Architektonické skvosty v Benátkách (II)

Jak jsem mohl tušit, dostal jsem se přece jen ani ještě ke zlomku toho, co bych si představoval. Tak jsem uzavřel předchozí příspěvek o památkách v Benátkách. Samozřejmě jsem si vědom toho, že vlastní téma mi umožňuje vytvořit pouhý fragment něčeho, k čemu bych přece jen rád poukázal. Vzpomínám si, když jsem turistické průvodce nosil v síťovce, každý týden plnou, z knihovny ve drážďanské Photenhauer Straße, vlastně naproti domu, kde jsem bydlel, v okamžiku, kdy tam přivezli jako jakousi kulturní dotaci ze západních spolkových zemí kamion knih, do té doby prakticky nedostupných. Mezi nimi byl 27dílný průvodce uměleckých památek Itálie. Ten jsem tenkrát jen během jednoho odpoledne prolistoval. Pokračujme tedy dále:

Santi Giovanni e Paolo

Význam, který oficiálně Benátky přikládají dominikánům jakožto stavitelům tohoto největšího gotického chrámu ve městě, se ukazuje ve skutečnosti, že zde našlo poslední odpočinek 27 dóžat. Na jejich hrobech lze číst historii města, místního stavitelského umění od pozdní gotiky až do doby baroka. Vyvrcholení nachází v hrobě Alvise Moceniga, který zaujímá celý vnitřní portál kostela. Jeho protipólem je neméně imposantní barokní oltář, který koncipoval Baldassare Longhena. Mezi četnými uměleckými díly, které obohacují interiér jinak nápadně asketického božího stánku žebravého řádu, budí pozornost obrazy Giovanniho Belliniho, Lorenza Lotta, Paola Veronese a Giovanni Battisty Piazzetty. Za pozornost stojí i nádherná fasáda zdobená mramorovými intarziemi a reliéfy, která patří sousedící budově Scuola Grande di San Marco, kde je dnes umístěna nemocnice.

Historie třílodní sloupové baziliky s příčnou lodí, cihlové stavby ve čtvrti Castello, začíná v roce 1245, kdy dóže Jacopo Tiepolo daroval řádu dominikánů pozemek na okraji města ve značné vzdálenosti ke konkurenčnímu kostelu „Frari“, žebravému řádu františkánů, kteří získali stavební pozemek už v roce 1234. Kdy začala stavba kostela, který v místní řeči je nazýván „Zanipolo“, není známo, první datum, které je uvedeno v prostoru transeptu, je 1369. V roce 1430 byl kostel vysvěcen, v polovině 15. století byl dostavěn chór a na konci tohoto století dokončena kopule. V roce 1458 bylo na základě příspěvků dostatek financí na to, aby mohl být osloven architekt Bartomeo Bon se zakázkou na portál, v němž byly integrovány antické sloupy z Torcella (ostrov v benátské laguně, kde se nacházejí jakési „původní Benátky“).

V letech 1575 až 1582 založilo laické Růžencové bratrstvo kapli Cappella del Rosario jako upomínku na námořní bitvu u Lepanta. Kaple, vytvořená podle návrhu Alessandra Vittorii, podlehla v roce 1867 požáru a její dnešní podoba je výsledkem obnovy z roku 1913. V letech 1638 až 1663 byl pořízen, jak už zmíněno, hlavní oltář podle návrhů Baldassare Longheny a Francesca Cavrioliho. Na začátku 18. století byla přistavěna Cappella di San Domenico.

https://de.wikipedia.org/wiki/Santi_Giovanni_e_Paolo_%28Kirche_in_Venedig%29
https://www.basilicasantigiovanniepaolo.it/basilica/
https://zloris.blogspot.cz/2013/01/chiesa-dei-ss-giovanni-e-paolo-san.html (it., podrobně)
https://www.arte.it/guida-arte/venezia/da-vedere/chiesa/basilica-dei-santi-giovanni-e-paolo-964
https://www.bambiniavenezia.it/place/basilica-dei-santi-giovanni-e-paolo/

San Zaccaria

Již mramorová fasáda kostela vzdáleného pouhé dvě tři minuty chůze od Dóžecího paláce je pastva pro oči. V interiéru pak najde návštěvník několik významných uměleckých děl, z nichž na prvním místě je třeba uvést Sacra Conversazione (Panna Maria s děťátkem), hlavní dílo Giovanni Belliniho. Kampanila pochází z 12. století z kostela, který stál na tomto místě před současnou stavbou, a tím patří k nejstarším benátským zvonicím.

