Ars Poetica

Ars Poetica
jeden den jiného setkání s literaturou

                                                                                                                              cosi ze starodávného nadšení pro věc

Není to literární festival či veletrh, umělecká dílna ani kurz tvůrčího psaní. Je to neformální setkání lidí, kteří nechápou literaturu jako pouhý soubor textů, ale jako živoucí dialog s autorem či se sebou samým, říká publicista a spisovatel Aleš Palán, který se Ars Poetiky zúčastnil v roce 2007, ve svém příspěvku s titulem Seděli tu bohemisti a školil je tesař o této „literární sešlosti“, jak ji rovněž nazývá, na webových stránkách projektu a zřejmě proto, že je publicista, najdeme i dále v jeho textu výstižnou deskripci Ars Poetiky.

Co to tedy vlastně je Ars poetika, u níž už z prvního kontaktu vnímáme, že se odlišuje od běžných akcí v oblasti literatury, mohu-li připomenout třeba Šrámkovu Sobotku, která je nedaleko odtud – vlastně bych měl vysvětlit, Ars poetika se již letos po dvanácté uskutečnila v Sokolském táboře Karla Ježka u vesničky Zábřeží-Řečice mezi Miletínem, rodištěm Karla Jaromíra Erbena, a Dvorem Králové, tedy v prostoru, který je sám o sobě pro mě magický svou blízkostí hradu Pecka, přehrady Les Království či barokního komplexu Kuksu?

Je to zážitek a osobní zkušenost vycházející ze setkání s četbou básnických textů a osobnostmi s nimi nějakým způsobem propojenými, dialog s texty a jejich společné sdílení, vedoucí zároveň k sobě samému, vytváření společenství lidí ve ztišení (silentium) a soustředění, koncentraci k poezii (contemplatio) na místě takřečeno skrytém od běžného světa (podobně jako tomu je v klášterech, záměrně přidávám tuto vrstvu úvahy a latinská slova a vnímám protiklad k rozptylujícímu a v jiných rytmech existujícího „profánního“ prostředí), byť z něj vcelku nekomplikovaně přístupném – z parkoviště na louce pod vesnicí po cestě lemované dřevěnými ukazateli se jmény básníků, na jejichž „duchovní cestu“ (plakát Ars Poetiky) se vydáme, a přes malý dřevěný mostek, zázračně z dálky osvícený světlem z lesního tábora i v době, kdy se denní světlo proměnilo ve večerní šero či noční tmu.

Jakkoli je možné pojmenovat Ars Poetiku věcně způsobem, kterým je to uvedeno na plakátech – čtení / dílny / koncerty / poezie / divadlo / výtvarné umění / les // v lese (plakát 10. ročníku, 2013), a jakkoli jsem se o to pokoušel v předchozím odstavci, samotné tajemství oné proměny, kterou jsem zmiňoval, lze stěží postihnout jakoukoli deskripcí, stejně jako se i smyslu básně můžeme pouze přibližovat v rozhovoru o ní. Ostatně stejně o tom hovoří zakladatel Ars Poetiky František Burda, který popisuje povahu Ars Poetiky v několika textech na jejích webových stránkách, a hovoří o metanoie (procesu vnitřní proměny), k níž ovšem může dojít právě za předpokladu, že pro tuto proměnu nalezneme místo (tím je právě onen původně sokolský tábor v lese u Zábřeží (ostatně krásný název, chcete-li vstoupit, opravdu musíte překročit potok, zřejmě je to právě on), obsah (básnické dílo), způsob/přístup (Burdou je popsaný v „čtenářské metodě“), zahrnující i organizační podobu celého projektu (mohu znovu citovat Aleše Pelána: AP je zcela specifickou akcí, která se nespoléhá na jakékoliv dotace a zařazení do oficiálních kalendářů „kulturních aktivit“, nepřímo ji lze vyčíst i z dalších textů na stránkách, pokud nechceme vyjít z vlastní zkušenosti). A s onou proměnou pojmově myslím souvisí i výraz „jiné“ setkání v tom smyslu, jak jej chápe básník Jaromír Typlt, který mne na Ars Poetiku upozornil a pozval a který se sám identifikuje s „jiným přístupem“, pravděpodobně vkořeněným již „opačností“ místa, z něhož pochází (Nová Paka).

