Architektonické skvosty v Benátkách (V)

Další pokračování obohacuje výběr památek architektury v Benátkách mimo jiné příkladem jedné „scuoly“, specifické instituce, jakých bylo ve městě několik – vysvětlíme.

Scuola Grande di San Rocco

Scuola Grande di San Rocco je jednou ze šesti scuole (doslovně „škol“), ve skutečnosti „bratrstev“, duchovních a charitativních organizací, cechů či společenství krajanů (dokonce i synagogy byly akceptovány a tolerovány jako scuola) v Benátkách, nachází se v sestiere (čtvrti) San Polo v blízkosti kostela Santa Maria Gloriosa dei Frari. Je známá především díky malbám Jacopa Tintoretta, jimiž se malíř zabýval po dvě desetiletí a které patří k jeho mistrovským dílům.

Scuola je pojmenována podle sv. Rocha z Montpellieru, byla založena po morové epidemii v roce 1477 ze dvou bratrstev. Bratrstvo sv. Rocha z Montpellieru mělo své sídlo nejdříve v kostele San Giuliano (San Zulian) a později v Santa Maria Gloriosa dei Frari  a v roce 1478 bylo oficiálně uznané jako ošetřovna. V roce 1485 se dostaly relikvie sv. Rocha, které dosud byly pohřbeny ve Francii, do vlastnictví bratrstva. V 15. století se stalo bratrstvo právě na základě vlastnictví relikvií bohaté, po dlouhém hledání našlo své místo na tom dnešním. Banca della Scuola rozhodla o stavbě důstojného sídla, které se mělo stát jedním z nejznámějších Benátkách. Na stejnojmenném náměstí se tak nacházely scuola, kostel a další zmíněný kostel, Santa Maria Gloriosa dei Frari, vedle Zanipola největší a nejvýznamnější gotické památky ve městě. V roce 1489 byl položen základní kámen kostela, v roce 1517 byla zahájena stavba domu bratrstva za dohledu Bartolomea Bon II., prokurátora San Marco. V roce 1524 pokračoval jako vedoucí stavby Sante Lombardo, syn Tullio Lombarda. Poté převzal vedení Antonio Abbondi či Abbondio, zvaný Lo Scarpagnino a zřídil schodiště. V roce 1550 dostal zakázku na výpravnou fasádu Gian Giacomo de’ Grigi, ta měla konkurovat jiné budově, Scuola Grande della Misericordia, která se nacházela ve výstavbě. Fasády obou budov přestavěl pak v letech 1765 a 1771 Maracuzzi.

Scuola grande di San Rocco zůstala za Napoleona jako jediná ušetřena zrušení. Na konci 18. století měla na 350 řádových bratří a roční příjem na 60 000 dukátů. Její kapitál, který v té době dosahoval jednoho miliónu dukátů, byl v roce 1797, stejně jako všechen ostatní kapitál v Benátkách, Francouzi ukraden.

Scuola má dvě patra, spojená nádherným schodištěm, které v letech 1544 und 1546 vybudoval Scarpagnino. První sestává výhradně ze saly terreny, druhé poschodí se dělí na velkou Sala Superiore a malou Sala dell´Albergo. V první zmíněné nalezne návštěvník 24 reliéfů ze života sv. Rocha z Montpellieru.

Celá scuola byla, s výjimkou schodiště, vyzdobena v letech 1564 až 1588 Jacopem Tintorettem, od roku 1565 členem bratrstva, obrazovým cyklem sestávajícím z 56 obrazů se scénami ze Starého a Nového zákona. Kromě toho se zde nacházejí dvě raná díla Giovanniho Battisty Tiepola (Anděl přichází na pomoc Hagarovi a Ismaelovi a Abraham je navštěvován anděly), jakož i obraz Kristus nesoucí kříž, který bývá připisován Tizianovi nebo Giorgionovi.

Obrazy Jacopa Tintoretta v tomto sále mají za téma scény ze života Marie a Ježíšova dětství.
- Zvěstování
- Klanění tří králů
- Útěk do Egypta
- Vraždění neviňátek
- Uvedení Páně do chrámu (Praesentatio Jesu in Templo)
- Nanebevzetí Panny Marie
- Sv. Maří Magdalena
- Sv. Marie Egyptská

Dál se tu nachází socha sv. Rocha od Girolama Campagni.

