Architektonické skvosty v Benátkách (III)

Ani nyní nejsme u konce. Naopak jsem narazil na pozoruhodné souvislosti, jako jsou nerealizované Palladiovy návrhy či takřka hororové příběhy osudů majitelů některých staveb (Palazzo Dario), jimž jsem nemohl odolat.

Ca' Corner della Regina

Benátský palác ve čtvrti Santa Croce u Velkého kanálu. Rod Corner (také Cornaro) patří k významným, nejstarším patricijským rodinám v tomto městě, která odvozovala svůj původ až kamsi k Římanům. Kateřina Cornaro, královna na Kypru, se narodila v roce 1454 v malém gotickém paláci, který stál na místě dnešní stavby. Od ní se odvozuje také název della Regina. Dnešní barokní palác je daleko rozsáhlejší a vznikl po koupi několika sousedních budov, na jejichž pozemku posléze vznikl. Je to jeden z posledních velkých benátských paláců. Postavil ho v letech 1724 až 1727 architekt Domenico Rossi pro prokurátora San Marca Andreu Cornera (1671–1743). Vzhledem ke komplikovaným vlastnickým vztahům v pozemcích byla stavba orientovaná spíše do výšky než do šířky. Catterino Cornaro, poslední příslušník větve Corner S. Cassian, odkázal palác papeži Piovi VII. Stavba se pak stala na nějaký čas Monte di Pietà (specifický druh banky, neorientovaný na zisk), a posléze sídlem historického archivu Bienále Benátky. Palác byl v letech 2004 – 2006 důkladně rekonstruován.

https://de.wikipedia.org/wiki/Ca%E2%80%99_Corner_della_Regina
https://venedig.jc-r.net/palazzi/corner-della-regina.htm
https://en.venezia.net/venice-ca-corner-regina.html

Ca' da Mosto

Palác ze 13. století a nejstarší budova na Velkém kanálu leží nedaleko Ponto di Rialto ve čtvrti Cannaregio, nejhustěji osídlené části Benátek. Je to jedna z mála budov s autentickou benátsko-byzantskou substancí a svým typem představuje casa fondaco, to znamená dům obchodníka, ve kterém bydlel a měl zároveň sklad svého zboží. Nad okny piano nobile se nacházely reliéfní desky v byzantském stylu, tzv. paterae. Na předgotické piano nobile navazovala nástavba v 16. století, nejvyšší patro pochází až z 19. století. Na nádvoří se zachovaly nekryté schody.

Rodina Da Mosto, v jejímž majetku palác byl od poloviny 13. století do roku 1554, nebyla ale stavebníkem domu. V domě se narodil Alvise Cadamosto, zvaný také Ca' da Mosto, obchodník a objevitel (např. Kapverdských ostrovů) ve službách portugalského prince Jindřicha Mořeplavce. Později zde vznikl Al Lion Bianco, ve své době nejznámější hotel, ve kterém bydleli i monarchové (Josef II., ruský car Pavel I.). Po zániku Benátské republiky byly majetkové vztahy nejasné a palác začal pustnout. Teprve v 19. století si někdo vzpomněl na slavného mořeplavce a nechal zde umístit pamětní desku. Voda nicméně neblaze působila a nadělala velké škody zvláště v dolním patře stavby, která se teprve v posledních letech začíná restaurovat.

https://de.wikipedia.org/wiki/Ca%E2%80%99_da_Mosto
https://venedig.jc-r.net/palazzi/ca-da-mosto.htm

Palazzo Grimani (di San Luca)

Renesanční palác se nachází na Velkém kanálu nedaleko mostu Ponto di Rialto. Byl zřízen v roce 1556 pro prokurátora San Marca Girolama Grimaniho, autorem je architekt původem z Verony Michele Sanmicheli, známý také jako stavitel pevností; palác je jeho pozdní dílo. Návrh podal i Andrea Palladio, proslulý benátský architekt, později jej zveřejnil ve svých Quattro libri dell'architettura (1570). Původně neplánované druhé patro bylo připojeno pod vedením Giangiacomo de' Grigiho v roce 1559.

