Barokní komponovaná krajina na Jičínsku

Barokní komponovaná krajina na Jičínsku
Muzeum moderního umění Olomouc

Dámy a pánové,

dovolte, abych Vás pozdravil z druhého koutu naší krásné země, z malého, ale v řadě ohledu pozoruhodného a kdysi i v evropském kontextu významného města Jičína. Děkuju za pozvání panu doktoru Bartošovi, řediteli Sluňákova, který organizuje tyto úžasné večery. Leckdo vám je může závidět.¹⁾

Jako téma dnešního večera je ohlášena Barokní komponovaná krajina na Jičínsku. Jsou to vlastně dva krajinné koncepty, valdštejnský a schlikovský. Měl bych se věnovat oběma, nicméně těžiště bude v onom prvním, který osloví návštěvníka Jičína při jeho první návštěvě. Bylo by skvělé moci se věnovat této problematice i v širších krajinných kontextech, podle času bych nicméně raději dal přednost životu této magické kulturní krajiny v dnešních dnech, neboť si stále více uvědomuju, jak je důležité, aby nebyla jen jakýmsi strnulou zkamenělinou historie, ale mohla si člověkem vzájemně předávat svou energii.

Nejsem si zcela jist, zda se mi podaří naplnit vaše očekávání, právě vzhledem k pořádající organizaci – či u vás obvyklého formátu těchto večerů, který možná formovaly takové osobnosti jako Václav Cílek či Stanislav Komárek, ale mám to tak po celý život, že v něm je vše „jinak“. Tím jinak nemyslím „alternativní přístupy“, ale skutečnost, že nejsem svým zaměřením přírodovědec akademického zaměření, ať už nějakou vlastní specializací či přesahem k filozofii přírody či ekolog nebo ochranář, terénní pracovník v nějaké CHKO, takže kdybyste se mě zeptali na páchníka hnědého ²⁾, ohroženého a chráněného brouka, o němž se před čtyřmi lety (2011) hovořilo v souvislosti s revitalizací jičínské lipové aleje – pořezané koruny stromů musely zůstat na místě, protože páchník žije v dutinách trouchnivějících stromů – nedokázal bych Vám o něm říci nic bližšího. Nejsem svou profesí ani historik, s jakými se často setkávám na různých přednáškách a kterých si už od studií vážím pro jejich akribii, s jakou ke svým tématům přistupují, abych dokázal poutavě vyprávět o podrobnostech a naopak širokých historických souvislostech působení Albrechta z Valdštejna, který založil někdejší proslulost Jičína a který je spjat s tématem barokní komponované krajiny, magickým východiskem našeho setkání. A nejsem třeba ani klasický kunsthistorik, jehož běžnou rutinou je popsat dispozici církevní stavby včetně osazení kaplí oltáři či skladbou dlaždic na podlaze.

Možná bych to mohl zachránit tím, kdybych alespoň trochu výchozí téma změnil a věnoval se historii kartuziánského kláštera ve Valdicích, kde je dnes jedna z nejslavnějších věznic u nás, odkud utíkal po střeše Jiří Kajínek. Tak to udělal dr. Jindřich Francek, bývalý ředitel jičínského okresního archivu a autor prvních dějin Jičína, ale také knih Zločin a sex v českých dějinách (2000) a Dějiny loupežnictva (Praha 2002). Mimochodem víte, jak dlouho trvá cesta z (proslulými valdštejnskými Lípami z Jičína do Valdic? Asi půl hodiny. A jak dlouho zpátky? Dvacet let. Nu ale tak vážně.

Začátek příběhu / Nutnost interdisciplinárního přístupu

Možná právě protože to, o čem mám hovořit, není mou profesí, jsem si hned na počátku uvědomil – i když ta inspirace je u mě osobně přišla původně odjinud –, že důležitý v přístupu k tomu, o čem se máme bavit, je interdisciplinární pohled, pohled, který zahrnuje různé aspekty věci, který jde napříč řadou různých oborů, nachází souvislosti mezi nimi, pracuje s různými plány atd..

Je to přístup, kdy vás nesvazuje vaše specializace před oním důležitým vykročením mimo její hranice, a jste stavěni neustále před úžas neustálého objevování věcí, které jsou pro odborníky v příslušném oboru samozřejmé, na druhé straně jste vytaženi ze svého bezpečného doupěte odbornosti, které vám zajišťovalo bezpečný pohyb v jeho terénu (prostředí odbornosti), takže jste vystaveni neustálým výzvám a překážkám, které vám připravují nedostatky, které právě v té či oné odbornosti máte.

