Angelika

Je to série onoho druhu, u kterého snad dnes ani tak nejde o to, o čem ty filmy jsou, ale o to, že jsou „ikonou doby“, podobně jako jimi byly filmy o „rudém gentlemanovi“ Vinnetouovi či filmy s Louisem de Funésem nebo později „spagetti westerny“ s Budem Spencerem a Terence Hillem. Samozřejmě je tady výrazný moment „žánrovosti“, to jest vědomí určitého uzavřeného (a od našeho odlišného) světa a jeho pravidel, jak je to výrazné třeba u kovbojek či detektivek, v tomto případě „romantiky“ a „exotičnosti“, velkou úlohu hrají originálně odlišitelní hrdinové se svými nezaměnitelnými rysy, jak můžeme uvést třeba na příkladu bondovek a jak je to i zde velice výrazné, a určitá „dobrodružnost“ v širším slova smyslu, často v tom, jaký známe v literatuře u její nonartificiální („neumělecké“) oblasti, k níž patří právě detektivky, špionážní romány, kolportážní literatura či dokonce oblast nazývaná dříve „pokleslá“ či „braková“ literatura (bez ohledu na to, že v posledních dvaceti třiceti letech právě ta „nejvyšší“ literatura se obrací k těmto zdrojům, ostatně podobně jako film, třeba s béčkovými horory u Q. Tarantina).

V případě Angeliky ale nejde o žádný „umělecký“ film (a už vůbec ne „artový“), ale o charakteristický produkt filmového průmyslu. Tím se liší od jiných dobových pobláznění publika třeba u některých herců, jako byl třeba Gérarde Phillipe. Zařadím ještě ony na začátku zmíněné série – první Mayovka v sérii tenkrát ještě západoněmecké produkce s Lexem Barkerem a Pierrem Bricem byla Poklad na Stříbrném jezeře (1962), následoval Vinnetou („jednička“ bez přívlastku, 1963), Vinnetou – Rudý gentleman  a Old Shatterhand a Mezi supy (vše 1964, poslední bez Lexe Barkera), Vinnetou – Poslední výstřel, Petrolejový princ, Old Surehand a V říši Stříbrného lva (1965, poslední zase bez Pierra Brice), Old Firehand ad. (1966) atd. až Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti jako zakončení celé série (1968). Řadu četnických filmů s Louisem de Funésem zahájily – takřka v téže době – Fantomas a Četník ze Saint Tropéz (oba 1964, druhý s osmi milióny diváků nejúspěšnější francouzský film roku), takřka desítka dalších filmů se slovem „četník“ či „Fantomas“ v titulu pak vydržela až do začátku osmdesátých let (Četník a četnice je z roku 1982). Filmy Buda Spencera a Terence Hilla (druhý z nich hrál i v řadě Mayovek) spadají do začátku sedmdesátých let (u nás byl osvěžením začátku normalizace film Jestli se rozlobíme, budeme zlí z roku 1974, start jejich úspěchu se datuje ale už filmem Pravá a levá ruka ďábla, 1971).

Je pozoruhodné, že i filmy o Angelice se časově řadí do téhož období jako Mayovky, dokonce poslední z nich byl natočen v témže roce. Možná se dá říci, že zatímco Němci měli svého Vinnetoua a Old Shatterhanda, koprodukční seskupení Itálie, Francie a Západní Německo (ne vždy se ale účastnily všechny tři státy) mělo Angeliku. Angelika, markýza andělů, první v celé sérii, byla natočena v roce 1964, série pokračuje filmem Báječná Angelika (1965), natočeným souběžně s první částí, dále filmy Angelika a král (1966) a Nezkrotná Angelika (1967), závěrečný pátý díl se jmenuje Angelika a sultán (1968). Na ČSFd jsou také žánrově označovány různě, buď jako „dobrodružný“ nebo „romantický/historický“ či „dobrodružný/historický“.  Režisérem všech pěti těchto tedy romantických historických filmů je Bernard Borderie (nar. 1924), který v poválečné době točil filmy podobného zaměření (třeba Zdraví vás Gorila s Linem Venturou z roku 1958 je o hrdinovi s nadlidskými silami, na začátku 60. let natočil dva filmy o Třech mušketýrech).

Před pár dny dávali (možná ještě dávají?) Angeliku v televizi. Sám bych se asi na ni nedíval, nicméně zajímá mě, proč vlastně měla takový neskutečný úspěch v celé Evropě.  Při pokusu o pojmenování onoho fenoménu mi pomohly  komentáře na ČSFD, kde se k filmům vyjadřují diváci. A ti na hovoří na jedné straně (když vezmu nejostřejší formulaci) o „červené knihovně“, tedy pokleslé literatuře, na druhé straně o jisté fascinaci zpracováním, právě přesto, že si jsou vědomi líbivosti. Právě tento paradox je, myslím, základem onoho důvodu, proč nepovažují za ztrátu času se dívat na takovéto filmy. Do tohoto modelu se vejdou všechna další vyjádření, skutečnost, že film vlastně není příliš „historický“, protože si režisér-scénárista předlohu volně upravil a historii příliš neodpovídá, i jeden názor, že u nás byla Angelika ve své době (soc-realismu) alespoň něco „ze Západu“ a to je důvod i přetrvávání jejího nezaslouženého kultu u nás dodnes, zahrnuje i názor na romantického Peyraca, který přestože kulhá a má děsivou jizvu, je přesto sexy atd. Nechci tady třímat zbraní těžkého kalibru o průměrnosti masmédií, výše naznačené vyjádření mi v tuto chvíli postačí. Doplním ho pod odkazy zkopírovanými (a zkrácenými) citacemi, které mají právě tyto zřejmé obrysy.

Vinnetou etc.
https://www.csfd.cz/film/33360-poklad-na-stribrnem-jezere/
https://www.csfd.cz/tvurce/2058-pierre-brice/
https://www.csfd.cz/tvurce/2059-lex-barker/

Louis de Funés
https://www.csfd.cz/tvurce/1997-louis-de-funes/

Angelika
https://www.csfd.cz/film/37676-angelika-markyza-andelu/
https://www.csfd.cz/film/37690-bajecna-angelika/
https://www.csfd.cz/film/37674-angelika-a-kral/
https://www.csfd.cz/film/37687-nezkrotna-angelika/
https://www.csfd.cz/film/37675-angelika-a-sultan/

Ukázky
https://www.youtube.com/watch?v=WpK2OlayWvg
R. Hossein dnes
https://www.youtube.com/watch?v=T2mofJUIWk4
M. Mercier dnes
https://www.youtube.com/watch?v=TP-HytHxqVY

Komentáře jsou z článku na ČSFD o prvním dílu:
Ve správném rozpoložení mi Angelika ani nepřijde trapná. To je na slušný komentář hodně málo, že? Nuže vězte, že nesnadné nacházení cesty dvou duší k sobě je v tomto filmu podáno, zvláště díky úžasnému Robertu Hosseinovi, excelentním způsobem... ale i přesto ani na okamžik nezapomenete, že je to červená knihovna toho nejtěžšího kalibru. (Gemini)
Natočit červenou knihovnu, u které by se člověk nezblil, není zas tak snadná záležitost. (…) Vyznavači filmového umění, klidně se mi smějte, ale mně se Angelika líbí. Nejhorší na tom je, že vlastně ani nevím proč. (Lima)
Červená knihovna odehrávající se za vlády Ludvíka XIV. Přeslazené, ale překvapivě velmi příjemné pokoukání, které neznechutí, ale také nijak nenadchne. Ve své podstatě to platí na celou sérii o Angelice. (DaViD82)