Je to zajímavá architektura. V přízemí dominuje triumfální oblouk po celé výši podlaží, v dalších patrech se opakuje prvek větších oblouků na různých místech. Ostatní oblouky a okna v přízemí jsou nižší, jejich poloha nad sebou naznačuje přítomnost mazanina. Vnější velké okenní oblouky jsou prvkem, který bychom mohli najít také v paláci Palazzo Bevilacqua ve Veroně, které je rovněž dílem tohoto architekta. Zatímco v přízemí je prostor fasády členěn pilastry, ve vyšších patrech to jsou sloupy. Poprvé v benátské architektuře zde můžeme vidět celkový průběžný balkón.

V průběhu dějin byl palác využíván jako poštovní úřad, později také jako budova apelačního soudu. Od roku 1981 se stává majetkem státu, v roce 2001 se dostává do gesce ministerstva kultury, od roku 2008 je po důkladné rekonstrukci využíván ke kulturním pořadům.

https://de.wikipedia.org/wiki/Palazzo_Grimani
https://de.wikipedia.org/wiki/Palazzo_Bevilacqua

Palazzo Agnusdio o dei quattro Evangelisti

Palác ze 14. století je dnes v soukromém vlastnictví, obě pojmenování stavby vycházejí z různých dekorativních prvků na fasádě v přechodném stylu mezi byzantinským a gotickým stylem. Agnusdio, beránek boží, se nachází na malé kamenné ozdobné desce s ikonou tohoto křesťanského symbolu nad vodním portálem. Druhé jméno, čtyř evangelistů, odkazuje k jejich zpodobení u oblouků pětiobloukové loggie. Krajní opěry loggie vlevo i vpravo nejsou sloupy, nýbrž pilíře, na nichž jsou patrné ještě dnes otvory pro upevnění okenic. Palác má půdorys ve tvaru „C“ s nádvořím na Calle va al Forno. Stavba je dnes důkladně zrekonstruovaná. Za pozornost stojí také lunety portálu vlevo s postavami třech andělů, kteří drží znak města. Palác lze srovnávat s Palazzo Contarini dalla Porta di Ferro.

https://venedig.jc-r.net/palazzi/agnusdio-o-dei-quattro-evangelisti.htm
https://www.carto.net/andre.mw/photos/2008/04/05_venice_dorsoduro_san-polo_girocitta/20080405-112121_palazzo_agnusdio_oder_dei_quattro_evangelisti_und_rio_della_pergola.shtml

Palazzo Ariani Minotto Cicogna

Palác ze 14. století, používaný dnes jako škola, je pozoruhodný svou loggií s renesanční kružbou, kterou oceňoval i John Ruskin. Během restaurování byla kompletně demontována a znovu sestavena. O tom, jak vypadal zchátralý stav stavby v 19. století, podává svědectví fotografie Domenica Bresolina, nekryté schodiště je zachyceno na kresbě z téže doby. V roce 1844 bylo první patro ještě obýváno komtesou Cicognou, kolem roku se dostal palác do majetku rodiny Pajaro, jak o tom referuje Pietro Selvatico. Architekti srovnávají stavbu s podobnými paláci – Palazzo Minotto ai Tolentini, Palazzo Minotto all´Ranzolo Rafael, Palazzo Minotto Barbarigo. První z nich je ze 17. století, stejně jako druhý, anonymní stavba, u níž neznáme architekta. Třetí malý palác má pozoruhodné supraporty od Giambattisty Tiepola, které byly v šedesátých letech minulého století prodány, a v roce 2002, v době, kdy došlo k důkladné rekonstrukci paláce, vráceny.

https://venedig.jc-r.net/palazzi/ariani-minotto-cicogna.htm
https://www.panoramio.com/photo/66788529

Palazzo Balbi

Palác na prominentním místě Velkého kanálu, totiž jeho prvního záhybu (volta di Canal) byl postaven v první polovině 16. století, údajně pro Alessandra Vittoriu, jméno má podle zadavatele Nicolo Balbi di Girolamo (1540-1591), který měl postavení capitano von Mestre. Jak vyplývá z Balbiho testamentu, bylo první patro a příslušný mezzanin pronajat Almoro Pisanimu a jeho bratřím. Loggie s třemi oblouky nesou zdvojené sloupy, což je charakteristickým prvkem několika dalších paláců. Stavba je chválena dobovými architekty, architekt Tommaso Temanza píše ještě v roce 1773, že stavba je "in vero molto magnifica ma negli ornati scorretta e licenziosa". V 19. století se palác dostal do vlastnictví obchodníka s uměním Michelangelo Guggenheima, v roce 1971 jej získal kraj Veneto. V jednom sále je zachovaná nástropní freska Giacomo Guarany, datovaná mezi lety 1760 a 1770.