Dnes je tento způsob vnímání akceptován, dokonce vítán, vezměte třeba zmíněného Václava Cílka, zatímco když jsem před třiceti léty argumentoval Merleau-Pontym a oborově, tedy zdánlivě vzdálenými souvislostmi výtvarného land artu, mohl jsem tušit, že mě okolí považovalo tak trochu za blázna. Nemyslím, že by věc postihoval výraz „postmoderní myšlení“, byť se může jevit blízký a může jakýkoli „jiný“ pohled morálně podporovat. Myslím si, že je naopak důležité říci, že interdisciplinárnost (multi- či supradisciplinárnost) neznamená „libovolnou rozvolněnost“ – jakožto protiklad ověřených metodologií specializovaných oborů – naopak, byť se inspirace nevylučuje, si člověk vymezuje zároveň svoje postupy. A pozor! Ani tento přístup neznamená zrušení tajemství a magičnosti krajiny, která v posledních horizontech zůstává nečitelnou šifrou ve významu Karla Jasperse, jak o ní hovořil i Bohuslav Blažek na první z pražských konferencí Tvář naší země, krajina domova (2001).

Toto jsem vnímal velice intenzivně na různých odborných setkáních, jichž jsem se v průběhu času, v osmdesátých a devadesátých letech, účastnil. Prakticky vždycky jsem se na nich ocitl v jakési jiné roli než všichni ostatní účastníci. Zatímco ostatní se už většinou důvěrně znali z řady předchozích pracovních příležitostí a z výzkumných ústavů, univerzit a ministerstev, kde pracovali, protože tam prostě byli za své organizace, které je vysílaly, v rámci svého zaměstnání (samozřejmě včetně hrazení všech výdajů – to na okraj), a vystoupení na konferenci často pro ně znamenalo vybočení z každodenní rutiny, já jsem tam byl „sám za sebe“ (jak říkával literární historik Jiří Žantovský, jako „nezávislý intelektuál“, jak sám sebe označoval) a – opět na okraj – musel jsem poprosit zaměstnavatele, aby mě laskavě uvolnil. Byl to obohacující, ale zároveň tak trochu kafkovský pocit, protože řadu lidí, s nimiž jsem se na konferencích setkával, jsem viděl poprvé.

Nezbytnost právě krajinu vnímat ve zmíněných příčných kontextech, zahrnujících historii, architekturu a její vztah ke krajině, uměleckou historii památek a jejich ochranu, přírodní poměry, zahrnující geologickou stavbu, dendrologii, zoologii, hospodaření či hodnotu krajiny, ochranu krajiny a přírody i filozofii krajiny se mi potvrdila na první konferenci o barokní komponované krajině v Jičíně v roce 1997 s názvem Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína (6. - 8. března 1997), k níž jsem dal jeden z impulsů.³⁾

Nu a tímto způsobem se dostávám k tomu, jak jsem se vlastně k jednomu ze svých životních témat, ke kterým jsem jistě tak jako tak inklinoval, přišel. Pro toto povídání jsem si vymyslel syžet, který nevychází pouze z deskripce krajiny a jejích souvislostí, ale z příběhu tohoto poznávání, který je zpětně poučný nejen jako jakési shrnutí i pro mě samotného a který by třeba mohl něčím oslovit i Vás. V mém případě to bylo kulaté výročí Albrechta z Valdštejna v roce 1984, kdy se konala v Chebu velká vědecká konference, jejíž hlavní hvězdou byl antropolog prof. Emanuel Vlček, který v sedmdesátých letech publikoval výsledky vlastních výzkumů Valdštejnových kosterních pozůstatků. Bylo to proto, že měl přijet, ale pro nemoc se nedostavil historik Josef Janáček, autor tenkrát nejvýznamnější publikace Valdštejn a jeho doba (1978), který měl být nejvýznamnější osobností tohoto setkání.