https://de.wikipedia.org/wiki/Scuola_Grande_di_San_Rocco
https://www.foliamagazine.it/viaggio-in-italia-la-scuola-grande-di-san-rocco-a-venezia/ (it., skvělá obrazová dokumentace)
https://www.wga.hu/html_m/t/tintoret/3b/2upper/
https://www.venicetourguide.it/show_scuole_vista/2.html (něm.)
odkazy na další scuole – Jana Evangelisty, Karmelitánů, Dalmatinců, sv. Marka
https://www.eurotravelogue.com/2011/12/artsmart-roundtable-tintorettos-sistine.html
webové stránky scuole
https://www.scuolagrandesanrocco.it/

San Giorgio dei Greci

Řecký ortodoxní kostel ve čtvrti Castello je od roku 1991 sídlem arcidiecéze Itálie a Malty, která patří k Ekumenickému patriarchátu Konstantinopol. Uprostřed 16. století dostali ortodoxní Řekové žijící v Benátkách povolení postavit ve čtvrti Castello, nedaleko stejnojmenného kanálu Rio Greci, kostel.

Historie Řeků v Benátkách souvisí mimo jiné s pádem Kréty v září 1669, kdy tento ostrov připadl Osmanské říši, a kdy mnoho Řeků odešlo do Benátek. Už předtím zde pracovali v Arsenalu, dekretem benátského senátu bylo povoleno Řekům vykonávat své pobožnosti v kostele San Biagio do té doby, než si směli postavit svůj vlastní kostel.

Architekty byli Sante Lombardo a Giannantonio Chiona. Ke komplexu patří kněžský seminář, dívčí škola a ženský klášter. V blízkosti se nachází Collegio Flanghini, které vybudoval Baldassare Longhena. Financována byla tato budova z odkazu Tommasa Flanghiniho z roku 1644, dnes se zde (od roku 1953 nachází Řecký institut byzantinských a postbyzantiských studií v Benátkách - Istituto Ellenico di Studi Bizantini e Postbizantini di Venezia.

https://de.wikipedia.org/wiki/San_Giorgio_dei_Greci
https://www.venediginformationen.eu/kirchen/kirchen-in-venedig-teil-ii/chiesa-san-biagio-ai-forni/chieassanbiagio.php
https://www.slowtrav.com/blog/annienc/2007/10/san_giorgio_dei_greci.html

Santa Maria della Celestia (Assunta in Cielo, La Celestia)

Santa Maria della Celestia (Assunta in Cielo) je starý benátský kostel ve čtvrti Castello. První sakrální stavba s konventem a klášterem byla na tomto místě postavena v letech 1119-1239 a byla jedním z klášterů, kde žily problematické osoby. Pozdější budova pochází z let 1459, spolu s klášterem byla za Napoleona zrušena, ale Františkánskými jeptiškami Krista Krále v roce 1878 znovu otevřena, v roce 1950 koncipován nový kostel, jeho autoři jsou inženýr G. Favaretto Fisca a architekt G. Lirussi. Kdybychom měli hledat adekvátní český výraz, řekli bychom „Nebeské zvěstování Panny Marie“.

https://www.slowtrav.com/blog/annienc/2010/05/le_celestia_1.html
https://chiese.g-niemeier.de/index.php?view=chiese&ort_id=4&chiese_id=140

San Francesco della Vigna

Kostel, jehož autory jsou  Jacopo Sansovino (1534), Andrea Palladio (1568-72) a bratři Pietro & Tullio Lombardo se nachází bezprostředně u laguny na severním okraji města se zdaleka viditelnou kampanilou. Jméno získal podle vinice (italsky vigna), která připadla podle závěti Marca Zianiho, synovi dóžete Pietra Zainiho, františkánům. Na pozemku stála kaple zasvěcená sv. Markovi. Podle legendy se zjevil sv. Markovi na cestě z Aquileii do Říma anděl, který jej pozdravil slovy Pax tibi Marce Evangelista meus, Pokoj tobě, Marku, můj evangelisto. Tato slova se připojují nejčastěji zobrazení Marka se lvem.

Na zobrazení města Jacopa de´Barbari se nachází kolem roku 1500 na tomto místě gotický chrám s křížovou cestou a přístavbami, které jsou částečně dochované. Rok stavby tohoto kostela není znám. Základní kámen renesančního kostela byl položen v roce 1534. Původní plán Jacopo Sansovina předpokládal kopuli, architekt sám však jej přepracoval ve prospěch dnešního halového kostela s pěti postranními rodinnými kaplemi. Stavbou fasády, která byla v roce 1565 v realizaci, byl pověřen Andrea Palladio.

