Ars poetica 2016

I

Od 9 povidani o Pavlu Zajickovi, odpoledne ode 3 fotograf Velkoborsky, od 7 kritik Igor Fic. Tak jak Ti to vyjde, cely den zajímavý!

To je znění esemesky/odpovědi Jaromíra Typlta na můj dotaz, jaký čas je nejlepší pro můj už předtím domlouvaný úterní (2. srpna) příjezd do Ježkovského lesa, kde se v areálu někdejšího sokolského tábora (Sokolské tábořiště Ježkov u Zábřezí poblíž Dvora Králové nad Labem, je pregnantní formulace na webových stránkách) každoročně koná kulturní setkání Ars poetica. Podle Františka Burdy, organizátora tohoto podniku, jej ani já nenazývám festivalem, proč, jsem vysvětloval v loňském roce, kdy jsem na Typltovo pozvání byl na Ars poetice poprvé.

Měl jsem malou chvilku obavy, že cestu budu hledat, rok je dlouhá doba a svůj už dožívající autoatlas jsem nakonec sebou nezval (či nevzal?). Na okamžik jsem zaváhal u odbočky za Miletínem, ale vzápětí si uvědomil, že opravdu musím jet přes Trotinu (pěkné jméno, Trotinka je ještě součást Erbenova rodiště) a u další obce, označené Zábřezí-Řečice (ve významovém kontextu by se mi líbilo i „Zábřeží“, dokonce jsem si chvíli myslel, že se tak vesnice jmenuje), jsem už věděl, že jí musím projet a na jejím konci je už louka, kde většina aut parkuje.

Symbolická lávka přes Řečický potok, za níž se ani ne několik desítek metrů tábor nachází, není jen jak z některých románů vystřiženou součástí prostředí, v němž se rázem ocitáme, nýbrž jakoby oddělovala magický prostor ostrova poezie, „jiného světa“. Tak jsem to komentoval s poděkováním za pozvání při přivítání mezi „osadníky“, kde je coby poslední myslitelná bariéra mobilní signál jen proto, že je potřeba z organizačních důvodů. To je samozřejmě vtip a vtipem odpověděl i Jaromír s tím, že signál tu je, ale jen trochu.

Přijel jsem až krátce po obědě, takže jsem první položku oželel. Byla by to samozřejmě pěkná triáda, nedávno přednáška Martina Pilaře o undergroundu na Šrámkově Sobotce, lounské vydavatelství Vladimíra Drápala, řečeného „Lábus“, s nímž jsem se setkal při příležitosti výstavy Miloše Šejna v Lounech, a toto povídání o Pavlu Zajíčkovi. O Šrámkově Sobotce byla ještě u kávy v menším kroužku řeč, řekl jsem Jaromírovi, a nebylo to příliš nadnesené, že po tom, co mladí básníci v Sobotce předvedli, jsem se uklidnil až za týden na jeho zasvěcené, promyšlené a s pro mě fascinující formulační schopností přednesené přednášce o Ladislavu Zívrovi v Hořicích. Prý se dokážou případně odvázat ještě více a není to nic hezkého. Rozebírat to tu nebudu, protože tento příspěvek je o něčem jiném.

Jestliže jsem hovořil o ostrovu – s komentářem, jak si čtu ty někdejší dětské knížky, Gulliverovy cesty, Ostrov pokladů atd., protože topos ostrova má právě dnes nějak důležitý významový obsah, patří k této skutečnosti moment společenství, které Ars poetica vytváří. A jeho součástí je bezprostřední a neformální (nevím, jak to lépe říci) komunikace mezi účastníky, kteří si jsou v prvním okamžiku kontaktu blízko, usmívají se, přitom prosti jakékoli teatrálnosti… Nechci tu vytvářet nějakou iluzi ráje, ale vystihuje to loňská Jaromírova otázka, „jsi spokojenej?“, na niž jsem byl v tu chvíli schopen jen beze slov kývnout.

Letos jsem byl Pavlem, jedním z účastníků, obdarován knížkou, kterou v průběhu dne na tvůrčích dílnách vyrobili, a reagoval jsem otázkou, zda znají blíže tuhle oblast art books, se zmínkou o brněnských umělcích, J. H. Kocmanovi a Jiřím Valochovi, a Pavel mi prozradil, že studuje v restaurátorské škole v Litomyšli. Načež jsem rozvinul souvislosti o tom, jak tohle všechno vzniklo, byv kdysi svědkem zrodu Řimsologické společnosti a založení Paseky, iniciativ nedávno zesnulého Ládi Horáčka atd.

