Alena Machoninová / Hella

Po téhle knize jsem se zvědavostí sáhl (darovala ji ale mé ženě její kamarádka, nevybral jsem si ji sám v knihkupectví) ze dvou důvodů. První bylo jméno autorky, jehož neobvyklost směřovala s určitostí k u nás neobvyklému jménu Sergeje Machonina, výrazné osobnosti v době mých pražských studií a i později někoho pro mě zajímavého svými názory. Jak dohledávám, Jan Machonin, manžel autorky, na nějž se odvolává jako na svého druhu spolutvůrce knihy, je syn Sergeje Machonina, rusisty, publicisty a překladatele, spoluzakladatele a redaktora několika časopisů, editora literárních textů (v rodině je řada dalších osobností, jak mně prozrazují internetové zdroje).

Druhým důvodem je jméno hlavní hrdinky, Heleny Frischerové, české Židovky, vězněné v sovětských lágrech, jejíž osudy Alena Machoninová protíná ve své knize se svými zkušenostmi. Hela říkali v rodině mé matce Heleně, rozené Čermákové, nic jiného v onom základním plánu ovšem jinak neměla společného s hrdinkou knihy Aleny Machoninové, tedy nebyla ani Židovka, ani intelektuálka, pohybující se v několika jazycích, ani nebyla vězněná (v jejím osudu hrálo coby maximální režimní postižení vyhazov ze státní služby, protože zatajila po komunistickém puči v roce 1948 útěk za hranice svého nadřízeného, což ovšem neznamená, že by to nebyl život rovněž velmi dynamický).

A ovšem, jsou tu i další kontexty, jméno Jiřího Weila, pro nějž byla Helena Frischerová předobrazem postavy Ri v jeho románu, prvotině Moskva-hranice, který jsem samozřejmě jako školením bohemista znal, a tak, i když literatura s depresívními tématy vězeňských lágrů a politické represe není tím, co bych právě vyhledával, jakkoli ji v příslušných hlediscích respektuju, nebyla by Hella knihou mého „šálku čaje“, kdyby jejím těžištěm nebyla celá řada dalších přesahů, snad na prvním místě úpony k myšlenkám dalších osobností, které mě oslovují,  především Walter Benjamin, Susan Sontagová, a pak celá řada dalších, které se opakovaně objevují v textu knihy (Andrej Platonov, Roland Barthes, Jan Satunovský, Varlam Šalamov ad.). Svou váhu má jistě i skutečnost, že Hella byla oceněna jako „kniha roku“ Magnesii Litery.

Nu pak ještě aktuální „ruský“ kontext, totiž agrese na Ukrajině, pro niž se v knize nacházejí zrcadla, jako je vyjádření o režimu v této zemi, který má podobu „zvráceného systému, v němž se už dávno setřela hranice mezi normalitou a šílenstvím“ (s. 51).

Tematika knihy se (nejen v drobných detailech, motivech či citacích určitých myšlenek, ale i větších celcích) jednak opakovaně vrací, jednak přesouvá k určitým dílčím souvisejícím tématům, přičemž v určitých případech takřka vypadává z původního rámce zastavením u něčeho, co s vlastním příběhem vůbec nesouvisí, co ale, jak se můžeme domýšlet a jak nám to autorka místy i naznačuje, vede přece jen v průmětech myšlenek či motivů k dalšímu posunu v pochopení toho, čeho se chce vypravěčka dobrat. A důležité je ono propojení.

Tak hned úvodní obraz deštivého listopadu, kde skáčou lidé v galoších přes kaluže nikam neodtékající vody, je spojen se základním půdorysem příběhu, expozicí postav dvou žen, té titulní a té z Weilova románu, ve vztahu k samotné autorce, která je rusistka a v Moskvě, ale i jiných místech, kam sledovala osudy Heleny Frischerové, dlouhodobě pobývala. A onen obraz listopadu dokládá citací Helly o tomto měsíci jako „nejhorším měsíci v roce, v paměti let“ z dopisu její přítelkyni Tamaře Petkevičové (s. 10, v textu v nominativu, jak se později dočteme, je to měsíc jejího zatčení, ale také propuštění), doplněné ještě jinou, z dopisu Jiřího Weila, jenž také hovoří o mlze. Takto je vlastně předeslán rozvrh celého obsahu knihy a vlastně i styl, jakým autorka k tématu přistupuje, když totiž dohledává jednotlivé zdroje, jakoby se zavrtávala do minulosti, kterou přesto lze jen stěží poodhalit. A musím říci, že si uvědomuju to, co recenzenti literárních děl označují jako vytříbenost, postižení podstatného, jistá zručnost vlastně rafinovaným způsobem proniknout do širokého kontextu, k němuž se autorka nejen jakožto rusistka dobrala.