Interiér kostela je bohatě zdobený, najdeme zde díla Veroneseho (Klanění králů, Svatá rodina), Madonu od Giovanni Belliniho, další malby Antonia Negroponta či mramorové reliéfy Pietra Lombarda. Dále se zde nacházejí náhrobky dóžat Andrey Grittiho a Francesca a Alvise Contariniho.

https://venedig-kirchen.gerd-niemeier.koeln/index.php?view=chiese&ort_id=4&chiese_id=12 (něm.)
https://www.isevenezia.it/it/chiesa_e_convento/chiesa_san_francesco_della_vigna_cappelle/
(it.)
https://it.wikipedia.org/wiki/Chiesa_di_San_Francesco_della_Vigna (angl., n. aj.)

San Simeone Profeta

Kostel Simona Proroka ve čtvrti Santa Croce, zvaný také San Simeone Grande, pochází z 10. století. K podivuhodným epizodám historie jeho stavby patří ta, která vypráví o tom, že úřad pro hygienu v 18. století požadoval výměnu podlahy, protože zde byl pohřben člověk, který zemřel při morové epidemii. Ačkoli tato příhoda není dále doložená, zjistilo se při restaurátorských pracích, že zde opravdu existuje ještě jedna vrstva s další podlahou a náhrobky. Dnešní kostel získal svůj vzhled v ranném 18. století prostřednictvím Domenica Marguttiho. U prvního pravého oltáře trojlodí se nachází Uvedení do chrámu, jehož autorem je Jacopo Palma il Giovane, obraz byl dříve na hlavním oltáři. V levé kapli chóru se nachází sarkofág krásné ležící figury (1317), v níž je možné rozpoznat sv. Simona.

https://venedig-kirchen.gerd-niemeier.koeln/index.php?view=chiese&ort_id=2&chiese_id=61

Chiesa Il Redentore

Kostel Ježíše Vykupitele se nachází na ostrově Giudecca, je zároveň klášterním kostelem kláštera kapucínů. V roce 1575-1576 řádila v Benátkách morová epidemie, jíž padlo za oběť na padesát tisíc obyvatel. Vznikla myšlenka postavit nový kostel, který by každoročně navštěvoval dóže, a tak přimět rány osudu, aby pomalu odezněly. V roce 1576 učinil dóže Alvise Mocenigo v basilice sv. Marka slavnostní přísahu, když slíbil, že zasvětí Nejsvětějšímu vykupiteli nový kostel a každoročně v den, kdy skončila epidemie, slavnostně kostel navštíví na památku Boží Milosti. A tak tomu skutečně je, každým rokem se koná třetí neděli v červenci slavnost tohoto jména. Kostel patří spolu s dalšími patnácti ke společenství Chorus.

Pro zřízení nové stavby byl vybrán pozemek vedle malého kostelíka Panny Marie Andělské (Santa Maria degli Angeli) a kapucínské poustevny, který se nachází takřka uprostřed malého ostrova Giudecca, na němž jsou kromě tohoto kostela dnes ještě dvě další významné stavby - Chiesa Santa Eufemia a Le Zitelle, a tři luxusní hotely. V době vzniku se zde nacházel ještě kostel San Giacomo ze 14. století, který byl později sekularizován a srovnán se zemí. Budování byla věnována velká pozornost, záměrem bylo postavit velkou hlavní loď, která by mohla pojmout velké množství věřících. Tu kříží transept, příčná loď.

Stavebním plánem kostela byl pověřen architekt Andrea Palladio (1508 - 1580), jenž v krátké lhůtě předložil stavební výkresy, které se setkaly s všeobecným pochopením. Pro vysvěcení základního kamene byl vybrán svátek Nalezení sv. Kříže a v červenci 1577, kdy bylo vyhlášeno, že mor ustoupil, vedl nový dóže Sebastian Venier, hrdina bitvy u Lepanta první procesí. Vysvěcení se konalo 27. září 1592 patriarchou Lorenzem Priulim.

Fasáda je členěná trojdílně – dva úzké a jednoduše tvarované postranní části, které končí nahoře opakovými polotympanony (levá a pravá „polovina“ trojúhelníka, kopírující „celý“ trojúhelník ve střední části), slouží k umožnění přechodu mezi jednoduchou fasádou a druhou, perspektivistickou úrovní, jejíž dynamiku tvoří působivá kopule a dvě malé válcovité zvonice. Ke kostelu vede schodiště o patnácti stupních, které zaujímá šíři prostřední části fasády. Bylo vytvořeno na začátku 17. století.

Fasáda je úzce spojena s interiérem kostela. Jeho takřka kvadratická střední část je shodná s hlavní lodí, zatímco o polovinu užší postranní části naznačují prostor, který zaujímají dvě boční kaple. V prostřední intekolumnii, která je dvakrát širší než ty postranní, se otevírá jediný portál, vytvořený dvěma polosloupy, nad nimiž vystupuje trojúhelníkový štít. Kostelní vrata pokrytá olověnými pláty byla vytvořena v roce 1667 podle návrhu Zandomenica Gornizaiho.