https://venedig.jc-r.net/palazzi/balbi.htm

Palazzo Barbarigo della Terrazza

Stavba architekta Bernardina Contina z let 1566-1570, orientovaná hlavní fasádou na Rio de San Polo, přestože se nachází na Velkém kanálu, je charakteristická svou výraznou rohovou fasádou, která paláci, dnes v soukromém vlastnictví, dala jméno. V devatenáctém století zdědil palác rod Giustinianů. Dnes se v budově nachází Benátské studijní centrum, orientované na hudbu a dějiny umění, centrum vypisuje rovněž pracovní a pobytová stipendia. V části budovy (v mezzaninu) je dnes hotel, v jiné části bydlí rodina Loredan.

https://venedig.jc-r.net/palazzi/barbarigo-della-terrazza.htm

Palazzo Barzizza

Začátky pozoruhodné stavby lze datovat do 13. století, kdy vznikla loggie s pěti oblouky piano nobile v byzantinském stylu a mramorovou inkrustací, stejně jako loggie se čtyřmi oblouky v mezzaninu. V době gotiky byla fasáda přebudována a připojeno okno v pravém křídle, které nahradilo někdejší izolované starší okno. Zachoval se také poněkud zvětralý portál s obloukem jako zbytek arkády typického domu casa-fondaco, který je srovnatelný svou kvalitou s podobným portálem v Corte del Milion, nedávno (2004) restaurovaným. Další přestavbu lze datovat do 18. století, když byly předělány levé křídlo a poslední patro a přidány balkony. Ze 17. století pochází předsazení pravého křídla a další prvky. Nejpozději v této době bylo zazděno pět oblouků portiku.

Jméno dala paláci rodina Barzizza pocházející z Bergama, která obývala budovu teprve v 18. století. Kdo byl původním stavebníkem a majitelem není známo.

https://venedig.jc-r.net/palazzi/barzizza.htm
https://www.panoramio.com/photo/20552047

Palazzo Labia

Barokní palác ve čtvrti Cannaregio, v blízkosti místa, kde vlévá Canale di Cannaregio do Canal Grande byl postaven v 17. – 18. století a je tedy jedním z posledních velkých benátských paláců. Dekorace velkého tanečního sálu je dílem Giovanni Battisty Tiepola. Hlavní fasáda je orientována ke kanálu Cannaregio, skromnější, s pouhými třemi osami oken na Velký kanál. Třetí fasáda směřuje na San Geremia, kostel a stejnojmenné náměstí. Oba pověření architekti, Andrea Cominelli a Alessandro Tremignon, vcelku neznámí, jsou pod zřetelným vlivem Baldassare Longheny. V přízemí jsou fasády ke kanálům členěny dórskou rustikou a v horních patrech pak iónskými a dórskými sloupy. Před okny se nacházejí balustrády a mezi okny skulptury různých hlav. Nápadní jsou korunovaní orli (ikony ve znacích rodu Labia). Taneční sál přes dvě patra od Giorgi Masariho je umístěn ve středu budovy. V návaznosti na něj se nachází kvadratické vnitřní nádvoří s rustikujícími dvojsloupy v přízemí.

Rod Labia pochází z Katalánie a přišel do Benátek s bájným bohatstvím. Byla první rodinou, která byla podle „rozhodnutí Velké rady“ (serrata del Maggior Consiglio, 1297)  po zaplacení sta tisíc dukátů v roce 1646 přijata do benátského patriarchátu. Nádherný palác měl podtrhnout význam rodu na pozadí starousedlíků. Tiepolovy fresky v tanečním sále zadal pravděpodobně Paolo Antonio Labia. O něm se vypráví, že vyhodil zlatý příbor z okna se slovy: Ať jej mám nebo nemám, jsem stále Labia (slovní hříčka - L'abia o no l'abia, sarò sempre L'abia). Jeho matka, rozená Civranová, prý velice krásná žena, byla zpodobněna Tiepolem jako Kleopatra.