A Machoninová nejdříve rozebírá Weilovu knihu o „Rudém teroru“ jako knihu o „cizincích“ a prostřednictvím problesknutí nedávné přítomnosti ji charakterizuje jako „román o nadšení a rozčarování, o srážce očekávání s realitou jako paralelu, možná výstražnou“ (s. 15), tedy – to je pro mě důležité – nejen jako onu výslednou fázi společenské situace, tedy onen Rudý teror, ale i onen paradoxní protiklad, totiž prvotní nadšení, rozbité posléze rozčarováním. To je totiž přesnější deskripce onoho společenského fenoménu, který vedl pak, to je nezpochybnitelné, k oněm tragickým osudům statisíců nejen v době „stalinské hrůzovlády“. „Minulost požírala současnost – o budoucnosti nemluvě.“ (s. 35) Protikladnost v ruské realitě shledává Alena Machoninová i v době o řadu desetiletí později, totiž když poprvé navštívila Moskvu v roce 2002, a hovoří nejen o mrakodrapech, které zde pochopitelně ve třicátých letech nestály, ale i o střídání avantgardistů a konzervativců, tedy konstruktivismu a „stalinského empíru“.

Machoninovou ale „neděsilo“ město, ale každodennost „bezprávných“, „a proto tak surových“ obyvatel, tedy to, že se za osmdesát let nic podstatného nezměnilo, že zde „stála malá a bezbranná, ubohá a nemohoucí“ (s. 18). A čteme o osudu Jiřího Weila, jenž byl pro své kritické postoje (v dopisech přátelům) zbaven místa překladatele v Moskvě a vyloučen z komunistické strany jako „nepřítel socialistické revoluce“, jak zní z jednoho vyjádření. Zde jsme již plně ponořeni ve stylu Aleny Machoninové, která uvádí celou řadu souběžných citací a pokračuje citací vzpomínky samotného autora v jednom dopise po návratu do Čech (je to o těch kalužích, z nichž neodtéká voda do kanálů, a přes něž lidé musí jako „koníci“ skákat). A opět tu je ona ambivalence, když hovoří o „bláhovém nadšení“, doloženém citací z jiné Weilovy knihy o tom, jak je „Moskva krásná“. Její blízkost „spočívá v tomto ustavičném napětí“, „v nepřestajném mrazení“ (s. 28).

A od Weila přeskakuje autorka k Platonovovi, jenž „osamělými a posmutnělými ztracenci, kteří jsou si své nepatřičnosti v novém světě bolestivě vědomi, zabydlel celý román“ (s. 29), to už je ono vytváření jakési sítě mezi knihami (později je tento postup tematizován, „knihy vždy vedou k jiným knihám“, s. 189) jakožto jeden ze základních rysů jejího stylu. A kontext pokračuje zdrcujícím odsudkem Jiřího Weila z úst Julia Fučíka, jeho blízkého přítele, a také komentářem Václava Kopeckého, který údajně později řekl „I ty, Jirko, máš na rukou krev, tedy pochopíš.“ A Machoninová sleduje osudy Weilovy knihy, včetně zkomolení některých jmen v některých vydáních, což postupně také vede dále v detektivní cestě k rozklíčování určitých událostí.

Také k tomu, že – na rozdíl od Weilovy interpretace v jeho románu – „oba“, tedy manželé, nebyli popraveni, pouze on, zatímco jeho žena, „která stála v pozadí románové Ri, znělo Helena (Gustavovna) Frischerová“ (s. 35). Zde se dozvídáme poprvé její plné jméno, stejně jako na scénu přichází i její přítelkyně (předtím jen krátce zmíněná) Tamara Petkevičová, z jejíchž dopisů bude po celou knihu hojně citováno. S ní se Alena Machoninová setkala, když jí bylo devadesát čtyři let, přišla na ni v podstatě náhodou, získala od ní množství materiálů (fotografie, dopisy), v Hellině vzpomínkové knize vystupuje jako Světlana, jež byla „pro život v táboře příliš krásná“ (s. 37). Komentuje nyní (s úvahou o povaze fotografie s myšlenkou Susan Sontagové) vnímání těchto snímků v kontextu „času“, důležité jsou také Helliny cesty na nádraží či na hřbitov, kde ji její přítelkyně „zachraňuje“.