Pokud bych se pak nechtěl vyjadřovat příliš sofistikovaně, vystačím si s výrazem „cosi ze starodávného nadšení pro věc“, kterým pojmenoval František Burda ústředí smyslu Ars Poetiky.

Teď už jen stručně: téma dne, dílo jednoho ze sedmi básníků, čtení jejichž díla se věnovalo po celý rok sedm lektorů/interpretů – vedle Vratislava Brabence, Erika Jakuba Grocha, Violy Fischerové, Jiřího Gruši, Jindřicha Heislera a Zdeňka Řezníčka to byl dnes Viktor Dyk – bylo pojednáno kopiemi nejrůznějších materiálů na nástěnce před budovou. Co jsem pochopitelně zaregistroval nejdříve, bylo úhledně vytvořené malé „knihkupectví“na stolku na verandě, s vystavenými knihami básníků a o básnících, což odpovídá i způsobu pojednávání jejich díla ve workshopech.

Tak například  z Dyka tu byl Krysař či Zmoudření Dona Quijota, dále tři knihy Jana Zahradníčka (Pod Bičem milosrdným, Rouška Veroničina, Dům Strach, nová vydání ve Vyšehradu), Básně Jana Kameníka, Denver Vratislava Brabence, Magorova konference, O Jakubu Demlovi Miloše Dvořáka,  Kdo chodí tmami (Rozhovor Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými),  dva velké bohemistické či kulturologické svazky Heslář české avantgardy (Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908-1958) a Symboly obludnosti (Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.-60. let,  jedním ze spoluautorů obou knih je Josef Vojvodík, jeden z letošních hostů Ars Poetiky), Přemysl Blažíček: Knihy o poezii – Holan / Toman, Dvojí domov Jana Čepa, dva svazky Jiřího Gruši z připravovaného desetisvazkového vydání jeho díla, které nedávno vyšly (Eseje a studie o literatuře a kultuře I, Prózy I – Povídky a novely), vánoční dětská knížka Viola Fischerová Jak zvířátka uzdravila smutný dům či Knížka na prázdniny Václava Vokolka, časopisy jako Souvislosti. V dolní řadě pak několik alb Vladimíra Merty.

Výrazně zastoupeny byly i knížky, které odpovídají životnímu názoru některých účastníků i zakladatele Františka Burdy, např. Martin T. Zikmund Hledat Pánovu tvář, Andrea Tornielli Kvítka papeže Františka či Anonymní katolík Thierry Bizota, dávám si dohromady souvislosti se stylem celého projektu, vzájemné naslouchání, dialog, ztišení, společenství, hledání smyslu věcí i vážnost, s jakou je ke konání přistupováno (tento intenzívní pocit jsem měl, když jsem viděl účastníky svolané ke společnému rozhovoru i pak později večer zatajený dech a tichá niternost v jejich očích při Mertově vystoupení).

U lavic na prostranství s volejbalovou sítí sedělo v seskupení na tucet dospělých i dětí ve výtvarném zaujetí, jehož tématem byla karikatura, na samotné volejbalové síti byly připnuty výsledky těchto výtvarných aktivit, zatímco do pruhů bílé látky zavěšených na stromech s texty básníků vybraných pro tento ročník probleskovalo větvemi Slunce pomalu se sklánějící k obzoru. S velkými batohy přišlo několik dalších lidí, teprve nyní jsem si uvědomil tradiční letité stany s podsadami za prostranstvím, které jsou pravděpodobně součástí tábora, a pak další, naopak nové stany samorozkládací, v nichž spí další arspoetisté. Schylovalo se k večeři, na niž jsem byl rovněž pozván, za výborné jídlo jsem pak musel jít poděkovat paní, která to všechno uvařila – a prý vaří již řadu let.

Nu a začal se dít koncert Vladimíra Merty, který před chvílí přijel se dvěma zvukaři. U „kamene“, na kultovním místě tábora, kde se konají všechna zdejší důležitá duchovní setkání. Dvě židle, jedna trochu odřená, na louce ve svahu pobíhali koně, dokonce jsem měl pocit, jakoby rozuměli, o čem Vláďa zpívá. Nejsem v jeho pozoruhodném díle příliš zběhlý, proto si vlastně přesně nepamatuju, co všechno ze svého díla vybral, a proto (jako jeden z důvodů, samozřejmě ten primární byl jiný) jsem si od něj vzal knihu jeho sebraných písňových textů, které sebou přivezl. Nechci (i proto) ani psát jakoukoli recenzi, jen snad malou poznámku.

