Architektonické skvosty v Benátkách (VI) / architekti a umělci

Na (virtuálních) cestách kolem Benátek jsme naráželi na řadu osobností, které přispěly k tomu, že jsme mohli nazvat tento příspěvek „architektonické skvosty“. Budu se jim teď věnovat samostatně.

Baldassare Longhena

U architekta, u něhož neznáme přesně jeho životní data (narodil se pravděpodobně v roce 1598 v Benátkách, zemřel 1682 tamtéž), můžeme hovořit o jeho výhradním působení právě v tomto městě a v oblasti laguny. Autor barokního chrámu Basilica di Santa Maria della Salute nacházejícího se u Canal Grande, jeden ze dvou votivních kostelů v Benátkách, které byly vybudovány po epidemii moru, či Procuratie Nuove na náměstí sv. Marka, tedy těch nejreprezentativnějších budov v Benátkách, byl žákem Vincenza Scamozziho, architekta a teoretika architektury pozdní renesance a manýrismu, který zemřel rovněž v Benátkách (narodil se ve Vicenze). U zmíněné barokní stavby se ukazuje vliv jeho vzorů, především Andrea Palladii, stavbu na náměstí sv. Marka dokončil po smrti svého mistra, tedy Vincenza Scamozziho, který Procuratie Nuove započal.

Longhena se podílel na řadě dalších benátských paláců a kostelů, např. na Ca´Rezzonico či Ca´ Pesaro, dokončených po jeho smrti, Palazzo Belloni-Bataglia, na chrámu Chiesa degli Scalzi.

https://de.wikipedia.org/wiki/Baldassare_Longhena
česky stručná informace na
https://cs.wikipedia.org/wiki/Baldassare_Longhena
italsky podrobněji:
https://www.treccani.it/enciclopedia/baldassare-longhena_%28Enciclopedia_Italiana%29/

Giovanni Battista Tiepolo

O benátském malíři osmnáctého století, u něhož bývá zmiňován i vliv malířů spojených s tímto městem šestnáctého století, Paula Veronese, Tintoretta, Basaniho a pravděpodobně nejznámějšího Tiziana, je krátký, ale přehledný článek na české Wikipedii, cenný také tím, že je zde odkaz na Web Gallery of Art. Dávám jej pod textem do odkazů, na stránce o malíři, k jehož oblastem tvorby patří  historické malířství, zpodobení látek z hrdinských eposů, oper, ale také oltářů, jsou totiž vedle ostatních položek, k nimž patří i další realizace v Benátkách a jiných italských městech, ale také rezidence ve Würzburku, také pro naše téma ta nejzajímavější, totiž „fresky v paláci Labia“, vytvořené v letech 1743 - 1750. Většinou se jedná o práce v Tanečním sále paláce, které jsou dodnes dochovány na místě, některé se ovšem, jak říká komentář, nacházejí na jiných místech. U každé položky je možné rozkliknout „I“, bližší informaci o díle.

Text Wikipedie nechci příliš rozšiřovat, za zmínku určitě stojí, že pocházel z šesti dětí (byl z nich nejmladší), sám pak měl devět dětí, z nichž dva synové byli rovněž malíři, a po skončení prací právě v benátském paláci s ním šli do Würzburku. Jeho práce na tamní rezidenci jsou považovány za Tiepolovo nejvýznamnější dílo. Po návratu se Tiepolo stal ředitelem benátské malířské akademie. Druhým místem mimo Itálii, kde benátský malíř působil až do smrti, byl Madrid, kam byl pozván španělským králem Karlem III. Vzhledem k tomu, že se v Evropě a tedy i zde začal prosazovat nový estetický kánon, totiž klasicistický, přestal být o malíře zájem, takže jeho poslední díla, sedm oltářních obrazů pro kostel v Aranjuez, nebylo umístěno. Tiepolo se chtěl vrátit do rodného města, ale byl příliš sláb a zemřel v dnešní španělské metropoli. Z našeho hlediska je pozoruhodné, že představitelem onoho vkusu, který způsobil Tiepolův odsun do ústraní, dvorní malíř Anton Raphael Mengs (1728 – 1779), byl původem z Čech, konkrétně z Ústí nad Labem. Zemřel v Římě.

