Ars poetica 2018
05.08.2018 18:33Letošní Ars poetiku začínal „den blbec“. Jakkoli jsem si celý program v časovém harmonogramu rozepsal a domníval se, že všechno už za ty léta i při případných překážkách zvládám, přece jen se několik velkých věcí křížilo (Ars poetica by byla zajímavá už od soboty s Jiřím Adámkem, ale ještě v neděli jsem jel do Lomnice nad Popelkou, kde končilo Lomnické kulturní léto a den předtím, v sobotu, jsem nemohl vynechat BP Show, jednu z prvních diskoték v Čechách po neuvěřitelných padesáti letech), a především ta příšerná vedra přes třicet stupňů (v téhle hodnotě ještě před půlnocí v bytě) mě doslova zbavovala energie a uváděla do stavu otupělé malátnosti, takže když jsem vypnul počítač na upravování fotek a nastupoval do auta, nepřendal jsem baterii, kterou jsem si ještě předtím strčil do nabíječky, abych měl jistotu, že bude stačit, zpátky do foťáku, a celou věc pochopitelně zjistil až na místě.
Program byl nikoli v Ježkovském lese, ale v kostele v Lanžově, naštěstí jsem tuhle informaci měl od Jaromíra Typlta, který mi ji poslal esemeskou, ale byl jsem tam zbytečně brzo. To, že jsem v Miletíně odbočil chybně na tu druhou ze dvou takřka paralelních silnic, z nichž ovšem jedna vede „zpátky“ do Hořic a druhá správným směrem na Bílé Poličany a Jaroměř, to už je drobný detail, který jsem si uvědomil, když jsem sjížděl povědomou cestou takřka k Dachovům, kde se nachází ono úžasné secesní koupaliště (kousek před Hořicemi, kam se sjíždí kolem Masarykovy věže samostatnosti). No a to dělám v místech, která bych měl sakra znát, o dvě vesnice dále jsou Vilantice a odbočka do Chotěborek, kde jsem strávil několikrát, vždy v létě, týdenní soustředění orchestru, o kousek dál lázně Velichovky atd. Osobitá krajina, jíž dominuje hora Zvičina, viditelná takřka až z Jičína, s odtud nedalekými místy jako je hrad Pecka (kde jsem byl ostatně nedávno na letošním festivalu), přehrada Les království či barokní Kuks. No nic, jen to nesnesitelné vedro, zde alespoň v blízkosti lesa. Zřejmě jsem ale nebyl sám, kdo byl v tíži veder dekoncentrovaný, Jaromír si zase nevzal cosi, co potřeboval k popíjení svého oblíbeného čaje pu erh.
Lanžov je zajímavé místo v úbočí, u hřbitova sv. Bartoloměje, místo komponovaného pořadu Ars poetiky, nad vesnicí je pozoruhodná novogotická stavba šlechtické hrobky dominující celému pohledu v krajině (hřbitovní kaple rytířské rodiny Czeczinkarů z roku 1862, na hřbitově je na jednom náhrobku jméno komorníka Její Jasnosti princezny, nemaje aparát, nevyfotil jsem detail, na pamětní bráně reliéfy členů prvorepublikové vlády, povědomé tváře, na stránkách obce Lanžov se dočítám: gen. Štefánik, Rašín, Švehla a další).
Kostel samotný je zřejmě starší, už podle náhrobků ve vnějším zdivu, dočítám se teď, že je původně dokonce románský, ze 13. století a že byl farním kostelem Poličan, dnes ovšem má běžnou podobu oněch venkovských kostelíků s barokní kopulí (více na stránkách, k nimž uvádím pod textem odkazy). Nakonec bylo fajn, že jsem přijel dříve, mohl jsem si prohlédnout interiér, který byl již otevřen a z něhož se ozývaly zvuky varhan. Osm rejstříků, z toho čtyři pro manuál (ozn. principal, kryt, salicionál a fieta), bas a tuším dvě spojky, zázrak, že v těhle příšerných vedrech vůbec něco hrálo (vzpomínám na Brada před několika lety, kdy si Radek Rejšek v podobných vedrech stěžoval na rozeschlé vzdušnice), při bližším ohledání byl nicméně prakticky použitelný jen kryt.
Co jsem měl ale říci snad dříve, byl tu již Vojtěch Havel, jeden z hlavních protagonistů večera – vlastně jsme na tom místě byli sami dva, než jsem – o dvacet minut později – potkal před kostelem jeho ženu Irenu Havlovou. Velice příjemní lidé, z nichž cosi vyzařuje, nazval jsem si to později při filmu, k němuž dělali hudbu a jehož promítání bylo první částí programu, „františkánskou čistotou“. Teď už se ale začaly sjíždět auta s účastníky Ars poetiky, tentokrát snad ještě více než jindy mladých mužů a žen s malými dětmi, psi odpočívají na louce u kostela vedle kočárků, ukazuju pánům od filmu, kde je vchod do kostela – ten hlavní je zavřený, na pravém boku je první, který vede na ochoz a na chór k varhanám (zvláštní dispozice), druhý do přízemí, kde se bude konat většina programu. Ten se sestává, jak už řečeno, z promítání filmu Křižáček, diskutovaného v loňském roce v médiích i vzhledem k tomu, že vyhrál hlavní cenu na Karlovarském filmovém festivalu, za účasti režiséra Václava Kadrnky a scénáristy Jiřího Soukupa, a následného koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových, kteří se na filmu podíleli svou hudbou.
Vzpomínám si na rozpačitý pocit u zpráv o filmu Křižáček v médiích v okamžiku, kdy získal ocenění na Karlovarském festivalu a zároveň byl v médiích docela ostře kritizován. Znovu si vyhledávám – na kultuře.idnes či na filmserveru.cz je zdůrazňováno „ubíjející pomalé tempo“, někde dokonce počítají minuty, než klesne nebo se zvedne padací most a prvních deset minut odchodu chlapce do titulku filmu („minuty plynou, jako by zkoušely divákovu trpělivost“, „i ten Rodenův kůň se loudá“), označují jej za „trucovitě nedivácký“ s obvyklým komentářem o rozporu filmů určených cíleně pouze pro festivaly a na druhé straně pro běžnou produkci, což se nepřekrývá či dokonce míjí, nebo dokonce za „schválnost“ obrazové hry, „kameramanské cvičení se světlem“, jakkoli jsou oceňovány umělecké ambice filmu, skutečnost, „že si tvůrci Křižáčka stáli neotřesitelně a zásadově za svým, šli v rámci současné české kinematografie hodně proti proudu a vytvořili něco, co za posledních několik let nemá v českém filmu obdoby“, „vizuální zpracování“, je možné, že pro některé diváky film bude „až spirituálním a duchovně i umělecky obohacujícím zážitkem na hraně meditace a filmového obrazového labužnictví“ (ovšem i toto uznání bývá vždy relativizováno i dalšími výhradami o zmatenosti děje atd.).
