Beatlemánie

Když mně Ivo Kotyška na kamenných schodech domu v Šafaříkově ulici v Jičíně („pod poštou“) z malého tranzistoráku (přenosného rádia, novinky tehdejší začátku šedesátých let) pustil jednu skladbu, tuším, že to byla Yesterday nebo Girl nebo nějaká jiná toho typu, v níž se kombinoval zpěv, kytarová muzika a smyčce v úpravě klasické muziky, bylo rázem rozhodnuto. Zatímco do té doby jsem považoval písničky, které jsem opakovaně každý den slýchal z rádia, za pouze za něco, co patří k té které sezóně a za „opravdovou hudbu“ jsem měl Beethovena, Mozarta, Bacha, Smetanu a Dvořáka a ty skladby, které jsem denně cvičil na housle, od této chvíle se změnil, stejně jako miliónům jiných lidí, hudební svět.

Je to neskutečné. Z kluků, kteří chodili do stejné třídy jako já, se nejméně třetina objevila v následujících letech s elektrickou kytarou v ruce (vlastně ta opravdu elektrická placka byl spíš zázrak), spíš chci říci, že skoro každý – podle svých možností – „hrál bigbít“. Ti z nás, kteří chodili do hudební školy, měli samozřejmě obrovskou výhodu, když třeba přešli z houslí na kytaru. Ale to vůbec v tuto chvíli nebylo až tak důležité. Důležité bylo, že se tady začalo dít něco, co nemělo – ani předtím, ani potom – obdoby. Na chmelové brigádě v Postoloprtech, na kterou jsme jeli ještě před tím, než jsme se sešli v lavicích Masarykovy obchodní akademie, tehdejší SEŠ (Střední ekonomická škola v Jičíně), se každý večer na návsi ozýval z ampliónů zpěv písně Karla Gotta „Zvonek samotu protíná“. To byli také Beatles.

Myslím si, že u každého z nás by to byla celá knížka. Úspěšnost opakovaného televizního seriálu „Bigbít“, který je unikátem také díky tomu, jakým fenoménem byla tato hudba, ukazuje také, co znamenali pro generaci těch, kteří byli v šedesátých letech teenageři, Beatles. Já sám jsem pak sledoval s napětím a očekáváním každou novou desku, hltal každou noticku v Mladém svět, která se o Beatles zmiňovala, a když vyšla knížka J. a M. Černých „Poplach kolem Beatles“, byl jsem znovu u vytržení.   

Autoři a komentátoři výstavy „Beatlemánie“ hovoří o tom, že tato fascinace čtyřmi anglickými Brouky z Liverpoolu vlastně dosud nepřestala. Je zřejmé, že to je jednak jejich výjimečností, nebojím se říci genialitou, s jakou proměnili tvář hudby, jednak tím, že to nebyla „jen“ hudba, ale pohled na svět, životní styl, jak už to chcete nazvat, prostě něco víc než jen ty samotné písničky. S každou písničkou vždy něco nového, samozřejmě dlouhé vlasy, humor, a – nějaký další rozměr, který pojmenovávat nechci, protože by se mi to stejně v pár řádcích nepodařilo. Schopnost „pokračovat“ i po rozpadu Beatles, jak to jeden z nich řekl, že oni sami už nebudou potřeba, skutečnost, že i po padesáti letech, po která Beatles nejen nevystupují, v době, kdy dokonce už dva z nich nežijí, jsou tady nová a nová překvapení, je myslím už jen důsledkem toho, čím byli po těch pár let, kdy fascinovali svět svými vystoupeními a muzikou z nahrávacího studia na Abbey Road.

Výstava v Českém muzeu hudby v Praze tuto skutečnost – poprvé v této šíři – ukazuje.

Výstava Beatlemánie v Muzeu české hudby
https://www.beatlemanie.cz/
https://www.nm.cz/vyberovarizeni/beatlemanie_vystava/libreto_vystavy_zadavadi_dokumentace.pdf
https://kultura.ihned.cz/c1-38258690-beatlemanie-se-vraci-pritom-nikdy-neskoncila
https://kultura.ihned.cz/c1-38053640-beatles-opet-boduji-za-oceanem-jsou-mezi-posluchaci-nejoblibenejsi
poslední koncert Beatles
https://kultura.ihned.cz/c4-10102860-33657990-005000_d-od-posledniho-ziveho-vystoupeni-beatles-uplynulo-40-let-jake-bylo
české stránky
https://www.brouci.com/
           
O Beatles na těchto stránkách též
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/poslouchame-beatles-/