Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal
někdejší seminárky studentů LG

Úvod

Bohumil Hrabal patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům 20. století. Jeho dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Stejně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho většinou krátkých próz je prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými sentencemi, lidová moudra s poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatnou fabuli, ale strhují právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé proudy české literatury

Životopis a literární dílo, jak je obsahují Sebrané spisy

Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně-Židenicích Marii Kiliánové (nar. 1894), otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala (nar. 1889), se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. Školní docházka neprobíhala nikterak hladce, Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal, pozoroval dění a poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval, zejména když nymburský pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až d smrti. Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela získal a chlapec k němu přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z Pepina, to je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav, které Bohumil Hrabal dal literatuře.

K literatuře se dostal až po nelehké maturitě, zato poté jejímu mámivému světu propadl docela. Vedle staršího výtvarníka (a básníka) Antonína Frýdla seznamuje Bohumila Hrabala s moderní literaturou především o rok mladší hudebník (a básník) Karel Marysko. Spolu si půjčují knihy, spolu diskutují, spolu navštěvují fotbal i pohostinství, spolu si čtou své první básnické pokusy. Malé městečko poskytuje mladým básníkům vše potřebné, u místního knihkupce jsou vždy k mání poslední novinky. Objevují surrealismus, dadaismus, poetismus. V intenzívním objevování moderního umění pokračuje Bohumil Hrabal v Praze – po ročním soukromém studiu latiny se 7. října 1935 zapisuje jako řádný posluchač právnické fakulty Univerzity Karlovy. Z této doby pocházejí i první básnické pokusy: jako tisíce jiných se snaží vyslovit své myšlenky, city, nálady. Publikuje některé z nich v Nymburských místních novinách, v Občanských listech a v Nymburských listech. Určitě se ty básničky ničím nevymykají tvorbě jiných mladíků všech časů, ozvláštňuje je až budoucnost ...

Studia a život studentský vůbec patří k nejkrásnějším obdobím života, dvojnásob jsou-li naplněny tak usilovným a obsažným poznáváním. Absolutorium, vystavené 30. října 1939, obsahuje soupis všech přednášek, které v letech 1935 až 1939 (osm semestrů) Bohumil Hrabal absolvoval. Měl za sebou i státní zkoušku historicko-právní, k dalším zkouškám však již nedošlo. Pohřeb Jana Opletala a následné uzavření českých vysokých škol – realita odložila konec studia o šest let. Od 1. prosince 1939 do 31. srpna 1940 pracoval JUC Bohumil Hrabal u notáře Josefa Možuty v Nymburce, od 3. září 1940 do 31. ledna 1941 navštěvuje Soukromou obchodní školu Eckertovu v Praze a dostává vysvědčení třídy první s vyznamenáním. Zároveň s tímto studiem byl veden od 10. 9. 1940 do 15. 8. 1941 jako úředník Spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců v Nymburce, potom nastoupil do služby v železniční stanici Kostomlaty u Nymburka. Práce na dráze, ať už jako skladník, dělník na trati nebo (po absolvování kursu v Hradci Králové) jako výpravčí, to je další velké téma, které poskytl život prozaikovi Bohumilu Hrabalovi. Věci musely samozřejmě uzrát, záškolák Hrabal byl stále ještě okouzlený básník, píšící své lyrické verše na psacím stroji v šeru pivovarské kanceláře. Ale jeho paměť, ta obrovská, nevšední a originální skládka příběhů a událostí, se začala plnit.