K farnosti San Zaccaria (sv. Zachariáše, otce Jana Křtitele) patří též bazilika San Giorgio Maggiore na stejnojmenném ostrově. Klášter patří vedle kláštera San Lorenzo k nejstarším a nejvýznamnějším ženským klášterům Benátek, kam umisťovali bohatí měšťané své neprovdané dcery. Údajné založení kláštera byzantinským císařem Lvem V. je pouhý legenda. Pravděpodobnější je, že jej založil 11. benátský dóže Giustiniano Partecipazio, který vládl v letech 827 až 829 a v jehož testamentu je založení zmíněno. Raná historie kláštera je spojenataké s dramatickou událostí: Po mši, kdy byla budova vysvěcena, byl 13. dóže Pietro Tradonico zabit spiklenci. Další vladař, Vitale Michiel II., byl v roce 1172 zavražděn v blízkosti kláštera.

https://de.wikipedia.org/wiki/San_Zaccaria
Belliniho Sacra Conversaazione
https://de.wikipedia.org/wiki/San_Zaccaria#mediaviewer/File:Giovanni_Bellini_Sacra_Conversatione.jpg

Scuola di San Giorgio degli Schiavoni

Bratrstvo Dalmatinců (tj. dalmatských Italů, Schiavoni) bylo založena v roce 1452 bohatými kupci za účelem podpory starých chudých námořníků z jejich vlasti a výchovy jejich dětí. Rada deseti, Consiglio dei Dieci, jedno z nejvýznamnějších grémií v systému Benátské republiky, ustavené v roce 1310, uznalo v roce 1451 bratrstvo, které vzniklo již ve 14. století. Jejich shromáždění se zprvu konala v blízkosti kostela Chiesa di San Giovanni di Malta, kolem roku 1500 pak získalo Hospitál svaté Kateřiny u Rio San Antonino v blízkosti  Fondamenta degli Schiavoni ve čtvrti Castello. Nová stavba vznikla podle plánů architekta Giovanniho de Zan. Dvoupatrová fasáda budovy se řídí vzorem architektury Jacopa Sansovina, nad portálem se nachází reliéf sv. Jiří Drakobijce od Pietro da Salò z roku 1552.  V interiéru se nachází malířský cyklus ze začátku 16. století, jehož autorem je Vittore Carpaccio. Ve  vzdušných a elegantních scénách, typických pro malíře, zachycuje život patronů dalmatských Italů sv. Jiřího, sv. Trifona a sv. Hieronyma (Zkrocení lva, sv. Hieronymus ve studovně aj.). Pak tu jsou také obrazy benátského malíře Jacopo Palmy ml..

https://de.wikipedia.org/wiki/Scuola_di_San_Giorgio_degli_Schiavoni
https://www.invenicetoday.com/tour/scuole/giorgio.htm

Muzeum Peggy Guggenheimové

Jedno z míst, kam by bezpodmínečně měl zajít návštěvník Benátek, který se zajímá o moderní umění. Peggy Guggenheimová byla neteř magnáta Solomona R. Guggenheima, jehož muzea najdeme po celém světě (první, nejslavnější v New Yorku podle návrhu F. L. Wrighta, další v Bilbao, plánují se v Hongkongu či Rio Janeiru) a manželkou výtvarného umělce Maxe Ernsta. Umělecká sbírka Peggy Guggenheimové (1898 – 1979) zahrnuje především díla meziválečné avantgardy, Picassa, Dalího, Ernsta, Kandinského, Brâncușiho, Magritta či Jacksona Pollocka. Plastika Angelo della Città (Anděl města) Marino Mariniho. Sbírka Peggy Guggenheimové je nejdůležitějším muzeem v Itálii pro evropské a americké umění první poloviny 20. století, píše česká Wikipedie. Sbírka se nachází v paláci Palazzo Venier dei Leoni, otevřena byla v roce 1980.

Peggy Guggenheimová začala sbírat umění v roce 1938 a v tomto roce otevřela v Londýně galerii Guggenheim Jeune. V následujícím roce galerii opět zavřela a plán vybudovat muzeum moderního umění ztroskotal. V roce 1941 uprchla Peggy s Maxem Ernstem z Evropy do New Yorku. V letech 1942 až 1947 vedla na Manhattanu modernistickou galerii Art of this Century, která byla zároveň muzeem. Po uzavření galerie se přestěhovala do Benátek a v roce 1948 vystavovala na benátském bienále. V roce 1949 koupila Palazzo Venier dei Leoni, nedokončený palác z 18. století, jehož stavba nikdy nepokročila přes první patro. Kromě obytné funkce byl už tenkrát využíván jako výstavní prostor. Na začátku 60. let Peggy Guggenheimová přestala sbírat umělecká díla, důvodem byl její odpor vůči pop-artu a prudce stoupající ceny. V roce 1969 vystavila svou sbírku v Guggenheimově muzeu v New Yorku. Nakonec se rozhodla přenechat sbírku Guggenheimově nadaci, ta ji po její smrti (1979) vystavila podle podmínky, že musí zůstat v Benátkách.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sb%C3%ADrka_Peggy_Guggenheimov%C3%A9
https://www.guggenheim-venice.it/
Galerie Academia
https://www.gallerieaccademia.org/