Výsledkem bylo společné konstatování, jak je svět malý, když se tady setkáváme, žák Jiřího Kašeho, s nímž jsem pil pivo na řimsologických kongresech, při zcela jiné příležitosti – asi ty siločáry jsou podobné. A nevím teď, jak se stočila řeč na Michaela Pospíšila, zda muzikanta, který s ním hraje na jeho projektech na housle a na violu – už vím, dával jsem příklad toho setkávání a náhodnosti: Když jsem se na chvíli zastavil před Kauflandem v Jičíně, kam jsem si zajel pro tlačenku či pro co, a zastavil se s Jiřím Sládečkem, violoncellistou České filharmonie, který náhodou zrovna v tu chvíli jel na chalupu a šel si právě taky něco koupit, a tím, že jsem tady tu chvíli setrval, se mohlo přihodit, že mi vzápětí mávala Martina Pavlasová, která přijela s Michaelem Pospíšilem. A jen díky tomu jsem se dozvěděl, že mi volal Plzeňák Martin Kaplan, že hraje v Jičíně, ale bohužel se nedovolal, protože měl číslo telefonu, který sice ještě mám, ale prakticky ho pro hovory nepoužívám – to se vysvětlilo právě na základě té souhry okolností. A tady ten řetěz neuvěřitelných náhod pokračuje, protože tenhle mladý muž, jmenuje se Vojtěch Mrověc, s Michalem i Martinem hraje. Tak takovéhle věci se mohou přiházet snad jen na Ars poetice.

Případný čtenář tohoto příspěvku nejspíš očekává informace „o pořadech“, ale tohle je pro mě důležitější. Kdyby se toho dne už vůbec nic jiného neodehrálo, pak toto bylo to podstatné. Nicméně ještě poprosím o chvilku shovívavosti, když se u tohoto aspektu zdržím. Ptal jsem se, a pak si ještě následně potvrdil na vývěsce, na níž zapisují účastníci pro ostatní své adresy, mailové a telefonní kontakty (funguje takhle celý organizační systém, kde se třeba jednotlivci píší do ikonek aut při výletním dnu), že týdenní obyvatelé tábora přijeli z nejrůznějších koutů země, z Olomouce, jižních Čech atd., ale také, že jsou tu někteří, kteří se pravidelně každoročně vracejí, dokonce jsou tu i tací, kteří byli na prvním ročníku Ars poetiky někdy před dvanácti lety. Jsou tu tedy silné magnetické siločáry, které mnohé do magického prostředí přitahují. Říkal jsem si, že se ještě k tomuto tématu vrátím.

II

Petr Velkoborský svému jménu dostává svou postavou. Vysoký, takřka osmdesátiletý muž, který na ta léta nevypadá je „amatér profesionál“. Takto stručně vystihl sám sebe odpovědí na mou otázku, zda se fotografií živí. A je to výstižné, profesně Velkoborský, původně vystudovaný matematik, zpočátku pracoval v jednom z vědeckých ústavů ČSAV v Praze, a fotografování mu bylo koníčkem. Hranice běžného amatérského fotografování nicméně překonal jak charakterem tvorby, tak jakožto pedagog na řadě vysokých i středních škol (nechci opakovat dopodrobna portrét na webových stránkách Ars poetiky, pro bližší představu stačí nahlédnout i např. na stránku Wikipedie).

Když jsem se mu svěřil se svým problémem fotografování za velmi nepříznivých světelných podmínek, který mě v poslední době tíží (vím, že bych ho okamžitě odstranil pořízením vybavení za sto až dvěstě tisíc), řekl mi, že mi nepomůže, protože s digitálem nepracuje. Zmiňuju to i proto, že jednak vlastně nejhruběji a nepřímo vymezuju oblast toho, co Velkoborský dělá, jednak mi vlastně přesto trochu pomohl, když hovořil o nutnosti naplnění (a vykreslení) celé škály šedé od černé k bílé (v jeho odborných pracích se můžeme dočíst o „zonálním“ systému), což je právě ono základní vysvětlení toho, s čím mám problém (podobné je to při srovnání cédéček a černobílé desky). A mám ho jednak proto, že nefotím na klasický film (kontakty by vše dokonale prokreslily), jednak proto, že možnosti mého zařízení jsou omezenější než třeba zmíněné dražší (a novější, u nichž se tento problém postupně s vývoje stírá) fotoaparáty. Ano, to je ten důvod, proč Sudek fotil s velkoformátovým přístrojem a dělal kontakty.