Jednoho dne mi zavolal spolužák z Chebu, tamější muzejní a archivní pracovník, později (od roku 1990) ředitel Chebského muzea a Státního okresního archivu, dr. Jaromír Boháč, a se svým specifickým humorem mě oslovil: „Zaprděnej kantore, tady je konference, v Jičíně nic neděláte, tak si koukej něco připravit, přijeď a něco tady řekni“. Nu a tak jsem začal přemýšlet, čím bych mohl přispět. Předesílám, že do té doby jsem se odborně ničím podobným nezabýval, jsem vystudovaný bohemista, a protože jsem tento obor „nesměl“ dělat, přeorientoval jsem se – coby úhybný manévr před režimem – na nejsoučasnější výtvarné umění, které mě zajímalo, a to se pak i promítlo, jak ještě řeknu, do mého příspěvku v Chebu.

Bylo mi zřejmé, že můj příspěvek musí mít souvislost s Jičínem. V Jičíně jsem se narodil, dokonce – jak si v kontextu našeho tématu uvědomuju – jednu z ikon barokního Jičína, sochu Panny Marie Rušánské mezi čtyřmi mohutnými kaštany na malém náměstíčku na okraji historického centra ⁴⁾ jsem měl přímo pod okny – pár kroků od domu pak budovu gymnázia pojmenovaného podle jednoho ze zakladatelů jičínské turistiky, jeho ředitele Fr. Lepaře, kde jsem učil, historicky ale spojenou s jednou z nejstarších institucí v zemi svého druhu, totiž jezuitskou kolejí založenou Albrechtem z Valdštejna. Zde jsem učil, tady jsem dělal muziku, hrál v bigbítových a country kapelách, amatérském orchestru, později hrál (a dodnes hraju) s lidovou muzikou.

Jičínská krajina při procházkách / Zebín

Ale už od dětství se mi vpálily do mysli jednotlivé obrazy nejbližšího okolí, kdy příroda byla přítomná prakticky či takřka ve městě procházkou cestami do něj ústícího (vrch Čeřovka či Šibeňák, kopec Zebín, areál Valdštejnské loggie s „poustevníkem“, cílem nedělních procházek rodin s dětmi a jednou z ikon místní kultury, přístupný lipovým stromořadím), hora Tábor a ruiny hradů Bradlec a Kumburk na severním horizontu a Veliš s Loretou na horizontu jižním, nedaleké Prachovské skály dostupné při výletu sem během pár minut autobusem – a další horizonty Českého ráje tímtéž směrem (z některých vyhlídek Prachovských skal jsou vidět Trosky či dokonce Ještěd).  Nejen to. Kopec Zebín a stejně tak Veliš jsou viditelné z řady míst přímo ve městě. Já sám vidím ten druhý přímo z okna jednoho pokoje mého bytu.

Intenzívně jsem vnímal krajinu, v níž jsem žil (a žiju), aniž bych si ještě tenkrát uvědomoval, že je to naše nejstarší chráněná krajinná oblast či že ji objevili již romantikové v 19. století (je pozoruhodné, že původně tento název označoval jiné máchovské místo, dnes nazývané Zahrada Čech, totiž Litoměřicko). Někdy v raném jinošství jsem se po setmění, aniž by to rodiče věděli, vydal z domu a lipovým stromořadím a úbočím kopce Zebína⁵⁾  se vyškrábal ke kapličce sv. Maří Magdaleny na jeho vrcholu, a to byla první fascinace, magická chvíle, kdy jsem, současně se strachem, že můj útěk zjistí, než se vrátím domů, rodiče, zažil jakýsi van kosmu (nahoře skutečně někdy fouká silný vítr) s pohledem na noční světla města pode mnou.

Zcela mimořádným zážitkem pro mě pak byla cesta vlakem z Jičína do Jizerských hor. Hned v začátečním úseku cesty, na trati Jičín – Turnov vlak se pohybuje v prostoru barokní komponované krajiny (že je komponovaná, jsem si uvědomoval samozřejmě až později), když se nejdříve vydává z Jičína po linii paralelně s lipovým stromořadím a posléze protíná park Libosad s Valdštejnskou loggií a konečně, když se zkříží se silniční komunikací z Jičína do Železnice a Lomnice nad Popelkou, se za Valdicemi stáčí kolem Zebína k městečku Železnice s bývalými, dnes nepovedeně a nešťastně privatizovanými a prakticky zničenými secesními lázněmi a kolem legendárních Prachovských skal, skrytých v hřebeni vlevo přes Libuň, rodiště obrozeneckého kněze Antonína Marka, příslušníka družiny Josefa Jungmanna, a přes Rovensko se svými obrácenými „rebelenatskými“ zvony, a konečně podél hlavního hřebenu Hruboskalské vrchoviny (k němuž se od Rovenska vrací, geologové říkají, že je součástí Vyskeřské vrchoviny, která zase patří pod Turnovskou pahorkatinu) s ikonou tohoto kraje, ale do jisté míry i celé naší země, Troskami, zámkem Hrubá Skála nad Hruboskalským skalním městem a hradem Valdštejn dospívá k Turnovu.

