začal žít, zacelil se, zcelil, zocelil“ (s. 143).

Názvem povídky Školení není myšlena nějaká výuka, ale procedura s „vobyčejným turistickým salámem“, jenž se, zavěšen v průvanu ve světlíku, je „vyškolen“ na uherský salám. Žravý (a patřičně tlustý) pan Svoboda, který u pletí leží v záhoně, a vypráví o tom, ovšem nikdy nevydrží nechat salám „doškolit“ a „sežere“ jej, dokonce jej už ho jednou vezl autem pro kamarády a před Počernicema musel zastavit, „zařvat hovno!“, zatímco ho manželka chlácholí, „Karle, nemuč se!“ (s. 161). A obžerství je líčeno opravdu grandiózně, množství všeho u zabijačky, dokonce snědl – za určitých okolností – i vejce se skořápkou.

Jak ze života odkoukanou postavou (vlastně asi opravdu byl) je Leli (to je i název povídky), který hýří sebevědomím, pro všechny příležitosti má příslušné vybavení, počínaje různými sportovními disciplínami přes další odborné, všem dělá o všem přednášky, když pak nicméně dojde na věc a on přispěchá s pomocí, z velké většiny vše zpacká. Tak se všichni těší, že narazí sud piva, když si s tím nevědí rady, a my pak coby čtenáři přihlížíme, jak se veškeré pivo ocitlo ve větvoví stromu nad ním a do večera pak kape na žíznivé pijáky, kteří si ovšem museli dojet, aby měli co pít, pro pivo lahvové. Leli zkrátka „byl těžkej pard“ (s. 164, úvodní věta povídky).

Dětský den je text v perspektivě měsíce příprav na tuto akci, která se i u nás pořádala už v padesátých a šedesátých letech, a poté se líčí jeho průběh. Řekl bych, že následující Beatrice je v čemsi s předchozí povídkou paralelní, je to portrét klášterní sestřičky, která se stará o postižené děti v ústavu, ve vile, která kdysi patřila velkořezníkovi Beránkovi. Krásná jeptiška se stará o děti s úsměvem. Doplním jen, že tato povídka či spíše portrét patří k oněm textům, které byly zařazeny do souboru teprve v souborném vydání Hrabalova díla (tedy nikoli v původním vydání z roku 1978), domýšlím se, že také proto, že tehdejší režim vyloučil jeptišky ze zdravotnictví (AI mně napovídá, že to bylo v roce 1950, já doplňuji, že právě jeptišky, které nespěchaly k rodinám jako běžné civilní osoby, se mohly plně věnovat pacientům), což bylo součástí úsilí vyloučit vliv církve na veřejný život, v dobu, kdy Slavnosti sněženek vyšly, bylo téma tedy pravděpodobně pro vydání neprůchodné.

Lucinka a Pavlínka nejsou dívky, nýbrž kočičky, které se lísají k výčepnímu panu Novákovi, který je miluje, „stáčejí hlavičky tam, kam jde pan Novák“ (s. 101), nechají se hladit hosty, vyhřívají se u kamen Fiľakovo do té doby, než se pan Novák musí odstěhovat a nahradí jej dvojice mladých hospodských jménem Luboš a Václav, kteří ale kočičky z hostince vyhodí, protože se jejich pobyt neslučuje s hygienickými předpisy, takže se chudinky dívají oknem do teplé místnosti nebo zalézají otvorem pod podlahu. Připomíná to starého Hanťu z jiné známé povídky Příliš hlučná samota, kde se prostředí sběrny starého papíru, kde se nacházejí vzácné knižní skvosty (vzpomenu při té příležitosti ještě na kontext výtvarného umění, totiž kouzlo textur starých zdí, jež fascinovalo některé umělce, ostatně bylo by možné zmínit i Vladimíra Boudníka atd.) změní při modernizaci, kdy spolu s novými hygienickými pravidly a pracovními plášti veškerou poezii ztrácí. Zde se naopak povídka navrací k ústřednímu tématu hospodské kultury s točeným pivem a kulinářskými pochoutkami (akumulace lahůdek patří k oblíbeným stylistickým prvkům, ostatně s motivem jídla se v nejrůznějších podobách, od zabíjačky po čekání na chleba před krámem, setkáváme v řadě textů Příliš hlučné samoty), lze říci, že tento motiv představuje i kontinuitu celého souboru.