Snad výjimkou je recenze na stránkách totalfim.cz, která film hodnotí veskrze pozitivně, jeho meditativnost, sílu obrazu. A já musím souhlasit, že „svým tématem a provedením se pouští někam mnohem dál než jen do méně či více plytkých českých kinematografických vod.“ (až na tu hrubku ve slově „plytký“, opraveno). Rovněž režisér Kadrnka po promítání potvrdil, že reakce i na Karlovarském filmovém festivalu byly ostře protichůdné, film byl buď s nadšením a bez výhrad přijímán nebo zcela nepochopen a odmítnut. Někteří si představovali, že snímek bude v intencích Františka Vláčila, „nový Vláčil“, jímž ovšem není a nechce být. Já sám jsem shlédl film nezaujatě, bez před-sudků, možná i trochu analyticky, a první, co jsem samozřejmě rovněž zaznamenal, byla ona „pomalost“. Je ale otázka, zda si ti, kdo film odmítli, položili otázku po „obsahu“ té pomalosti. Řekl jsem pak v diskusi „zkratkou“, samozřejmě by bylo možné natočit devadesát minut krvavé řeže meči, ale právě ta je obrazem dnešní „uspěchané doby“, jak zní jedna fráze. Tady je čas na to, vnímat kompozici jednotlivých záběrů, které nejsou především propojeny, čili „časí se“ (abych použil výraz filozofa) jako samostatné vizuální fenomény o sobě „bez jakéhokoli křížení“ – středová světelná skladba obrazu dveří či okna, v níž vystupuje postava jako zjevení (je to realita či je to představa – či dokonce začínající šílenství otce, jak se o něm ve všech komentářích hovoří?), vše koncentricky uspořádáno a vyzařující vnitřní světlo. Už jsem v tomto textu použil výraz „františkánská čistota“, který mě napadl už u filmu jako pojmenování onoho pocitu, který mám u raného italského renesančního malířství či u prerafaelitů.
S těmi prerafaelity páni filmaři souhlasili, s tím, že je zde uchopeno téma, které je „německé“, totiž ve smyslu, že nemá prakticky žádné místo v české kulturní tradici (Vrchlického báseň Svojanovský křižáček, který byl literární předlohou filmu, je prakticky výjimkou, a ovšem: Vrchlický usiloval o to, postihnout veškeré evropské kulturní dědictví, a takto jinak takřka zapomenutá, pouze jednou vydaná báseň patří do této galerie), což je samozřejmě něco jiného než „realita“, tedy samotný příběh, který je pak v určitých ideových kontextech ztvárněn. Ptal jsem se pak řady mých známých, a o „dětských křížových výpravách“ nikdo z nich neslyšel, a nevěděl bych o nich pravděpodobně ani já, kdybych nestudoval germanistiku (parafráze Berta Brechta), a ovšem, znal jsem přes českou „krásnou knihu“ a výtvarné umění Marcela Schwoba: Křižácká výprava dítek (1896, česky 1912). A Jiří Soukup má pravdu, není to jen „německé“ téma (jakkoli jsem to nemyslel jako opozici vůči „českému“), ale i francouzské (jsou dva proudy, německý a francouzský), eo ipso evropské téma, a na besedě se ukázalo, jak pánové přistoupili k práci na projektu zodpovědně v tom smyslu, že zřejmě opravdu prošli vše, co se o té látce dá zvědět a přečíst.
Co se samotné Vrchlického předlohy týče, je to v jeho díle, jak naznačeno, okrajová záležitost. Odkazuji na formulaci čtenáře na stránkách uvedených v poznámkách (cituji zkráceně): „Rozsáhlá básnická skladba byla psána pro mládež, ale pro mládež z počátku 20. století, už to způsobuje, že dnes je tato poměrně naivní vyprávěnka víceméně pasé. Dnešní čtenář má opravdu poněkud jiné nároky a obtížně se vpravuje do duše tehdejšího dítěte, aby si mohl tuto četbu užít. Takže dle mého názoru se jedná o literaturu, která spíše neobstála v prověrce časem a dnes může potěšit snad jen skalní příznivce Vrchlického nebo dobové literatury obecně. Je obtížné knížku sehnat, kromě samostatného prvního vydání z roku 1906 se nachází ve dvacátém svazku básníkových spisů – Jaroslav Vrchlický: Žeň času, Praha 1963.“
Další věcí ovšem je, že historické téma, k němuž existuje řada nejrůznějších výkladů, je v druhém plánu filmu, tím hlavním je otcovo hledání syna, jinak řečeno „ztráta milované osoby“, což byl námět i Kadrnkova debutu Osmdesát dopisů, kritikou vysoce oceňovaného, filmu, s nímž režisér obdržel pozvání na desítky filmových festivalu, ostatně stejně jako i s tímto, druhým filmem (což je v příkrém rozporu s přijetím u nás), který byl přijat s nadšením třeba v Turecku. U nás se vyskytly například obavy ohledně křesťanské náplně, obecně tu možná bylo nepochopení vlastního obsahu filmu, také představa Vláčilových filmů, ale Kadrnka nechtěl točit Noc na Karlštejně. Znovu se musím vrátit k „formální stránce“, která ovšem skrývá vnitřní obsah. Světlo, o němž jsem hovořil, je ve filmu „jiné“ také proto, že se filmaři vypravili do Itálie, kde našli nejen ony historické stavby (kostel, z něhož rytíř vychází) a fresky, ale právě zcela jiné nasvícení. V tomto celku musely jinak vypadat i opakovaný motiv postavy na horizontu (ať pěšky nebo na koni), motivy živlů (oheň v ohništi, voda na pobřeží, která je zároveň rovněž horizontem), musely jinak vyznít základní symboly jako je les, cesta, „otevírání“, tedy nějaké „statické směřování“ (říkám to jako oxymóron takto záměrně), tedy napětí v ne-pohybu, úsvit, i parafráze motivů např. v divadelním představení dětí s ratolestmi, zvracející se až v grotesku, ale zároveň podtrhující znakovost celého vyjadřování.