(v zástupnosti ke všem těmto tématům vybrána na fotografiích série magických skalních reliéfů u Kopicova statku nedaleko hradu Valdštejn⁶⁾)

O cestě z Jičína do Turnova hovořím především proto, že právě ten záblesk mohutné stavby Valdštejnské loggie při průjezdu Libosadem mezi stromy nad tratí na krátký okamžik bylo zjevení, které bylo nějakým způsobem pro mě iniciační, stejně tak jako ona další minuta jízdy vlakem, při níž jeho trasa vedla pod kopcem Zebínem podél jeho úpatí, byl malý chlapec fascinován z okna vlaku proměnou mohutné hmoty vulkanického kopce Zebína, který je součástí komponované krajiny jako jeden z jejích silných momentů, daných přírodou (i když svou úlohu možná už tenkrát sehrála i místní pověsti, kterou ještě zmíním), byl fascinován při jejím objíždění masou největší hory, kterou do té doby viděl a která se posléze ztrácela v tvarech další krajiny a nových perspektivách železniční trati. Vnímal ji při tom zrychleném (rychlejším než při chůzi) obkružování takřka jako živou pohádkovou bytost. A o dvacet let později si na tento zážitek vzpomněl mladý muž, hltající uměnovědné publikace, když narazil v jedné z nich na pasáž, kde Goethe hovoří o uvědomování si tvarů sochy při jejím obcházení ve tmě a nasvěcování hořící loučí z různých stran. Právě ten první úsek cesty byl zřejmě rozhodujícím pro volbu tématu, kterým se zabýváme i na tomto našem setkání.

Dnes vidím hlubší smysl i v syžetu zmíněné místní pověsti, kde je původ kopce Zebína vysvětlen tak, že čert na cestě do Krkonoš (v jiné, pozdější, „obrozenecké“ variantě Krakonoš) v závodu s chasníčkem (bylo to, jak jinak, kvůli krásné dívce) vysypal botu a tak vznikl Zebín. Vypravoval jsem ten příběh jednou na jičínském pohádkovém festivalu. Jednu z těch verzí, které jsem čítával v knihách v jičínském muzeu, jsem našel i na internetu, na stránkách www.ceskyrajdetem.cz zde)⁷⁾

Jako obvykle je v tom zapleten čert. Ten se vsadil s jistým mlynářem; šlo o závod v běhu z Krkonoš do Jičína. Čertovi již skoro u cíle ovšem velice překážel písek v botě, takže si ho musel vysypat. Měl ho v té botě tolik, že z něho v krajině vytvořil kopec -- dnešní Zebín. Podle jiné verze byl závodníkem s pískem v botě sám Krakonoš.

Pověst o Zebíně

Kdysi dávno bydlel nedaleko města Jičína mladý muž Vašek. Zůstal sám a staral se o své políčko a svou chalupu, jak nejlépe dovedl. Žádné práce se nelekal. V létě pomáhal sousedům sklízet úrodu a v zimě stavěl s dětmi sněhuláky.

Už dlouhou dobu se mu líbila mlynářova dcerka Madlenka. I jí se mladý, šikovný Vašek líbil. Tajili svou lásku před všemi lidmi z vesnice, protože Madlenčin otec byl nejbohatší člověk v kraji a doufal, že si jeho krásnou dceru vezme za ženu zámožný muž.

“ Madlenko, nemůžeme už naši lásku ukrývat,” rozhodl se jednoho dne odvážně Vašek,”půjdu k tvému otci a požádám ho o tvou ruku.”

Madlenka souhlasila, ale tušila, že se otec rozzlobí. A měla pravdu.

“ Ty a Madlenka?,” divil se mlynář a bouchl pěstí do stolu,” na holku tu čeká jiné živobytí!”