Po skončení války využívá jednatřicetiletý Bohumil Hrabal možnosti ukončit vysokoškolská studia, 22. března 1946 je promován doktorem obojího práva. Jedna kapitola se uzavírá. Zbývá ještě základní vojenská služba, do té chvíle stále odkládaná. Je celkem krátký (1. 4. až 31. 8. 1946), 16. září 1946 nastoupil JUDr. Bohumil Hrabal jako dirigent Živnostenského fondu starobního a invalidního. V legendách a mýtech, které o sobě autor vytváří, tvrdívá Bohumil Hrabal, že se pokoušel jako pojišťovací agent překonat vrozenou nesmělost. Částečně to může souhlasit, částečně však je třeba vidět reálnou situaci vysokoškoláka v Kristových letech, svobodného, bez závazků, který váhá: nalézt zajištěné postavení, založit rodinu a žít poklidným životem na malém městě (před tím jej přátelé, zejména Marysko, důrazně varují) anebo celý život věnovat a obětovat umění (k tomu jej přátelé, zejména Marysko, důrazně vyzývají). Toto dilema zůstalo zatím nevyřešeno. Dál se plnila paměť bizarními příběhy, dál vznikaly básně… Snadno však nahlédneme, že Hrabalova básnická tvorba se zde již odklání (jistě vlivem zaměstnání) od náladové lyriky a poetistických kreací k realitě. A tou bude později inspirována především jeho próza, což básník ještě neví. Sestavuje ze svých básní sbírku Ztracená ulička a pokouší se ji vydat v nymburské tiskárně Hrádek nákladem vlastním. Po necelém roce nastupuje mladý právník dráhu obchodního cestujícího. Od 9. září 1947 je zaměstnancem velkoobchodní firmy H. K. Klofanda, nabízí kartáčnické a drogistické zboží… A dál píše na psacím stroji všemi deseti lyrické reflexe své doby, svého života. Literární tvorba Bohumila Hrabala z let 1937 až 1948 je obsažena v 1. svazku Sebraných spisů.

Únorový převrat v roce 1948 zlomil prkno, po kterém poválečná epocha mířila vzhůru. Na třískách zlomu někteří zoufalci stále ještě šplhali výš, většina však tiše klouzala dolů. Tiskárna Hrádek končí a s ní i naděje na publikování prvotiny (vyjde až v roce 1991). Firma H. K. Klofanda byla zlikvidována. Obchodní cestující se stal likvidátorem, přechází pod hlavičku národního podniku Obchodní domy a v červnu 1949 se hlásí dobrovolně na brigádu do SONP Kladno. Zlomila se epocha, zlomil se básník. Teprve odchodem na Kladno se Hrabal definitivně rozhoduje. Rozchází se s Nymburkem, bydlí na svobodárně v Kladně, později v Libni, v ulici Na Hrázi č. 24. Kladno a Libeň – to jsou dva mohutné zdroje inspirace. Na Kladně se potkává s Vladimírem Boudníkem, který se v prosinci 1950 k němu stěhuje do Libně. Jeden čas tu bydlí také Karel Marysko. Dochází Egon Bondy, bratři Vávrové. Čtou si navzájem své texty, chodí na pivo. Hrabal píše a píše, konečně zaznamenává nekonečné štrúdly řečí strýce Pepina, píše o Kladně. Na podzim roku 1950 má hotové dvě skvělé poémy – Bambino di Praga a Krásnou Poldi. Na jaře 1952 vzniká slavná Jarmilka…

10. července 1952 utrpěl Bohumil Hrabal na Kladně těžký pracovní úraz. Po nemocniční léčbě následuje dlouhá pracovní neschopnost, měsíc rehabilitace v sanatoriu ve Vráži u Písku, konečně 7. dubna 1953 je uznán schopným k lehčí práci. Všechno je však najednou jinak, jen osudové spojení života s literaturou je již nevratné. Protože nemůže vykonávat těžkou práci, opouští Kladno a nastupuje 8. října 1954 ve Sběrných surovinách – typicky hrabalovský paradox, práce s tunami starého papíru je úmorná dřina. A po dřině psací stroj. A hospoda. Předtím, potom, během toho. Ve Spálené ulici, v té dnes již zrušené sběrně starého papíru, potkává Bohumil Hrabal svou druhou velkou postavu – bývalého vzpěrače, skokana o tyči a ragbistu Jindřicha Peukerta, zvaného Haňťa. Píše o něm povídku, která později vyjde pod názvem Baron Prášil, ale stále více se s ním propojuje a prolíná, až po dvaceti letech v Příliš hlučné samotě nacházíme monumentálního Haňťu, jednu z velkých postav současné literatury. Strojopisy Hrabalových textů se pomalu dostávají do oběhu, objevuje je Jiří Kolář a další literáti. Právě Jiří Kolář s Josefem Hiršalem vydávají v roce 1956 strojopisný almanach Život je všude, kde je pět Hrabalových próz, z nichž dvě vycházejí téhož roku nákladem 250 výtisků jako Příloha Zpráv spolku českých bibliofilů. Texty z tohoto období jsou obsaženy ve 2. a 3. svazku Sebraných spisů.

