Alena Mornštajnová / Tiché roky

Nový román spisovatelky a překladatelky Aleny Mornštajnové s názvem Tiché roky, vydaný v dubnu letošního roku (2019) v brněnském nakladatelství Host a uvedený křtem na letošním pražském veletrhu Svět knihy, je inzerován na přední straně přebalu slovy „od autorky bestselleru Hana“ (předchozí knihy: Slepá mapa, 2013, Hotýlek, 2015; Hana, kniha, která jí přinesla popularitu, 2017; též kniha pro děti Strašidýlko Stráša, 2018) a k obsahu knihy odkazujícím grafickým motivem japonské papírové skládačky origami (vlašťovky) s notami, opakujícím se na patitulu a ve variantě (zmačkaná vlašťovka) na titulní straně, a v jednodušší podobě (lineární kresby) i na dalších místech knihy (grafická úprava Lucie Zajíčková, hudební motivy, jako je notová osnova, nalezneme i na jiných místech celkově kvalitně vypravené knihy), na přední záložce pak textem, opakovaným též v řadě internetových anotací, jenž začíná odstavcem „Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou. Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila »Blanko«?“

Záhadné přeřeknutí (?), jímž román opravdu začíná (v Prologu), je výchozí situací dětské zkušenosti Bohdany Žákové, od níž se odvíjí postupné odhalování událostí, které zásadním způsobem ovlivnily život všech zúčastněných osob, přičemž liché kapitoly celého narativního modelu, označované slovem „dcera“, jsou uváděny v její perspektivě (jsou tedy vyprávěny v první osobě, v ich-formě), zatímco sudé kapitoly označené jako „otec“, jímž je myšlen otec Bohdany Svatopluk Žák, je vyprávěn – v časovém posunu vůči vyprávění dcery – v er-formě, v níž je kombinován tzv. vševědoucí vypravěč s prvky vnitřního monologu jednotlivých zúčastněných osob. Přitom, jak na to čtenář přijde ovšem až v průběhu čtení, má dějový vzorec charakter jakési spirály, totiž vyprávění se vrací i před úvodní časový moment do předválečné doby Svatoplukova dětství, kde je v rodině jeho vzorem jeho otec, a v závěru knihy se vrací k prvnímu zmíněnému momentu, jehož souvislosti byly v průběhu vyprávění kompletně ozřejmeny, a pokračuje v čase k úplnému závěru, v němž se jednotlivé motivy spojí a uzavřou. Tato takto abstraktně popsaná struktura (prvkem, který upozorňuje na vědomou práci s ní, záměr, je artistní prvek opakování posledního slova nebo jeho varianty jakožto prvního v následující kapitole, jak to známe z doby baroka, kde to bylo záležitostí typografie, ale příležitostně i coby postup v literatuře moderní) bude zřejmější, jestliže do ní vložím konkrétní příběh, tak jak to učinila autorka románu.

Běla, o níž je řeč v anotaci, je druhá Svatoplukova žena, otcova nevrlost a nevraživost vůči ní ovšem není pouze reakcí na to, že v zápalu výtvarných aktivit, jimiž navíc dělá v kuchyni nepořádek, připálí každé jídlo. Čtenáři se ozřejmí teprve, když absolvuje „kolečko“, na jehož konci se Bohdančina učitelka z mateřské školky, fascinovaná francouzskou kulturou (příznačným symbolem je všudypřítomná levandule) stane Svatoplukovou manželkou poté, co její vlastní matka zemřela, k důvodům dospěje na patřičném místě i tento komentář. Čtenář se postupně seznámí s dalšími Svatoplukovými sourozenci (první souhrnná informace na s. 25), mentálně postiženou Hedvikou, která později zemře, bratrem Rostislavem či Doubravkou, která v určité době příběhu dohlíží na malou Blanku a později zemře na obezitu, se Svatoplukovou ženou Evou, která měla jeden čas ambice stát se klavírní virtuózkou, či jeho matkou. U Svatopluka hraje v příběhu důležitou úlohu jeho politické přesvědčení komunisty, jímž je, ovšem v jiných společenských poměrech, stejně jako byl jeho otec. Zatímco otce vyhazovali pomalu každých čtrnáct dní z práce a jeho žena, která se bědně živila tím, že myla bohatším podlahy, mu spílala, že je třeba se postarat o rodinu, Svatopluk po válce udělá stranickou kariéru nejdříve náměstka, poté ředitele podniku.

