Blue Effect / Modrý efekt & Radim Hladík
19.02.2016 11:25Blue Effect / Modrý efekt & Radim Hladík
alba české rockové hudby
Možná, že bude nejjednodušší začít tím, že na tomto albu se nachází pravděpodobně nejznámější Hladíkova skladba, totiž Čajovna. V playlistu je hned na druhém místě po skladbě Boty a před Skládankou, na druhé straně jsou pak dvě čísla, Ztráty a nálezy a Hypertenze. Samozřejmě – nemám na jedné straně rád, když se „vytrhává“ jedna věc z celkového kontextu, a první otázka by měla být, jaké je „celé album“, jak drží pohromadě, jsou to „jen“ skladby vzniklé v určitém období poskládané dohromady, nebo byl vytvořen nějaký nový celek (to je v tomto období vývoje rockové hudby, kdy právě taková alba u nás i ve světě vznikají, oprávněná otázka), jaká je „dramaturgie“ tohoto celku atd. atd. – na druhé straně nelze zastírat, že Čajovna právě svou zvláštní tektonikou je čímsi mimořádným, což je jedním z důvodů, proč Radim Hladík se svou příznačnou skromností prohlašuje, že se snaží jejímu hraní vyhýbat, přestože publikum vždycky chce právě tuto skladbu.
V čem je ono kouzlo, ona tajemnost celé skladby? Na stránkách časopisu Muzikus.cz jsem našel článek Tomislava Zvardona v seriálu Hudební patologie (sekce „pro muzikanty“), ale než si ho přečtu, pokusím se to říci sám. Jestli znáte skladbu Čaj pro dva (Tea for Two, v originální angličtině to tím náslovným rýmem zní líp), tak tam je týž princip, jako v Hladíkově Čajovně. Jedna sekvence se opakuje v modulaci, tj. přesunutím, případně drobnou úpravou, do jiné tóniny, pak je kousek, kdy to pokračuje trochu nějak jinak, dvěma sekvencemi tónů ve stupnici shora dolů, a vrací se úvodní motiv se zakončením. Vlastně je to v úhrnu klasická tzv. malá písňová forma – A – B – A. V Hladíkově Čajovně nicméně zmíněná modulace pokračuje dál, čili se ta základní část neuzavírá v malé písňové formě (tak jako to najdete třeba už v Mozartových menuetech), ale „jede se nanovo“. To je ten moment, kdy máte pocit, že jste se někde ztratili. Také tento princip (když jsem sáhl k Mozartovi) je v hudební historii znám, už od doby baroka. Jsou na něm postaveny fugy samotného Johanna Sebastiana Bacha. Vynese se tzv. hlava tématu, které se pak v jiném hlasu ozve, zatímco první hlas pokračuje v kontrapunktu k němu. A tak dále, nejde tu o to, dále rozvíjet teorii fugy, ale o onen pocit „ztracení“. U Hladíkovy Čajovny máte pocit v něčem podobný Bachovým fugám. Téma se zahraje tak, že „hlavní noty“ (ty půlové na první dobu po předtaktí, A, E, B), které jdou po kvartách dolů, opakované v modulaci o tón níž, dospějí na konci k témuž tónu o oktávu níž (a akordu, Ami), následuje pak „cesta zpět“, nahoru, tentokráte v terciích (C, E, G, B), a celé se to opakuje, tentokrát už ale od B. Možná v tomto kontextu může být zajímavé uvést, že Radim Hladík chodil dva roky na konzervatoř na klasickou kytaru, jak říká v jednom rozhovoru (viz odkaz dole) a je možné, že – přinejmenším v podvědomí – cosi zafungovalo, když skládal Čajovnu. Ale mohu se mýlit.
Nu a pak tam je celá řada dalších skladeb, každá z nich nějak osobitá. Odkazuju už na řadu komentářů na adrese progboard.com, kde jsou komentovány.
https://www.progboard.com/Blue-Effect/Modr-Efekt-Radim-Hlad-k/90
Tentokrát máme celé album na jednom streamu:
https://www.youtube.com/watch?v=SY_S71Xrcm4
Čajovnu ať si každý najde sám – v nespočetných podobách…
———
Zpět