Autentická interpretace

Autentická interpretace
Pavel Klikar a jiní / Muzikanti autentické interpretace

Na začátku osmdesátých let se v Praze objevil nový pohled na způsob, jak provozovat starou, především barokní muziku. Přístup, který se později rozšířil případně i na muziku klasicismu, představoval východisko v dobových hudebních nástrojích, které nezněly ještě v té intenzitě, k níž dospěly po konstrukčních vylepšeních pozdější doby, a naopak akcentoval jinou barevnost a niternost, jakou mohly – v rekonstrukci či vcítění do doby, kdy tato hudba vznikala – mít. Tato interpretace, nazývaná poučená, historicky poučená či později (i vzhledem k tomu, že ten termín je opravdu trochu podivný) autentická, domyšleno do konce, odmítá dějinný princip teleologie, tj. představu, která vlastně vznikla až v devatenáctém století, že totiž se vše vyvíjí k vyššímu stupni dokonalosti: Naopak každá doba má svoji estetiku, která souvisí s historicky podmíněnými možnostmi, a v ní se realizuje, a hudební výtvory i odpovídající způsob jejich interpretace jsou tedy stejně „dokonalé“ v každé fázi historického vývoje.
Problém nastává ovšem v okamžiku, kdy počítáme se třetím, posledním elementem v triádě tvůrce – interpret – posluchač v okamžiku, kdy hudba zazní v provedení po staletích. Posluchač totiž žije v jiném celkovém kontextu, má jiné poslechové zvyklosti, počínaje společenskou formou (dnes vedle živého koncertu zahrnujícího i vše, co souvisí se záznamem) přes životní rytmus až po vlastní hudební souvislosti, současný harmonicko-melodický kánon, estetické hudební konvence atd. Autentická interpretace, zprvu radikálně se prezentující, se tedy stala tématem diskuse.
Odmítavé názory říkaly například, že i Johann Sebastian Bach využil „vynález“ temperovaného ladění, které je vlastně striktně podle zákonů akustiky vzato „falešné“, ale umožňuje na klávesové nástroje hrát v širších polohách, tedy po celé klávesnici, aniž by tóny o tři oktávy výše zněly v souzvuku s tóny nižšími rozladěně, tedy výše.
V průběhu let se tyto pohledy samozřejmě nějakým způsobem vyvíjely, a na jedné straně se vytvořilo společenství „barokářů“, kteří akcentují způsob, který se vyprofiloval do této podoby, na druhé straně jsou jiní interpretační umělci, kteří akceptovali některé prvky z tohoto trendu nebo se pohybují v různých podobách hudby. Nesporným vkladem do možnosti volby, jak interpretovat starou hudbu, je především způsob hry, zahrnující jiné tvoření tónů, například u houslistů omezení nekontrolovaného a vlastně nefunkčního vibráta (které se v dnešní podobně rozvinulo v romantismu i v souvislosti s jeho emotivností) a jeho nahrazení principem messa di voce, tedy způsobem hry tichým nasazením, rozšířením tónu a opětným ztišením, či další prvky, které umožňovalo užití právě starších nástrojů. Ty byly buď původní, ale častěji rekonstruované, „barokizované“ (konkrétně se jednalo o housle a violy, ale i violoncella).  Výrazným prvkem byly také barokní smyčce – v podobě tehdejších „luků“, které předurčovaly – spolu se střevovými strunami – právě jiné tvoření tónu, jeho barevnost a intenzitu, svou úlohu sehrály i staré nástroje dechové, nejrůznější cinky, a ovšemže i loutny, theorby atd.
Napadá mne ještě širší kontext vlny historismu v době, která byla charakteristická jistým ústupem z pozic moderny (zahrnující i širší příčiny, k nimž patřil, obecný společenský pesimismus, zaplavující svět od počátku 70. let po krachu některých vizí budoucnosti, počítaje v to první ekologické katastrofy, politické aféry a u nás konkrétně i zardoušení politického Pražského jara). Nový tvořivý přístup k minulosti byl tedy svým způsobem výsledkem jisté vyčerpanosti a únavy z  modernistických tendencí, zatímco diskuse o širší přijatelnosti jejích vlastních výtvorů mohla také vést k odklonu od nich. U nás, v zemi s výrazným kulturním profilem a historickým zázemím, se navíc promítlo specifickým způsobem dost výrazně ideologické potlačování v duchu tzv. „třídního pokrokui“, který byl neslučitelný s údajnými „buržoazní experimenty, které nic neříkají dělnické třídě“. Ovšemže k celé situaci také přispěla nová úroveň poznání baroka vůbec (Bachovo dílo bylo výrazněji prozkoumáno až někdy v padesátých létech minulého století) atd.
Nechci v tuto chvíli uvádět jména uskupení a osobností, které se podílely na tomto hudebním směřování, abych nevynechal kohokoli, kdo jej zásadně během oněch třech desetiletí posunul do současné podoby. Rád bych se některým z nich věnoval v samostatných příspěvcích.

Odkazy k možným souvislostem
https://themodernvocalistjournal.com/featured/vocal-terminology-messa-di-voce/
https://en.wikipedia.org/wiki/Messa_di_voce
https://www.hamu.cz/katedry/katedra-teorie-a-dejin-hudby/studijni-predmety/historicky-poucena-interpretace
https://www.ped.muni.cz/wmus/studium/doktor/seminar/Kucirkova.htm
https://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Vojtech-Spurny-hudba-je-moji-nejvetsi-radosti~22~kveten~2008/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Braniborsk%C3%A9_koncerty