Autorka, na rozdíl od mnohých polistopadových spisovatelů, apriorně nezpochybňuje Svatoplukovo přesvědčení, vzhledem k jeho opravdovosti nepřipadá v úvahu podlehnout pokušení získání nějakých výhod – přímluvy, o něž je žádán, odmítá. Přesto jeho postavení k jistým výhodám samo o sobě vede (vedoucí uměleckého souboru, v němž vystupuje jeho žena, bere v potaz jeho mocenskou pozici). Problematičnost tohoto postoje, respektive politického režimu, který je na těchto názorech postaven, se nicméně ukáže v okamžiku, kdy emigruje jeden z jeho zaměstnanců, Pavel Hedra, a Svatopluk přesvědčí jeho otce Jirku, svého přítele, aby se v zájmu záchrany zbylé rodiny před postihy svého syna zřekl. Špatné svědomí, že tímto způsobem zneužil přátelství, se snaží ospravedlnit, když otec emigranta spáchá sebevraždu, tím, že chlapec přece musel vědět, že jeho krok bude mít následky, a snaží se tak odmítnout svou odpovědnost.

To už ale nelze v okamžiku, kdy se do kritické situace dostane jeho dcera Blanka, studentka konzervatoře a nadějná klavíristka, když po hádce členů kapely (Tažní ptáci, s. 186), v níž účinkuje, o to, zda opustit svou autentickou tvorbu a přijmout nabídku manažera Jana Robáka, šéfa mainstreamové kapely, která byla slyšet v médiích, hrát komerční hudbu, což je pochopitelně vnímáno jako zrada, protože nabídka platí jen pro dva technicky zdatnější členy souboru, chce odvézt zraněného spoluhráče do nemocnice, ale v opilosti srazí cyklistu, vracejícího se z hospody, a navíc mu v domnění, že je mrtvý, neposkytne pomoc a naopak se snaží vše zamaskovat, přestože vzápětí tuší, že muž ještě žije. Nešťastné rozhodnutí ve stresu (situace zraněného kamaráda, noc, opilost) má své následky v dalším pokračování příběhu celé rodiny. Poté, co policie odhalí souvislosti (předtím se pokoušel nabourané auto dát do opravy svému bratrovi), využije otec svého postavení a na radu právníka, jenž mu je rovněž zavázán, zinscenuje, pochopitelně s použitím řady úplat (především urychlené získání tehdy potřebné cestovní doložky), vycestování své dcery jako záskoku (podplatí pianistku, aby předstírala nemoc) se souborem do Švédska, čímž se ona vyhne následkům trestnímu stíhání.

Teprve u soudu se Svatopluk dozví, že zoufalá dcera mu neřekla celou pravdu (totiž že Ludvíku Písařovi, jenž pracoval v Jednotném zemědělském družstvu Mír a byl otcem dvou dětí, s. 187, neposkytla první pomoc), a v ten okamžik se mu zhroutí celý smysl života. Sám pak musí skončit ve funkci ředitele a s rodinou se kompletně odstřihne od minulého života přestěhováním. Nyní je čtenáři (částečně, nejsou to ještě všechny důvody) srozumitelné, proč se Svatopluk chová tak, jak se chová. Ztratil veškeré životní ukotvení, rozpadl se mu jeho svět. Nicméně teprve na posledních stránkách knihy, v okamžiku, kdy se Bohdana dozví, že má sestru, o níž vůbec nevěděla, protože Svatopluk svůj celý předchozí život vytěsnil, začne jeho dcera tušit, co je za oním „přeřeknutím“ babičky, kdy ji oslovila Blanko. Plnou pravdu se dozvídá v mejlu, v dopise, který dostává od Blanky, jež se domnívá, že Bohdana je dcerou Svatoplukovy sestry, a že jsou tedy sestřenice (přitom naopak otec na internetu po ní marně pátral).

