Barokní komponovaná krajina na Jičínsku II

(Barokní komponovaná krajina na Jičínsku)

II.
To je samozřejmě nesmírně zajímavé, ony geologické vrstvy krajiny, tedy vertikální pohled na ni. Zpět ale k jádru myšlenky, kterou se pokouším otevřít a která sleduje primárně (tak jak se od začátku svět člověku dává) horizontální náhled: Nikoli nepodstatný je ve všech zmíněných případech, nočním útěku z domova lipovým stromořadím, cestě malého chlapce vlakem do Turnova, Liberce a Frýdlantu – mimochodem dalšího Valdštejnského města (to jsou až fatální souvislosti!), i příběhu pověsti, jeden společný moment. Totiž moment pohybu. V jednom případě v kruhu, v druhém v linii. Pohybu – a to znamená tedy i cesty. K tomu se ještě vrátím jako podstatné složce barokní komponované krajiny. Uvědomuju si, že vám tady líčím osobní zážitky z dětství (a přistupuji k tomu takto vlastně poprvé, nikdy jsem to takto nedělal) a můžete je samozřejmě vnímat jako melancholii ušlého starce, ale věřte, že mám přitom na mysli vcelku kompaktní myšlenku, jejíž prvky se tu jako kamínky se tu před vámi pokusím složit.

Teprve po padesáti letech si uvědomuji, že tento i všechny další zmiňované momenty zapadají do myšlenkové struktury, která byla obsahem mého prvního příspěvku o našem tématu na konferenci v Chebu: – ikoničnost a symbolická rovina vnímání barokní komponované krajiny, stejně jako je jičínskou ikonou „Matička“, obraz a socha Panny Marie Rušánské, geometrie komponované krajiny, přičemž je důležité vnímání oné kompozice„shora“ jakožto určitého nákresu, půdorysu konceptu, mapy, ale zároveň při fyzickém putování uvnitř tohoto prostoru, tedy i motiv cesty, pozemského poutníka (nabízí se i slovní hříčka – poutníka i poustevníka), v konečném smyslu tedy i onen existenciální moment pobytu člověka na zemi, případně za jejími branami. Všechny tyto momenty vnímám i při jejich racionální složce jako magické svým dosahem k věcem, které jsou součástí každodenní reality, a zároveň zasahují ty „nejvyšší sféry“ a představují něco, co je i plné symbolů, ale i enigmatičnosti, tajemnosti a zjevované zázračnosti a musí nás po celý život, možná později dokonce stále více, fascinovat.

To, z čeho jsem vycházel při objevování Valdštejnovy krajinné kompozici nejprve, byl vztah mezi projektem, nákresem, oním „concettem“ italských krajinných architektů, a výslednou realizací v krajinném reliéfu, tedy onou podobou, kterou vnímáme při nedělních procházkách lipovým stromořadím, z parteru valdštejnské loggie, z ochozu jičínské brány či vrcholu Zebína či Veliše.   

Pro toto východisko krajinné kompozice jako „náčrtku“ a jeho promítnutí do reálné skutečnosti jsem měl k dispozici ideový model, který jsem si mohl vypůjčit z tehdejších současných projevů výtvarného umění ve světě, k němuž se mi podařilo dostat – tenkrát, tedy v 80. letech minulého století, době teprve velice zvolna se uvolňující normalizace, kdy ještě třeba Milanu Knížákovi v Blansku zavřeli ti, kteří rozhodovali o přípustnosti či nepřípustnosti té či oné kultury, výstavu po několika hodinách po jejím otevření – bylo známé prakticky jen velice úzkému okruhu lidí, a na přednášce v Chebu jsem udivenému publiku promítal na diapozitivech vedle linií, které zakládala a rozkrývala barokní komponovaná krajina v Jičíně, „zemní díla“ amerického umělce Michaela Heizera či realizace dalších autorů, Waltera De Marii, Dennise Oppenheima, Roberta Smithsona či Angličana Richarda Longa ⁹⁾, který mě fascinoval svými přírodními plastikami coby jakýmisi sakrálními okrsky a stopami v krajině, postupně mizejících v důsledku povětrnostních procesů. Idea „konceptu“, zvláštním způsobem použitá v tehdejším aktuálním umění (concept art, land art, dokonce i body art) mě zároveň nasměrovala zpět do baroka či k baroknímu manýrismu, který s ní pracoval rovněž specifickým způsobem, viděl jsem tu i zajímavou paralelu a jakousi obecnou platnost některých principů, jestliže je možné je použít v historicky zcela odlišných epochách.