A potvrzuje to i minimalistická hudba manželů Havlových ve filmu použitá. Poté, co na jedné straně kostela byl promítnut film Křižáček, a přestavěny židle, směrem od oltáře zazněla jejich hudba – Vojtěch hrál na violoncello, Irena na violu da gamba (tedy „malé violoncello“) – niterná záležitost, doprovázená někdy tichým zpěvem té křehké ženy, vlastně celá ta hudba byla na hranici ticha, jakkoli jsme slyšeli jakési mono-harmonické figury, hrané na violoncello různými technikami, zahrnující „alternativní“ způsoby jako jsou (nebo je v tomto kontextu tak můžeme vnímat, samozřejmě je nalezneme i v klasické muzice) flažolety či hra ponticello, glisanda ne nepodobná indickému sitáru (ostatně to je jeden ze zdrojů jejich hudby), kdybych to chtěl říci obrazně, hovořil bych o „ptactvu nebeském“. K charakteru hudby v jakési suitě hrané v jednom celku bez jakýchkoli přestávek přispěly také barokní smyčce a konečně rozfázování, respektive obohacení tohoto celku o hru na varhany (Vojtěch Havel) a zároveň souznění obou hudebníků v tichém porozumění. Pouštím si doma některé skladby, probírám spolupráci s Oldřichem Janotou, kterou připomněl v úvodu večera Jaromír Typlt, např. Neviditelné věci, natočené v Pantonu 1990, soubor Capella Antiqua e Moderna, CD Marnost křídel (Zóna, 1996) atd.
Kopíruju jednu z přiléhavých charakteristik (odkaz pod textem), vystihujících tvorbu Havlových: „V 90. letech Havlovi navštívili několikrát Indii a z této inspirace vznikla řada nahrávek a dva autorské filmy. Ve filmových projektech pokračovali (Tajemná gamelánie), vytvořili i hudbu ke dvěma celovečerním filmům (Cesta pustým lesem, režie Ivan Vojnár; Hranice stínů, režie Martin Miller) a podíleli se na řadě dokumentů.
Spolupracovali s mnoha předními avantgardními výtvarníky a divadelníky, např. s Radkem Pilařem, Petrem Niklem a Janou Svobodovou, i s předními hudebníky Oldřichem Janotou, Janem Jeřábkem, Alanem Vitoušem, Tonym Ackermanem, Jiřím Stivínem, Vlastislavem Matouškem aj. Dosud vydali třináct řadových alb.“
Zajímavá byla i následná debata s protagonisty večera, režisérem Václavem Kadrnkou a scénáristou Jiřím Soukupem a hudebníky Irenou a Vojtěchem Havlovými. Vše znovu směřovalo k podstatnosti sdělení jak ve filmu, tak v hudbě, pan režisér vyprávěl o svém studiu na FAMU a o – znovu to slovo musím použít – netuctovém přístupu Jiřího Soukupa, který do ateliéru přivedl básníky, například Pavla Kolmačku, Irena Havlová překvapivě prostě sděluje, že česká poezie ji nikdy nezaujala, zatímco čínská jí uhranula (vím o již zmíněné „gamelanii“ a vztahu Havlových k orientálnímu umění), František Burda hovoří o tématu otcovství, které je pro něj podstatné navíc v době, která má všechny tyto vztahy nastaveny jinak (v jednom z posledních čísel Instinktu, 26. července 2018, se ústřední článek zabývá proměnou „mužství“, tedy genderových rolí a postavení dnešního muže a ženy, v jednom z vysílání Honzy Musila Jak to dopadlo? na TV Barrandov, na které ovšem normálně nekoukám, byl příběh nezvladatelné dcerky, která ubližovala všem dětem okolo, kopala do otce, zatímco dominantní matka, blondýna s platinovým přelivem, se tvářila nakvašeně a odmítala komunikovat). Havlovi hovoří o venkovských varhanách a skvělém Pavlovi Klikarovi, s nímž obráželi kostelíky, zatímco později, po Listopadu, někteří „podnikatelé“ vyváželi kompletní vybavení kostelů do zahraničí (skvělý „byznys“!).
Páni filmaři řekli, že díky tomu, že jejich filmy mají „venku“ skvělý ohlas, můžou točit, zatímco se zde, jak už řečeno, setkávají s častým nepochopením. Na něm se ovšem podílí (to je moje interpretace, ale v jistém smyslu se tak vyjádřili i oni) celý ten omyl devadesátých let, že „umění“ je komerční předmět, a tedy se i uživí samo, takže základním vzorcem – trochu možná přeháním – se staly knihy Michala Viewegha, mimochodem úspěšně zfilmovávané, a filmy Jana Hřebejka, tedy, když to ještě trochu zkarikuju, artefakty postavené na „hláškách“, eo ipso anekdotách, které mohou být svým způsobem skvělé v kontextu českého humoru – „od Haška ke Svěrákovi“, ale zároveň znemožňují jakékoli vážné sdělení, které může jít i na dřeň, jak to mají třeba Poláci).
Paradoxně tak Křižáček vyznívá jako „hra s formou“, zatímco tu jde především o „obsah“ – ale obsah nikoli „literární“, ale „filmový“ (filmově obrazový). Kadrnka opakovaně zdůraznil, že mu nejde o psychologii a zápletky, cítil se poctěn pochvalou legendárního filmaře, jehož jméno mi ovšem uniklo (E. Greene???), u tématu se zmiňoval o Vajdově filmu Brány ráje. Já jsem si ještě pokoušel upřesnit své formulace, především to, že dvojí věcí je historická realita a jinou kulturní reflexe a místo tématu v ní. Kadrnkova původní motivace točit film na námět Vrchlického byla natočit baladu (Vrchlický má své slavné Selské balady, a ovšem celou řadu dalších knih, které jdou tímto směrm). Padly pak ještě jména Vojtěcha Maška, který se na filmu podílel a který vnesl svůj aspekt věci (dělá divadlo a komix) a malíře Daniela Pitína (výstava Motýlí efekt v pražské Galerii Rudolfinum, čl. na www.novinky.cz „Zajímá mě napětí mezi tím, kolik toho vidíme, a tím, co naopak zůstává skryto“).