Po stranách jsou v nikách umístěny sochy sv. Marka a sv. Františka. Fasáda je zdobená dalšími šesti sochami. Na lucerně kopule se nachází Vykupitel z roku 1593 ze dřeva pokrytého olovem, pravděpodobně dílo Gerolama Campagni. Zcela vně na rozích dolních polotympanonů pak sv. Antonín Paduánský a sv. Lorenzo Giustiniani z 18. století. U vstupu kostela je člověk překvapen světelnými poměry. Vstup je světlý a přátelský a na první pohled působí prostě. Hned za vchodem se nacházejí dvě velké křtitelnice, korunované bronzovou sochou. Interiér je členěn na tři části: loď, presbytář s kopulí a votivním oltářem a chórem pro mnichy.

Jednotlivé kaple mají pravoúhlý půdorys a jsou zastropeny plochou klenbou, v níž se nacházejí malá trojdílná okna ve tvaru oblouku (německý termín Thermenfenster podle antických therm, kde soužila k osvětlení zařízení, odtud je převzal právě Palladio do renesanční architektury, nazývají se také Diokleciánova okna). Při obcházení kostelem je obdivuhodná malba Francesca Bassana Narození Krista v první kapli vpravo. Basano mladší, narozen 1549 v Bassano del Grappa (podle toho jeho umělecké jméno), vlastním jménem Giambattista da Ponte, byl nejstarším synem Jacopa Bassana (1510 – 1592) a pracoval v dílně svého otce.

Ve druhé kapli je Ježíšův křest italského malíře Paola Veronese, vlastním jménem Paola Cagliariho, narozeného v roce 1528 ve Veroně (zemřel v roce 1588 v Benátkách). Ve třetí kapli pak Bičování Krista benátského umělce Tintoretta, vlastně Jacopa Robustiho (narodil se i zemřel v tomto městě, 1518 – 1594). Hlavní oltář byl vyveden podle návrhu P. Guiseppe da Vicenza kolem roku  1680. V sakristii jsou vystavena další díla těchto umělců.

Každoročně se 3. červnovou neděli koná na památku morové epidemie v roce 1576 Fiesta del Redentore, Svátek Vykupitele. Benátský patriarcha se slavnostním procesím za účasti mnoha duchovních přechází po dřevěném pontonovém mostě ke kostelu. Večer se slaví po Benátsku. Na Canale Giudecca jezdí ozdobené čluny se světly a květinami a hudbou nahoru a dolů.

https://www.venediginformationen.eu/kirchen/kirchen-in-venedig-teil-i/chiesa-il-redentore/chiesailredentore.htm
https://www.archweb.it/dwg/architetture_del_passato/Andrea_Palladio/Chiesa_del_Redentore/Chiesa_del_Redentore.htm

Chiesa di San Giobbe

Chiesa di San Giobbe (chrám sv. Joba) se nachází ve čtvrti Cannaregio poněkud skryt za obchodním děním Canale di Cannaregio, které je tepnou zdejšího života. Kostel je v Benátkách znám také pod jménem Sant'Agiopo in veneziano. Při jízdě po laguně zmíněným kanálem se kostel nachází vlevo zhruba na úrovni mostu Ponte dei Tre Archi. Před kostelem se nachází stejnojmenné náměstí, které na severní straně je ohraničeno kanálem Rio di San Giobbe. Kostel, jehož stavba započala v roce 1450, patří ke skupině kostelů označovaných jako Chorus Venezia.

Příběh kostela začíná u nadace kazatele Giovanniho Contariniho. Ten nechal v roce 1378 zřídit chudobinec, jehož modlitebna byla vysvěcena jménem proroka Joba. Několik let po Contariniho smrti se dostala do vlastnictví minoritů (františkánů), kteří započali se stavbou budovy v gotickém stylu, jakož i kláštera. Za stavbu byli zodpovědni architekti Antonio Gambello a Lorenzo di Gian Francesco.

Stavba kampanily byla dokončena v roce 1464. V 15. století byl kostel, známý kázáními františkánského mnicha San Bernardino da Siena (1380 – 1444), přestavěn dóžetem a humanistou Cristoforo Morem převážně v renesančním stylu. Christoforo Moro se narodil v roce 1390 v Benátkách, byl šedesátým sedmým benátským dóžetem a vládl v letech 1462 – 1471, nedožil se tedy dokončení jím iniciované přestavby. Po ní byl kostel zasvěcen sv. Jobovi a Bernardovi. Úpravy, které provedl Pietro Lombardo (1435 - 1515) patří k prvním renesančním realizacím v Benátkách. Zřejmé jsou i toskánské vlivy, především v Capella Martini se stropem z glazované keramiky, prý dílem Lucy della Robbia, florentského sochaře 15. století. Jednolodní interiér je charakteristický zdobenými pilíři v Lombardově stylu. V 16. století byl kostel vyzdoben malbami slavných benátských malířů.