Vladimír Merta není nijak mimořádný zpěvák, to ale vůbec nijak nevadí, jednak – v tomto oboru (výraz „písničkář“ se mi trochu příčí, je to ta věčná otázka a naše potřeba žánrově si svět umění uspořádat) – jsou tací, kteří mají ještě podstatně omezenější hlasové prostředky a přesto jsou skvělí (třeba Karel Plíhal), a Mertovo podání je přesto svým způsobem omamné, dojímavé, a to proto, že „jde po obsahu“ (zrovna nedávno jsem slyšel, nebudu jmenovat, známou operní zpěvačku, skvělá hlasová technika, ale o prožitku, neřku-li poslání, ani stopa), a jednak – to totiž spolu souvisí – je Merta pro mě osobnost, nejen už „podle životopisu“ (má vystudovanou architekturu na ČVUT, studoval scénáristiku a režii na FAMU, nehledě na další kontexty: překlady, filmové dokumenty, vztah k folklóru či jazzu, rozhlasové pořady, knihy a novinařina, společenské souvislosti atd.), ale především přístupem k poezii a polohou, v níž se pohybuje (vše zmíněné v závorce se sem zajisté promítá).

Závažnost, dokonce tíže sdělení, to je to, co vnímáte v jeho projevu, to, proč jeho tvorbu kritika už v sedmdesátých osmdesátých letech označovala v tom základním proudu „country & folku“ (zase v uvozovkách, stejně jako u písničkářů, ale slovo „folkař“ Merta sám používá) jako poněkud výlučnou a od běžného písničkářství odlišnou, a důvod, jak o tom Merta někde hovoří, proč byl po Listopadu, v době, kdy začala být žádána lehkost a neproblematičnost, odsunut z pozornosti médií. Ostatně jsem četl pár jeho jasnozřivých kritických pohledů na současnost (např. Vladimír Merta o vyprázdnění pojmu avantgarda na the-aardvark.cz), které do toho, na co myslím, dokonale zapadají.

A při této úvaze a pohledu na soustředěné posluchače jsem si říkal, ano, právě na Ars Poetice, která usiluje o něco, co směřuje k podstatě, je Vladimír Merta na tom správném místě. Řekl jsem mu pak po koncertu jako tak trochu „anekdotu“, že má jednu obrovskou výhodu, že totiž umí hrát na kytaru (zase jedna věc, která mezi „písničkáři“ zdaleka není samozřejmá), a proto se může věnovat všemu ostatnímu, zákonitostem básnických struktur, úvahám o písňových textech a zhudebněných básních (to, co o tom říkal, mě uspokojilo daleko více, než jsem se nedávno „dozvěděl“ od Jana Rejžka na Šrámkově Sobotce), souvztažnostem života a poezie, může na místě improvizovat na zadané téma, protože je schopen vhledu a zároveň odstupu atd. Právě i ty komentáře k písním a k tvorbě, třeba o přátelství s Vladimírem Pistoriem, znalcem poetiky, který mu věnoval i studii (Filkovi na kalhoty, 1984), dosvětlovaly Mertův úhel pohledu na věci.

Zásadní ovšem je už sama skutečnost Mertovy soustředěné orientace na poezii. Říká se, že písničkáři (či folkaři) se ve své tvorbě zhudebňování poezie nevyhnou, ale tak koncentrovaným způsobem k ní myslím u nás přistupuje málokdo (nikdo?). Koupil jsem si pak skvostně vypravené dvojalbum Struny ve větru s titulem podle básnické sbírky Josefa Hory (vedle něho jsou zastoupeni Jiří Orten, Viktor Dyk, Jaroslav Seifert, Arthur Rimbaud, Boris Pasternak, Sully Prudhomme a Jean Moréas) a zodpověděl si i po svém otázku, kterou Mertovi položil kdosi z publika, totiž „proč zrovna Hora“: u Josefa Hory je ve srovnání s ostatními básníky své generace (či v širším slova smyslu meziválečné poezie) má každé slovo, každá slabika svou váhu, jeho úsporné a neokázalé vyjadřování (ve srovnání s gejzírem metafor u Nezvala či emotivností a předválečnou písňovou lehkostí Seifertovou) jej – ovšemže neprávem – vždy tak trochu odsouvalo za ostatní, „výraznější“ básníky. A pro tuto určitou podobnost mezi oběma může tkvít pro Mertu, ať už vědomě či nikoli, přitažlivost Horovy poezie. 