úterý 31. července 2018 / Petr Neubert a Norbert Schmidt
Vyrážím z Jičína před půl dvanáctou, neboť dnešní program pozvaných osobností je uveden v časech 12.00 a 19.00 hod., přičemž jako první je na vyvěšeném programu uveden architekt Norbert Schmidt a jako druhý fotograf Petr Norbert, zatímco ve skutečnosti to proběhlo obráceně (obvyklé organizační vyladění) a první část se konala (po obědě) ve 13.00 hod., přičemž jako obvykle uvedení obou má vnitřní logiku, neboť na některých projektech spolupracovali, jsou si názorově blízcí (když jsem ta jména četl poprvé, neznaje je, říkal jsem si, co je to za fonetickou hru, když se příjmení jednoho a křestní jméno druhého liší pouhým jediným písmenem – nu jsme na Ars poetice a imaginace tohoto druhu k tomu patří). V prvním termínu pak byli přítomni oba a v prezentaci se i doplňovali, zatímco večer byl „pod plachtou“ a u dataprojektoru přednášel a besedoval jen Norbert Schmidt.
První část prezentace Petra Neuberta byla v lese nedaleko „kamene“, kde se také konají některé pořady na Ars poetice, a autor fotografií na nich představil zhruba pět divadelních inscenací, rozvěšených na šňůrách mezi stromy – pracuje s pražským Národním divadlem, Minorem, Jihočeským divadlem a dalšími regionálními scénami, Duncan Centre, Divadlo Ponec atd.. Vysvětlil způsob své práce, tzn. od začátku vzniku inscenace přes čtené a kostýmové zkoušky až k premiéře, zmínil rozdíly od dřívější práce v době, kdy ještě neexistovala digitální fotografie, a objem fotografií (např. patnáct set), z nichž pak vybere jen několik jednotlivých snímků, kterými inscenaci prezentuje, otázky dalšího života fotografií poté, co je dá z ruky (tzn. např. kdo a jak s nimi dnes v propagačním oddělení divadla pracuje), jaký je dnes časový interval od snímků k premiéře (je podstatně delší než dříve, kdy plakát byl vyvěšen několik týdnů před prvním představením, zatímco dnes je třeba propagovat představení v řádu měsíců, kdy se mezitím mohou změnit představy o kostýmech atd.).
Petr Neubert odpovídal věcně na řadu otázek „z publika“, stejně jako v druhé části představení své fotografické tvorby, v níž dominovala opět dvě témata. Prvním byla aktuální publikace o nedávno revitalizovaném, původně barokním zámku Návarov v Podkrkonoší, vystaveným v 60. letech 17. století, který prošel pohnutými osudy a v památkovém katalogu byl ještě před deseti lety uváděn coby v havarijním stavu. Rekonstrukce s datem zahájení projektu nového soukromého vlastníka v roce 2013 a dokončení realizace v roce 2017 (Kancelář M3M s.r.o.) byla oceněna Českou cenou za architekturu vzhledem k citlivému přístupu. Neubert byl přizván k zachycení celého objektu včetně interiéru hlavní budovy, konírny i parku a okomentoval i obtížnost práce (jako příklad je dvacet vrstev interiéru konírny, má-li působit přirozeným světelným dojmem). Fotograf zdůraznil, že se nejedná o „milionářský podnik“, u něhož jde o rozmařilost a vložení investice, publikaci chtěl mít hotovou k příležitosti vysvěcení kaple, provedl velice citlivě interiéry, našel nové architektonické funkce pro místa, u nichž nebylo možné vzhledem ke stavu budov a nedostatku dokladů doložit ty původní, jestli jsem dobře rozuměl, byl tam např. divadelní sál atd.
Druhá záležitost byla spolupráce na realizacích v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu, kterou její autor Norbert Schmidt shrnul v knize Přímluva za současnost (Triáda, 2016) a měl položenou na stolku vedle notebooku, z něhož promítal. Neubert je nejvýznamnějším spoluautorem knihy, jak Schmidt řekl v rozhovoru na stránkách nakladatelství a jak to vyplynulo i nyní při představování tématu, je rovněž členem výstavní rady. Tématem je, jak říká i podtitul knihy, „umění v sakrálním prostoru“, myšleno ale nikoli pouze to historické umění, které je součástí interiéru chrámů, jak je běžně známe, ale nové realizace v podobě intervence, jak tuto podobu Norbert Schmidt nazývá (ve zmíněném rozhovoru ji odlišuje od instalace, což je zaběhnutý uměnovědný pojem, s tím, že intervence je „nepřehlédnutelné pronikání, silný vztah k místu a lidem v něm“). Souhlasil nicméně, když jsme se pak bavili a zmiňoval jsem se o tom, že se to učí i na školách, např. Tomáš Žižka, stejně tak neměl nic proti termínu site specific.
Podstatný je ovšem smysl věci a také kvalita, kterou Norbert Schmidt zdůrazňuje (vedle Dientzenhofera cokoli prostředního neobstojí), zřejmě v souvislosti se zkušeností různých dobře myšlených pokusů oživit starou architekturu, které ale mohou být medvědí službou. Tedy důvod, proč se to všechno podniká – naznačit touto cestou možné otevření spirituality a ducha přítomnosti (použil jsem ten starý výraz Zeitgeist, nevěda, jak to lépe říci), propojit současné umělecké dílo s kulturní historií, kdy se tímto způsobem z místa stává prostorem, jak bylo vysvětleno (filozoficky řečeno), tj. v okamžiku, kdy dochází k nějaké události, tedy i naplnění pro dnešního člověka (a bylo zdůrazněno, že to nemusí být jen věřící, jak na to navázala později i večerní přednáška). Kostel v tomto okamžiku není jen muzeální objekt, kulturní památka pro turisty (sv. Salvátor je právě na takto exponovaném místě).