Hella psala, ještě v lágru, básně, pod titulem „lose Blätter“, později vzpomínkovou knihu, která měla být její terapií, „léčby nemoci, která se Helle ode dne zatčení, a možná už daleko dřív uhnízdila v hlavě“ (s. 47) a vedla také k opakovaným pobytům na psychiatrickém oddělení. Zde také poprvé výrazněji narážíme na různojazyčnost (některé texty, jak je z výše uvedeného zřejmé, píše v němčině, je tu celá řada dalších jazyků, později je téma dovedeno ještě dál, když padne otázka, který z těch jazyků je vlastně mateřský). A s momentem cizoty (vytane mně na mysli klíčový pojem, související s kulturou dvacátého století, F. Kafkou, existencialismem etc., tedy odcizení, tento moment u Machoninové s touto ideou nemá příliš společného, když tak jen vzdáleně) je tu druhá důležitá myšlenka Helly, několikrát zdůrazňovaná, totiž nutnost „být potřebný“. V jiných částech knihy zdůrazňuje, že vše je pro ni postradatelné, jen přátelé nikoli.

Je tu řeč o zvláštní, až výstřední formě textu, která vedla dokonce k tomu, že jej editoři „učesali“ („zdála se vtíravá, vlezlá, agresívní“, s. 53), totiž v „druhé osobě“, v níž se Hella vyjadřuje, ale měla ji vlastně „zachraňovat“. Experimentální prózu připomíná také shrnutí života Helly v jednom odstavci, které zní (cituji jen část): „Transport. Pokus o sebevraždu. Tranzitní věznice. Táborová psychiatrie, kde byla nejprve pacientkou, později pomocnou silou. Práce v zemědělství, na poli – sklízela zmrzlé hlávky zelí, vyráběla […] krejčovská dílna – trestný tábor – těžba dřeva. […] Loutkové divadlo. A zase krejčovská dílna. Dílna na výrobu koberců. Propuštění.“ (s. 56), nicméně je transformováno do dvou dalších variant („Transport. Pokus o sebevraždu. Otrocká práce. Hlad. Zima. Špína. Štěnice. Zvůle dozorců. Násilí. Pokus o znásilnění. […] Tma. Propuštění.“), které představují různou perspektivu těchto událostí, ale také nejspíš i tázání autorky, která zprvu zdůrazňovala, že vlastně o Helle nic neví. To se ovšem v průběhu knihy mění, a tyto postupy (vedle toho časté citace Helliných dopisů, ale také úvahy na základě kulturních odkazů, jakési stručné eseje) právě vedou k onomu hlubšímu poznání.

Ve třetí variantě výše uvedeného odstavce pak dominuje „porozumění“, v komentáři pak čteme slova „všednost prožitků v tom nevšedním životě“ (s. 56) a odkaz na výrok hrdiny Puškinského domu Andreje Bitova Modesta Platonoviče Odojevceva „byl to můj život“ – s důrazem na přivlastňovací zájmeno. A na to navazují témata, kdo byla Hella, když ji zavírali, kým se stala za těch deset let ve vězeňském táboře, jaký to byl návrat po onom přetrženém životě – a další otázky. V dopisech Tamaře každý rok připomíná „výročí mé zkázy“ (s. 60). A to datum nalezla spisovatelka i na jejím hrobě, kde jsou lakonicky uvedena data tři: 1906 / 1937 / 1984. To prostřední je datum zatčení.

Nyní se přesouváme k dalším osobám, především „Edě“ (uvedeny všechny biografické souvislosti), která Hellu učila rusky, rodině Kenigových a především pak osobě manžela Abrahama (Abrama), zatčeného v týž den jako Hella, o němž se při vší stručnosti dozvídáme nejvíce (z ověřených dokumentů, což opět patří ke stylu knihy). A sledujeme popis služebních dokumentů, zatykače, citací obvinění, podoby fotografií z profilu a anfasu, podpisy vyšetřujících atd.. Zvláštní sestavu tvoří citace otázek a odpovědí při vyšetřování a vytváření zpřítomňující představy situace, v jaké se tento výslech odehrává (vzorec: otázka, odpověď, komentář).