Museo storico navale a Arsenal

Museo storico navale je muzeem italského námořnictva.  Nachází se na náměstí Campo San Biagio v blízkosti  Arsenalu. Muzeum dokumentuje historii námořní plavby obecně i její vývoj v Benátské republice a v Itálii. V pěti podlažích se ve 42 sálech na ploše zhruba 4000 čtverečních metrů může divák seznámit se zbraněmi, modely lodí (těmi celá historie v 17. století začala, sbírka se jmenovala La Casa dei Modelli, rekonstrukcemi, uniformami, vlajkami, námořními mapami a dalšími předměty souvisejícími s tématem. Je tu také oddělení věnované švédské námořní plavbě.

V Arsenalu se pak nachází Padiglione delle Navi, sbírka plavidel, gondol, člunů či sportovních lodí atd. K muzeu patří také kostel San Biagio, v němž jsou uloženy pozůstatky benátského admirála Angela Ema. Arsenal je název loděnice, zbrojnice a námořní základny (přístavu). Slovo je odvozeno z arabského darsiná-a, což znamená pracoviště. Se stavbou se začalo v roce 1104 na dvou bažinatých ostrovech v městské čtvrti Castello. Tyto loděnice, které je možné považovat za největší výrobnu v Evropě před obdobím industrializace, byly také vzorem všech dalších evropských loděnic. Jen rozměr 32 hektarů, tedy celé desetiny historického centra Benátek, je výmluvným dokladem hospodářského významu této instituce. Arsenal popisuje dokonce Dante Alighieri ve své Božské komedii (Peklo, XXI. zpěv). Pro představu toho, jakého objemu výroby byl Arsenal schopen, může sloužit údaj, že v roce 1570 (to už byly loděnice poněkolikáté rozšířeny) se zde ve válce proti Turkům vyrobilo během dvou týdnů sto galér.

https://de.wikipedia.org/wiki/Museo_storico_navale
https://www.lonelyplanet.com/italy/venice/sights/museums-galleries/museo-storico-navale (angl.)

https://de.wikipedia.org/wiki/Arsenal_%28Venedig%29

Ca’ Rezzonico

Ca’ Rezzonico  je palácem v jehož zdech se nachází umělecká díla, která reprezentují “benátský styl XVIII. století”. Palác byl postaven architektem Baldassarre Longhenou na přání rodiny Bon. Tak uvádí jeden zdroj budovu u Velkého kanálu u ústí Rio Barnaba ve čtvrti Dorsoduro. Jméno architekta už známe jako autora paláce Ca' Pesaro s Galerií moderního umění. Původně na tomto místě stály dva domy rodiny Bon, která patřila k benátské šlechtě. V roce 1649 zadal architektovi Filippo Bon postavit na tomto místě velkolepý palác. Ten začal v roce 1667 se stavbou, která v roce jeho smrti 1682 dosáhla prvního patra. Pak musela být stavba zastavena, rodina ohlásila konkurs. Teprve v roce 1750 pokračoval nový majitel, rod Rezzonico (kardinálové a také jeden papež, Klement XIII., kterému se pak, v té době už hotový palác, velice hodil), ve stavbě. Pověřen byl pozdně barokní benátský architekt Giorgio Massari, který stavěl také v Istrii či Lombardsku. Velice bohatý rod si užíval skvostné dílo, nicméně v době Benátské republiky, utrpěla rovněž finanční katastrofu a palác musel být vydražen. V roce 1885 získal, jako už několikátý majitel, palác syn anglického básníka Roberta Browninga, který zde v roce 1889 zemřel. V roce 1935, v době, kdy byl palác v majetku města, zde bylo zřízeno Muzeum 18. století - Museo dell' Settecento Veneziano.