A představuje výchozí motiv i následující povídky Hostina, tedy oné povídky, která je základem děje zfilmované podoby Hrabalovy prózy. Já bych zde nicméně naopak poukázal na jinou vrstvu, která se do textu v tomto případě dostává přes chvíli, kdy zraněný kanec vrazí do třídy ve škole, totiž téma české historie, které se zde ocitne v popředí (Slavníkovci, Přemyslovci atd.), přičemž bych ještě toto téma zobecnil či rozšířil na přítomnost vrstvy kulturní, intenzivně přítomné v roztroušených zmínkách o osobnostech kultury, ať již básnících, výtvarnících či filozofech, či v myšlenkách o pobytu člověka na tomto světě, což je pak v opozici právě s onou vrstvou každodennosti (k níž patří, vedle „borovic“ i „pivo“ a pokrmy), která nicméně není přízemní, nýbrž v níž je naopak spatřována zázračnost a krása.

A součástí oné každodennosti je i odlišná atmosféra v jednotlivých povídkách v paletě od poetičnosti přes grotesknost až třeba po idylu, kterou představuje pobyt v restauraci Hájenka ve chvíli, kdy má pan Novák dobrou náladu. Ve chvílích, kdy ji nemá, se hosté prosebně dívají přes zavřené dveře s oznámením, že je sanitární den, a čtenář si klade otázku, zda pan Novák není nerudný právě proto, že se musí stěhovat. To nicméně Hrabal nijak neozřejmuje, takovéto kauzální postupy se víceméně vymykají poetice jeho prózy, pro niž je příznačný jiný způsob kladení reality, která se prostě v jeho podání prostě zjevuje ve své zázračnosti.

Právě Variace na krásnou slečnu, text, který se vrací k úvodní reflexi autora spisovatele, jenž tentokrát oslovuje adepty literární tvorby, které oslovuje „kluci“, když říká, že ona poeticko-filozofická vyjádření, vztažená ke krásné slečně Bubeníčkové, jsou vlastně stylistická cvičení, jaká by měl takový spisovatel zvládnout. Vzápětí do prostoru vyprávění podávaného opět v ich-formě vtrhne bláznivě pan Iontek se svým povozem, na němž přivezl jako dárek jakýsi kostelní schod (použiju hrabalovskou poetiku, když se dopustím metafory, myslím věc postihující, tedy „schod do věčnosti“), popíjí nabízené nápoje, zatímco jeho koně, jejichž hlavy i s ojí vrazily do okna a nejdříve sežraly pelargonie, se poté postupně vrhly na všechno možné, včetně ponožek připravených k zalátání, či ručníků. Pan Iontek neustále hovoří o možnostech a podobách pohřbu, přičemž povídka končí tím, že přijde o svůj bílý klobouk, který je jeho opakovaně připomínaným atributem (ještě jednou, ten Hrabal se v tuto chvíli nějak vsunuje do mé duše, takže: ten klobouk je neodmyslitelný od pana Iontka jako jsou atributy svatých), když jej pověsí na poslední vagón vlaku a ten s ním odjede, do té míry, že hlavní hrdina povídky náhle, neočekávaně zemře.

A opět protikladem (tentokrát smrti a lásky) je umístění následující povídky Vlasy jako Pivarník, kde název označuje zářivé kudrnaté vlasy muže, které okouzlily mladou dívku (zářivost je jedním z motivů ve Slavnostech, září nejen bílý klobouk pana Ionta, ale osvětlené pasáže přírodní krajiny, a opět mě napadají souvislosti, zářivost monstrance, tedy posvátného předmětu, v kostele, eo ipso posvátnost toho, co je v textu ozářeno, zároveň pak moment samotného „vidění“, které je rovněž tematizováno, podobně jako „cesta“, jakožto základní stavební kámen lidského bytí v Hrabalově pohledu; o světle je ostatně řeč i výše). A opakuje se i motiv jízdního kola v opakovaném obratu, když popisuje, jak „šlape do pedálů“ a přitom vypráví kolem dokola o svém strýčkovi (a zase je to pohřební motiv), zatímco vypravěč je uchvácen její krásou.

