Bob Marley / No Woman, No Cry

Bob Marley / No Woman, No Cry
příběhy legendárních hitů

Písnička z roku 1974 je sympatická hned tím pomalým intrem se zvukem hammondek, které pak provází charakteristický neučesaný Marleyho zpěv s nesčetně opakovaným refrénem v titulu – vlastně ta struktura je stejná jako u někdejších středověkých církevních zpěvů, u nichž sloka vyústila do závěru kyrie eleison, jehož je rozvedením (třeba i naše nejznámější Hospodine, pomiluj ny …. Krleš! Krleš! Krleš!, to je počeštělý ten latinský výraz), jen se to tady pěkně opakuje jako u gospelů, steejně jako u reggae, karibské muziky, jejíž je Bob Marley nejvýraznějším představitelem.

Pojďme ale trochu popořádku: Jak říká Honza Dědek v seriálu příběhy slavných písní (Instinkt, 17. března 2016) a lze si probrat i třeba na stránkách Wikipedie, byl nejslavnější Marleyův hit na začátku právě „gospel s jednoduchým klavírním riffem“, v této podobě sice nikdy nevydaný, nicméně základ všech dalších podob.

Tou první je nahrávka na albu Natty Dread, vydaném v roce 1974, tedy po takřka deseti letech Marleyova působení na hudební scéně (první album The Wailing Wailers vyšlo v roce 1965, pravda mezinárodní průlom znamenalo až Catch a Fire z roku 1973). Na ní už nehrají původní členové Marleyovy kapely Peter Tosh a Neville „Bunny“ Livingston (popř. Bunny Weiler), pro něž původní verze byla posledním společným nahráváním, nýbrž s doprovodným vokálním triem, sestávajícím z Marleyho ženy Rity, dále Marcii Griffithsové, nejznámější zpěvačky reggae na Jamaice, a Judy Mowattové, rovněž jedné z nejznámějších jamajských zpěvaček reggae a gospelů.  

Na Natty Dread je No Woman, No Cry v playlistu na druhém místě. Tato balada je ódou na někdejší život v Trenchtownu, městské části Kingstonu, v němž jsou hlavně slumy. Muž přesvědčuje ženu, že jednou bude líp, a prosí ji, aby neplakala. Marley chtěl lidem z Trenchtownu ukázat, že na ně a na jejich život nezapomněl. Takže je, stejně, jako celé album, i tuto píseň možné považovat, stejně jako řadu dalších alb reggae, za politický a sociální statement.

Proslulost písni nicméně získala teprve její sedmiminutová podoba na albu Live z prosince následujícího roku (1975), prvního Marleyova alba sestávajícího výhradně z živých nahrávek. Ty vznikly během jednoho koncertu s jeho skupinou The Wailers (stála by za samostatnaý příspěvek) v Londýně v divadle Lyceum Ballroom 19. července 1975. Na albu je skladba umístěna jako první na straně B.

Píseň později doznala celou řadu coververzí, mj. ji zpívaly Nina Simone, Joan Baez, Faith Hill, Whoopi Goldberg, kapely Pearl Jam, Linkin Park, Jimmy Buffett und Rancid. Honza Dědek uvádí aktuálnost coververze skupiny The Fugees z roku 1996, kteří ji věnovali uprchlíkům, a dodává, že dnes je dokonce populárnější parodie No Woman, No Drive s třinácti miliony shlédnutím YouTube.

https://de.wikipedia.org/wiki/Bob_Marley
https://de.wikipedia.org/wiki/Natty_Dread
https://de.wikipedia.org/wiki/Live!

Live
https://www.youtube.com/watch?v=x59kS2AOrGM
na Natty Dread
https://www.youtube.com/watch?v=gmJh8AaDZ5c&index=2&list=PL2AA916F5852C04A5

Nina Simone
https://www.youtube.com/watch?v=U6HBbxBVrNE
Joan Baez
https://www.youtube.com/watch?v=hsOhTmCiwBs
Pearl Jam
https://www.youtube.com/watch?v=QXXxYrK_XT0
The Fugees
https://www.youtube.com/watch?v=oA8UEWLUkd0  
parodie
https://www.youtube.com/watch?v=aZMbTFNp4wI