Bob Dylan

Přiznám se, že mám problém. Přečetl jsem si řadu článků v souvislosti s letošním oceněním legendárního amerického písničkáře Nobelovou cenou. Vůbec nejde o to, že bych se vkládal do úvah o onom ocenění, diskuzích o tom, jak je možné, že toto ocenění získal hudebník etc. To mě vůbec netrápí, je to zcela v pořádku. Od těch dob, co mi spolužák a kamarád Olda Suchý před více než půl stoletím půjčil desku, kterou si přivezl z Francie, protože měl tu možnost vycestovat, se zjevení zpěváka, o němž jsem se později dozvěděl, že se jmenuje vlastně Robert Zimmerman, postupně proměňovalo ve vědomí, že se jedná o výjimečný zjev, spolu s komentáři nových a nových překvapení, které Bob Dylan přinášel s novými projekty, o mnoho později pak – možná na dvě desetiletí – jakési vytracení ze zorného úhlu pozornosti, k němuž, jak se dočítám nyní, pravděpodobně přispěl i jeho určitý útlum, a v posledních letech zhruba od jeho šedesátky opět nové překvapivé impulsy. Dylan je určitě onou osobností, o níž nemám pochybností, proč by nejvyšší ocenění za svou tvorbu nemohl dostat, a skutečnost, že mohou nastat úvahy o tom, že je tu poněkud posunuta kategorie (je to ovšem vždy nějaký posun, jak by to bylo třeba s komiksy?) mi z principu nevadí, a kromě toho v historii Nobelovy ceny byla celá řada oceněných, kteří byli vyznamenáni v jiném oboru, než v tom, s nímž si je běžně spojujeme.

Můj problém v něčem spočívá v něčem jiném. Vlastně ve více věcech. Ten první je v tom, že je mi zprostředkovaně zřejmé, že Dylanovy písňové texty, v nichž je těžiště jeho tvorby, představují cosi mimořádného, ale moje jazyková kompetence mi neumožňuje ony kvality bezprostředně odhalit (i jeho překlady do češtiny mají různorodou kvalitu, nejlepší překlady se může pyšnit Robert Křesťan – Ještě jedno kafe bych si dal, říká Petr Onufer v článku o albu Dylanovky, Druhá tráva, 2007, špatně pak vycházejí Wabi Daněk n. Jan Vyčítal, ale i to se zpívá, hlavní Dylanovec je u nás Petr Kalandra, který zpracoval tvorbu amerického písničkáře systematicky, ale po textařské stránce to prý není nic moc). To je pro můj úhel vnímání tak trochu paradox, protože mě možná více než běžného posluchače zajímají právě texty, a příliš mě neutěšuje skutečnost, že Dylanovým textům nerozumějí mnohdy ani ti, jejichž znalost angličtiny je podstatně větší než ta moje.

Jiný možný záchytný bod, který by mi umožňoval určitou orientaci, respektive způsob, jak bych se vyrovnal v jakémkoli smyslu s Dylanovým dílem (a mohl tady následně připravit nějaký „poslechový článek“, by byla přehledná přístupnost alespoň těch jeho základních alb na YouTube, kterou bych očekával při jeho významu skoro jako samozřejmost – a ejhle, zatímco alba řady rockových skupin časově souběžná s těmi Dylanovými jsou bez problému dohledatelná, tady z těch starších alb nenacházím prakticky žádné v jednoznačné podobě („full album“), v níž kdysi album vyšlo, ale ani alespoň v řadě videí podle jednotlivých skladeb z originálního alba za sebou, tak jako tomu je v mnohých jiných příkladech. V řadě, které YouTube nabízí, jsou na přeskáčku některé skladby nejspíš i z pozdějších, kdovíjak proměněných vydání (u Dylana celou věc pořádně komplikují ty alba, které jsou označeny jako Botleg, které zamíchaly veškerým pořádkem ve věcech), záznamy z živých vystoupení, řada už publikovaných videí je dokonce smazaná, zřejmě z nároku autorských práv.

Je tedy takřka nerealizovatelný můj obvyklý postup, totiž „spárování“ informaci o albu v překladu z cizojazyčné verze na Wikipedii s možností jeho celistvého poslechu. Vzhledem k tomu, že se rozhodně nehodlám pouštět do muzikologických rozborů třeba porovnáváním jednotlivých nahrávek či zevrubné četby odborné literatury, nýbrž spíše si udělat určitý „pořádek ve věci“ a nabídnout sobě samému i případnému zájemci, který zavítá do tohoto prostoru, nějaký alespoň v jistém smyslu ucelený pohled či spíše náhled na věc, musím si položit otázku, zda lze v současném virtuálním prostoru najít nějaký přístup, který by to umožňoval.

Na YouTube jsou k dispozici některé koncerty, které shrnují Dylanův profil z poslední doby či různé „best of“ alba. A pak tu jsou knížky, dostupné i v češtině. Je to například Clinton Heylin: Bob Dylan, poctivá kniha, která má jediný nedostatek, totiž blbý překlad, pak Paul Williams: Bob Dylan – Dívám se, jak teče řeka, což jsou eseje tvůrce časopisu  Crawdaddy, dále David Dalton: Kdo je ten chlap?, střípky o písničkáři či, Bob Dylan – Kroniky. Díl první (Argo, 2005), což je útržkovitá autobiografie, která má prý své kouzlo. Pohled může otevřít kniha Dylan:100 písní a fotografií (Volvox Globator, 2010), přístupné jsou (byť ne v úplnosti, ale asi zásadní) Texty, zahrnující časové rozmezí 1962 – 2001 (Kalich, 2005).

Z oněch koncertních vystoupení, které jsem nakonec vybral – coby aktuálních – do odkazů, je to především nejnovější skoro dvouhodinová The Triplicate Tour (2017) či loňské (2016) vystoupení v Tokyu (Dome City Hall), z něhož si posluchač může rovněž učinit určitou představu, či v Paříži (1978). Pak tu je Nashville Sessions 1969 & More, hodina a půl muziky. A pak jsem našel Woodstock z roku 1994. A ovšem, je řada dalších. Pak by byly zajímavé nahrávky ve spolupráci s dalšími…

Jinak bychom museli na to zřejmě jít pěkně od začátku, od Blowin´ in the Wind přes Like a Rolling Stone, The Times They Are a-Changin'…

Best offky:
https://www.youtube.com/watch?v=MLmy2dxD0KM
https://www.youtube.com/watch?v=wWQWh86sJsA
https://www.youtube.com/watch?v=wSbaxnuD5Ek

Bob Dylan, Vol. 1 « Les années folk » 
https://www.youtube.com/watch?v=Av4BEIJO86o

Triplicate
https://www.youtube.com/watch?v=_H1i1L_GN-0
https://www.youtube.com/watch?v=hFrjJC70OGw

Tokyo
https://www.youtube.com/watch?v=0QTL4nNhzYA

Paříž
https://www.youtube.com/watch?v=nFHLRgPQ7mo

Woodstock 1994
https://www.youtube.com/watch?v=XX52JMfGqiE