Přičiněním přátel získává Bohumil Hrabal půlroční stipendium Českého literárního fondu na dokončení sbírky povídek. Opět paradox – toto ocenění vede k jeho propuštění ze Sběrných surovin. Rozvázání pracovního poměru oboustrannou dohodou je podepsáno 16. února 1959. 18. února 1959 nastupuje literární stipendista jako kulisák v divadle S. K. Neumanna v Libni. Knihu povídek Skřivánek na niti sice připraví, je dovedena dokonce ke stránkovým korekturám, ale nakonec přece jen vyjít nesmí. Bohumil Hrabal pracuje v divadle, žije se svou ženou Eliškou (vzali se v roce 1956) pár kroků od pracoviště, v těsném sousedství bydliště má nejméně pět oblíbených hospod… Příliš v é době nepíše, doba je stále na šikmé ploše a naděje na publikování jsou malé. Nakonec opět zasahuje Jiří Kolář – na jeho popud se od 1. ledna 1962 Bohumil Hrabal stává spisovatelem na volné noze. Povídky vycházejí v časopisech a konečně koncem ledna 1963 první kniha – Perlička na dně – a napřesrok další – Pábitelé (1964).

První dvě povídkové sbírky vznikly na základě zamítnuté knihy Skřivánek na niti a ta zase vznikla přepracováváním textů z padesátých let. Četné přepisování a přizpůsobování požadavkům nakladatelských redaktorů setřelo mnoho z původní syrovosti „totálně realistických“ textů zespisovnilo hovorovou řeč a uzpůsobilo formální stránku povídek. Přesto působily ve své době jako senzační novinka a měla okamžitý ohlas. Skupina mladých režisérů (Juraj Herz, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, Jiří Menzel, Jan Němec, Ivan Passer a Evald Schorm) vytvořila podle nich filmové povídky, které jsou programovým nástupem „nové vlny“ českého filmu.

Prostředí povídek Bohumil Hrabal zná zcela důvěrně – malé městečko, pražská periferie, kladenské hutě, sběrna papíru. Také postavy mají konkrétní živé předobrazy a jejich jazyk je přesně odpozorován. Jsou to vesměs úplně obyčejní lidé s úplně obyčejnými starostmi, na nevelké ploše povídek se řadí jednotlivé anekdotické příběhy bez podstatných dějových prvků. Pokud některý text má náznak děje (např. rozsáhlejší Bambini di Praga 1947), vznikl ex post jako šňůrka, na niž jsou navlečeny korálky dříve samostatných historek. Ani pointa není podstatnou součástí Hrabalových textů – především a v první řadě jde o lidský hovor. Bibliofilské vydání dvou povídek z roku 1956 mělo ostatně symbolický titul: Hovory lidí. Tituly a podtituly jsou vůbec u Hrabala vždy podstatné a nápovědné. Jeho hrdinové jsou lidé svobodní jako skřivánek na nedohledném oraništi, ale jejich vzlet je osudově omezen pevnou nití společenských konvencí a direktiv. Jsou to lidé prostí a obyčejní, ale na dně duše jednoho každého z nich září netušená perla, která jej činí výjimečným a jedinečným. Jejich košaté řeči jsou samy sobě smyslem věci, ti lidé jsou prostě vábitelé, což je slovo, které Bohumil Hrabal udomácnil v češtině a trvale je propojil se svou osobou.