Petr Velkoborský fotografuje na klasický černobílý materiál, nicméně i on od této výchozí fáze využívá nejrůznější další postupy, zvláště v případě u fotografií, u nichž chce dosáhnout „neostrosti“. To je samozřejmě úplně opačná cesta, než o kterou usiluje běžný fotograf. Velkoborský to nicméně zajímavě zdůvodňoval optikou lidského vidění, akcentování myšlenky fotografie atd. a především dokumentoval desítkami ukázek ve složkách jednotlivých témat, kterým se v průběhu let věnoval. Hovořil o dokumentární fotografii, o tom, co nazývá subjektivní dokument, o divadelní fotografii a řadě přátel, s nimiž se seznámil, ale i o zátiších, návratech k postupům na začátku dějin fotografie (Talbott) aj. To vše ale až v druhé části svého povídání, přičemž ta první byl jakýsi všeobecný úvod do dějin fotografie se zmínkami o druzích fotografických aparátů, jednotlivých etapách, školách a umělcích – z české ona čtyřka Drtikol, Funke, Rösler, Wiškovský, ve světové nedostižný Henri Cartier-Bresson, který je i pro Velkoborského vzorem.

Povídali jsme si pak i s Velkoborského ženou, která hosta Ars poetiky doprovázela. Typlt ji znal z dob studií z Knihovny slovanského semináře, řeč pochopitelně přešla i na dění na pražské Filozofické fakultě. Manželé ovšem již v Praze nežijí, našli si klidnější místo v jihočeských Slavonicích.

Večer byl na programu literární kritik, někdejší šéfredaktor brněnského časopisu Host Igor Fic. V úvodu František Burda, který besedu s autorským čtením moderoval, hovořil ve Ficově portrétu o společných momentech, které jsou i jemu blízké, akcentoval například moment „poutě“ (nikoli pouhého chození coby přemisťování), dýchání při chůzi a myšlení, zřejmě zmiňovaného v minulých dnech (Ondřej Fibich, napsal mj. Knihu poutníků) i v souvislosti s Vranovem u Brna, poutním místem, kam kdysi přicházelo až čtyřicet tisíc poutníků z Čech a Rakouska. V souvislosti s představením knihy Vypalování stařiny a následujícím rozhovoru pak došlo na Ficovu cestu k poezii, práci v Hostu, zajímavé (a pro mě potěšující) bylo, že se odpichoval od poezie Vítězslava Nezvala: Mám pocit, že s vaničkou bylo dnes vylito dítě, stejnou vulgarizací jako za komunistické doktríny je často básník Podivuhodného kouzelníka vymetán coby pozdější autor Velikého orloje a komunista, sekční šéf ministerstva, z dějin literatury. A Igor Fic to velmi pregnantně odlišil. Hovořil také o astrologii u básníků, Z. Hejdovi, Kuběnovi, D. Ž. Borovi (J. Typlt zhudebnil na Ars poetice 2014, zpěv a kytara) a řadě dalších.

Našel jsem na FB událost, kde se píše (19. květen 2015): Literární kavárna Řetězová: Literární večer s knihou Igora Fice Vypalování stařiny, s podtitulem Rozprava o zemi, pouti a poezii. Knihu představí Božena Správcová, číst z ní budou autor a Jana Franková, hudební doprovod Vít Janota. A dále (na téže stránce): "»Vypalování stařiny« Igora Fice je jedním z nejpozoruhodnějších textů poslední doby," píše Mort v minirecenzi posledním čísle časopisu Tvar. "Sotva říct, jestli je Ficova knížka esejem, nebo deníkem: má takovou demlovskou nožku, něco ze Sádlovy »Prázdné země« stejně jako něco, co by se dalo nazvat »moravskou melancholií«." Podle Morta jde o "»psaní do čista krví vyprané« a v častých momentech překvapující zapomínanou ušlechtilostí nějakého vážně-dětského hrdiny, heretického romantika s naivní láskou k světu."

Pro mě byla nejinspirativnější částí povídání o Ficově vztahu k otci. František Burda se k tomuto námětu z různých stran vracel, literární historik zprvu odolával blíže rozebírat osobní, intimní záležitost, nakonec v souvislosti s přátelstvím s Karlem Křepelkou, který byl Ficovi vzorem, formuloval zajímavou myšlenku: Otec nemůže být v určitém věku člověku guru, teprve když zemře, začne jej vnímat jinak. Vybavily se mi pasáže z Rothova Eléva, v nichž Nathan Zuckerman vzhlíží ke spisovateli Lonoffovi, zatímco s vlastním otcem je ve sporu. Ale tady to bude zřejmě ještě komplikovanější. Fic při povídání kouřil (bylo to na terase táborové budovy, či-li to nebyl žádný problém, kromě toho to je ten už zmíněný motiv dýchání při přemýšlení, sic!), rozvažoval formulace, hovořil koncentrovaně a úsporně.

Zajímavá osobnost v příhodné chvíli. Už prakticky ve tmě jsem opustil společnost, která se pravděpodobně nedlouho po mém odchodu přesunula k táboráku, s vizí další návštěvy.

(pokračování)