S touto dramatickou, dějovou vrstvou příběhu jsem ovšem přeskočil až k závěru knihy a „vynechal“ další vrstvy syžetu, které poukazují k hlubším vrstvám smyslu příběhu. Hned na prvních stránkách se dozvídáme dvě podstatné okolnosti. První jsou další slova babičky, která řekne v léčebně dva měsíce Svatoplukovi před svou smrtí: „Vyháníš mě. Všechny od sebe vyháníš. Blanka tady taky není kvůli tobě. Nakonec zůstaneš sám.“ Postupem čtení se dozvíme smysl těchto slov. Druhou je postoj Bohdany, která si v tíživé chvíli, kdy si uvědomuje i pomíjivost všeho, ale především to, že vlastně neví nic o rodině, začne vést deník. „Stala se ze mě sběratelka vzpomínek. Do velkého červeného sešitu s modrými linkami jsem si začala zapisovat své myšlenky a všechny události, které nás potkaly, třebaže se v tu chvíli zdály docela bezvýznamné. Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutí motýlích křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa, tak i pouhé slovo mnohdy ranní a poznamená vztah dvou lidí navěky.“ (s. 11) Toto poznání, které překračuje pouhé „detektivní“ pátrání po osudech rodiny, které podivná slova babičky odstartovala, je zároveň zásadním sdělením čtenáři o poetice celé knihy. Sdělením jednak o váze někdy „docela bezvýznamných“ událostí, jednak o váze slova.

Bohdana zprvu marně pátrá po minulosti své rodiny, na třiadvacet dopisů přijde jediná negativní reakce („O tvém otci vím jediné. Je to svině.“ s. 26), dopis Bohdany má v textu ještě jednu funkci, rafinovaným způsobem (nepřímo, neboť jinak jsou osoby uváděny v podstatě vždy jen křestními jmény) sděluje celé jméno postavy („Jmenuji se Bohdana Žáková a píši Vám…“, s. 24). Reflexe slova jako zásadního momentu v životě se objevuje v příběhu na několika místech. Jednou je to forma přímluvy, kterou Svatopluk odmítne poskytnout své ženě, když usiluje o místo klavíristky (s. 100-101) či rodině Hedrových (s. 132-133), jindy sehraje důležitou úlohu v životě Jiřího Hedry, jemuž Svatopluk poradil, aby syna emigranta odsoudil, neboť jsou to „jen slova“ (s. 136), jak nicméně víme, „byla to jen slova, ale ta slova Jiřího Hedru zabila“ (s. 138; v dopise na rozloučenou pak napíše, aby jeho žena „Pavlovi vyřídila, že vždycky bude jeho syn“).

Slovo v Tichých rocích je podstatným motivem, ať už je to „lež“ babičky, podpora Běly, nesoulad ideologie (Svatoplukova přesvědčení) se skutečností, slovo pohádky, které Svatopluk čte své první dceři, zatímco Bohdana, jak se dozvídáme hned v první kapitole, „pro otce byla přítěží“, nabídka manažera Jana Robáka a následná hádka mezi členy kapely, která odstartuje sled neblahých událostí či hádky Svatopluka se svou ženou, slova potvrzují, že Evu „něčím zklamal“ (s. 94), hrají úlohu při tom, když jeho žena zamlčí, že se paní Vrabcová, k níž kdysi chodil na hodiny, zabila, tedy zakrývání skutečnosti. Obecněji řečeno, „všechno bylo stejné, ale přesto bylo něco jinak.“ (s. 94) O síle slova hovoří Alena Mornštajnová také v některých rozhovorech komentujících dílo.

Podobně odhalujeme i smysl babiččiných slov o tom, že Svatopluk všechny „vyhnal“. Můžeme říci buď vyhnal doslovně, nebo v širším smyslu opustil. Odešla od něj Běla (loučí se rovněž dopisem, kde se omlouvá, že odchází, „ale ty víš, že jsem zůstávala jen kvůli Bohdaně“, s 266), opustil svůj předchozí život i Bohdanu, která zjišťuje, že je jen náhražkou za Blanku, kterou v jistém smyslu opustil, přestože vlastně činil kroky, které ji měly uchránit od následků oné neblahé události, matku, kterou vyhodil, protože „vždycky všechno zkazila“ když se chovala jinak, než si přál. „Tehdy, když se k nim měla přistěhovat Běla, důrazně ji žádal, aby o jeho první rodině vůbec nemluvila. Nechtěl, aby se otírala o Evinu památku a rozvíjela své úvahy, proč Blanka utekla na Západ. A proč se ani slovem neozvala. Stejně to nevydržela a navykládala Běle kdovíjaké nesmysly.“ (s. 257) A učiní tak, jakkoli toho později, když je matka v léčebně a umírá, lituje. „[…] najednou ho napadlo, že udělal ledacos špatně. Možná se měli posadit ke stolu a promluvit si. Třeba by stačilo pár vět a všechno by bylo jinak.“ (s. 257)