Z původního zařízení je zachována iluzionistická malba (trompe-l’œil) na postranních stěnách tanečního sálu od Pietra Viscontiho, nástropní malba Apolón řídí sluneční vůz přes kontinty Giovanni Battisty Crosato, rovněž v tanečním sále, a sňatek Ludovica Rezzonica s Faustinou Savargnan od Giovanniho Battisty Tiepola.

https://www.newvenicetravel.com/czech/museums.html
https://de.wikipedia.org/wiki/Ca%E2%80%99_Rezzonico

Palác Grassi

Autorem skvostného pozdně barokního a raně klasicistického paláce na břehu Velkého kanálu je Giorgio Massari, který vytvořil rovněž palác Ca’ Rezzonico.  Imposantní neoklasicistická budova byla po dlouhá léta místem světově známých, nákladných velkých výstav. Francouzský vlastník, průmyslový magnát François Pinault, dnes vystavuje pouze zde na jednotlivých výstavách části své bohaté sbírky současného umění.

Historie paláce začíná v letech 1732 – 1745, kdy bratří Angelo a Zuanne (Giovanni) Grassiové koupili několik pozemků ve farnosti San Samuele u Velkého kanálu. V roce 1748 se začalo se stavbou paláce, který byl, podobně jako tomu bylo i u jiných, výrazem společenského vzestupu zadavatele. Rodina Grassi, pocházející z Bologni, získala teprve v roce 1718 za šedesát tisíc dukátů benátský patriciát a to se mělo odrazit také ve stavbě jejich sídla. Jedná se vlastně o poslední velkopalác, který byl v Republica Serenissima v roce 1772 dokončen.

Architektura fasády je komponována ze třech úrovní podlaží, z nichž přízemní připomíná svými rustikovanými kameny (nahrubo opracovanými, též „bosáž“) a mezzaninem stavby 15. a 16. století (např. Palazzo Bevilacqua ve Veroně). Postranní vchody zóny portálu členěného na tři části ve stylu benátských oken mají nad sebou městské znaky. Piano nobile sestává z devíti oken s oblouky sahajících až k podlaze s malými předsazenými balkónky. Prostředních pět oken tvoří skupinu. Podobné členění se opakuje i v dalších patrech. Vcelku je fasáda méně výrazně členěná než většina starších paláců v horní Itálii.

V roce 1840 byl palác prodán tenorovi Antoniu Poggimu, po nějakou dobu byl jeho majitelem vídeňský baron Simon de Sina, který zde provedl rozsáhlé přestavby, v první třetině 20. století pak patřil členům rodu Sutcky Molinovi Stucky, Giovannimu Stucky a jeho synovi Giancarlovi Stucky, pročež je palác někdy znám pod jménem Grassi-Stucky. Bohatá historie paláce, při níž došlo k řadě přestaveb, je rovněž i zrcadlem doby – změny vlastníků v 19. století jsou výrazem dobového spekulantství: jestliže v roce 1844 byl palác prodán za 176 000 rakouských lir, hned v následujícím roce jej získává jakýsi rakouský malíř za 240 000 lir, který jej nechal přestavět na hotel. Pak už jej kupuje zmíněný baron de Sina atd.

https://de.wikipedia.org/wiki/Palazzo_Grassi
https://artobserved.com/2013/06/ao-on-site-%E2%80%93-venice-rudolf-stingel-at-palazzo-grassi-through-december-31st-2013/

Basilika sv. Marka a spol.

Náměstí svatého Marka, Dóžecí palác, Basilika sv. marka s Kampanilou, to jsou myslím stavby, k nimž opravdu přiřadíme jen pár odkazů, protože by bylo nošením dříví do lesa cokoli o nich v tomto přehledu psát, stejně jako by to bylo třeba u Louvru, londýnském parlamentu či Pražském hradu. A odkazy proto, aby si snad někdo nemyslel, že jsem to nejznámější chtěl „vynechat“.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bazilika_svat%C3%A9ho_Marka
https://www.italyguides.it/it/italia/veneto/venezia/piazza_san_marco/basilica_di_san_marco.htm
panoramatické pohledy v seznamu pod textem – jsou zde další, Dóžecí palác, Most nářků, Ca´Rezzonico, Arsenal atd. (vždy s italským průvodním textem)
https://venedig.jc-r.net/campi/markusplatz.htm
(podrobně německy)
obrazový materiál
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Piazza_San_Marco_%28Venice%29
články v češtině
https://www.dovolena-zabava.cz/benatky/namesti-svateho-marka
https://italie.svetadily.cz/clanky/Benatky-Piazza-San-Marco
https://italie.svetadily.cz/clanky/Basilica-di-San-Marco-srdce-benatek
https://rebarbora.pise.cz/60-me-milovane-benatky.html
https://benatky.ihned.info/bazilika-svateho-marka (a další články o Benátkách)