Petr Neubert postupně promítl ty nejzásadnější realizace Adrieny Šimotové, Stanislava Kolíbala, Petra Nikla, Václava Cíglera, Jindřicha Zeithammla, Matěje Formana, Patrika Hábla a dalších. Živé reakce účastníků promítání svědčily (ostatně to je ten skvělý duch Ars poetiky, že to nikdy nejsou jen monology, „přednášky“ atd.) o tom, jak o věci přemýšlejí, jsou jí účastni, případně některé ty věci znají, byli tam atd., takže se ptali na konkrétní obrazy, zajímalo je např., jak se „duch cirkusu“ Matěje Formana (věci na kůru) má k barokní architektuře (záměr nebyla „výstava“, ovšemže se má skvěle, je to táž „doba“, a otázka vyplývající, zda se „odvážit“ v kostele hrát divadlo – napadla mě Jitka Molavcová a Alfred Strejček, Oráč a smrt, byť to není úplně „divadlo“, viděl jsem v Hejnicích).
Z toho vyplynula zajímavá věc (v knize byste si to asi nepřečetli), totiž otázka účastníků tohoto prostoru a různých přístupů k jedné věci, na jedné straně církevních, památkářských (cokoli změnit je nemyslitelné, toto je možné), farnosti (tedy „místních“ lidí), ale také třeba ministerstva kultury atd. Zajímavá plastika Duha J. Zeithammla (je možné ty věci najít na adrese www.prooko.cz/petr) nebo „vznášející se“ objekt Petra Nikla v kupoli kostela, Cíglerův skleněný kříž, který sděluje cosi z podstaty duchovna tím, že ve frontálním pohledu „zmizí“, tedy není vidět, zatímco z jiných úhlů pohledu se prostřednictvím hran jeho tvaru zjeví („vynoří“). Zkrátka bylo to pro mne přínosné, stejně jako pak večerní Schmidtova přednáška. Neměl bych zapomenout ještě na korejského umělce Choi Jeonghwa, jehož „balónky“ jsou reprodukovány na obálce knihy Přímluva za současnost pod názvem Beautiful! Beautiful life byly vystavení v kostele Nejsvětějšího Salvátora vystaveny v říjnu 2012. Na stránkách farnosti jsou informace o tom, jak to „funguje“, tedy že tuto výtvarnou intervenci pořádalo Centrum teologie a umění při KTF UK v Praze a festival současného umění Tina B., instalace jsou součástí projektu The Poetic Intervention, Contemporary Art form Korea in Czech Sanctuaries. Na fotogalerii Petra Neuwirta je zřejmý průběh události, na jednom obrázku vidíme Tomáše Halíka, jenž je účasten např. i v textech knihy, v níž nalezneme i další inspirativní polohy, jako např. hudební (orchestr Berg, Slavomír Hořínka, Michal Rataj aj.), souvislosti s galerií DOX atd.
Ptal jsem se, zda také oslovili Magdalenu Jetelovou, která byla jednou z prvních umělců, již tyto podoby svého díla realizovali. Její jméno prý padlo, když oni sami do této problematiky vstupovali, Norbert Schmidt se projevil jako člověk opravdu obeznámený s věcí, zmiňoval kontext vývoje od 60. let – i když, jak sám říká, už jej čím dále zajímá něco jiného než „umění“, tedy spíše ona teologická problematika sakrálního prostoru – ale to už přecházím do večerní přednášky.
Tu nazval Norbert Schmidt v titulu prezentace Stavba kostela – 4 pražské příklady 1930. Nebyla to klasická „kunsthistorická“ přednáška, to na ní bylo vlastně zajímavé, nýbrž propojovala architektonické a teologické hledisko (N. Sch. vystudoval architekturu a teologii). Pan architekt zmiňoval, když si zapálil dýmku, hovory s Tomášem Halíkem, Martinem C. Putnou a Danielem Kroupou před dvaceti lety, kdy dýmka byla rovněž důležitým předmětem oněch chvil, jež si nyní tímto způsobem připomíná. Předtím, než se ještě pustil do fundamentálního tázání, v němž na jednotlivých stavbách ozřejmoval celou problematiku, pustil se do současné situace náboženství či spirituality u nás a jejích kořenů v historickém vývoji posledního století (padly výrazy lidový ateismus, náboženská amuzikálnost, „zastřená sekularizace“, nucený ateismus) a zmínil paradox, že v zemi, kde je obrovské množství kostelů, je takováto situace.
Otázka je pak, „co vlastně s nimi“, dokonce kdo se o ně má starat (radikální názor také, že křesťanství kostely vlastně nepotřebuje a že není věcí církve, aby kostely spravovala či zachraňovala), na druhé straně kostel může být místem „pro spoustu věcí v životě člověka“. Vypadalo to, že – zvláště v souvislosti s četnými reakcemi účastníků – se celý večer odkloní někam jinam (po hodině, jakkoli se začalo o chvíli později, se stále ještě nedospělo k vlastnímu tématu), ale pak jsem pochopil, že pan architekt chtěl u nich zapojit jiný než jen „architektonický“ úhel pohledu, vnímající sakrální stavbu „jen jako památku“ a v průběhu večera jsem si uvědomil, jak je v tomto tématu jedním z nejpovolanějších u nás.
Ještě než jsme se dostali do Prahy, byl promítnut obrázek německého románského hradu Rotenfels a zmíněno hnutí Quickborn po první světové válce, ve dvacátých létech minulého století (s Schmidtovou poznámkou, že v Čechách něco podobného prožíváme nyní), totiž využití staré památky v mládežnickém hnutí (vzpomínám na svou vlastní návštěvu hradu Ludwigstein, spojeného s jiným hnutím, ale v podstatě z podobné doby). A především v té souvislosti a padla jména německého filozofa a katolického teologa Romana Guardiniho (Konec novověku, jedna z prvních knih kulturního pesimisty, která zpochybňuje ideu pokroku, rozvíjenou 19. stoletím) a architekta Rudolfa Schwarze, autora prvního kostela, chrámu Božího Těla (Fronleichnamkirche) v Cáchách, v jehož koncepci došlo k radikální přestavbě nejen vnějšího, ale i vnitřního prostoru.