Po pádu republiky přišli Labiové o své jmění a odstěhovali se do Rakouska. Na začátku 19. století získal palác jeden z Lobkowiczů, později se dostal do majetku vídeňského Izraelského dobročinného spolku (nadace), který rozprodal inventář a rozdělil budovu na byty. V roce 1850 se nacházelo v piano nobile padesát tkalcovských stavů, v horním patře pila. V roce 1890 chtělo město budovu koupit, přestože zde mělo již pronajaté místo pro obecnou školu. Do roku 1951 palác střídal majitele a stále více upadal. V roce 1945 explodoval v blízkosti člun s municí a palác a Tiepolova freska byly poškozeny. 

https://de.wikipedia.org/wiki/Palazzo_Labia
https://www.visit-venice-italy.com/palaces-venice/palace-labia-venice-cannaregio.htm

Nerealizované návrhy paláců Andrey Palladia

Ve svém hlavním díle „Čtyři knihy o architektuře“ (Quatro Libri  dell´Architettura, 1580), Palladiovo hlavní teoretické dílo o architektuře, obsahuje dva návrhy. Zatímco v chrámech Il Redentore, San Giorgio Maggiore a fasádě San Francesco della Vigna vytvořil pravděpodobně nejvýznamnější příklady sakrálních staveb v Benátkách, zůstaly jeho návrhy paláců, ale i jeho návrh na Ponte di Rialto na papíře. U obou návrhů nejsou, na rozdíl od ostatních paláců, které ve své práci popisuje, uvedeni zadavatelé staveb. Na začátku 17. kapitoly  Quattro Libri popisuje Palladia návrh stavby pyramidální formy s použitím třech sloupových řádů (dórský, jónský a korintský) pro fasádu. Není ovšem řečeno, ke kterému místo se plán vztahuje. A. Foscari se domnívá v jednom článku, že novostavba byla zamýšlena pro obě střední části paláce Mocenigo u San Samuele, přinejmenším v grafice od A. Zuchhiho jsou paláce tzv. Casa Nuova označeny jako Architettura di Andrea Palladio. Na základě skutečně realizovaného půdorysu a návrhu poukazuje Foscari na některé paralely, zároveň ale nelze vysvětlit některé podstatné rozdíly (Foscari řeší šikmé zdi fasády u tzv. portego, centrálního sálu, postranní schodiště aj.). Je tu ale ještě jedna hypotéza při bádání všeobecně akceptovaná, že návrh se vztahuje na Palazzo Grimani u San Luca, který nakonec postavil Michele Sanmicheli (začátek stavby 1550). Existují i další výsledky bádání, podle nichž se návrh nevztahuje ani pro palác Grimani, ani pro Mocenigo, nýbrž jako náhrada gotického Palazzo Contarini degli scrigni/Corfu. Důvodem pro tuto domněku je takřka dokonalá shoda tvaru pozemku a skutečnost, že zadavatelé – Contariniové z San Trovasa – byli zadavatelé vily Contarini Camerini v Piazzola sul Brenta, jehož základ ze 16. století je připisován Palladiovi. Druhý návrh je jednoznačně označen pro místo stavby v Benátkách a počítá rovněž se třemi sloupovými řády. Postranní místnosti měly mít klenbu, palác měl být dokonce podsklepen.
Jak fasády, tak základní vyměření ukazují, že Palladiovy představy neodpovídají tehdejší benátské praxi. Klasické benátské třídílné schéma s centrálním portego (sálem), které bylo pro dobu charakteristické, vlastně „povinné“, Palladio zcela opouští, trojdílnost fasád s centrálními loggiemi ustoupila přísně parataktickému členění fasády se středním rizalitem. Právě tato trojdílnost byla až do doby staveb venezia minore normou, a zřejmě proto se Palladiovo řešení, také i pro nereálné představy, k nimž patřilo podsklepení, neprosadily.