Princip nekonečného a nekončícího hovoru dovedl Bohumil Hrabal ad finitum ve své třetí knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), která je přepracovanou verzí textu Utrpení starého Werthera z roku 1949. Jde o jednu nekonečnou větu, kterou pronáší bezejmenný starý muž (strýc Pepin) pro potěchu a poučení slečny Kamily. Tento monolog ctitele evropské renesance, Havlíčka, Mozartka a Pohlavní zdravovědy páně Batisty je uveden citátem z filozofa Ladislava Klímy „Vítězství se sestává jen z bití“ a v tomto smyslu mluvčí znovu a znovu vítězí kamkoli přijde. Všechny charakteristické rysy povídek jsou platné i pro tuto jednovětou novelu, která je pro autor i celé jeho dílo zásadní. Srovnání s dochovanými prvotními texty ukazuje detailně Hrabalovy klíčové postupy – střih, montáž, překvapivé řazení a následné neotřelé asociace. Plně zde autor uplatňuje i všechny tematické okruhy, které jej proslaví, ale zároveň učiní terčem mnoha až hysterických výtek – hospodská historka, sexualita a pudovost člověka, kontrast „vznešených“ a „nízkých“ pohnutek a jejich dvojjedinost, historie, filozofie a politika interpretované pohledem zdola, citáty z nejrůznějších zdrojů, včetně odposlechnutých hovorů, zařazené do provokativních souvislostí… A opět: nepodstatný děj, nepodstatná pointa.

Ve své čtvrté knize, v novele Ostře sledované vlaky (1965) se pokusil Bohumil Hrabal o jinou, tradičnější formu. Genezí se Vlaky podobají všem jeho prózám publikovaným v šedesátých letech. Za základ vzal autor existenciální povídku Kain z roku 1949, z krátké povídky F8dní stanice pochází slavná razítkovací scéna, vše převyprávěno a přestavěno do sevřeného klasického tvaru. Mladý hrdina Miloš Hrma se zaškoluje v malé železniční stanici na výpravčího – druhá světová válka je v posledním tažení a dějiny kulminují, on má ale své osobní problémy s eiaculatio praecox. Pokusil se o sebevraždu a teď se vrací do staniční kanceláře, kde jej zaškoluje zkušený výpravčí Hubička, který má právě na krku aféru s orazítkovanými hýžděmi telegrafistky Zdeničky Svaté. Vyšetřovací komise v čele s radou Zednickem zbaví pana přednostu nadějí na „inspektorskou zahrádku“. Do této atmosféry přijíždí v noci na stanici odbojová spojka Viktoria Freie – přiváží výbušninu k likvidaci ostře sledovaného vojenského transportu a při té příležitosti zlikviduje i Milošův problém. Miloš druhý den vynese nálož na stožár semaforu a odtud ji shodí na vagón plný střeliva – sám však při této úspěšné diverzní akci umírá.

Napohled tradiční vypointovaný baladický příběh s postavami typizovanými i jejich jmény si ponechává všechny atributy Hrabalova stylu, včetně humoru, konfrontačního střihu a latentně všudypřítomného sexu. Téma velké epochy konce války je zobrazeno pohledem malých nevýznamných lidí, válka se vlastně vyskytuje jen zprostředkovaně v mnoha detailech, malovaných místy nepochybně surrealistickou paletou. Patos válečného stroje je konfrontován s pohledem nehrdinských hrdinů, dějiny se sunou dál na kolečkách marginálních osudů… Dobová kritika většinou přivítala Hrabalův vývoj směrem k tradičnějším formám, někteří (především Jan Lopatka) však ihned postřehli úskalí této cesty. To ostatně cítil i autor a žádné jeho další dílo už takto konvenční není. Stavba Ostře sledovaných vlaků má velice blízko k filmovému příběhu, také se dočkaly zfilmování velice záhy (premiéra byla v listopadu 1966) – a byl to neobyčejně zdařilý film, z mnoha cen jmenujme velkou cenu města Mannheimu 1966, Oscara 1967 a Státní cenu K. Gottwalda 1968.