To je východisko, k němuž se potom vztahovaly další ukázky, které Schwarz promítl. Zatímco z vnějšího pohledu se tato stavba podobá řadě moderních staveb, na rozdíl od nich je zásadně proměněn i prostor vnitřní (zatímco u těch ostatních, které se přiklonily k moderní architektuře, se proměnila jen jejich vnější podoba. Zde je překvapivě takřka „prázdný“ prostor, na první pohled bez další výzdoby, pouze s výraznými čtvercovými okny z boku a temnější částí napravo. Konsekventní použití betonu jako stavebního materiálu, absence jakéhokoli ornamentu a souznění celé stavby, samotné povýšené na obraz, s pracemi žáků Uměleckoprůmyslové školy (Kunstgewerbeschule) v Cáchách, rovněž pouze v geometrických tvarech, to je morfologie interiéru. Teologický výklad onoho prostoru – tzv. trinitární koncept (tzn. vztahující se ke sv. Trojici), říká, že bílá stěna v pozadí je vztažena k Bohu Otci, je neprostupná a vyjadřuje transcendenci, prostor, v němž se nacházejí věřící, je prostor Ducha Svatého a místo vpředu, kde káže kněz a kde je oltář, je místem Syna, tj. Krista.
Takto radikálně vyprázdněný prostor (ve srovnání s barokní výzdobou) je vyjádřením jiné duchovní situace, než byla před staletími. Tu starší podobu jsme viděli v tom hradu, tu radikálně oproštěnou v řečeném kostele Božího těla v Cáchách, dokončeného v roce 1930. Důležitým momentem je rovněž uspořádání vnitřního prostoru, totiž jeho polycentričnost – právě to je moment, který pak mnohdy nebyl pochopen – a u jakkoli skvělé (dokonce té v evropském kontextu nejkvalitnější architektury) architektury chyběla toto nové vnímání. Zatímco ony příklady, které Schwarz uvedl, byly mnohdy funkcionalistické stavby, uspořádání vlastního interiéru bylo jednosměrné. To je, jak chtěl Schmidt ukázat, dokladem nevyjasněnosti vědomí toho, co by církev sama měla chtít.
Nu a nyní už ty pražské kostely. Norbert Schmidt promítl jako první obrázek kupoli kostela sv. Vojtěcha v Praze-6 Dejvicích, který byl postaven v letech 1927-1929 a je součástí pražského Arcibiskupského semináře (který byl předtím, po zrušení jezuitského řádu, v Klementinu, a nyní sídlel právě v této nové budově, postavené 1923). Arcibiskupský seminář, jak se dívám do Wikipedie, byl do roku 2017 součástí Karlovy Univerzity, dnes je samostatnou právnickou osobou, to ale není podstatné, podstatné je obsah sdělení, které vůči nám budova vysílá: když se na ni podíváte, máte pocit sídla úřadu, jakých jsou v Praze desítky, „ministerstva“, zatímco kupole, v podstatě podobná svatopetrskému chrámu v Římě, je nicméně „utopená“ za masivem třech pater architektonického eklekticismu.
Zkrátka, právě tento komplex je dokladem postavení církve v době tzv. první republiky. Stavba není výsledkem práce architekta, je evidentně namířena proti rodící se modernitě. Je to doba, kdy se katolická církev potácela v problémech, např. filozoficky a teologicky vzdělaný arcibiskup František Kordač, představitel apologetického, silně antiliberálního katolicismu byl v ideovém sporu s Masarykem a po aféře s pražským nunciem Pietrem Ciriacim, za nímž byla právě i jeho představa postavit nový seminář v Dejvicích (na němž mu velmi záleželo, pomáhal i finančně z vlastních příjmů), z úřadu nedobrovolně odešel (jak nacházím rovněž ve Wikipedii). Jedním z důsledků této situace pak byl vznik Církve československé husitské (1920), kterou s určitou metaforou označil Schmidt za levicové modernistické katolíky, kteří nemají nic společného s evangelíky, k jejichž tradici se hlásí.
Vzpomínám na pasáž z F. Peroutky (Budování státu), kde autor říká, že ke vzniku této české reformní církve došlo příliš pozdě, když už během celého devatenáctého století byla lidová katolická víra usazena, Schmidt nyní říká, že ony hlavní ideje, totiž ani husitství, ani národ, v této době nemají tu sílu (jakkoli tu bylo Svatováclavské výročí atd.). Nu a – jsme zase zpátky u promítaných zobrazujících forem těchto idejí – architektonickým projevem této duchovní situace je typ kostela, jakým je Husův sbor na Vinohradech architekta Pavla Janáka nebo architektonicky velice zdařilý Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové, dílo Josefa Gočára (který je i s Hradcem Králové výrazným způsobem spjat). A tento typ funkcionalistické stavby s jednou centrální věží se rozšířil po celé zemi (jen v kraji, kde žiju, je stavba tohoto typu v Jičíně, v Lomnici nad Popelkou, Turnově a v dalších městech). Janákova stavba (předtím už proslul na začátku dvacátých let Krematoriem v Pardubicích či Osadou Baba v Praze, promítnuto; dnes je aktuální ovšem i např. Libeňský most, o jehož osudech se rozhoduje) ovšem doznala docela dramatických osudů – z původního divadelního sálu (sic!) se přestavbou stalo kolumbárium, pozoruhodná je i šestipatrová věž i – po změnách přidaná – obytná část atd.
Z dílny Josefa Gočára vzešla též jedna z nejzdařilejších církevních staveb v České republice, kostel sv. Václava na náměstí Svatopluka Čecha v Praze-Vršovicích, postavený v letech 1928-1930. (To je tedy třetí kostel v pořadí.) Paradoxem je, že tento kostel, železobetonovou stavbu se štíhlou věží, vstupním schodištěm v celé šíři kostela, jehož trojlodí díky konstrukci nemusí být členěno vnitřními opětnými sloupy, zajímavým architektonickým řešením ve svažitém terénu, tedy všemožnými znaky moderní architektury, světil konzervativní František Kordač. Promítnuty byly fotografie detailů , model kostela od akad. sochaře Jana Roitha, pozoruhodný interiér atd. Jakkoli skvělá nicméně je to ale stavba z architektonického hlediska – a zde se ona propast mezi architektonickým a teologickým aspektem projevuje nejvýrazněji – teologicky k žádné proměně nedošlo, naopak centrální prostor je přepisem barokního či gotického schématu. U jednoho z těch kostelů říká N. Schmidt, že jt to „přednášková síň“. A zřetelné je to při srovnání se znovu promítnutou architekturou Rudolfa Schwarze.