Posledním textem, v němž je ještě zhuštěn základní významový komplex, jako by to mělo být shrnutí celého souboru, který Bohumil Hrabal, jak už v jednom z předchozích textů prozradil, napsal za dva měsíce, má název Rukověť pábitelského učně. Tady bychom snad museli celý text přepsat, kdybychom měli „ocitovat“ jednotlivé momenty sdělení, neřku-li pustit se do jeho interpretace. Tak se pokusím uvést alespoň pár příkladů. Na začátku: „Jsem ctitel slunce v zahradních restauracích, piják luny zrcadlící se ve vlhké dlažbě, kráčím zpříma a rovně, zatímco moje manželka doma, ač střízlivá, dělá chybné výkony a vrávorá, humorný výklad herakleitovské panta rhei mi protéká hrdlem a kadé pohostinství na světě je skupina jelenů do sebe zaháknutá parožím hovoru, veliký nápis Memento mori čišící z věcí a lidských osudů, to je důvod k napít sub specie aeternitatis, olšanské hřbitovy, pankrácká věznice a Bartolomějská ulice zrovna tak, jsem proto dogmatik alergie ve stavu fluidním, teorie rákosu a dubu je mi hybnou silou […]“ (s. 234) „[…] ač dobře vím, že nakonec vyhraju smějící se hovno, že všechna ta paráda začala krůpějí semene a skončí v praskotu ohně“, (tamtéž) „neustále trnu, že lidé netrnou, jak je ten život krátký, tak málo času na bláznění  a opilosti, dokud je na ně času dost, dopolední kocovinu prožívám jako vzorek nikoliv bez ceny, ale jako absolutní hodnotu poetického traumatu s nádechem diskordance, kterou nutno vychutnat jako svatý žlučníkový záchvat, jsem košatý strom plný pozorných a usměvavých očí, které jsou pořád ve stavu milosti a spřažených náprav náhod a nehod“ (s. 255), „každé ráno se divím, že jsem dosud neumřel, pořád jsem v prodlení, že zhebnu dřív, než se zblázním podle svého gusta, nepovažuji sebe za růženec, ale za článek přetrženého řetězu smíchu, nejkřehčí klokočí určuje sílu mé marnotratní imaginace, je něco ve mně vykastrovaného, něco, co současně je a současně couvá do minulosti, aby to obloukem bylo katapultováno do budoucnosti, která mi pak napořád ucukává od lačných rtů a očí, že z toho šilhám dvojitým viděním islandského vápence“ (tamtéž). „[…] jsem plachý srnec na mýtince drzého očekávání, jsem pevný zvon imbecility naprasklý bleskem poznání, objektivita u mne nabývá krajní subjektivity, kterou považuji za přírůstek přírody i společenských věd, jsem negativní génius pytlák v oborách jayka, jsem hajný humorné inspirace, přísežný strážný na polích anonymních anekdot, mordýř dobrých nápadů, porybný pochybných  haltýřů spontánnosti, věčný amatér a diletant debility a pornografie, heroj myslícího nerozumu, ukvapený křížovník předčasných rovnoběžek, který chce jíst krajíc namazaný máslem nekonečna, který chce pít z půllitru smetanu věčnosti hned teď a teď a nikdy jindy, tedy nikdy“ (s. 256). Fascinující. Je tu ještě celá řada pozoruhodných míst. Jak říkám, musel bych to přepsat celé. A možná i právě tento text, který Hrabal v poznámce označil za ten, který měl být doslovem, je rovněž určitou intepretací.

Bohumil Hrabal, Slavnosti sněženek, Mladá fronta, 2024