Na začátku mého zájmu tedy byla deskripce barokní komponované krajiny¹⁰⁾, realizované na protínání a spleti linií, v jejichž protínání byly umístěny Valdštejnovými architekty stavby, k nimž tyto linie ubíhaly. To je stále ono hlavní východisko, které je ovšem dnes už prezentováno ve většině současných (i turistických) materiálů, tenkrát jsme teprve objevovali jeho souvislosti, přestože řadu z nich už před válkou popsal ve svých studiích kunsthistorik Zdeněk Wirth. Ten vnímal Valdštejnův projekt architektury v krajině z hlediska širšího kontextu historie umění jako první svého druhu (třeba Šporkův a Braunův Kuks je o sto let mladší) a jeho rozvíjení vnímá jako vývojovou linii, která vede až k francouzskému Versailles.

Hlavní osa Valdštejnova barokního konceptu komponované krajiny, jejímž tělem zhmotněním se stala čtyřřadá lipová alej, spojuje město Jičín s Valdštejnskou loggií, přesněji řečeno zamýšlenou katedrálu, tedy nedokončený chrám sv. Jakuba v rohu centrálního náměstí s Čestným dvorem Valdštejnské loggie a v dalším prodloužení areál kartuziánského kláštera ve Valdicích, ale vztahuje i ke kopcům na obou stranách horizontu jičínské kotliny, na severu k Bradleci a Kumburku, na jihu k Veliši. Na těchto kopcích se nacházejí dnes zříceniny hradů, Veliš byl v době své největší slávy jedním z nejmohutnějších hradů v českém království. Spojnice (osa Veliš – Jičín- lipové stromořadí – valdická kartouza, případně Kumburk a Bradlec na severním horizontu) je dobře viditelná z Valdické brány, dnešní dominanty a ikony města, která je ovšem dnes o jedno patro vyšší než v době Valdštejnově (dřevěný ochoz, z něhož můžeme pozorovat valdštejnský krajinný koncept shora, je výsledkem přestavby podle návrhu Josefa Oppolzera z roku 1840; když tedy hovořím o Valdické, kdysi Hradecké bráně, se dopouštím tak trochu historické nekorektnosti, protože právě ve valdštejnském konceptu neměla co dělat, hrozilo jí zboření, středem valdštejnské metropole měl být zámek a, jak již naznačeno, (bohužel nedostavěná) katedrála, jejíž věže měly být dominantou krajiny.

Valdštejnovým nedokončeným záměrem bylo osadit tyto body v krajině církevními stavbami různých denominací, ve středu města se tímto duchovním centrem stala kolej jezuitského řádu, k níž vztahuje svou tradici jako jedno z nejstarších škol tohoto druhu v zemi dnešní Lepařovo gymnázium. Představíme-li si, jak by vypadal celý komplex po dokončení, máme před očima jeden z nejrozsáhlejších (největších a nejpromyšlenějších) komplexů spojujících architekturu a krajinu v zemi, svými rozměry v posledních důsledcích mohutnější než zmíněný Kuks a podobně rozsáhlou jako třeba lednicko-valtický areál.

Při objevování konkrétních souvislostí jsem přišels jednu překvapivou věc, která mi tak trochu vyrazila dech. Když to řeknu zjednodušeně, tak všechno tady bylo už před Valdštejnem. Jak tomu máme rozumět? Lipová alej byla vysázena na někdejším náhonu, který z Jičína do Valdic vedl od nepaměti, v prostoru zamýšlené katedrály, vlastně o pár metrů dále, se nacházel nejstarší, dnes nedochovaný kostelík sv. Jana Křtitele na Koštofránku, v místě, kde protnutím hlavní linie od Valdštejnské loggie napříč druhá osa vybudovaného parku Libosadu, byla rovněž již dříve obora a na druhé straně je vyvažoval kopec Zebín, který zde, jak zmíněno, podle místní pověsti zanechal čert či Krakonoš, když si vysypal botu. Vévoda, který coby zkušený válečný stratég byl zvyklý „pracovat s krajinou“ tyto jednotlivé prvky byl schopen spatřit jako jeden celek a s pomocí svých architektů všechny tyto momenty využití v propojení, jaké tu máme dnes. Protože to je obecně známé a abych nepřerušil tok základních úvah, uvedu alespoň nejstručněji data o participujících osobách, tedy oněch významných italských architektech, a jejich působení (včetně novějších informacích o nich) v poznámce.¹¹⁾