Vraťme se ještě na okamžik k oné proměně Svatoplukovy osobnosti, která v podstatné míře souvisí s popsanými životními událostmi. Zachycují ji formulace z doby, kdy se rodina už odstěhovala do Meziříčí: „Svatopluk podlehl Blančiným slzám a uvěřil lžím, které mu napovídala. Pak Blanka zmizela zjeho života a prázdnotu, kterou po sobě zanechala, vyplnily smutek a beznaděj. […] Ale po svědectvích, která vyslechl u soudu, se jeho smutek postupně přetavoval ve vztek a zatrpklost. Cítil se podvedený Blankou i osudem. Kvůli ní zahodil všechno, o co celý život usiloval, zradil stranu i své ideály a před ním byla jen tma a prázdno. […] Opakované [matčiny] litanie ke zlepšení Svatoplukova duševního rozpoložení nijak nepřispívaly a jeho zlost se ještě stupňovala, když se podíval na svou ženu. Evina štíhlost se změnila ve vyhublost, pro ni tak příznačný úsměv se vytratil a pod tmavými očima se táhly unavené kruhy. […Blanka, která poslala jedinou pohlednici] Začala žít nový život a na ně zapomněla. Zapomněla na společné večery s knihou, hodiny klavíru, rodinné večery. Utekla před potížemi a rodiče nechala, ať následky jejího selhání nesou za ni.“ (s. 192–193) A to vše se pak promítlo i do vztahu k Bohdaně, kterou z obav, že se bude opakovat něco podobného, zprvu nechtěl, a po smrti Evy po porodu se ještě více zatvrdil. Další zklamání či život odlišný od jeho představ pak byla Běla. „Nedostal svého blízkého člověka, ženu, se kterou by se mohl dělit nejen o postel, ale i o své myšlenky. […] Připadal si zrazený. Zklamání a vztek v něm narůstaly každý den, ale nevěděl, co dělat.“ (s. 239). To si Bohdana uvědomuje a naplno říká, když Svatopluka v osmdesáti letech postihne mrtvice. „Otec se ke mně jako ke své dceři nikdy nechoval. Neprojevil mi ani kousek citu. Neobjal mě, neřekl mi, že mě má rád. A už mi to nikdy neřekne.“ (s. 275)

Kromě „detektivního románu“, přesněji románu s tajemstvím tak jsou Tiché roky svým způsobem tedy i psychologickým románem s prvky naturalismu, jaký známe (v modelových situacích, které ukazují zmar či zkázu rodu) z některých děl Emila Zoly, a téma osamění či odcizení (odcizování) není jen záležitostí jednoho velkého evropského literárního směru literatury dvacátého století, nýbrž čímsi obecnějším. Tyto momenty jsou v knize Aleny Mornštajnové mnohočetně zastoupeny, zmíním alespoň ještě dva: vědomí Bohdany, že je „jiná“ či skutečnost, že Běla nemohla mít vlastní děti (s. 117). Pominul jsem některé další postavy v bohatém panoramatu, např. Martina Horáka (s. 122, svatba 171, jejich malá dcera Petra, s. 290), později manžela Bohdany, oblíbeného psa Zuba, epizodní rodinu Zimmerových (za války). Nevěnoval jsem se ovšem dostatečně celé jedné vrstvě románu, která sleduje společenské proměny, a to jak proměny doby (doba před válkou, po válce, šedesátá léta, příchod vojsk Varšavské smlouvy, sedmdesátá léta, tedy doba normalizace, ale též babyboomu, kdy se narodila i hlavní hrdinka příběhu, doba „současná“, tj. počítačů a internetu či facebooku; některé události jsou přitom dokonce vročeny), tak společenské stránky v rodině (rozdílný původ Svatopluka a jeho ženy a s tím související životní styl, v němž hraje významnou úlohu též hudba, jejíž souvislosti jsem jen okrajově zmínil). Výstižné shrnutí této proměny čteme v okamžiku, kdy se Svatoplukovi zhroutí i poslední představa, sdílení života s Bělou. A je to smutný úděl: „Ve svém minulém životě v Praze trávil hodně čsu v práci. Funkce – ty pracovní i ty stranické – ho připravovaly o chvíle s rodinu. Tehdy měl ale pocit, že to, co dělá, má smysl, že se podílí na budování něčeho velkého, přispívá k lepší budoucnosti lidstva. Tedy alespoň prvních letech. Časem vlivem událostí jeho elán upadal, přestože pracovní nasazení zůstávalo stejné. Doléhala na něj nálada okolí projevující se nejdříve odlivem budovatelského nadšení, pak lhostejností a nakonec snahou urvat sám pro sebe, co se dá.“ (s. 239, a následuje zopakování všeho to, co se událo a co vedlo k jeho definitivnímu pádu.)

