Aleš Bárta a Karolína Janů

Aleš Bárta a Karolína Janů
Zahajovací koncert Dvořákova festivalu
Zámecká kaple Sychrov / 7. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

Koncert, kterým byl letos zahajován Dvořákův festival, měl dvojí kouzlo. První byla váha, kterou má vystoupení umělců na slavnostním začátku kulturní události. Je to akcent na veřejné, společenský kontext, je to určité napětí na všech stranách a zároveň radost. Druhé je – v tomto případě – setkání dvou osobností, které známe i z jiných festivalových příležitostí, ale kteří zde právě teď vytvářejí něco jedinečného (tím je samozřejmě každý výkon umělců), nový kontext. A v tom je něco intimního, niterného, protože založeného na harmonii, která když je dokonalá, dotýká se sfér nebeských.

Právě Aleš Bárta patří k těm umělcům, s nimiž se setkáváme na Dvořákově festivalu pravidelně, dokonce v různých projektech na několika místech. Z posluchačského hlediska je to vysoce zajímavé, protože máme možnost, která se nenaskytne „každý den“, poslechnout si v jeho dynamickém a monumentálním provedení široce založeného repertoáru skladeb, jak zní královské nástroje na různých místech našeho kraje – v Hejnicích, v Polici nad Metují, v Jičíně či v České Lípě, ale také odnést si mimořádný zážitek zářivé hudby ve společnosti jiného nástroje či slova jiných předních interpretů.

Jeden z nejúspěšnějších českých varhaníků, během své hudební kariéry po studiu na brněnské konzervatoři a na pražské AMU častý laureát domácích a později mezinárodních soutěží, mj. absolutní vítěz Mezinárodní varhanní soutěže Pražského jara 1984, vystupuje jako sólista s řadou symfonických i komorních orchestrů, koncertoval takřka ve všech zemích Evropy, v Turecku, USA či v Číně. Během turné v Japonsku v roce 1998 otevíral svými dvěma recitály novou koncertní síň v Yokohamě. Od roku 1995 je sólistou Českého rozhlasu, uvádí premiéry soudobé varhanní hudby.

Bártův koncertní repertoár obsahuje stěžejní díla světové i české varhanní tvorby od baroka po současnost, natočil 30 sólových CD. Nahrávka J. S. Bach: Organ Works (Pony Canyon, 1995) získala v Japonsku titul "nahrávka roku" a na základě tohoto úspěchu natočil pro tuto gramofonovou společnost na 16 CD kompletní varhanní dílo J. S. Bacha.

Také Karolína Janů nevystoupila na Dvořákově festivalu poprvé, v roce 2012 to bylo dokonce rovněž na Zahajovacím koncertě v zámecké galerii se souborem Antiquarius Consort Václava Návrata. Ve výběru jejího repertoáru pro tuto slavnostní příležitost se promítla orientace úspěšné české mezzosopranistky, profilovaná na starší hudbu již v programu bakalářského koncertu na Hudební fakultě AMU pod vedením prof. Jany Jonášové (A. Vivaldi, G. F. Händel, A. Scarlatti, W. A. Mozart, A. Dvořák, G. Donizetti, G. Rossini), a přinášející i další úspěchy v soutěžích i koncertech v Evropě i zámoří.

V kontextu tohoto koncertu je zajímavé, že Dvořákova píseň Ave Maria, kterou zařadila Karolína Janů na program, vznikla právě na zámku v Sychrově v létě roku 1877 při skladatelově pobytu u jeho přítele Aloise Göbela a její premiéra se uskutečnila přímo na tomto místě – v zámecké kapli, zasvěcené Panně Marii. Volba tohoto prostoru pro sychrovský koncert, otevírající tradičně celý dvořákovský festival – na rozdíl od minulých let, kdy se zahajovací koncerty konaly v „divadelním“ prostoru Zámecké galerie – byla tedy obsahově významná nejen proto, že na tomto místě se nacházejí varhany, umožňující realizaci projektu, ale proto, že jde o nástroj, na který hrál sám Antonín Dvořák. Symbolicky se tak do jediného okamžiku „tady a teď“, jak řečeno na začátku, vtahuje celá kulturní historie, vztahující se k místu i festivalu.

To platí i v bližším pohledu na dramaturgii a pocity, které musel mít z koncertu posluchač. Program byl sestaven převážně z děl českých a evropských barokních skladatelů, které se klenou v oblouku od  Toccaty C dur B. M. Černohorského k závěrečné Bachově monumentálně Fuze sopra il Magnificat, BWV 733, v němž jsou dva dramaturgicky pomyslné vrcholy z jiných stylových období – César Franck (Prologue „O vos omnes“) a Antonín Dvořák (Tři duchovní písně, op. 19b), obě zpívané skladby. Při střídání instrumentální a vokální hudby pak vokální skladby v řadě Bach – Händel – Mozart a již uvedení Franck a Dvořák kopírují chronologii hudební historie, zatímco instrumentální skladby uzavírají zmíněný oblouk v návratu k sobě samému.

Když pak sledujeme v několika drobných poznámkách jednotlivé skladby, pak je možné říci, že Černohorského Toccata přestavovala krátké „intro“ v překvapivě ostrém zvuku varhan, načež následovala Bachova árie „Ich folge dir gleichfalls“ z Janových pašijí jako první v podání sopranistky Karolíny Janů, po další skladbě Černohorského, Fuze a moll, mě překvapil rozmarný začátek Händelovy árie „Rejoice Greatly, O Daughter of Zion“ z Mesiáše, jemuž kontrastovalo kouzlo prostoty dvou Vaňhalovy Fugy g moll a C dur. Zatímco v první části koncertu se plný sytý hlas Karolíny Janů nesl shora od varhan, na Mozartovu árii „Alleluja“ z kantáty Exsultate jubilate sestoupila do komorního prostoru kaple, a přesvědčivý výkon dostal pro diváky ještě působivější rozměr. Musela je rovněž potěšit skutečnost, že z díla J. Pachelbela neslyšeli stokrát omílaný Kánon D dur, ostatně psaný pro troje housle a basso continuo (PWC 37, T. 337), ale Ciacconu F dur. V Césaru Franckovi je pro mne cosi nostalgického, v Bachově Pastorale F dur, BWV 590 se rozvinuly barevné možnosti varhan, které – při jejich pouhých osmi registrech – byly mimořádným překvapením.

V tuto chvíli jsem si uvědomil, že je to další zprvu mně skrytá rovina dramaturgie koncertu, během něhož se průběžně otvíraly zdánlivě omezené možnosti pouhých dvou nástrojů, varhan a lidského hlasu. Měl jsem trochu obavy, zda dílo A. Dvořáka, takřečeno „povinné“ na Dvořákově festivalu, nebude nějak vyčnívat z ostatního výše popsaného repertoáru. Nestalo se tak, naopak duchovní rovina jeho díla byla – vedle výkonů interpretů, právem oceněným bouřlivým aplausem – tím, co poukazovalo na vnitřní spojitost. Když jsem přemýšlel nad působivostí řečené interpretace, nemohl jsem nedospět také k tomu, že témbr hlasu Karolíny Janů, který jako by ani nebyl sopránový, skvěle souzněl s oněmi malými varhanami, které rovněž bohatě zaplňují historický prostor severočeského zámku, v němž byl 1. 11. 1866 přítomen bohoslužbě rakouský císař František Josef I.. To všechno jsou kontexty, které nejsou jen dílem náhody.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014