Domnívám se, že tyto historické vrstvy kulturní krajiny, které se uchovávají v její paměti, je něco, co je u každého místa, které má v různých kontextech i svou osobní či rodovou paměť, velmi významné. Paměť krajiny, kterou spoluvytváří kultura, která se do ní vepisuje, je podstatná pro její identitu. A uvědomoval jsem si, že musí být dalším stupněm toho, co by mě mělo zajímat. Tušil jsem to již z tajemství, které jsem pociťoval na procházkách lipovým stromořadím a Libosadem či při výstupech na Zebín. Pouhá deskripce (popis), jak jsem ji tu právě nastínil, nepostihovala nic z toho, co jsem zažíval od dětství na cestě kolem kasáren v Lípách, které samozřejmě byly pro generace (a dnes jsou v jiné podobě) součástí života tenkrát měšťanské, nyní občanské společnosti – když před sty lety byla korzem dívek, které v doprovodu jejich gardedam zdravili důstojníci s řinčícími šavlemi, nic z toho, co vyzařoval ve svém strnulém kamenném pohledu romantický poustevník, který v levém rohu horního patra Libosadu obývá dřevěnou poustevnu v umělé grottě poblíž železniční budovy Jičín zastávka, kde se kříží trať se silnicí pokračující přes Valdice (kde se nachází někdejší kartuziánský klášter, zamýšlené místo Valdštejnova posledního odpočinku, tedy hrobka, dnes známá věznice, kterou proslavil, jak zmíněno svým útěkem Jiří Kajínek) do Lomnice nad Popelkou. Měl jsem lipovou alej a Libosad spojené s tajemstvím, o němž jsem tušil, že se nějakým způsobem týká čehosi nejpodstatnějšího v nás.

V čem je zaklet onen sen o krajině? Samotná úvaha by, jak řečeno, v tomto případě nestačila, k podstatě věci mě přivedl vlastní pohyb v tomto prostoru, cesta alejí, bez ní by vše bylo pouhou akademickou intelektuální aktivitou, přinejmenším bych se nikdy nemohl identifikovat s myšlenkami dvou osobností, v nichž jsem přitom rovněž tušil poodhalení téhož tajemství. Jaká to byla fascinace, když se mi moje vize či ještě jen tušení spojilo s myšlenkami Jana Patočky o krajině a domově, které říkají – nejjednodušeji řečeno, že vycházíme „tady a teď“ z místa, které je nám od dětství nejdůvěrněji známo a je tedy naším domovem – a na horizontu je pak onen „cizí“ svět, k němuž se můžeme přibližovat, dosahovat onoho horizontu, který nám odkrývá další a další horizonty. Podobně to dělal ve svých fotografiích Američan Hamish Fulton. A ten horizont zde v jičínské kotlině byl výrazný, v krajině kolem Kolína, který „stojí v širé rovině“, bychom nemohli takto fenomenologii krajiny vnímat.

Druhou osobností byla fascinující myšlenka francouzského filosofa Maurice Merleau–Pontyho o výměně lidského těla a těla krajiny., která dokonale pojmenovala můj vlastní pocit existence v tomto světě, jak jsem jej předtím prožíval při čtení knih Edmunda Husserla. Merleau–Ponty v jedné ze svých esejí ukazuje, že člověk vnímá sám sebe zároveň jako součást okolního světa, k němuž se v jednom plánu přiřazuje, a zároveň – v druhém plánu – jako subjekt vnímající svět „zevnitř“. Němci pro tohle mají dvě slova: Körper, to je ten obrázek z atlasů lidského těla, které v něm lze „rozebrat“ na jednotlivé části, a pak Leib, to je to, co vás bolí nebo přináší rozkoš. Nu a tím, že oba plány do sebe zapadají, vlastně člověk vnímá sama sebe, svou existenci: může si sáhnout na svou vlastní ruku a vnímá, že je to „jeho“ ruka. Nu a obě tyto nakonec až prosté myšlenky (všechny geniální myšlenky jsou prosté) se mi hodily, když jsem chtěl pojmenovat, co mě vlastně tak fascinuje, když se procházím lipovým stromořadím, a co to znamená pro vnímání krajiny.

Tuto sebeidentifikaci, respektive identifikaci sebe a krajiny zároveň vnímáme v okamžiku, kdy se v krajině pohybujeme, kdy jsme na cestě. A barokní kompnovaná krajina takto konstruovanou myšlenku dvakrát kladeného vnímání sebe sama dokonale ztělesňuje¹²⁾.