Řada dalších postav, Gerhard Fuchs, německý komunista Kurt Nixdorf, kteří se scházeli u Helly v Moskvě, rozdílné výpovědi jí a jejího manžela ohledně trockistické skupiny, jejíž spiknutí má být základem obvinění (není ozřejmeno, proč se liší), kličky vyšetřovatelů, že bude Hella předem se vším souhlasit, když jí dají nahlédnout do výpovědi manžela, další literární díla kontextuálně citované, např. Michail Šiškin, Listář, Gennadij Ajgi a jeho báseň Konec (citována), místa pobytu v Československu, Polsku a návaznosti či důvody pobytu, také možnost prospěchu (peníze), odlišné paragrafy, podle nichž je Hella odsouzena.

A znovu o životě „předtím“ a „potom“ (její sestra ji považovala za mrtvou), další kontexty, které spisovatelka označuje za „rýmy“ (různé příběhy, odbočky, epizody mnohdy takřka nebo vůbec nesouvisející), pak informace, které získala o Hellině otci Gustavu Glassovi (továrna v Prostějově, též transport, smrt v Terezíně). Hella má po propuštění zákaz pobytu ve velkých městech, nyní opět řada dopisů Tamaře Petkevičové (oslovované „Tomiku“, vedle jiných zdrobnělin, jeden dopis na stranách 137 –139 jako samostatná kapitola), důraz na přátelství (výběr citací z dopisů od šedesátých do osmdesátých let, vlastně i posledního roku života). A nyní porovnání životních postojů Helly a Varlama Šalamova („jsou to dva světy“) právě v tomto ohledu, zatímco její próza je „přelidněná“, jeho je „liduprázdná“. Šalamov si nedělá iluze o lidech („Člověk je nesmírně ubohá bytost, urážlivě podlá a zbabělá. […] Lidská podlost nezná mezí. Kočka může změnit svět, ale člověk nikoli.“ (s. 121). „Hella mohla žít bez věcí. Bez přátel nikoliv.“ (s. 121) A opět i vnitřní kontrast, když cituje (další série) dopisy, v nichž opakuje větu „Jako v životě už tolikrát, tak zle ještě nebylo…“ (s. 122).

Postava nemocného kulhajícího profesora, někdejšího zástupce A. Lunačarského, rozklíčovaného jako Alexandra Osipoviče (často jen A. O.) Gavronského, vnuka čajového magnáta Vulfa Vysockého, s Olgou Ulickoui stál na počátku sovětské kinematografie atd. O něm Tamara Petkovičová hovořila jako o svém „nejdůležitějším učiteli“ (s. 133), inspirace k psaní, také Hella psala (ať už zmíněné básně, „volné listy“, prózy, celá jedna pasáž také o loutkovém divadle, pro něž šila i loutky). Zajímavá pasáž Waltera Benjamina o vnímání textu, které se liší, když se čte a když se přepisuje (v Jednosměrné ulici, Einbahnstraße, 1928), A soustředěnost k významu slova pokračuje v pasáži o dvou překladech jedné básně Osipa Mandeštama bez názvu, jejímž tématem je „kuchyně“, po citaci obou překladů, tedy Jana Zábrany a Jiřího Kovtuna (k tomu ještě komentář Antonína Brouska) následuje úvaha o tom, co znamená v českém a ruském prostředí „kuchyně“ (v tom ruském i místo hovorů atd.), tedy tu je otázka nepřevoditelnosti některých významů.

Jako příklad detailu, který přenáší autorka ze své paměti (které „si vybavuje“), budiž „fotorealistický portrét Lořina kocoura Ryžika od předního ruského konceptualisty Erika Bulatova“ (s. 157), opřený o cukřenku v kuchyni jedné z žen (rodin), o nichž se autorka rozepsala, překladatelky Lory, přičemž, jak v trochu jiné souvislosti „odbíhá nehorázně daleko“ (s. 156), ostatně pokud bych se pokoušel toto odbíhání či spíše rozbíhání charakterizovat, řekl bych, že na jedné straně se upíná k až neuvěřitelným podrobnostech, plasticky přímo (nabízí se mi úvaha o fotografiích, jimž se autorka věnuje) vyvstává před čtenářem („Nalevo od židle je ke zdi přiražená jednomístná postel. Když přijedou hosté, Lora v ní tráví své bezesné noci. Sedí na ní a nohama ve vlněných ponožkách klátí ve vzduchu, když s hosty pije svou ranní, odpolední, večerní kávu, když kouří cigarety Zlatá Jáva a popel sklepává do šálku v dlani.“ (s. 159), zatímco na druhé straně je tu rámec až historických událostí, jako je zmínka o Chruščovovi, který daroval „ve čtyřiapadesátém“ Ukrajině Krym (o tom se Lora, která má jiný názor, s autorkou přou, totiž v aktuálním kontextu nedávných let).