Vrcholem prvního publikačního období Bohumila Hrabala je komponovaná povídková sbírka Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Každý ze sedmi textů této knihy vznikl úporným přepracováváním starších znění, do prozaické podoby jsou tu převedeny i rozsáhlé eposy i drobnější lyrické básně, celek je pak rámován autobiografickou postavou se symbolickým jménem Kafka. Podstatný posun lze najít (při konstatování všech podstatných stylotvorných prvků předchozích knih) v rovině politické konfrontace. Odhalení Stalinova kultu sice trochu uvolnilo dusné ovzduší padesátých let, přesto však psát pravdu o tak problematických otázkách, jako bylo postavení monumentální Stalinovy sochy nad Prahou a její téměř okamžitá demolice, nebo práce „třídních nepřátel“ na „dobrovolné“ brigádě v těžkém průmyslu, to vyžadovalo osobní odvahu jak autora, tak nakladatelství. Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet se stal jedním z podstatných krůčků na cestě k Pražskému jaru 1968.

Všechny knihy, které Bohumil Hrabal v té době vydal, se staly událostí a dotiskovaly se vycházela nová vydání. V roce 1966 vyšel v masové edici Máj nákladem 102 000 výtisků rozsáhlý výbor Automat svět se zásadním doslovem Emanuela Frynty a ilustracemi Jiřího Koláře. O rok později kniha Bohumil Hrabal uvádí…, jakási čítanka jeho oblíbených autorů, a textová koláž s fotografiemi Miroslava Peterky Toto město je ve společné péči obyvatel, která zahájila ediční řadu HU+SA (Humor a satira) nakladatelství Československý spisovatel. Popularita a sláva, které Bohumil Hrabal tak rychle a v tak obrovské míře získal, měly ovšem také svůj rub – nebyl čas na psaní, nic nového nevznikalo. Autor nakonec opět sáhl do zásobárny starších věcí a sestavil knihu Morytáty a legendy (1968). Úpravy a sestřihy jsou této sbírce již spíše jen formální, chybí však jednotící prvek. Vedle koláží z dopisů, hovorů a literatury jsou zde i původní texty bez úprav a také další mnohokrát obměňované povídky (např. Legenda o krásné Julince). Jako celek působí kniha roztříštěně a nedaří se jí zakrýt poněkud „zbytkový“ původ. Tvorba šedesátých let je shrnuta do 4. a 5. svazku Sebraných spisů.

21. srpna 1968 obsadila Československo spřátelená vojska. Ještě rok se všichni kojili různými nadějemi, než bylo jasné, že všechno je pryč. Bohumil Hrabal mě v nakladatelství Mladá fronta dvě knihy (Poupata a Domácí úkoly), obě byly vytištěny, svázány, zabaleny a … odeslány do Sběrných surovin. Do těch Sběrných surovin, ve kterých před deseti lety balil starý papír. Do těch Sběrných surovin, ve kterých jeho manželka Eliška právě v té době pracovala – opatřovala náklady zakázaných knih dopravními doklady. Potměšilost a ironie osudu. Bohumil Hrabal je náhle persona non grata. Stahuje se do ústraní, většinou žije v Kersku. A zase paradoxně – právě v této době vznikají jeho nejlepší texty.

Již od poloviny šedesátých let Bohumil Hrabal mluvil o vzpomínkové próze, v níž se vrátí do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Prvním takovým to textem jsou Postřižiny (1970). Autor nahlíží někdejší maloměsto očima své maty, manželky správce pivovaru. Jazyk vyprávění je košatější a obraznější, proud řeči pozvolný a klidný. Děj není podstatný, podstatné jsou obrazy, postavy a situace. Maminka se navždy stává Maryškou, tatínek Francinem a strýc Pepin dominantní figurou celého Hrabalova díla. Zajímavé je, že s marnotratně uvolněným jazykem této novely si neporozuměli ani samizdatoví editoři, kteří jej opisovali s četnými úpravami, stylistickými posuny a slovoslednými vylepšeními. Hrabal se totiž dopracoval stylu plného násobných, často synonymických přívlastků, návratných motivů, nadměrných souřadicích spojek a monotónního opakování oblíbených slov či obratů. Jeho psaní stále více připomíná impresionistickou malbu nebo symfonickou tvorbu z přelomu století. Zde je nezbytné se mínit o technice Hrabalova psaní, kterou sám mnohokrát popsal a komentoval. Základem je neuvěřitelně rozsáhlá a detailní paměť, do níž autor ukládá příběhy, historky, motivy nebo i jen zaslechnutá slova. Tento materiál se v hlavě hromadí, kumuluje a zcela nepopsatelným způsobem také navzájem reaguje, váže se a pořádá. Děje se tak všude, tvůrčí dílna chodí s autorem po hospodách, jezdí autobusem či chodí po lese… až najednou přijde okamžik, kdy text musí ven a je vychrlen přímo do psacího stroje rychlostí osm stran za hodinu. Vzniklý prvopis pak čekají nůžky a lepidlo a následný přepis, který je už možné svěřit redaktorům. Počínaje Postřižinami ustupuje Bohumil Hrabal od neustálého přepisování a „vylepšování“ textů. Stále více se přiklání k textům vzniklým á la prima.