Jak jsem zmínil na začátku, její „tělo“ (tvar i proměny v terénu) vnímáte zevnitř při cestě, zatímco zvenčí ji spatříte při pohledu ze Zebína, který do určité míry odpovídá nákresu celého projektu na mapě (na starších mapách to bylo plasticky zobrazováno, dnes „čisté“ geometrické schéma).

Je to ten barokní motiv poutníka, který prochází krajinou a zároveň svým životem až k posledním branám tohoto světa, který nás i dnes hluboce oslovuje. A do tohoto obrazu zapadá i obraz poustevníka, který na této pouti jen na chvíli, byť to možná byla desetiletí, polovina života, spočinul.  Lipová alej zde přitom hraje ústřední roli, byla námětem celé řady historických článků či publikací či dokonce beletristického zpracování (mám na mysli Jaroslava Durycha a jeho Malou valdštejnskou trilogii).

Ne náhodou se na alej jako specifický útvar zaměřil v jedné ze svých esejí i Jaromír Gottlieb, někdejší ředitel RGaM v Jičíně, přítel a kolega, který přemýšlí o krajině podobným způsobem jako já.  Právě alej jakožto těleso/tělo, výsledek utváření přírody lidskou rukou se svým vnitřním a vnějším prostorem mu ztělesňuje v nejhutnější podobě onu fenomenologii krajiny, kterou vnímáme při cestě v ní. Ostatně při motivu chození po krajině se mi vybavuje i Václav Cílek, kterého si takřka jinak nedovedu představit (na jedné z konferencí přišel s batohem na zádech a v terénním oblečení, přednesl svůj příspěvek a zase odešel, čímž takřka demonstrativně ukázal tento přístup). A konečně jinak to nedělal ani vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín, mladší Valdštejnův současník (1621 – 1688, Valdštejn 1583 - 1634), kterého vévoda držel při křtu v rukou a který je právě s Jičínem i jinak velmi úzce spjat studoval zde na Valdštejnově jezuitské koleji, napsal – vedle slavné Obrany českého jazyka (přesněji Dissertatio apologetica pro lingua Slavo­nica, praecipue Bohemica) a řady dalších historických spisů pojednání o počátcích jejích dějin, ve svých  Miscellaneích, tedy Rozmanitostech z historie království českého, (1679-1688), se pak vyjadřuje právě i o krajině na Jičínsku. V pozoruhodném spise věnec Krkonošských hor přirovnává k náhrdelníku či amfiteátru, zemi k růži. Profesor AVU Miloš Šejn emblém květu s bohatými okvětními lístky dal do názvu výstavy v Jičíně (RMaG, v roce 1997) i do projektu uměleckých workshopů, které po léta organizuje a vede – Bohemiae Rosa. ¹³⁾

Nad jednou z Šejnových realizací na vrcholu Zebína, kterou promítnu později (Svět uvnitř světa) mě napadlo – právě v souvislosti s uzavřeností obou krajin, Čech i Jičínské kotliny, s centrální metropolí uvnitř prostoru, že se jedná o prazvláštní paralelu, která vyslovuje jakousi předurčenost – a Valdštejnský krajinný projekt je jedním z jeho ztělesnění.

Gottliebovo Město čtyř krajin

Ještě ale k Jaromíru Gottliebovi, k němuž se musím – možná ještě několikrát – vrátit. Aniž bych chtěl za něj interpetovat jeho vidění kulturní krajiny, byť mi je v zásadních věcech velmi blízké, rád bych zmínil některé momenty, v nichž Jaromír Gottlieb celé téma v několika ohledech posunul. Prvním z nich byla studie Města čtyř krajin, ve které rozebral jedinečnou polohu Jičína v krajině. Jičín byl vždy vnímán v kontextu Českého ráje, ale i Podkrkonoší, na sever od něj krajina, která se na jih naopak rozprostírá do roviny, začíná být za první hradbou Tábora, Bradlece a Kumburku členitější směrem k hlavnímu krkonošskému hřebenu (zatímco je z jihu uzavřena Velišským hřbetem), směrem od východu na západ pak vytváří jakýsi otevřený prostor do kraje skalních měst a podtroseckých údolí, na který (na ten prostor) navazují další krajiny, ta podještědská či Českého Středohoří. Gottliebova základní teze říká, že tato různorodá krajina na čtyřech místech proniká takřka do centra města, jinými slovy, že z centra města se chodec ocitne za několik minut v přírodě. Lipová alej, která vede z města do krajiny a je od náměstí vzdálena asi dvě stě metrů, je toho nejočividnějším příkladem. Posléze analyzuje charakter základních komunikačních os prostupujících urbanistický charakter jádra města, srovnává jej s Novým Bydžovem a činí ze zcela konkrétních analytických vzorců pozoruhodné závěry – nachází pět koridorů, míst vchodů z města do krajiny (alej Valdštejnovy zahrady, koridor Českého ráje, vstup do Mariánské zahrady, koridor Polabí a koridor Podkrkonoší), přičemž deskripce valdštejnského urbanismu se stává významnou částí celé studie. Čtyřmi krajinami v názvu studie, které mají unikátní hodnotu svou bohatou proměnlivostí na malém prostoru, kde se všechny setkávají, má na mysli krajinu pískovcových skal (Prachovské skály, Hruboskalsko atd.), krajinu vulkanických kuželů (Zebín, směřuje až k Českému Středohoří), krajinu Podkrkonoší a konečně krajinu rovin a začínajícího Polabí.