A znovu se vrací k Mandelštamově knížce pro děti s názvem Kuchyně a také jeho eseji O podstatě slova, v němž hovoří v souvislosti s obklopováním se předměty polidšťující svět o „domácím helénismu“. Jestliže pak ocituji příklad – „Dál uvnitř se předměty jen kupí – na ilustracích i v samotných verších – hrnce, kotle, kávové i čajové konvice, mlýnky, struhadla, odpěňovačky, hluboké pánve i lívanečníky, nože – na chleba i jídelní, pružné, ocelové, zubaté i křivé… […]“ (s. 161), nevyhnu se, také v souvislosti se zmínkou o výtvarném umění shora (o Bulatovovi), termínu užívanému v moderním uměním, který toto hromadění (v textu explicitně zmíněné), pojmenovává – akumulace. A můžeme pokračovat v úvaze směrem, s nímž autorka rovněž na jiném místě přichází, totiž návaznosti/proměně/prostupování reality a umění (umění a reality). A k Mandelštamovi se opět vrací, když zmiňuje jeho sbírku Tristia, která vyšla v Berlíně 1985, „krátce po Hellině smrti“ (a zmínek o dalších fenoménech kultury je tu přehršel, padají jména jako Yehudi Menuhin, Paul Celan aj.).

A v souvislosti s překlady je zde ona pasáž o jazycích, jimiž se Hella dorozumívala, češtině, polštině, její muž Abraham se domluvil též anglicky a francouzsky, ona si v táboře otevřela jazykové kurzy, anglické, francouzské, německé, její dědeček uměl také hebrejsky (je otázka, co z toho si odnesla), rusky nicméně slova „nemilosrdně komolila“, jak zdůrazňují všichni. Na různých místech jsou uvedeny příklady, jak např. ve slově napsaném azbukou umístí latinkou psané „č“ (čeština). A opět shrnující dvoustránkový přehled citací z dopisů na toto téma („chronologicky seřazený výčet“). A zajímavé, protichůdné komentáře k tomu, co znamená překlad. Na tomto místě, říká, že „odvádí pozornost, rozptyluje“ (s. 171), později naopak přichází s názorem, že ozřejmuje význam toho, co je překládáno. Ty protiklady jsou neustále přítomné. A já některé další podrobnosti kolem překladu přeskočím.

Autorka pokračuje citací čtyř dlouhých dopisů v souvislosti se Edinou smrtí „z jara jedenašedesátého roku“ (s. 185). A následuje širší úvaha o dopisech jako literárním žánru s uvedením názorů Vasilije Rozanova, Platonova, Viktora Šklovského, jenž považuje dopisy za jeden z důležitých zdrojů sovětské prózy. Ta si „zamilovala fakta, povýšila je na literaturu“ – a my můžeme doplnit, že v podobném duchu postupuje i Alena Machoninová. Jedna ze souvislostí: „Platonova v roce 1926 zachytil Šklovskij ve své autobiografické próze Třetí fabrika. Potkal ho náhodou na služební cestě […]“ (s. 187). A opět přeskakuju mnohé, zde výše uvedený citát „knihy vždy vedou k jiným knihám“ (Leskov – Benjamin, Šklovskij – Platonov etc.).

Hella, která si zapisuje vše přečtené, se nicméně o těchto autorech zmiňuje jen výjimečně, autorka má šest strojopisných listů, zde se hovoří o fotografiích Anny Achmatovové, Osipa Mandelštama, Andreje Platonova v jejím pokoji, pak tam je Kafka, Chaplin atd.. Machoninová tyhle „domácí oltáře“ nemá. A opět kulturní kontext, fenomenologie fotografie – Walter Benjamin, jeho Malé dějiny fotografie, Roland Barthes. A od fotografie přechází autorka k nostalgii, která byla dříve považována za nemoc, opět čteme zajímavou úvahu. A dále se pak prolínají/prostupují vzpomínky Aleny Machoninové na dům jejího dětství a upínání na minulost u Helly, jak ji popisuje v dopisech (např. ze sedmdesátých let). Báseň Jana Satunovského, která končí verši „Dům / na nás / zapomněl.“ (s. 211).