Dnes bychom Tiepolova díla našli v prestižních galeriích po celém světě, v Metropolitním muzeu v New Yorku, ve Staré Pinakotéce v Mnichově, Národních galeriích v Athénách či Washingtonu.

https://de.wikipedia.org/wiki/Giovanni_Battista_Tiepolo
https://cs.wikipedia.org/wiki/Giovanni_Battista_Tiepolo
https://www.wga.hu/frames-e.html?/html/t/tiepolo/gianbatt/index.html

Andrea Palladio

Na stránce, věnované italskému pozdně renesančnímu architektovi, na české Wikipedii, se říká, že Andrea Palladio (1508 – 1580) je často považovaný za nejvlivnější osobnost v historii západní architektury. Jako jeden z detailů by mohla tuto tezi potvrzovat skutečnost, že i u nás nalezneme stavbu realizovanou za inspirace Palladiem, Mauzoleum průmyslníka Klingera v Novém Městě pod Smrkem.

Důležitější ale asi bude skutečnost, která začne být zřejmá, když se podíváme na pár významných staveb ve světové architektuře. Tvar kupolí, jaké navrhoval Michalengelo a jaké nalezneme i u Palladiových staveb, se opakuje u nejvýznamnější stavby anglického architekta Christophera Wrena, u  katedrály sv. Pavla v Londýně. V portrétu architekta na Artmuseu se říká, že i americký prezident Thomas Jefferson při stavbě svého sídla Monticello ve Virginii vycházel právě z Palladia. Nu a když se pak podíváme na všechny ty „kapitoly“ na různých místech Spojených států, myšlenka se potvrzuje. Palladio evidentně pracoval s vědomím evropské kulturní kontinuity, o čemž svědčí už jeho umělecký pseudonym, skrývající jméno antické bohyně moudrosti Pallas Athény – jeho skutečné jméno bylo Andrea di Pietro della Gondola. Dalším momentem, který je podstatný pro tento kontext je skutečnost, že se Palladio zabýval architekturou i teoreticky, s antickou inspirací Vitruvia, jeho Čtyři knihy o architektuře - Quattro libri dell’architettura, které si i sám ilustroval, je kompendiem i jeho praktických zkušeností (napsal je na sklonku života) a jsou jednou ze základních východisek moderní evropské architektury.

Palladia bychom mohli vidět jako člověka, který svoje názory a tvorbu na jedné straně vybudoval „od píky“ (v Čechách bychom řekli po „baťovsku“), protože začínal jako kameník a ke svým nejvýznamnějším dílům, jako je Il Redentore v Benátkách se postupně propracoval, jednak jako toho, pro něhož – jak už naznačeno – byla důležitá reflexe evropské kultury, v níž dokázal najít ty nejvýznamnější vzory v římské antice i současnosti, tj. u Bramanta, Michelangela, Sanmicheliho a Sansovina. Architektuře se přitom věnoval jako jedinému svému oboru – zatímco ostatní byli činní i v jiných oblastech, především malby nebo sochařství, a je tak prvním velkým „architektem z povolání“.

Syn mlynáře Piera se narodil v Padově. Vzdělání získal prostřednictvím svého kmotra sochaře Vincenza Grandiho, který ho poslal do kamenické dílny Bartholomea Cavazzy. Uprchl do Vicenzy, ale byl pro porušení smlouvy donucen vrátit se. O rok později byl přijat do kamenického a zednického cechu ve Vicenze, tam byl čtrnáct let učněm a pomocníkem sochařů Giovanniho a Girolama, kteří dělali většinu pomníků a dekorativních skulptur ve městě.

V roce 1534 se Palladio oženil s dcerou truhláře a měl s ní pět dětí, jednu dceru a čtyři syny. V roce 1536 se seznámil s básníkem a filozofem Gian Giorgio Trissinou, který se ve Vicenze narodil (zemřel v Římě). O třicet let starší vzdělanec  vymyslel budoucímu architektovi jméno, které ho proslavilo, zaplatil mu v roce 1641 studijní cestu do Říma, kde Palladio intenzívně studoval zdejší architekturu a zachycoval ji na kresbách. Výsledek této a dvou dalších cest byl Palladiova první kniha, pojednávající o antické a křesťanské literatuře Říma, Le antichità di Roma. Palladio ji vydal v roce 1554.