Ocituji zde alespoň úvodní odstavec studie, která je veřejně dostupná na stránkách MÚ Jičín a která se stala schváleným materiálem územního plánování (tento krok je rovněž velice důležitý)¹⁴⁾:

V jednom ohledu zaujímá Jičín mezi ostatními městy v České republice výjimečné postavení – sice v několikerém propojení městského centra s okolní krajinou. Bezprostřední návaznost „krajiny města“ na „krajinu venkova“ je mnohovýznamovou hodnotou kultury sídlení; ale i hodnotou, kterou většina měst v průběhu 20. století nenávratně pozbyla. Současná doba, charakteristická impulsy pro výstavbu nových městských částí a modernizací dopravního systému, staví tak před plánování dalšího rozvoje Jičína otázky, které v jiném městě jsou už bezpředmětné. Přiřadí se Jičín k městům, které budují sídelní strukturu už jen jako vnitřní, urbánní problém, který se nevztahuje k horizontům okolní krajiny? Jestliže ano, co tím získá? A co tím ztratí?

Ve studii Město čtyř krajin je zmíněn i další objev, který učinil Jaromír Gottlieb se svými přáteli při pobytu ve Valdštejnské loggii (o Občanském sdružení Lodžie se ještě zmíním). Tímto objevem je vazba celého krajinného konceptu na běh hvězd. To, že Valdštejnovi dělali horoskopy tehdy nejproslulejší evropští hvězdáři, že se jimi vévoda řídil při svém rozhodování, to je velmi dobře známo. Jaký úžas ale musel provázet skupinu lidí, opájejících se okamžikem, kdy v době letního slunovratu spatřili na terase loggie v její podélné ose východ Slunce, za zimního slunovratu pak východ Slunce v centrální ose Libosadu, a konečně pak západ slunce v ose lipové aleje rovněž za zimního slunovratu – to znamená, že vedle pozemské krajiny a architektury jsou „dalším úběžníkem těchto diagonálních krajinných os astronomicky významné body na horizontu“ (citováno zkráceně).

Běh hvězd a tvar valdštejnského krajinného projektu je takto tajemně a přitom měřitelně, exaktně propojen, podobně jako u staveb mayských pyramid či v Prachovských skalách, kde pravěká sídliště byla orientována ke Slunci, hvězdy pro Valdštejna nebyly pouze magické signály astrologů, ale astronomické veličiny, které byly nejen součástí jeho osudu, ale i zapojeny do jeho vůle vytvořit v parteru kosmického řádu, tady na zemi, cosi, co překoná běh jeho vlastního života. Trochu mi to připomíná i Heinricha Schliemanna, který uvěřil, že mýty o Tróji mají své reálné jádro.

Otevřená ovšem přesto zůstávala a do značné míry zůstává otázka, proč to všechno. Jednu z odpovědí na to měl přinést dokumentární film, jehož záměr jsme s Jaromírem předložili Čestmíru Kopeckému v době, kdy by jeho natočení bývalo mohlo zachytit ještě historickou podobu aleje. Film se nicméně bohužel nerealizoval, a dnes, kdy lipové stromořadí po vykácení řady stromů a prořezu ostatních v procesu regenerace pozbylo v značné míře na své vizuální působivosti, by do doby, než lípy znovu dorostou, nejméně vhodná doba točit filmy¹⁵⁾.