A paralela pokračuje cestou spisovatelky „na Sever“, tedy na místo, kde kdysi stával pracovní tábor, v němž Hella strávila deset let, a dopisy, kde je řeč o tom, že se Hella vydala (nikomu nic neřekla) na cestu tam, ale své přítelkyni nedoporučuje tam jezdit. Nyní je citován Tamařin deník, kde se dochoval podrobný popis cesty do lágru, jednotlivé stanice vlaku atd., proti tomu je pak svědectví autorky Helly o tom, jak se mylně domnívala, že stojí před troskami onoho objektu, zatímco ten se dávno rozpadl a nachází se o kus dál. Nápis na místě pak říká: „Každý člověk má právo na osobní nedotknutelnost, život a svobodu.“ (s. 223) Machoninová chodí křížem krážem po Velkém soloveckém ostrově, k Sekyrové hoře atd.

A zde ještě jedna poznámka o příčném vztahu mezi knihami, nyní, jak jej formuloval Jan Zábrana v roce 1866: „Klopýtat o knihy, které neleží na cestě k životu, ale k jiným knihám.“ (s. 231) A výpisy (opět onen seznam, napadá mě ještě, že to bylo také téma Umberta Eca) o tom, jak Hella čte buď málo, jindy hodně nebo vůbec. Když ty záznamy autorka chronologicky řadí, zjišťuje, že sledují jakousi křivku-vlnovku (přímo hovoří o grafu, ose x a ose y). Na jednom místě (s. 235) je stručný výpis některých titulů, je řeč nejen o knihách, ale i časopisech, kde je zveřejňována v té době oblíbený formát tzv. „četby na pokračování“. V sedmdesátých létech si stěžuje, že „knihy nejsou“ či že výběr knih „je strašně omezený“ (i když vyšel třeba Bulgakov). Literaturu považovala Hella za terapii před „hrůzou“ života, a také za zprostředkování životní zkušenosti.

Takřka v závěru se Alena Machoninová táže spolu s Marijou Stěpanovovou („ve své rozsáhlé próze vystavěné kolem skromného rodinného archivu“, s. 246), vlastně již poněkolikáté, do jaké míry si může někdo „přivlastňovat“ slova (a životy) někoho jiného, přičemž říká, že vlastně právě toto dělá, podobně jako hrdina fantastické prózy Poliny Barskovové, „věnované traumatu leningradské blokády“, který má jméno Přepisovač. Pro mě to je vlastně pozoruhodné téma dvojení, v nichž se původně vyřčená slova, věty, odstavce, „jednotlivé, svobodné, vražedné“ „přesazuje“ (s. 247) do jiné doby, v níž fungují jinak. A o dvě stránky dál (s. 249) píše o tom, že ve svých textech má „sourozence“, kteří vznikají vyškrtáváním a uchováváním textového materiálu ve zvláštním textovém souboru.

A – je to logický krok – a logické vyústění celé knihy, hovoří o tom, že zjišťuje, že vlastně tato kniha, která vznikala paralelně s literárněvědnou studií o Heleně Frischerové, o níž má po letech pátrání v archivech „stále jen drobky, smetí a prach“ (s. 251), jak – možná po patnácté – znovu opakuje. A že toto vyprávění je vlastně „nikoli o Helle, ale o tom, co bylo na cestě k ní“ (s. 251). A někde tady říká, že její slova a Helly splývají, byly by možné zaměnit. To je potvrzení toho pocitu čtení od začátku, kdy všechny ty návraty, přepisy dopisů, zoomování k detailům, odbočky, představy/obrazy jsou na jedné straně podobou dokumentární literatury, na straně druhé výrazem obsedantního nutkání (jak tady někde rovněž říká, doplňuju ještě, téhož řádu je přece i ona nostalgie, o níž autorka píše).

A tak, opět coby výraz nezbytnosti (a propracovanosti celé knihy), píše Alena Machoninová po všech těch citacích dopisů Helly své přítelkyni Tamaře v úplném závěru dopis Helle. V protikladu proti sychravém, nevlídném příchodu zimy v Moskvě na začátku knihy je nyní v Moskvě léto, ono krátké léto, a pisatelka hovoří, nyní již explicitně, o „24. únoru“, tedy začátku války na Ukrajině, která, jak rozvádí, radikálně proměnila život jejích příbuzných. To je dostatečný vykřičník, který nepotřebuje vysvětlení – kontinuita shora řečeného „šílenství“, hrůz trvá, paradoxy a fascinace v životě Aleny Machoninové rovněž. A už jen poslední poznámka: Kniha Heleny Frischerové Dny mého života. Vzpomínky na Gulag vyšla i česky, jak autorka zmiňuje – Academia – ÚSTR, Praha 2017.

Alena Machoninová, Hella, Praha, Maraton, 2023