V roce 1540 začal Palladio pracovat jako stavitel ve Vicenze.  V první architektonické soutěži zvítězil v roce 1549, jednalo se o rekonstrukci radnice Palazzo della Ragione, do soutěže se přihlásili také architekti Serlio, Sanmicheli a Giulio Romano, ke konzultaci byl přizván také vedoucí benátský architekt Sansovino. Realizace se s několika přerušeními táhla až do prvních desetiletí následujícího století. V prvních dvou podlažích haly nazývané také Basilica palladiana použil Palladio motiv architekta Sebastiana Serlia, který pak byl označován jako „palladiovský motiv“. Spočívá ve zdvojení sloupů v arkádách, takže vzniká z oblouku úzké klenutí. Pro tuto architekturu je charakteristické vytvoření prostorové hloubky i prostřednictvím dalších prvků, jako jsou balustrády, předsazené plastiky aj. To umožňuje hru světel a stínů na těle stavby a je to charakteristické pro všechny další Palladiovy stavby, které vyzařují eleganci a harmonickou vyváženost.

Basilica palladiana rázem architekta proslavila, další zakázky se jen hrnuly. Palladio realizoval řadu venkovských vil, z městských paláců nicméně bylo postaveno poměrně málo z jeho plánů. Tím nejznámějším je zřejmě palác Chiericati ve Vicenze, realizovaný pro hraběte Chiericatiho. Plánován v roce 1550, stavba začala následujícího roku, ale byla přerušena smrtí zadavatele v roce 1557. Další práce si objednal syn hraběte Valerio, nicméně pouze v interiéru, takže stavba zůstala pak více než jedno století nedokončená. K dokončení došlo až v roce 1680 za vedení architekta Carla Borelly. Palác, který stojí nedaleko jiné Palladiovy stavby, Teatro Olimpico, byl s ostatními paláci architekta v roce 1994 zahrnut do seznamu světového dědictví UNESCO.

Teatro Olimpico, poslední Palladiova stavba ve Vicenze, je zároveň první volně stojící divadelní budova v Evropě, která byla postavena od dob antiky. V roce 1579 získala Olympijská akademie ve Vicenze, k jejímž členům Palladio patřil, pozemek, a protože členové akademie měli zájem o divadlo, rozhodli se pro stavbu divadelního sálu, s jejímž návrhem pověřili tehdy už renomovaného architekta. Práce začaly v roce 1580, po Palladiově smrti v nich pokračoval jeho syn Silla a stavbu dokončil Vincenzo Scamozzi, který je také autorem interiérů. Scamozzi navrhl také architektonické kulisy při otevření divadla 1585 (1584?).

Scénu navrhl Palladio jako dvoupatrovou fasádu paláce s centrálním triumfálním obloukem s postranním vchodem, malými výklenky s postavami v životní velikosti a širokým vlysem s reliéfy. Hlediště má podobu amfiteátru. Stupně se sedadly stoupají příkře jako při antickém uspořádání. Jeviště je uzavřeno kolonádou s korintskými sloupy, které podpírají balustrády s postavami.

U paláců vychází Palladio ze znalosti římských paláců, vzorem mu je Palazzo Caprini Donata Bramanta či novinky Giulia Romana, žáka Rafaelova. Bosáž (rustika) paláce Palazzo Antonini upomínají na Palazzo del Te v Mantově, Romanovo dílo. U Palazzo Valmarana použil tzv. vysokého řádu (kolosálního řádu, při němž sloupy dosahují výšky dvou pater), jenž byl inspirací pro pozdější barokní stavby.