Posledním pražským (čtvrtým) kostelem, který Schmidt uvedl, je stavba slovinského architekta a urbanisty Josipa Plečnika, známého u nás přestavbou hradního komplexu (třeba Sloupová síň, kudy se vstupuje do Hradu na koncerty ve Španělském sále), chrám Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. O stavbě se v poslední době poměrně dost hovořilo (viděl jsem v televizi o něm pořad, řešily se případné opravy fasády z hlediska bezpečnosti atd.), zřejmě i vzhledem k pozici ve středu Prahy i exkluzivitě zahraničního architekta jde o stavbu pravděpodobně známější než jiné srovnatelné kostely (třeba ty dva předchozí). Přednášející upozornil na řadu věcí, skutečnost, že Plečnik pracoval v protikladu k funkcionalismu, některé nápadné prvky jako je ztvárnění fasády, jíž je přikládána metafora „královského hermelínu“, rozměrné kulaté hodiny (také na stavbách Husova sboru nelézáme hodiny, ale tyto jsou transformací gotické růžice, atd. Kostel byl nominován v roce 2014 na zápis Světového dědictví. Důležitá je ovšem funkcionalita vnitřního prostoru, která není jednosměrná, architekt si byl vědom toho, že v kostele jsou místa určené pro různé spirituální situace.
Začalo se stmívat a chtěl jsem ještě s trochou světla překonat (nemaje čelovku) cestu z Ježkovského lesa a pohodlně se dostat do Jičína. Na letošní Ars poetice jsem nestrávil mnoho času, ve srovnání třeba s rokem loňským. Bylo by nejspíš příjemné ještě pobýt a více do sebe vtáhnout onu nezaměnitelnou atmosféru. Seběhlo se nicméně povícero věcí, které jakoby signalizoval už můj rozpačitý začátek, pracovní povinnosti Jaromíra Typlta, které ho odvolaly dříve než jsme stihli „probrat“ některé věci, které jsme oba na tuto dobu s představou zdejšího klidu směřovali, příšerná vedra, která dokonce pronikala i do jinak chladného lesa, do něhož jsem se právě před nimi uchyloval, a ještě i moje některé termíny, které nakonec zkrátily původně zamýšlenou dobu, kterou bych zde jinak pobyl. Přesto mi neunikly alespoň některé z oněch zásadních věcí, které jsem se pokusil alespoň stručně popsat a zachytit něco z nich na fotografiích.
Potkal jsem se s některými starými známými a některými lidmi jsem se seznámil. Přihlásil se restaurátor Pavel Mrověc, povídali jsme si v předminulém ročníku Ars poetiky, jeho bratra Vojtu, muzikanta, jsem zaznamenal nedávno v Police Symphony Orchestra. Apolena Typltová, zatímco Jaromír musel odjet, zůstávala, s fotoaparátem na krku. Nu a pak tu byla Andrea Bergamott Popelová, která má pozoruhodné postřehy a typy na FB, který já „nestíhám“. Ujala se kromě uvádění některých pořadů i organizačních věcí, například kolem středečního výletu. Nu a samozřejmě tu byla Tereza a František Burdovi, s Františkem jsem strávil pěknou chvíli společně s architektem Schwarzem, když vyprávěl neuvěřitelnou historku, jak si pozval na Ars poetiku Ivana Martina Jirouse, tedy Magora, kterého pak sháněl po Evropě prostřednictvím telefonátů, přičemž padlo několik jmen dalších osobností, které participovaly na tom, že Magor odjel vlakem z Vídně, ale nevystoupil ve Dvoře Králové, jak měl, nýbrž přejel, jak František zjistil, když Magor nevystoupil, ale zahlédl ho, když to nevzdával a vyskakoval kolem oken vagónů, pročež na příští stanici, se vzdáleností mezi oběma snad nejdelší v Čechách, bylo – čas běžel a bylo třeba vše urychleně zvládnout – vyhlášeno, že Františkův dědeček jménem Magor má vystoupit z vlaku. Františkova cesta autem s protagonistou vbrzku nastávajícího večera zpět tábora v Ježkovském lese se zastávkami na různých místech je už nereprodukovatelná či reprodukovatelná pouze v jakési haškovské stylizaci, ale to ponechám na Františkovi. Podstatné je, že naplánovaný večer se nakonec uskutečnil. Tak mě napadá, že s tím mým letošním pobytem má něco nepatrně společného, byť tenhle příběh mi má někdejší vlastní bohatýrská léta může jen vzdáleně připomínat.
Moji cestu autem do Jičína provázejí ozvuky jednotlivých okamžiků, zůstávají obrazy mladých rodin s malými dětmi, kočárkem a psem či dvojic na louce před kostelem v Lanžově, nápisy na stanech v lese a – v podstatně jiné velikosti – vlající spuštěné ze stromů na okraji v prach vysušené plochy mezi budovou a lesem, štípání dříví a malý klučík, který se pokouší uzvednout těžkou sekyru, stolní tenis, který hraje táta s klukem, plachta po straně budovy, kde se konají večerní přednášky s promítáním… Obrazy jiného času než je ten venku, provázeného úsilím o něco podstatného, co už dnes opravdu není samozřejmé.