https://venedig.jc-r.net/andrea-palladio-palastbau.html

Palazzo Dario

Palazzo Dario je jedním z nejznámějších paláců v Benátkách. Nachází se ve čtvrti Sestiere přímo na Velkém kanále u ústí Rio delle Torreselle. Korpus stavby odpovídá italské gotice, která byla v Benátkách rozšířená, fasáda je ale renesanční. Budovu postavil v roce 1479 Giovanni Dario, sekretář senátu Benátské republiky, stavbou pověřil architekta Pietra Lombarda. Když Dario zemřel, zdědil majetek Vincenzo Barbaro, syn Giacoma Barbaro, zeť Giovanniho. Ten byl i vlastníkem stejnojmenného paláce, který leží v blízkosti San Vio a vzal si Mariettu, dceru Giovanniho Daria. Palác zůstal ve vlastnictví rodiny do doby, kdy jej Alessandro Barbaro, člen poslední Rady deseti Benátské republiky a „Consigliere Aulico del Tribunale Supremo di Verona“, prodal arménskému obchodníkovi.

Palác bývá popisován jako jeden z nejcharakterističtějších staveb v Benátkách a srovnáván často s palácem Ca´Oro. Jeho zvláštní krása zaujala Johna Ruskina, významného britského spisovatele a historika umění, který popisuje do detailů zdobnost mramoru v paláci. Neogotický balkón byl přidán v 19. století. Protože si stavba sedá, naklání se zřetelně levá část fasády.

V roce 1908 namaloval francouzský impresionista Claude Monet sérii obrazů v téže perspektivě, ale za různých světelných a atmosférických podmínek, dnes se tyto malby nacházejí v Art Institute v Chicagu. Charakteristickým a nepřehlédnutelným prvkem jsou vysoké komíny, které patří k typickému benátskému stavebnímu stylu a patří k málo exemplářům, které se dochovaly dodneška.

Palác je spojen s tragickými osudy, které, jak se zdá, pronásledují jeho vlastníky, počínaje již Giovannim Dariem. Jeho dcera Marietta se po bankrotu svého muže zabila. Také syn obou, Vincenzo, skončil tragicky na Krétě.

Na začátku století prodala rodina Barbaro palác, jak už zmíněno, Arbitu Abdollovi, arménskému obchodníku se šperky, který zbankrotoval brzy nato, co přesídlil do této budovy. V následujícím desetiletí spáchal Radon Brown se svým životním partnerem sebevraždu ve zdech paláce, pravděpodobně na základě skandálu způsobeného jejich vztahem, který byl v té době společensky nepřijatelný. Palác pak koupil Charles Briggs, na něhož byl ovšem vyvíjen nátlak, aby opustil Benátky, neboť kolovaly rovněž fámy o jeho homosexualitě. Briggs uprchl do Mexika. Mezi potenciálními kupci pak byl tenor Mario Del Monaco, který přerušil jednání, když se stal během dolaďování smlouvy o koupi obětí dopravní nehody, jejíž následky mu po dlouhá léta komplikovaly život.

Hrabě Conte Giordano delle Lanze, který byl vlastníkem paláce v sedmdesátých letech, byl zabit úderem vázy, který mu uštědřil osmnáctiletý chorvatský námořník, který s ním žil. Ten poté uprchl do Londýna, kde byl rovněž zavražděn. Palác koupil Christopher „Kit“ Lambert, manažer rockové skupiny The Who. Krátce nato přišel o život v Londýně při pádu ze schodů, také v tomto případě existují spekulace o sebevraždě.

Na začátku osmdesátých let koupil palác Dario benátský obchodník Fabrizio Ferrari, který zde žil se svou sestrou Nicolettou. Také on krátce nato zkrachoval, zatímco jeho sestra zemřela při dopravní nehodě několik metrů od svého auta, které se převrátilo.

Na konci osmdesátých let získal palác investor Raul Gardini, který jej původně chtěl dát své dceři jako dar. Finančník po sérii hospodářských neúspěchů a zapletení do skandálu „Tangentopoli“ (italské slovo označuje úplatkářské, korupční skandály) za nevysvětlených okolností spáchal sebevraždu. Dům, provázený temnými sériemi sebevražd, zůstal dlouhou dobu neprodejný. Dnes je majetkem amerického koncernu.

https://de.wikipedia.org/wiki/Palazzo_Dario
https://www.rocaille.it/ca-dario/ - i Monetovy obrazy, interiéry aj.

Paláce v benátkách
https://venedig.jc-r.net/palazzi/

Celý portál benátských památek
https://venedig.jc-r.net/