Od roku 1550 pracoval Palladio v Benátkách.  Téma, které v té době Benátská republika řešila, bylo zkrášlení a obnova města po událostech kolem Lega di Cambrai. Otázkou bylo, kterým směrem se Benátky vydají, zvítězilo křídlo tradicionalistů, což mělo za následek, že novátorské postupy, které navrhoval Palladio, byly odmítnuty a například jeho návrhy na řešení mostu Rialto a Dóžecího paláce se neprosadily.

Palladio se seznámil s vlivnými benátskými patriciji Marcantoniem Barbaro a Danielem Matteem Alvisem Barbaro. Především Danielle, který právě sepisoval komentáře ke spisům o architektuře od římského architekta a teoretika architektury Vitruvia, byl Palladiův nejdůležitější zastánce a mecenáš. Právě on pravděpodobně přimel Palladia, aby se ucházel o zakázku nové stavby mostu Rialto. Tématem se zabýval už kdysi Michelangelo a nyní se přihlásilo do soutěže několik zájemců. Nakonec byl vybrán návrh Antonia da Pontes, který vytvořil elegantní a lehký koncept, který překlenuje kanál jediným plochým obloukem (jedním z rozhodujících kritérií byla otázka, zda postavit jeden nebo tři oblouky). Palladiův návrh byl komplikovaný a náročný kus architektury s řadami korintských sloupů a alegorickými figurami.

U Dóžecího paláce, který byl při požáru 1577 poškozen, bylo rozhodnuto – v Palladiův neprospěch – pro identickou stavbu původního paláce.

Úspěšný byl Palladio s vilami na „pevné zemi“ (terraferma, termín, který se používá v Benátsku jako protiklad ostrovů), příklady jeho prací jsou Rotonda u Vicenzy, Malcontenta na řece Brenta, účastnil se také práce na interiérech slavné Villy  Barbaro v Asolu (dnes světové dědictví UNESCO), na jejíž výmalbě se podílel také Paolo Veronese.

Vedle soukromých zakázek dostával Palladio také nabídky od církve. V roce 1599 byl benátským patriarchou pověřen novou fasádou kostela San Pietro di Castello, vlastně Palladiova první výzva v oblasti církevní architektury. Následovala novostavba kostela San Giorgio Maggiore na ostrově San Giorgio di Castello a konečně zakázka signorii na zřízení votivního kostela Il Redentore na ostrově Guidecca (viz samostatný příspěvek). Oba tyto kostely, které Palladio koncipoval vzhledem ke společnému vlivu na architektonickou podobu města i ve vztahu na Dóžecí palác a náměstí, srdce republiky, přispívají dodnes podstatně k obrazu Benátek v této jejich části.

Poslední malá sakrální stavbou byla Tempietto Barbarano, kaple pro rodinu dlouholetého Palladiova mecenáše Marcantonie Barbaro. Kaple s portikem připomínajícím Pantheon v Římě je centrální stavba s kopulí, o které Palladio říká, že je „nejdokonalejší a nejskvostnější forma božích domů… protože ve všech svých částech je stejně vzdálená od středu, je nejvhodnější, je to jednota, nekonečná podstata, nejvhodnější způsob, jak ukázat božskou pravdu.“ Palladio se dokončení kostela nedožil, zemřel v dubnu roku 1580.

V roce 1554 zveřejnil Palladio ve své knize Antichità di Roma průvodce antickými památkami Říma a v roce 1570 již zmíněné I Quattro libri dell’architettura, s vlastními návrhy a četnými zobrazeními antických architektur. Tato publikace činí Palladia vedle Leona Battisty Albertiho nejvlivnějším teoretikem architektury raného novověku. Po překladu do angličtiny, který pořídil architekt Giacomo Leoni v roce 1715, oslovily Palladiovy myšlenky protestantskou a anglikánskou architekturu severní Evropy (palladianismus), hovoří se také o neopalladiánském stylu. V Holandsku je jeho zakladatel Jacob van Campen, v Anglii Inigo Jones (Queen´s House v Greenwichi), promítá se do koloniálních forem tzv. gregoriánského stylu atd., k dalším jménům patří Roger Pratt, Colen Campbell, William Kent, Roger Morris aj.. Na rozdíl od Michelangela s jeho jedinečnými a originálními díly vytvořil klasickou, prostou a opakovatelnou řeč forem, kterou pak v historii opakoval po antice a renesanci klasicismus. V pozdních dílech překonal pak Palladio strohý klasicismus ve smyslu raného baroka.