To je také příklad románu Obsluhoval jsem anglického krále (1971), který údajně vznikl během tří letních týdnů v Kersku a je ponechán v prvotním stavu. Pět kapitol je vždy uvedeno slovy „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“ a končí také vždy stejně: „Stačí vám to? Tím dneska končím.“ Tímto jednoduchým způsobem je dána základní stylová poloha – jde o vyprávění, ještě přesněji: povídání. K tomu ostatně odkazuje i zdánlivě matoucí podtitul Povídky, jde totiž nepochybně o román, podtitul jen zvýrazňuje okolnost, že vše čtenáři povídá jeden vypravěč: nejprve pikolík, později číšník, poté majitel hotelu a úplně nakonec cestář. Tento vzrůstem i osobností malý člověk je vlastně bezejmenný a je to záměr. V prvních třech kapitolách nepadne o jménu či příjmení vypravěče ani zmínka teprve s příchodem nacistů a jejich rasových požadavků se dozvídáme, že jeho dědeček se jmenoval Johann Ditie, později z kontextu vysvitne, že on sám nosil do té doby příjmení Dítě. Symbolika tohoto příjmení je stejně nepřehlédnutelná jako fakt, že v poslední kapitole je opět důsledně (možno-li: ještě důsledněji) bezejmenný. Román se odehrává v Čechách v období kolem druhé světové války a společenské a politické události jsou jednou z podstatných vrstev příběhu, i když nejsou explicitně středem vypravěčova povídání. Z hlediska vylíčení česko-německých vztahů jde patrně o nejpřesvědčivější umělecké ztvárnění tohoto tématu v české literatuře. Vlastní život vypravěče probíhá v románu víceméně souvisle a chronologicky, od vyučení v hotelu Zlatá Praha přes číšnická léta v hotelích Tichota a Paříž, až k „německé“ čtvrté kapitole, kdy poprvé se cítí malý pingl velikým, neboť už mu neříkají Piňďo a Prcku, ale oslovují ho Herr Ditie. Vyvrcholením románu je pak poslední, nejrozsáhlejší kapitola. Vypravěč po válce dostal sice půl roku podle malého dekretu, ale potom postavil na kraji Prahy hotel a splnil se mu jeho sen – stal se milionářem. A tak, když byla vyhlášena milionářská dávka, trpí tím, že po něm nikdo peníze nechce, že není uznaným milionářem, a když si své milionářství vymůže, přichází převrat a on je internován s ostatními milionáři, ale ani tady není uznán za rovného s nimi, a tak nakonec, když si má vybrat mezi vězením a lesní brigádou, odchází do pohraničí, kde končí jako cestář, který rok po roce znovu a znovu obnovuje jednu jedinou cestu. Román Obsluhoval jsem anglického krále je dalším krokem vpřed v Hrabalově tvůrčím vývoji. Má všechny přednosti předchozích děl, navíc má zřetelnou dějovou linku a promyšlenou soustavu symbolů, metafor a podobenství. Z čtenářského hlediska jde zřejmě o nejvděčnější dílo Bohumila Hrabala. V Sebraných spisech vyšlo jako 7. svazek.