Také konkrétní vazbu k Viktoru Dykovi, básníku dne, Vladimír Merta na pódiu v přírodě okomentoval, jeho genezi v Kačerově Krysaři ve Vinohradském divadle v roce 1987.  V bookletu alba Struny ve větru s nahrávkami básní Ptáče, Milencům nevěřte, Plíží se večery, Kupředu, Nestačí role, Já byl jsem smutný, Za krásné jarní noci, Otázky, Svůj celý smutek nelze nikdy říc´, Sedmihradská země, A klasy vstávají a klasy rostou, Fragment se o tom dočteme: Jan Kačer, skvělý člověk s vlastním názorem na rétoriku, poslání hudby a aktualizaci starých textů generačně mladšími muzikanty, mi dodal pět sbírek s Dykovými básněmi. Objednal si jich patnáct, v inscenaci Krasyře pak zazněly dvě. Během dvou nocí jsem se propadl do světa básníka, který už kdysi vyslovil obavy z poklesků svého národa. Dohledal jsem ještě z jiného zdroje: Zhudebněný Viktor Dyk zněl z první ruky ve Vinohradském divadle, v Krysaři režírovaném Janem Kačerem. Merta měl k dispozici jakýsi posed, věž, na níž se jako první ze všech zjevil a zavyl, aby pak skrze Dyka nabídl společenskou diagnózu. „A není síly… Vyvětráváme, vyvětráváme…“ (klusak.blogspot.cz)

Pročítám si teprve teď podrobněji webové stránky Ars Poetiky, program minulých let s neuvěřitelným množstvím osobností doby hostů, prohlížím novější i starší alba fotografií – Jaromíra Čejky, Ifky Gattringerové, Jakuba Žárského, Jaromíra Typlta, vedle tuším předloňského alba Apoleny Typltové, dcery Jaromíra, která zde letos rovněž byla, ještě řadu dalších, které mi Jaromír v odkazu posílá spolu s několika videozáznamy Mertova vystoupení; kopíruju část jeho komentáře z mejlu:  Merta totiž na místě zaimprovizoval písně na básně Vlasty Bakalové, která bývala pravidelnou účastnicí Ars poetiky, ale předloni zemřela. Byla to myslím nejlepší vzpomínka na tuto málo známou "beatnickou" (svým způsobem) básnířku. Vedle zhudebněné poezie a řady vlastních věcí (Kecy, takřka „povinný“ Astrolog) to tedy byly tři její básně: Rozhovor, Krajina a Střípek (odkazy jsou rovněž na stránkách Ars Poetiky).

Musím skončit už tak naddimenzovanou a možná trochu nepřehlednou poznámku (nechtěl jsem ji rozdělovat do dvou částí tak, jako jsem rozdělil fotky na Rajčeti), inspirací tu je na deset dalších… Základní pocit zůstává – jako skála (pétra), na níž je možné něco budovat, onen balvan na kraji lesa. Četba materiálů, které jsem si odvezl, mě teprve čeká.

Ars Poetica
https://www.facebook.com/arspoeticadilny
https://www.arspoetica.cz/index.php/reportaz-alese-palana

Jaromír Typlt
https://www.typlt.cz/
Vladimír Merta
https://www.the-aardvark.cz/vladimir-merta-o-vyprazdneni-pojmu-avantgarda
https://klusak.blogspot.cz/2011/05/osm-pisni-vladimira-merty.html
V. Pistorius
https://www.pistorius.cz/KE78/84-07.html
Vlasta Bakalová
https://mbelza.sweb.cz/vlasta_bakalov%C3%A1__kon%C4%9B_m%C3%A9ho_otce.htm
https://www.czechlit.cz/nekrolog/odesla-sporilovska-vila/

Moje fotky na Rajčeti
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Ars_poetica/
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Ars_poetica_Vladimir_Merta/