Barocco sempre giovane / Vánoční koncert

Barocco sempre giovane / Vánoční koncert
Barokní refektář Kláštera dominikánů při kostele sv. Jiljí / 21. prosince 2012
Hudba vánoční Prahy / 3. ročník / 6. 12. 2012 – 6. 1. 2013
České doteky hudby / 14. ročník / 16. 12. 2012 – 6. 1. 2013

Jedním z nejpozoruhodnějších koncertů letošního festivalu České doteky hudby byl – z řady důvodů – Vánoční koncert smyčcového souboru Barocco sempre giovane v barokním refektáři Kláštera dominikánů při kostele sv. Jiljí. Hudebním fajnšmekrům není třeba toto hudební těleso příliš představovat, je známo, že vzniklo v roce 2004 původně jako pedagogický projekt při pardubické konzervatoři z jejích tehdejších studentů Josefa Krečmera, který je uměleckým vedoucím a manažerem souboru dodnes, stejně tak jako řada zakládajících členů s ním hraje i takřka po deseti letech existence. Stejně tak je známo, že v jeho curriculu, v němž lze pročítat stovky úspěšných koncertů v Čechách i zahraničí (nedávno se vrátili z koncertní šňůry po Španělsku), a které zaznamenává účast na řadě významných festivalů, sehrál významnou úlohu Krečmerův přítel Václav Hudeček, který s mladými umělci pracoval na luhačovických mistrovských kurzech a vystupoval s nimi (a dodnes při určitých příležitostech vystupuje, jak ještě zmíním) na jevišti a zvláště v počátcích tak pomohl zviditelnění nově vzniklého souboru.

Dnes je ovšem Barocco sempre giovane nepřehlédnutelným hudebním seskupením, které je mimořádné především vynikající kvalitou svých výkonů a pojetím interpretace barokní hudby. Josef Krečmer v jednom z mediálních výstupů komentuje tradici této interpretace, když zdůrazňuje, že nemá rád, když se v podobných případech hovoří o „orchestru“. Jedná se spíš o společenství hudebníků s proměnlivým počtem podle konkrétní partitury, před kterým na jevišti nestojí jako v pozdějších dobách dirigent, nýbrž je řízeno od prvních houslí nebo od cembala. Tvar tělesa vychází z formy barokního concerta grossa, které je dialogem celku (to je právě původní význam slova concerto grosso, později označovaného jako ripieno) a jeho menší části sólistů (concertino), přičemž ale všichni jsou vlastně sólisté (virtuosi, z vnější formy je to patrné třeba i tím, že hrají všichni, kromě cembala a violoncella, vestoje). I v rozhovoru s Josefem Krečmerem je zřejmé nadšení pro baroko, které vnímá jako dnes aktuální, „mladé“ (český překlad latinského názvu by zněl Baroko stále mladé), stejně tak jako jsou mladí i interpreti, kteří hrají s neuvěřitelným nasazením.

Zajímavý je Krečmerův názor na problematiku tzv. autentickou interpretaci, spojovanou obvykle s dobovými hudebními nástroji. Jejich použití ovšem není zásadní a podstatné, důležitější je styl interpretace, což prostě znamená nehrát baroko „velkoromanticky“, jak to bývá často zvykem vlastně od doby, kdy romantiky bylo znovuobjeveno (víme ovšem, že v tomto směru došlo zvláště v posledních dvaceti letech i u nás k výrazné proměně, což by byla debata už na jiný článek). Hra na „dnešní“ nástroje umožňuje hudebníkům mimo jiné výrazný zvuk při zachování barokního charakteru muziky, dokonce například výraznější rozdíly v dynamice, mezi forte a pianissimo, než by to bylo možné při hře na barokní instrumentář, či kontrasty „ostrého“ a „měkkého“ zvuku, spoluvytvářející zvláštní barevnost, což je právě jedním z nejpatrnějších rysů hry Barocca.