Jaromír Gottlieb uplatňoval ve zmíněném nerealizovaném filmovém projektu zajímavou myšlenku. Zatímco mne zajímala především fenomenologie lidského bytí v krajině, Jaromír Gottlieb dokončil rozkrytí smyslu Valdštejnova krajinného konceptu pro něj samotného, tedy v jeho celku. Znamená to, že linie z města, v němž zámek, rozšířený po výbuchu ještě v době, kdy patřil rodu Smiřických, a nedostavěná katedrála, která by představovala v úplnosti se svými čtyřmi mohutnými věžemi na půdorysu řeckém kříže monumentální dominantu v krajině, tvoří dvojjediné centrum světské a církevní moci, a zároveň východisko pro cestu životem, která vede přes loggii pře reprezentující bezstarostné veselí lovu a radovánek, místo, které je mimo tento svět, do záhrobí valtické kartouzy odloučení od lidí.

Takto se naplňuje i barokní model vidění světa s jeho charakteristickou symbolikou subjektivity a věčnosti i historická autenticita jednoho z nejzajímavějších krajinně architektonických konceptů nejen v Čechách, dáte-li si tento způsob myšlení do srovnání třeba s italskými renesančními zahradami či pozdějším romantickým vnímáním krajiny, které vlastně ono barokní přineslo znovu na pořad dne. Ještě se k němu dostaneme.

Poznámky:

9) Alespoň jeden odkaz - https://www.richardlong.org/

10) Součástí promítaného materiálu k barokní krajinné kompozici nyní jsou historické mapy, náčrtek z výstavy Cartuziae Waldicensis (Jičín, 2008), originální materiál z valdštejnské konference v Chebu (realizace Miloš Šejn), fotografie panelů osazených nejnověji v areálu Libosadu, a jednotlivé pohledy na krajinu ze Zebína, Veliše a Valdické brány

Odkazy k jednotlivým prvkům krajinné kompozice jsou dnes běžně dostupné na řadě adres na internetu:
https://www.albrechtzvaldstejna.cz/cs/valdstejnova-komponovana-krajina-jicinska.html
https://www.vyletnik.cz/zajimavosti-z-oblasti/vychodni-cechy/cesky-raj-a-okoli/537-barokni-komponovana-krajina-na-jicinsku/
https://www.jicinsko.cz/landscape/jicin-barokni-kompozice.htm
https://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=9493&Itemid=27
https://www.interregion.cz/turistika/vyhlidky_rozhledny/valdicka_brana/valdicka_brana.htm

11)
První z italských architektů, kteří se podíleli na Valdštejnových realizacích v Jičíně, byl Andrea Spezza (1580 – 1629). Před pracemi na Valdštejnově paláci v Praze, který začal stavět v roce 1921 (dohotoven 1930), měl za sebou již pozoruhodná díla v Německu, Rakousku a Polsku (Wikipedie), v Jičíně se podílel rovněž na stavbě kostela sv. Jakuba Většího vedle zámku. V roce 1927 začal stavět valdickou kartouzu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrea_Spezza

Giovanni Pieroni (1586 –1654), syn Alessandra Pieroniho, dvorního architekta rodu Medicejských a jeden z nejvýznamnějších odborníků na vojenské opevnění ve své době, působil značnou část svého života v Čechách a na Moravě, poprvé už v roce 1622, participoval na fortifikačním systému v Brně, včetně Špilberku, dozoroval opevňovací práce v Uherském Hradišti. Pro náš kontext je důležité, že se podílel rovněž na stavbě Valdštejnského paláce v Praze, s nímž jsou patrné některé významné architektonické shody s jičínským zámkem (studii B. Klipcové a P. Uličného ještě na příslušném místě zmíním), jehož stavby se ujal po smrti Andrey Spezzy. Vzhledem k tomu, že byl rovněž matematikem a astronomem a zabýval se horoskopy podobně jako Johannes Kepler, jehož byl přítelem, když pobývali ve stejnou dobu v Praze, vyvstává otázka, do jaké míry se podílel na astronomických souvislostech valdštejnského projektu, které završují celou jeho podobu (celý jeho rozvrh). Astrologickým kontextem Keplera, Galileiho (který dělal rovněž fortifikace), Pieronim a Valdštejnem se zabývala Alena Hadravová a Petr Hadrava, v práci Astronomická symbolika Valdštejnského paláce (2007) analyzují například Astrologickou chodbu v pražském Valdštejnském paláci. (V kontextu je možné zmínit: Na Valdštejnskou astrologickou problematiku jsme si pozvali kdysi Vítězslava Čížka, který se dvěma Keplerovými horoskopy zabýval, před několika lety realizoval Robert Smolík planetární cestu lipovým stromořadím.)

https://en.wikipedia.org/wiki/Giovanni_de_Galliano_Pieroni

https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:Mk-_nR7XtHAJ:www.asu.cas.cz/~had/val/valdang.doc+Giovanni+de+Galliano+Pieroni&cd=3&hl=en&ct=clnk&client=safari&gws_rd=cr&ei=pXbpVfDVLMj6UsP8trgL

Posledním italským architektem, pomineme-li ještě celou řadu méně významných jmen, byl Niccolo Sebregondi, který je autorem základního rozvrhu architektury v krajině, známého urbanistického konceptu v Jičíně. Do města přišel Sebregondi jako poslední ze tří jmenovaných, až v roce 1630.