Odkazy
Lanžov
https://forum.valka.cz/topic/view/185636/Lanzov
https://www.lanzov.cz/Historie-obce.html
https://koci.kralovedvorsko.cz/varhany-na-kralovedvorsku-z-pocatku-20-stoleti.html
Křižáček, Václav Kadrnka
https://www.vaclavkadrnka.com/cz/
https://www.csfd.cz/film/342064-krizacek/prehled/
https://kultura.zpravy.idnes.cz/krizacek-recenze-0ky-/filmvideo.aspx?c=A170731_100836_filmvideo_ts
https://filmserver.cz/clanek/12798/krizacek/
https://www.totalfilm.cz/2017/08/recenze-krizackovi-potreba-jit-naproti-pak-vas-odmeni/
https://www.ztichlaklika.cz/antikvariat/show/krizacka-vyprava-ditek-id16441
https://de.wikipedia.org/wiki/Kinderkreuzzug
https://www.vaclavkadrnka.com/krizacek/krizacek.pdf
Irena a Vojtěch Havlovi
https://kultura.zpravy.idnes.cz/manzele-havlovi-prichazeji-s-novym-a-rozmachlym-gambistickym-projektem-1ot-/hudba.aspx?c=A110105_093328_hudba_ob
Sakrální architektura (vč. dalších aktuálních informací)
Rudolf Schwarz
https://de.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Schwarz_(Architekt)
Fronleichnahmkirche Aachen
https://de.wikipedia.org/wiki/St._Fronleichnam_(Aachen)
Arcibiskupský seminář, kostel sv. Vojtěcha
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arcibiskupsk%C3%BD_semin%C3%A1%C5%99_v_Praze
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Vojt%C4%9Bcha_(Dejvice)
Husův sbor na Vinohradech (Pavel Janák)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hus%C5%AFv_sbor_(Vinohrady)
https://www.archiweb.cz/n/home/husuv-sbor-na-vinohradech-bude-po-75-letech-osazen-zvony
https://www.archiweb.cz/b/etapova-obnova-objektu-husova-sboru-architekta-janaka
kostel sv. Václava na náměstí Svatopluka Čecha (Vršovice)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vr%C5%A1ovice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_V%C3%A1clava_(Vr%C5%A1ovice)
https://www.archiweb.cz/b/kostel-svateho-vaclava
https://www.archiweb.cz/n/home/gocaruv-kostel-sv-vaclava-bude-od-zari-nasvicen
Josip Plečnik
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jo%C5%BEe_Ple%C4%8Dnik
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sloupov%C3%A1_s%C3%AD%C5%88_Pra%C5%BEsk%C3%A9ho_hradu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nejsv%C4%9Bt%C4%9Bj%C5%A1%C3%ADho_srdce_P%C3%A1n%C4%9B_(Vinohrady)
https://www.archiweb.cz/b/kostel-nejsvetejsiho-srdce-pane
https://bydleni.idnes.cz/kostel-na-jiraku-vinohrady-plecnik-dud-/architektura.aspx?c=A161130_123416_architektura_web
https://bydleni.idnes.cz/architekt-plecnik-zapis-do-seznamu-unesco-kostel-nejsvetejsiho-srdce-pane-praha-nam-jiriho-z-pode-i3h-/architektura.aspx?c=A180103_205000_architektura_rez
Harmonogram 2018 (ze stránek Ars poetica)
Harmonogram Ars poetica 2018 (28. 7. – 6. 8.) datum / básník dne / večerní host od 19:00 (není-li uvedeno jinak)
28. 7. – sobota (příjezd) Jiří Adámek – divadelní režisér, pedagog, radiofonik, zakladatel divadelní skupiny Boca Loca Lab. Vyvinul originální typ hudebního či sonického divadla, ve kterém mísí hudebně komponovanou strukturu, stylizované herectví a zvláštní přístup k jazyku (fragmentizaci či rytmizaci slov, hru s poloabstraktními shluky slabik a hlásek).
29. 7. – neděle Jiří Karásek ze Lvovic / Jaromír Novotný – malíř, původním vzděláním tiskař. Pro jeho tvorbu je charakteristická úspornost, redukce na minimum nezbytného, důraz na materialitu, formu, povrch, strukturu, vrstvení, vertikálnost a horizontálnost. Jeho obrazy docilují zcela jedinečného smyslového působení.
30. 7. – pondělí Jaroslav Vrchlický / Václav Kadrnka – scénárista a režisér s nezaměnitelným autorským rukopisem. Jako asistent režie pracoval u Vojtěcha Jasného. Debutoval vysoce ceněným snímkem Osmdesát dopisů. V současnosti je oceňován také jeho film Křižáček na motivy básně Jaroslava Vrchlického. Držitel ocenění Zlatý ledňáček z festivalu Finále Plzeň 2011 a Křišťálový glóbus z MFF Karlovy Vary 2017.
31. 7. – úterý Stanislav Dvorský / (od 12:00) Norbert Schmidt – architekt, spolupracovník Josefa Pleskota, kurátor, pedagog, editor a redaktor. Jako hlavní hybatel stojí za celou řadou naprosto zásadních instalací, které se pro mnohé staly do jisté míry směrodatnou orientací ve vztahu současného umění a sakrality. S tím souvisejí i důležité knižní počiny, jako jsou například tři sborníky věnované modernímu a současnému umění v revue Salve. Společně s Alešem Filipem vydal knihu Dům Boží a brána nebe ve 20. století / Studie o sakrální architektuře. V roce 2017 vyšla přelomová kniha Přímluva za současnost / Umění v sakrálním prostoru.
(od 19:00) Petr Neubert – fotograf, jenž se s mimořádnou citlivostí věnuje fotografování uměleckých děl, a dále divadelní fotografii. Je spoluautorem mimořádného publikačního projektu věnovaného současnému umění v sakrálním prostoru Přímluva za současnost
1. 8. – středa Výlet do okolí Železnice u Jičína spojený s návštěvou u Kateřiny Černé
2. 8. – čtvrtek Jaroslav Kolman Cassius / Pjoni – Jonatán Pastirčák alias Pjoni je slovenský hudebník. S hudbou začínal už v dětství. Ve známost vešel jako polovina dua Tucan, které později změnilo název na Ink Midget & Pjoni. Kombinuje zvuk violoncella s elektronikou. „Vždycky jsem měl na hudbě rád ty kontrasty – když jakoby pomalejší nebo klidné věci kontrastují s nějakými úplnými šílenostmi. A to mě baví i na setech – když hraju beatové a k tomu úplně kontrastně ambientní věci.“
3. 8. – pátek Zeno Kaprál / Tomáš Lotocki – básník, dlouholetý tajemník Moravského rybářského svazu, redaktor časopisu Český rybář, v letech 2012 až 2016 šéfredaktor, později jeden z redaktorů internetového časopisu Herberk – útulna poezie, spolupořadatel knižní edice HeWer. Je autorem sbírek Chuť vína, Čeřeny, Kázání na Mniší hoře a Malí kapesní sněhuláčci. Společně s Ivanem Petlanem uspořádal obsáhlou antologii Co si myslí andělíček – dítě v české poezii.
4. 8. – sobota Gertruda Gruberová-Goepfertová / Marek Jan Štěpán – architekt zabývající se návrhy sakrálních staveb nebo jejich rekonstrukcemi (Sazovice, Šumná, Ostrava-Zábřeh, Litomyšl aj.). Je však také autorem celé řady veřejných i soukromých budov a koncepce nízkonákladových a přemístitelných Freedomků. V roce 2012 obdržel cenu Grand Prix architektů.
5. 8. – neděle Jáchym Topol noční Slavnost světel
6. 8. – pondělí (odjezd) (vyklizení tábořiště do 13:00)
———
Zpět