Vašek věděl, že nemá cenu mlynáře přemlouvat. Vyběhl ze statku a utíkal daleko od nespravedlivého člověka, který ho odmítl.

” Proč já nemám dost peněz, co bych za to dal, být bohatý a vzít si krásnou Madlenku za ženu!”

Slunce se už klanělo za obzor. Vašek seděl pod břízami. Přemýšlel, jak mlynáře přesvědčit, že láska je mnohem silnější a důležitější než bohatství.

Tu šel kolem upravený pán a pustil se s Vaškem do řeči:” Vidím, že potřebuješ peníze? Mohu ti je nabídnout, ale jenom pod jednou podmínkou: Za sedm let zůstaneš navždy se mnou!”

Vašek radostí vyskočil:” Splním vše, co po mně budeš požadovat!”

Cizí muž mu poradil, aby kopal pod stromem na své zahradě, že právě tam najde vytoužený poklad! Vašek nemeškal. Kopal a kopal, až narazil na truhlu! Otevřel ji a v ní se leskly tisíce zlatých dukátů! Hned další den ho ziskuchtivý mlynář přivítal do rodiny.

Vašek žil s Madlenkou spokojeně. Vaškova chaloupka jenom kvetla, kolem pobíhaly jejich děti a Vašek zapomněl na slib, který dal neznámému pánovi.

Uběhl sedmý rok, když tu se před Vaškem objevil starý známý:” Tvůj čas vypršel. Půjdeš se mnou, jak jsi slíbil!” Teď už si Vašek všiml rohů na hlavě pána a pochopil, že před ním stojí samotný čert!

Vašek se nechtěl rozloučit s rodinou a snažil se vymyslet způsob, jak by čerta obelstil.

“ Čerte, myslím si, že bych ti mohl cestou do pekla utéct. Jistě nejsi tak rychlý jako já! Nechceš si mě raději ještě vyzkoušet?”

“ Dobře,” souhlasil čert,” ty poběžíš od kříže v Soběraze a já od Vrchlabí. Až uvidíš blesk, vyběhni! Když tu budeš první, nechám tě jít, ale jakmile prohraješ, půjdeš se mnou!”

Vašek věděl, že musí být první, že musí vyhrát! Tu se z oblohy vynořil mohutný blesk a Vašek vyběhl! Čert dupal a hekal, už už se zdálo, že souboj vyhraje a že Vašek propadne peklu! Najednou však dusot čertova kopyta utichl. Vašek ještě přidal a z posledních sil doběhl k chaloupce! Vyhrál! Divil se, čím to, že se jeho soupeř zastavil, a když vzhlédl vzhůru, spatřil obrovského čerta, jak ze své boty sype kamení, které mu tolik překáželo v běhu! A jakmile čert uviděl rozesmátého Vaška, ozval se veliký hrom a po čertovi jakoby se zem slehla.

Vašek se vrátil ke své rodině. Na místě, kde čert vysypal kamení z boty, vyrostl veliký kopec. Marně si lidé druhý den lámali hlavy tím, kde se tam vzal. Jenom Vašek se tiše usmíval a na věčnou památku boje s čertem nechal na samotném vrcholku kopce vystavět malou kapličku.

Až půjdete kolem, nezapomeňte vylézt na vrcholek Zebína a u kapličky si vzpomeňte na nebojácnost mladého Vaška, který vyhrál boj se samotným čertem!

Geolog Martin Košťák, který se zabýval vulkanologií a prošel půlku, ne-li celý sopečný svět,  mi – na přednášce Dávné krajiny pod Jičínem aneb od tropických pralesů k ledové tundře, která se konala v konferenčním salónku jičínského muzea letos v březnu (10. 3. 2015) potvrdil vulkanický původ Zebína i Čeřovky (poblíž ní se narodil) podle nejnovějších výzkumů, ten příběh s čertem či Krakonošem měl svou vnitřní pravdu.