Sebregondiho regulačním plánem města Jičína, jak ho můžeme rovněž (historicky vlastně přesněji) nazvat, se nejnověji zabývá ve své nedávno obhájené disertační práci na FFUK s názvem Okruh architektů Albrechta z Valdštejna a počátky raného baroka v Čechách (2013) zabývá Michaela Líčeníková (od strany 142). Z kunsthistorického hlediska vztahu architektury a krajiny jsou pozoruhodné souvislosti, jimiž se zabývala v hrubých obrysech už Valdštejnská konference v roce 1997, totiž předchozího Sebregondiho realizacemi v italské Mantově, které vykazují některé rysy, s nimiž se setkáváme i v Jičíně: Nedaleko Bosco della Fontana, od původního záměru více na severozápad od města, se rozhodl nový mantovský vévoda Ferdinando Gonzaga, postavit vilu, která dostala jméno La Favorita, píše Líčeníková. A půdorys zahrady u jičínské valdštejnské loggie je stejný jako v Mantově, má podélnou osu (to je v našem případě lipové stromořadí) i osu příčnou (to je osa od loggie třemi patry Libosadu).

Dino Nicolini, (ve studii Una piccola Versailles Gonzaghesca, la Favorita, in: Corti e dimore contando mantovano, Firenze 1969, s. 65–80) považuje La Favorittu za předchůdce Versailles, podobně jako to říká o jičínském krajinném konceptu už před válkou Zdeněk Wirth. Z tohoto hlediska je poněkud podivná dnešní dehonestace Sebregondiho (kterou jsem taky už někde slyšel či četl), která jej upozaďuje oproti ostatním Valdštejnovým architektům. Sebregondi rozhodně patří k těm rozhodujícím (o Sebregondim od s. 57, s. 60 realizace v Mantově).

Líčeníková probírá i ostatní stavby v Jičíně, u těch jezuitských platí tato data: Slavnostní založení koleje proběhlo 23. dubna 1625. 6. dubna 1627 byl položen základní kámen k jezuitskému gymnáziu a 26. prosince 1627 k jezuitskému semináři. Teprve 27. prosince 1627 potvrdil Valdštejn, že bude kolej stát uvnitř hradeb. Nakonec byl 6. června 1628 položen základní kámen ke stavbě koleje, kostel sv. Jakuba byl přestavěn a dostal nové zasvěcení sv. Ignáci (Líčeníková, 2013, s. 27).

Michaela Líčeníková https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/102661/?lang=en ¨

Dovolím si teď – i tak trochu pro rekapitulaci, omlouvám se, jestli se příliš opakuju – ocitovat jeden odstavec ze svého staršího textu (z 80. let) Linie a bloudění, kde se mi snad vše, především onu návaznost Valdštejnova utváření krajiny na předešlé historické vrstvy podařilo pojmenovat nejpřesněji:

Valdštejnské realizace na Jičínsku lze charakterizovat jako pokus o integrální uchopení určitého krajinného celku na základě jeho začlenění do architektury, která krajinu reflektuje v neúplném geometrickém náčrtu do ní vepsaného. Tato krajinná kompozice je zviditelněním skrytých vztahů útvaru krajiny, o nichž máme svědectví z předchozích i pozdějších aktivit člověka v ní. Realizovaná část projektu vychází přes rozsáhlost změn z historické dispozice města (jeho umístění v krajině, které je předpokladem dalších možných návazností, je zároveň výsledkem její nabídky) a jeho spojení s valdickou oborou. Podobně jako budova zámku (a v závislosti na něm širší komplex ostatních budov a parkové úpravy) vzniká na rozšířeném půdorysu nedávno vyhořelého smiřického zámku, i obora s loggií vznikla v místech bývalého valdického parku a čtyřřadé lipové stromořadí, které ústí do portálu čestného dvora za loggií, bylo vysázeno na bývalém průhonu vedoucím od Jičína k Valdicům. Neuskutečněnou částí valdštejnských záměrů je vazba k architektuře středověkých hradů na horizontu jičínské kotliny na základě prodloužení linie spojující Valdickou bránu na jihovýchodním rohu náměstí, lipové stromořadí a loggii zelenými pásy k jihu k vrcholu Veliše (se zamýšlenou přestavbou hradu na františkánský klášter) a na sever přes realizovaný klášter kartuziánský k hradu Kumburku. V této intenci je možno tušit (ovšem se značnou mírou nejasnosti) i přetnutí této základní linie příčně ve tvaru kříže směrem k reliktům zříceniny Brady na západním okraji hřbetu Prachovských skal a k Úlibicům, kde měl být postaven kapucínský klášter.