Strhující podání Ivy Kramperové, koncertního mistra souboru, profesorky na pardubické konzervatoři, a rovněž sólistky Komorní filharmonie Pardubice, ale i ostatních hráčů (zaujala mě energie v bězích violoncella Heleny Matyášové v Corelliho Vánočním concertu grossu), vyvážený zvuk celku, který s dokonalou přesností „zařezává“ a „běží“ dopředu, a zároveň dialog mezi nástroji, patrný nejen mezi concertinem a ripienem, ale explicitní i v hudbě Bachova koncertu pro dvoje housle (BWV 1043), v němž byl partnerem prvním houslí Vít Chudý, okamžiky ticha, které k baroku patří, echa melodických motivů, která při až meditačních okamžicích ztišení slyšíme probleskovat jako melodie putující celou historií hudby u jejích jednotlivých skladatelů, zážitek ničím nerušený, zážitek vznešenosti, která se ovšem neutápí v jakýchkoli náznacích pompézní manýry. Tak bych charakterizoval to, co jsem si odnesl i z letošního Vánočního koncertu souboru Barocco sempre giovane.

Nemohu ovšem ještě zapomenout na další sólistku večera, sopranistku Karolínu Janů, která střídala instrumentální čísla, tedy Torelliho a Corelliho concerta (Concerto à guattro in forma di Pastorale, per il Santo Natale, op. 8, č. 61) a už zmíněné Concerto grosso g moll op. 6 č. 8)  a Bachův houslový dvojkoncert áriemi z Bachova Vánočního oratoria Flößt, mein Heiland, flößt dein Namen (No. 39), Nur ein Wink von seinen Händen (No. 57) a Laudate Pueri Dominum, Žalm 112 pro soprán, smyčce a continuo, RV 600 Antonia Vivaldiho. Jejího skvělého výkonu si – v rámci festivalů, pořádaných společností České doteky hudby – nebylo možno nevšimnout rovněž na červnovém zahajovacím koncertu Dvořákova festivalu na zámku Sychrov, kde vystoupila, v podobném střídání instrumentálních a vokálních čísel s jiným komorním souborem, Antiquarius Consort Praga Václava Návrata. Je to další z vrstev dialogu, který v jeho mnohovýznamovosti mám na mysli, když hovořím o této události.

Ostatně den před pražským koncertem, tedy 20. prosince, v Sukově síni v domovských Pardubicích tuto roli sehrála mezzosopranistka Michaela Kapustová a s Barocco sempre giovane vystoupil i Václav Hudeček, jehož gratulační koncert s Moravskou filharmonií Olomouc v Španělském sále Pražského hradu byl v rámci festivalu České doteky hudby zároveň jeho koncertem zahajovacím. Zatímco 21. prosince, tedy v den, o kterém píšeme, Václav Hudeček vystoupil se svými hosty na Vánočním koncertu se svými hosty v rámci cyklu Svátky hudby v Praze v kostele sv. Šimona a Judy. To jsou další souvislosti mozaiky festivalového i vánočního hudebního dění, v níž byl koncert pardubického komorního souboru a sopranistky Karolíny Janů v barokním refektáři nejvýznamnějšího dominikánského kláštera v Čechách výrazným zvučným kamenem. Prostor pár desítek kroků od Staroměstského náměstí zajímavý nejen akusticky, ale i vizuálně a především svou kulturní hodnotou je poslední vrstvou barokního dialogu, kterou bych rád akcentoval už proto, že ji jako významnou vnímají Josef Krečmer, který o ní hovořil, nemýlím-li se, někde v souvislosti s vystoupením souboru v nedávno otevřeném Muzeu barokních soch v kostele sv. Josefa v Chrudimi, hudebníci Barocca i organizátoři festivalu, kteří souznění hudby a architektury považují – oprávněně, jsem téhož názoru – za jeden z významných aspektů vnímání múzického umění.  

Na pražském Vánočním koncertě zazněla na rozloučení jako přídavek skladba jen zdánlivě z jiného světa. To proto, že je nám všem tak důvěrně známá, takže si v prvním okamžiku neuvědomíme, že je nejen vánoční, ale i barokní. Michnova ukolébavka Chtíc, aby spal.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, prosinec 2012