Poznámky
1) Přednáška Barokní komponovaná krajina na Jičínsku se uskutečnila v úterý, 27. října 2015 v sále Divadla hudby Muzea moderního umění v Olomouci. Organizátorem těchto večerů, ale i dalšího kulturního programu v Muzeu umění, je Sluňákov, Centrum ekologických aktivit města Olomouce. Tato organizace pořádá na jaře pravidelné Ekologické dny Olomouc, letos (17. 4. – 1. 5. 2015) to byl již 25. ročník tohoto „tradičního festivalu v nové krajině“ – jí se myslí i otevření Domu přírody Litovelské Pomoraví, který vznikl jako unikátní pokus o vytvoření novodobé komponované krajiny v Horce nad Moravou, na základě ideje Sluňákova, z podpory Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, v loňském roce (2014). Tato realizace navedla organizátory k tématu, formulovanému v podtitulu letošních Ekologických dnů, totiž Příběhy komponovaných krajin, do něhož zapadá i téma Barokní komponované krajiny na Jičínsku.
Pan ředitel Bartoš, který mě pozval do Olomouce, mi prozradil, že v příštím roce bude v tématu jičínské barokní krajiny pokračovat v řadě večerů v sále Divadla hudby Jaromír Gottlieb, který bude hovořit o Mariánské zahradě (schlickovském krajinném konceptu, který jsem zahrnul jako jedno z podtémat i na tento večer). S úsměvem jsme si řekli, že je to nebývalý průnik Jičíňáků do Olomouce, po profesoru Miloši Šejnovi, který je autorem Sluneční hory v areálu Sluňákova, Robertu Smolíkovi, který je autorem exponice v Informačním středisku CHKO Litovelské Pomoraví (patří k Domu přírody Litovelského Pomoraví, které má centrum ve Sluňákově), a mém vystoupení, je to čtvrtá osobnost v těchto programech.
Tento text přednášky je východiskem, z něhož jsem se na vlastním večeru vzhledem k přiměřenému času omezil na určitý segment ke každému podtématu (je to tak trochu, aniž bych se s tímto velikánem odvažoval jakkoli srovnávat, jako v Goethově Faustovi, „knižním“, tedy na jevišti v celkovém rozsahu, nehratelném dramatu). V této prezentaci jsem naopak podstatně omezil obrazový materiál použitý během večera.

Anotace k večeru
https://www.olmuart.cz/jan-k-celis-barokni-komponovana-krajina-na-jicinsku--851/
https://www.slunakov.cz/index.php?1-9999x993
Sluňákov a Šargoun
https://www.slunakov.cz/index.php?1-9999x993
https://www.dumprirody.cz/informacni-stredisko-chko-litovelske-pomoravi/o-stredisku/
Mé starší příspěvky – k otevření Domu přírody
https://jan-k-celis.webnode.cz/search/?text=Slu%C5%88%C3%A1kov&x=0&y=0
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/prvni-vstoupeni-do-slunecni-hory-milose-sejna-/

2) páchník hnědý, https://hradec.idnes.cz/v-jicine-pokaci-lipovou-alej-jeste-zelenou-aby-prezil-brouk-pachnik-1pj-/hradec-zpravy.aspx?c=A110419_1568894_hradec-zpravy_klu

3) https://www.pekar.turnov.cz/supplementa1.htm Na této adrese jsou uvedeny i některé další sborníky z konferencí, z nichž jsem použil při přednášce fotografie osobností regionální kultury (dr. Bílková ad.)

4) Barokní sousoší P. Marie Rušánské na Komenského náměstí v Jičíně https://www.touratlas.cz/cz/on-line-pruvodce/mesto/?id=jicin-1&objekt=jicin-socha-obrazu-panny-marie-rusanske-kulturni-pamatka-8508

Zázračný obraz, který byl předlohou sochy
https://www.jesuit.cz/clanek.php?id=674

5) Zebín https://cs.wikipedia.org/wiki/Zeb%C3%ADn
https://www.cesky-raj.info/dr-cs/4238-vrch-zebin.html
https://www.interregion.cz/turistika/priroda/kopce/zebin/zebin.htm
Se Zebínem jsou spojeny některé výtvarné realizace Miloše Šejna, noční fotografie hvězd či ohňových aktivit. Metaforicky můžeme vnímat i souvislost Zebína coby aktivní sopky, jak prokázala poslední bádání (viz dále Martin Košťák)
https://www.sejn.cz/works/artist-s-books/novalis
O M. Šejnovi dále ještě samostatně.