Městečko, kde se zastavil čas (1973) pokračuje ve vzpomínkové linii Postřižin. Jde o pět o Nymburk, před válkou i po ní, tentokrát viděný chlapeckýma očima autora. Maminka, Francin a Pepin jsou opět hlavními postavami jednotlivých kapitol, novela je ovšem zalidněna mnoha dalšími svéráznými figurami. Velmi sugestivně je vylíčen konec války a znárodnění pivovaru, což ovšem byla právě témata, která v období „normalizace“ nebylo možné publikovat. Zde je namístě také všeobecnější poznámka o faktografické autenticitě textů Bohumila Hrabala. Povšechně lze říci, že se autor drží skutečnosti do nejmenších detailů, možná že právě detaily považuje za nejpodstatnější. Je-li to však v zájmu textu, změní cokoli a jakkoli, pokud to prospěje vyznění metafory či hyperboly. A tak v závěru Městečka Francin odhazuje cyranovským gestem do Labe slavnou „námořní čepici“ umírajícího strýce Pepina a po příchodu domů reaguje na zprávu o Pepinově smrti slovy „Ano, vím to,“ ačkoli ve skutečnosti byl v té době sám již téměř rok mrtvý.

Současně s Městečkem pracoval Bohumil Hrabal na souboru textů Něžný barbar (1973). Kniha je věnována výtvarníkovi Vladimírovi Boudníkovi při příležitosti pátého výročí jeho předčasné smrti. Jde opět o vzpomínky, tentokrát hlavně na Libeň padesátých let. Přísný faktograf by opět nalezl nějaké odchylky od skutečnosti, smysl knihy však byl v předání Vladimírova poselství, což se bezezbytku podařilo. Vladimír Boudník je nejen stále uznávanějším novátorem výtvarných technik, ale je i jednou z nejdůležitějších postav díla Bohumila Hrabala. Vzpomínkové prózy první poloviny sedmdesátých et tvoří 6. svazek Sebraných spisů.

V první polovině sedmdesátých let psal Bohumil Hrabal také povídky. Shrnul je do sbírky Slavnosti sněženek (1975) Povídky jsou věnovány především Kersku a lidem tam žijícím, sbírka však obsahovala i stěžejní texty tohoto období, jako např. Variace na téma jedné slečny, Družička, Rukověť pábitelského učně. Bohužel v oficiálním vydání (1978) právě tyto povídky chybějí. Původní podoba Slavností sněženek vyšla až v rámci Sebraných spisů jako 8. svazek.

Vyvrcholením celého díla Bohumila Hrabala je novela Příliš hlučná samota. Autor ji dokončil v červenci 1976, ale pracoval na ní minimálně od roku 1974. Existuje mnoho přípravných skic a tři definitivní variace – první psaná apollinairovským veršem, druhá v hovorové češtině a třetí psaná spisovným jazykem. Se vznikem Hlučné samoty úzce souvisí i lyrická báseň Adagio lamentoso. Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je „proti své vůli vzdělán“. Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa  navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě… Haňťa v Hlučné samotě je samozřejmě jiný než Haňťa v Baronovi Prášilovi. Ve skutečnosti je to Haňťa jen podobou, uvnitř je beze zbytku sám autor. A Příliš hlučná samota je vrcholnhá svrchovaná autorská výpověď. V 9. svazku Sebraných spisů jsou obsaženy všechny tři variace.

V lednu 1975 přinesl týdeník Tvorba půlstránkový rozhovor, ve kterém Bohumil Hrabal v podstatě řekl, že bude volit kandidáty národní fronty a že má rád fotbal. To mu mělo umožnit návrat do české literatury – celkem vzato však tento rozhovor ničemu nepomohl. Mohly sice sice zase vycházet Hrabalovy knihy, ale ne tak, jak je napsal. Městečko, kde se zastavil čas se změnilo přepracováním v Krasosmutnění (1979), další momenty z něj obsahují Harlekýnovy miliony (1981). Tyto dva texty jsou v 10. svazku Sebraných spisů. Zcela změněná Příliš hlučná samota vyšla jako koláž prostřihů.

Martin Adam