Jednou z možností, jak alespoň zběžně přehlédnout Palladiovo dílo, je rozkliknout německou stránku Wikipedie, na konci článku o benátském architektovi je přehled díla s možností jít na další články o některých stavbách, na anglické stránce je samostatný článek o palladiánské architektuře.

https://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=1323

https://de.wikipedia.org/wiki/Andrea_Palladio
https://de.wikipedia.org/wiki/Teatro_Olimpico_%28Vicenza%29

V češtině je na netu k dispozici referát o architektovi na adrese
https://pvh.ff.cuni.cz/exkurze09/referaty/barakova.pdf

Jacopo Sansovino

V historii umění jsou dva muži téhož jména, Andrea a Jacopo, druhý je prvního žákem, ale nejsou v příbuzenském vztahu. Toho se doberete, zadáte-li pouhé příjmení do anglické Wikipedie. V německé se pak rovněž mnohé dozvíte, například, že je ještě Francesco Sansovino, básník, syn Jacopa.

Jacopo Sansovino (vlastně Tatti) se narodil ve Florencii v roce 1486 a zemřel 1570 v Benátkách, dožil se tedy celkem vysokého věku. Syn řemeslníka nastoupil v roce 1501 do dílny Andrey Sansovina, jehož jméno začal později používat (tím se tedy shoda vysvětluje). Na pozvání florentského architekta Guiliana da Sangallo odešel do Říma, kde poznal Bramanta a Raffaela. Sangalo jej zaměstnal jako spolupracovníka na pracích na Belvederu ve Vatikánu. V Římě pracoval především jako sochař a restaurátor antických soch, v roce 1511 se vrátil do Florencie. Tam se účastnil soutěže na sochu pro Mercato Nuovo, nevyhrál ale. První jeho významná práce byla socha sv. Jakuba pro florentský dům a plastika Baccha pro Giovanniho Bartoliniho.

Když byl nový papež z rodu Medicejských, Lev X., slavnostně přivitán ve Florencii, patřil Sansovino k těm umělcům, kteří se podíleli na dekoracích. V soutěži, kterou pak papež vypsal na zatím holou fasádu kostela San Lorenzo, podlehl Sansovino proti Michelangelovi.

V letech 1518 – 1527 byl Sansovino opět v Římě, tentokrát již činný i jako architekt. Z té doby pocházejí San Giovanni dei Fiorentini a San Marcello al Corso. Stavba druhého z nich musela být přerušeno v souvislosti se Sacco di Roma, rabování Říma vojsky císaře Karla V.. Architekt, stejně jako řada dalších, uprchl. Na cestě do Francie se zastavil v Benátkách – a už tam zůstal. Do konce svého života, kromě návštěvy rodného města v roce 1540.

Na doporučení kardinála Grimaniho získal od dóžete Andrey Grittiho zakázku na restaurátorské práce hlavní kopule chrámu sv. Marka. Během dvou let se stal proto, tj. hlavním stavebním mistrem na této prominentní stavbě. Přetvořil chór se dvěma kazatelnami. V témže roce započal s rozsáhlou rekonstrukcí náměstí sv. Marka: dokončení Staré prokuratury (Prokuratie Vecchie), novostavba paláce Zecca, Loggety Kampanily a knihovny Biblioteca Marciana (Libreria di San Marco). Klenba jednoho sálu knihovny se zřítila a Sansovino musel jít do vězení. V téže době získal řadu zakázek na reliéfy, především bronzové, které byly zhotoveny v jeho dílně.

Prostřednictvím přátelství s Aretinem a Tizianem získal Sansovino přístup k benátskému patriarchátu. Až do své smrti byl nejnejvýš respektovaný a vlivný architekt v Benátkách.

https://de.wikipedia.org/wiki/Jacopo_Sansovino

https://artmuseum.cz/umelec.php?art_id=1327
https://www.answers.com/topic/jacopo-sansovino (výtahy z anglických encyklopedií, životopisné články)