6) Kopicův statek, dříve Jarošova rychta u Kacanov
https://itras.cz/kopicova-skalni-galerie/
https://www.cesky-raj.info/dr-cs/9156-vydejte-se-na-kopicuv-statek.html
https://www.ceskyrajdetem.cz/dr-cs/9156-vydejte-se-na-kopicuv-statek.html

7) Pověst o Zebínu
https://www.ceskyrajdetem.cz/cs/za-povestmi-ceskeho-raje/povesti/12-povesti-z-ceskeho-raje/jak-vznikl-zebin.html
Ještě o Zebínu
https://druidova.mysteria.cz/MISTA_SILY/ZEBIN/ZEBIN.htm
Zebín by byl samostatným pěkným tématem, alespoň nejstručnější popis na stránkách www.cesky-raj.info:
Zebín je vysoký (401 m), významný bod Jičínské kotliny. Nachází se 1 km na jihozápad. od Valdic. Je to výrazný kuželovitý neovulkanický suk z komínové brekcie, vypreparované z křídových slínovců. Na příkrých svazích porostlých travami jsou místy malé výchozy sopečných hornin, dále opuštěný lom a na vrcholu stojí barokní kaple. Přestože mají všechny sopečné horniny této oblasti téměř stejné složení, styl erupce se u jednotlivých výskytů odlišoval.

8) https://www.muzeumhry.cz/prednasky/100-rndr-martin-kostak-ph-d-davne-krajiny-pod-jicinem-aneb-od-tropickych-pralesu-k-ledove-tundre V anotaci k přednášce Martin Košťák říká:

Jičínu a okolí dominují pozůstatky čtyř pravěkých krajin – prvohorní (plné průtočných jezer, sopek, tropických lesů plavuní, přesliček, kapradin a kordaitů), druhohorní (subtropické moře a jeho uloženiny), třetihorní (sopečné a jezerní) a konečně čtvrtohorní (v období glaciálu ledově chladné). Přednáška zve na krátký výlet v čase, který potrvá ne déle než 300 milionů let a který by měl představit Jičín a jeho okolí jako významný přírodní klenot – jižní vstupní bránu do Geoparku Český ráj v rámci světového dědictví UNESCO.

Právě i o nedávné zařazení Jičína (resp. přidání, rozšíření o něj) k území Geoparku Český ráj v květnu tohoto roku (2015) se Martin Košťák, který hovořil o tom, že při průniku magmatu do křídových sedimentů před cca. 17-20 mil. let vznikla zvláštní hornina – porcelanit, na Čeřovce a na Šibeňáku v unikátně zachovaných a extrémně velké mocnosti, zasloužil. Přidružen byl Jičín a okolní krajina jihozápadním směrem, konkrétně Velišský hřbet (Jičínský zpravodaj, července 2015, číslo sedmé).

https://www.cesky-raj.info/cs/region-cesky-raj/geopark-cesky-raj/

Příslušnost k síti evropských geoparků, založených v roce 2000 (Český ráj získal titul v roce 2005, v roce 2010 vznikla Síť národních geoparků v ČR, má v současnosti 6 členů, geopark Český ráj je přitom větší než Chráněná krajinná oblast Český ráj) je důležitá z důvodu propagace krajiny a rozvoje turismu, ale i z odborného hlediska. Aktuální a domnívám se, nesmírně zajímavá, je Dokumentace skalních rytin, nápisů a dalších prvků historické krajiny v CHKO Český ráj 2015, iniciovaná Vlastivědným muzeem a galerií v České Lípě. Od roku 2001 se terénního výzkumu zúčastnila více než stovka osob a bylo zdokumentováno přibližně 16.000 rytin (petroglyfů), kreseb, maleb a dalších historických (archeologických) objektů.

https://www.geopark-ceskyraj.cz/user/files/rytiny-2015-nabidka.pdf
https://www.geopark-ceskyraj.cz/index.php?D=1&cmd=33&file=NewsArticles_1.0.0&view=1&category=&id=16

Rád bych ještě poznamenal, že v rámci programu Jičínské besedy Košťák uspořádal i – zatím dvě – exkurze o jičínských lokalitách, jednu na Čeřovce, a druhou, před několika týdny, na Zebíně.
https://www.jicinskabeseda.cz/archiv-akci/
https://www.jicinskozpravy.cz/zpravy/2015/1/1005-terenni-exkurzi-na-zebin-povede-martin-kostak-je-pripravena-na-sobotu.htm

Ve výběru z obrazového materiálu (většinou vlastních fotografií), promítnutého na večeru, k této první části patří snímky označené 01-01 až 05-07 zde:

https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Barokni_komponovana_krajina_na_Jicinsku_Krajina