Tak, jak to v mých komentářích z poslední doby bývá, vyskočí na mě v kontextu mé aktuální další četby některé souvislosti. „Jiný život“ si, podobně jako Svatopluk, rovněž po neblahých událostech, byť jiného druhu, zařídí také hlavní hrdina románu Umělec na ostří nože Irvina Welshe Jim Begbie, když se ze Skotska přestěhuje do Kalifornie. V Chrámu divů Leslie Parry hlavní hrdinka Belle rovněž – ovšem od svých sedmnácti let – nemluví. Z poněkud drsnějšího důvodu, má uříznutý jazyk. V této konfrontaci vystoupí skutečnost, u níž jsem přemýšlel, jak ji vlastně pojmenovat. Ve srovnání s oběma příběhy je to, co se dočteme v Tichých rocích, jakkoli je to dramatický příběh, „mírnější“ v tom smyslu, že se nepohybuje v přemrštěných a radikálně extrémních, nejen mezních hranicích. Přestože je zde důležitá psychologie samoty a zvláštnosti (otec, dcera), obojí vychází ze samotného příběhu a není dáno pohledem na svět, z něhož pak vyplývá stylové nastavením „noir“. Pokud se rozhlížím po české literatuře, domnívám se, že Tiché roky mohou připomínat některé prózy českého autora dnes už ze starší doby, jakkoli je jeho dílo stále aktuální, totiž Jaroslava Havlíčka. Například jeho Neviditelný   je naplněn podobou temnotou a úzkostí jako kniha Aleny Mornštajnové.

Nicméně dočtěme poslední stránky příběhu v kapitole, která je (jako jediná jinak než ty ostatní) uvedena titulem Otec a dcera (v grafice na protější straně se objevují dvě vlašťovky origami): Po mrtvici se Svatopluk přece jen dá vcelku dohromady, tak že se může pohybovat dokonce bez hole, jen jediné se mu nepodaří, mluvit. A zde je poslední komentář k tématu slova: „Zůstalo toho tolik nevyřčeného, pomyslel si Svatopluk. Ale možná je to tak dobře. Za svůj život jsem řekl až příliš mnoho slov, která neměla být nikdy vyslovena.“ (294) Předtím Blanka v korespondenci s Bohdanou hovoří o své vině a trestu, kterému emigrací stejně neunikla, a potřebě odpuštění. A posledním slovem textu knihy je slovo, řečené váhavým hlasem u skleníku, kde se Svatopluk pustil do jarních prací: „Tati?“ Tím se ovšem nakonec přece jen obrací vyznění celého příběhu, totiž pominula ona tíživá bezvýchodnost, která nás provázela na předchozích takřka třech stech stranách, a – přestože nemáme jednoznačnou odpověď (Blanka v mejlu píše, že nebude riskovat odmítnutí a prostě přijede jakožto překvapení) – je tu něco, v co jsme snad už nedoufali. Naděje.

Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alena_Morn%C5%A1tajnov%C3%A1
https://www.novinky.cz/zena/styl/468080-alena-mornstajnova-najit-pribeh-pro-me-neni-slozite.html
https://www.idnes.cz/onadnes/lide/alena-mornstajnova.A190417_143812_spolecnost_jup
https://www.knihydobrovsky.cz/tiche-roky-140458817?gclid=EAIaIQobChMI9azjntqx4gIVBJzVCh34Zg5UEAAYASAAEgKVCfD_BwE
https://www.databazeknih.cz/knihy/tiche-roky-402756

Alena Mornštajnová, Tiché roky, Host, 2019