Některé z nich je zde možné vidět dodnes, např. díla Bonifacia de´ Pitatiho, Savolda, Vivariniho a Previtaliho, zatímco díla Belliniho, Carpaccia a Basaitiho jsou vystavena v Gallerii dell´ Accademia. V roce 1812 byl kostel a klášter na základě Napoleonova výnosu uzavřen. K areálu patřila mimo jiné také vinice a botanická zahrada, kterou založili mniši. Budova byla dlouhá desetiletí zavřena, až kostel, jehož farníci připadli mezitím k farnosti San Geremia, byla opět v roce 1952 otevřena.

K nejvýznamějším uměleckým dílům patří malba Bonifacia de´ Pitati, zobrazující Madonu s dítětem, svatým Františkem, Chiarou, Petrem, Ondřejem a Joachimem na třetím oltáři, jakož i malbu Compagnia dei barcaioli e gondoliéři (Společnost člunařů a gondoliérů) na následujícím oltáři, oltářní obraz Parise Bordone se svatým Ondřejem, Petrem a Mikulášem, patrony těch, kteří žijí na moři. Dále vepředu je Cappella Contarini, která odpovídá někdejší modlitebně ze 14. století, v níž kázal svatý Bernard a kde je pochován i zakladatel Giovanni Contarini. Krásný oltářní obraz od  Girolama Savolda zpodobňuje narození Krista.

Následuje sakristie, další místnost ze 16. století s originálním kazetovým stropem s vyobrazeními proroků a svatých ze Starého zákona. Na oltáři se nachází nádherný triptych Antonia Vivariniho se scénou zvěstování s postavami Antonína Paduánského a archandělem Michaelem. Za mřížemi se nacházejí dnes tři sochy sv. Bernarda ze Sieny, svatého Biskupa Ludvíka (z Toulouse) a svatého Antonína Paduánského Petra Lombarda, kteří zdobí vnější portál. V sakristii je rovněž zachována významná malba Andrey Previtaliho: mystická svatba svaté Kateřiny Alexandrijské. Od Pietra Lombariho pochází rovněž výzdoba presbytáře korunovaného kupolí.

Na podlaze presbytáře se nachází mramorový náhrobní kámen dóžete Cristofora Mora, který se zasloužil o přestavbu kostela a zasvěcení svatému Bernardovi. U chodby k východu by si návštěvník neměl nechat ujít skvostnou kapli Cappella Martini. Strop z glazované keramiky zobrazuje Boha Otce obklopeného čtyřmi evangelisty.

Velmi zajímavý je prostor vnějšího vchodu do kostela. Nad gotickým hlavním portálem se nachází luneta s reliéfem sv. Františka a proroka Joba, kteří klečí před božskými paprsky.

https://www.venediginformationen.eu/kirchen/kirchen-in-venedig-teil-i/san-giobbe/san-giobbe.htm

Sv. Bernard a sv. Antonín Paduánský

V průběhu pochůzek po benátských kostelích se nápadně opakuje jméno jednoho svatého, kterého znám pro jeho nápadné atributy (v ruce drží jezulátko a v druhé bílou lilii) vlastně od dětství, totiž Antonína z Padovy (v paměti ho mám zafixovaného jako sv. Antonína Paduánského). Nenapadá mě, jaký důvod je jeho častý výskyt právě v Benátkách (není např. jejich patronem, tím byl Theodor a později evangelista Marek), zvláště když původem není Ital, nýbrž Portugalec (dokonce se nejmenoval původně ani Antonín), ale chtěl jsem se alespoň podívat blíže na jeho osudy. U tohoto kostela ovšem souvislost vidět možné je, v setkání sv. Antonína se sv. Františkem a následující osudy. Stejně tak nápadné je jméno sv. Bernarda, který ovšem rovněž pochází odjinud a je zakladatelem jiného řádu, cisterciáckého. Zda je ona církevní reforma, s níž je Bernard z Clairvaux spojován, oním momentem, proč je mu zasvěcen třeba kostel sv. Joba (pojednávaný v předchozím příspěvku), neumím posoudit.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_z_Padovy
https://de.wikipedia.org/wiki/Bernhard_von_Clairvaux