12) V textu Člověk a krajina z osmdesátých let se mi podařilo tuto myšlenku zformulovat takto:
Unikátnost valdštejnské krajinné kompozice spočívá však především v tom, že je možno ji vnímat z různých pohledů jako celek zvenčí v zasazení do krajiny, ale také – v pouti prostorem lipové aleje z Jičína do Valdic – z vnitřku. Tím se zviditelňují obě složky onoho komplementárního modelu krajinného konceptu a poutníka, reflektujícího krajinu pohybem vlastního těla v ní, modelu, který je barokní formou duchovního rozměru krajiny.

Motiv putování po krajině pojal zajímavě ve výstavě Od země přes kopec do nebe kunsthistorik Jiří Zemánek:
https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/jiri-zemanek-chuze-nam-ukazuje-prirodu-a-zemi-jako-partnera

13)
M. Šejn, Bohemiae Rosa https://www.bohemiaerosa.org/
O Balbínovi https://is.muni.cz/th/253047/ff_b/Bohuslav_Balbin_-_FINAL.docx

14) Město čtyř krajin, dokument MU Jičín
https://www.mujicin.cz/jicin-mesto-ctyr-krajin-studie/d-439187

15) Rekonstrukce lipového stromořadí by mohlo samozřejmě být samostatným tématem, už vzhledem k době, která byla zjitřena často necitlivými likvidacemi historických alejí, aktuálními dodnes (likvidace historické aleje v Liberci, 2013), historické stromy byly nedávno předtím i tématem televizního seriálu Paměť stromů (2002, scénář a režie Bedřich Ludvík, hrál Luděk Munzar). V Jičíně byla regenerace lipové aleje oprávněná a nezbytná. Z původního čtyřřadého stromořadí s dvěma chodníky po stranách a širším zeleném pásu ve středu, které až k zamýšlené Valdštejnově hrobce v kartuziánském klášteru a představovalo objem 1140 lip, je v současnosti zachována část z města k loggii o délce zhruba 1700 metrů (současná dokumentace uvádí o délce 1881, jinde 1888 metrů). Po dendrologické studii v roce 2008, která konstatovala mimo jiné to, co jsme všichni věděli, totiž zanedbanou údržba po desetiletí, jejímž důsledkem byla ztráta charakteristického uzavřeného tvaru, daného při jejím založení úzkým rozponem stromů („tvarovaná alej s velmi hustým sponem“, říká studie), byla jako nejvhodnější pro realizaci vybrána varianta částečné segmentové obnovy kombinované s hlavovým řezem, který bude uplatněn na ponechaných jedincích“, průvodní zpráva projektu regenerace z července 2009) a na základě jejích dalších závěrů a po konzultacích s entomology (Doc. Farkač a RNDr. Král, kvůli řečenému broukovi páchníkovi) bylo z 928 jedinců v současné době rostoucích v aleji – již ve třetí či čtvrté generaci –  ke kácení navrženo původně celkem 279 kusů dřevin, později opraveno na237 kusů dřevin a navrženo vysázení 425 nových stromů (lípy Tilia cordata) z české provenience (ve čtyřech řadách v počtu 108, 100, 102, 115). Zájemci z Vás, pro které to není samozřejmostí a dávno tyto věci již neznáte, najdete na internetu informace o metodice alejí, kterou se ve  VÚKOZ Průhonice zabývá dr. Jan Hendrych (také několikrát percipoval v Jičíně) na adrese  https://aleje.upol.cz/?q=node/5 .
O jičínské rekonstrukci jsou zveřejněny všechny další podrobnosti na www.mujicin.cz.
https://www.mujicin.cz/regenerace-lipove-aleje-projekt/d-1286141

Ve výběru z obrazového materiálu (většinou vlastních fotografií), promítnutého na večeru, k této první části patří snímky označené 06-02 až 07-03 zde:

https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Barokni_komponovana_krajina_na_Jicinsku_Krajina